ECLI:CZ:NS:2021:21.CDO.3898.2020.1
sp. zn. 21 Cdo 3898/2020-249
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Malého a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Marka Cigánka v právní věci žalobkyně V. W. , narozené dne XY, bytem XY, zastoupené JUDr. Josefem Klimešem, advokátem se sídlem v Brně, Mášova č. 726/8, proti žalovanému M. Ch. , narozenému dne XY, bytem XY, zastoupenému Mgr. Milošem Švandou, advokátem se sídlem v Brně, tř. Kpt. Jaroše č. 1947/37, o určení, že nemovitosti nejsou zatíženy zástavním právem, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 108 C 63/2014, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 4. června 2020, č. j. 18 Co 103/2019-219, takto:
I. Dovolání žalobkyně se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení 6.413,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. Miloše Švandy, advokáta se sídlem v Brně, tř. Kpt. Jaroše č. 1947/37.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.):
Nejvyšší soud České republiky dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 4. 6. 2020, č. j. 18 Co 103/2019-219, podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl, neboť v něm byl uplatněn jiný dovolací důvod, než který je uveden v ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř., a v dovolacím řízení nelze pro uvedený nedostatek pokračovat.
Dovolání je přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o. s. ř.).
Dovolatelka nezpochybňuje právní posouzení věci odvolacím soudem, ale zpochybňuje především skutková zjištění, z nichž rozsudek odvolacího soudu vychází a na nichž odvolací soud založil svůj závěr o tom, že žalobkyně zcela vědomě podepsala dne 19. 7. 2012 zástavní smlouvu se společností Aktivafine s. r. o., když podpis učinila před pracovnicí pobočky České pošty v Brně, Hrnčířská 8 (ověřovací kniha č. 606 000-6) a když znaleckým posudkem z oboru písmoznalectví znalec Ing. Miroslav Bílek bez pochybností zjistil, že se jedná o pravý podpis žalobkyně, že žalobkyně byla v době podpisu zástavní smlouvy schopna posoudit smysl tohoto právního jednání (ve své výpovědi na policii v roce 2014 uvedla, že na ni nikdo nečinil nátlak, zástavní smlouvu podepsala dobrovolně, byla si vědoma dluhu 880.000,- Kč i následku podpisu, že dluh nyní vázne na jejím bytě, její syn si půjčil finanční částku a s žalobkyní dojednal poskytnutí její nemovitosti, jakožto zástavy pro realizovanou půjčku), že z výslechu žalobkyně provedeného dne 12. 3. 2019 není možné jakkoliv usuzovat na její zdravotní stav v době uzavření zástavní smlouvy, nelze prokázat, že při uzavírání zástavní smlouvy ze dne 19. 7. 2012 by nebyla schopna posoudit následky svého jednání, že žalobkyně své tvrzení o tom, že jednala v omylu, v řízení neprokázala, nenavrhla k tomuto svému tvrzení důkazy, a to ani po poučení soudem, a že byly naplněny všechny předpoklady vzniku zástavního práva a zástavní smlouva je platným právním úkonem.
Dovolatelka nesouhlasí s hodnocením důkazů (namítla, že „kombinace skutkových zjištění a právních závěrů – že je vyloučena tvrzená verze žalobkyně, že jí listina byla podstrčena, neboť zástavní smlouva byla podepisována na přepážce pošty před odpovědnou pracovnicí, která na podpis dohlížela, a to v omezeném prostoru, kde ani fakticky není možné záměnu dokumentu provést – se neopírá o žádný z provedených důkazů“, a že „k posouzení skutečností shora uváděných je třeba odborných znalostí, je na místě, aby soud za tímto účelem si vyžádal zpracování znaleckého posudku podle §127 o. s. ř.“), předestírá vlastní skutkové závěry, na nichž pak buduje své vlastní a od odvolacího soudu odlišné právní posouzení věci (že „žalobkyně si není vědoma toho, že by zástavní smlouvu podepsala“, že „v době datace zástavní smlouvy s ohledem na svůj věk a zdravotní stav nebyla schopna posoudit smysl zástavní smlouvy a smlouva je tak absolutně neplatná, neboť jednala v duševní poruše, která ji činila k tomuto právnímu úkonu neschopnou“, a že „zástavní smlouva je relativně neplatná, když jí byla podstrčena a jednala v omylu vyvolaném druhým účastníkem“).
Předestírá-li dovolatelka vlastní hodnocení důkazů a z těchto důkazů činí jiné skutkové závěry než odvolací soud, napadá tak také hodnocení důkazů soudem. Samotné hodnocení důkazů opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř. přitom nelze úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (k tomu srov. např. odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sp. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněného pod č. 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, včetně tam zmíněného odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. 1. 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96, uveřejněný pod č. 1/1997 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, nebo odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Spatřuje-li žalobkyně přípustnost dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř. v tom, že odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu při řešení otázky hmotného práva, a to „právního posouzení platnosti zástavní smlouvy, neboť skutkový stav, z nějž odvolací soud při rozhodování vycházel, neumožňoval přistoupit k danému právně kvalifikačnímu závěru, aplikaci ustanovení §38 odst. 2 občanského zákoníku, resp. ustanovení §49a občanského zákoníku, při které se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, neboť vycházel z neúplně zjištěného skutkového stavu“, pak přehlíží, že uplatněním způsobilého dovolacího důvodu dle §241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, pokud vychází z jiného skutkového stavu, než ze kterého vycházel odvolací soud. Jinak řečeno, kritiku právního posouzení věci odvolacím soudem nelze budovat na jiných skutkových závěrech, než jsou ty, z nichž vycházel odvolací soud v napadeném rozhodnutí (srov. například odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2004, sp. zn. 29 Odo 268/2003, uveřejněného pod č. 19/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo odůvodnění již zmiňovaného usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněného pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí).
Správnost skutkového stavu věci zjištěného v řízení před soudy nižších stupňů v dovolacím řízení probíhajícím v procesním režimu účinném od 1. 1. 2013 důvodně zpochybnit nelze. Dovolací přezkum je ustanovením §241a odst. 1 o. s. ř. vyhrazen výlučně otázkám právním, ke zpochybnění skutkových zjištění odvolacího soudu nemá tudíž dovolatel k dispozici způsobilý dovolací důvod; tím spíše pak skutkové námitky nemohou založit přípustnost dovolání (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2014, sp. zn. 29 Cdo 4097/2014). Pro úplnost je nutné připomenout, že při úvaze o tom, zda je právní posouzení věci odvolacím soudem správné, Nejvyšší soud vychází (musí vycházet) ze skutkových závěrů odvolacího soudu a nikoli z těch skutkových závěrů, které v dovolání na podporu svých právních argumentů nejprve zformuluje sám dovolatel (srov. například důvody již zmiňovaného rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2004, sp. zn. 29 Odo 268/2003, uveřejněného pod č. 19/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2013, sp. zn. 29 Cdo 3829/2011).
Namítá-li žalobkyně s poukazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2010, sp. zn. 30 Cdo 677/2010, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 9. 2019, sp. zn. 24 Cdo 873/2018, že se soudy při posuzování platnosti zástavní smlouvy odchýlily od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (§237 o. s. ř.), potom pomíjí, že soud ve zmiňovaných věcech vycházel z jiného skutkového stavu (skutkového děje), než byl zjištěn v projednávané věci, proto závěry v rozhodnutích přijaté na posouzení projednávané věci nedopadají.
Závěr o přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř. nemůže založit ani námitka dovolatelky, že „k posouzení skutečností v předmětné věci si měl soud vyžádat zpracování znaleckého posudku podle §127 o. s. ř. a že neprovedl jiné než účastníky navržené důkazy“, ale mohla by představovat (kdyby byla důvodná) tzv. jinou vadu řízení ve smyslu ustanovení §242 odst. 3 o. s. ř.; k takové vadě však může dovolací soud přihlédnout – jak vyplývá z ustanovení §242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. – pouze tehdy, jestliže je dovolání přípustné. Uvedený předpoklad však v projednávané věci – jak uvedeno výše – naplněn není.
Dovolatelka v dovolání navrhla odklad právní moci rozsudku odvolacího soudu. Lze poukázat na to, že Ústavní soud již ve svém nálezu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16, dospěl k závěru, že jsou-li splněny důvody pro odmítnutí dovolání či pro zastavení dovolacího řízení (§243c o. s. ř.), není „projednatelný“ ani návrh na odklad vykonatelnosti dovoláním napadeného rozhodnutí odvolacího soudu, protože jde o návrh akcesorický. Obdobně je nutno posoudit i návrh na odklad právní moci napadeného rozsudku. Návrhem dovolatelky na odklad právní moci se proto Nejvyšší soud nezabýval.
Dovolání proti rozhodnutí o náhradě nákladů řízení není přípustné podle ustanovení §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř., podle kterého dovolání podle §237 o. s. ř. není přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. 1. 2021
JUDr. Pavel Malý
předseda senátu