ECLI:CZ:NS:2021:21.CDO.774.2021.1
sp. zn. 21 Cdo 774/2021-320
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Malého a soudců JUDr. Marka Cigánka a JUDr. Jiřího Doležílka v právní věci žalobců a) J. H. , narozeného XY, bytem XY a b) V. H. , narozené XY, bytem XY, obou zastoupených JUDr. Vladimírem Turkem, advokátem se sídlem v Praze 3, Korunní č. 2206/127, proti žalovaným 1) Alia Trade, s. r. o. se sídlem v Praze 1 – Malé Straně, Jánský vršek č. 311/6, IČO 25661191, zastoupené JUDr. Petrem Břízou, LL.M., Ph.D., advokátem se sídlem v Praze, Klimentská č. 1216/46, 2) A. T. , narozené XY, bytem XY a 3) Creatis, a. s., v likvidaci se sídlem v Praze 1 – Malé Straně, Jánský vršek č. 311/6, IČO 00553166, o určení, že nemovitosti nejsou zatíženy zástavním právem, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 30 C 64/2013, o dovolání žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. března 2018, č. j. 53 Co 211/2017-197, takto:
I. Dovolání žalobců proti výroku rozsudku městského soudu o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů se odmítá; v dalším se dovolání žalobců zamítá .
II. Žalobci jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit žalované 1) na náhradě nákladů dovolacího řízení 12 463 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám JUDr. Petra Břízy, LL.M., Ph.D., advokáta se sídlem v Praze, Klimentská 1216/46.
Odůvodnění:
Žalobci se žalobou podanou u Obvodního soudu pro Prahu 1 dne 29. 1. 2013 domáhali určení, že „zástavní právo, váznoucí na obytném domě XY stojící na parcele XY, a na stavební parcele XY, vše v k. ú. XY, zapsáno na LV XY u Katastrálního úřadu pro hl. m. Prahu, zřízené zástavní smlouvou ze dne 3. 5. 1994 a ze dne 10. 1. 1996, a zástavní právo, váznoucí na domě XY stojící na parcele XY, a na parcele XY a XY, vše v k. ú. XY, zapsáno na LV XY u Katastrálního úřadu pro hl. m. Prahu, zřízené zástavní smlouvou ze dne 9. 11. 1993 a ze dne 10. 1. 1996, je promlčeno“. Uvedli, že jsou spoluvlastníky předmětných nemovitostí (SJM), že na nemovitostech váznou zástavní práva, která byla zřízena zástavními smlouvami uzavřenými s Investiční a Poštovní bankou a. s. k zajištění pohledávek z úvěrů ze dne 11. 11. 1993 a ze dne 16. 6. 1994, a že zástavní práva byla řádně vložena do katastru nemovitostí. Žalobci se domnívají, že na požadovaném určení mají právní zájem, neboť tři osoby nezávisle na sobě uplatňovaly své tvrzené právo na oddělené uspokojení z uvedených zástavních práv v insolvenčním řízení, toto řízení bylo zastaveno, aniž se soud námitkou promlčení zástavních práv jakkoliv zabýval. Žalobci nemají jinou možnost uplatnit promlčení zástavních práv, než právě touto žalobou. I když jsou pohledávky z úvěrových smluv předmětem dosud neskončeného řízení vedeného před Městským soudem v Praze pod sp. zn. 51 Cm 42/1997 o zaplacení dlužné částky 60.935.046,- Kč s příslušenstvím, které bylo zahájeno 12. 2. 1997, jsou tyto pohledávky promlčeny. Žalobci se odvolávají na rozsudek Městského soudu v Praze sp. zn. 8 To 21/2012, ze dne 10. 5. 2016, kde soud dospěl k závěru, že pohledávky žalovaných zajištěné zástavními právy, které jsou předmětem tohoto řízení, jsou promlčeny.
Žalované 1) a 3) navrhly zamítnutí žaloby z důvodu absence naléhavého právního zájmu žalobců na požadovaném určení. Uvedly, že se domáhají svého nároku po žalobcích žalobou na plnění, na zaplacení částky 60.935.046,- Kč s příslušenstvím, že tento nárok byl řádně a včas u soudu uplatněn, soudní řízení nebylo dosud pravomocně skončeno, a žalobci mohou předmětné námitky promlčení vznést v tomto řízení, jimiž se soud musí následně zabývat.
Žalovaná 2) navrhla zamítnutí žaloby s tím, že žalobci jednají v rozporu s dobrými mravy a vymýšlejí obstrukce, aby se vyhnuli splnění dluhu.
Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem dne 2. 4. 2015, č. j. 30 C 64/2013-47, žalobu zamítl a rozhodl, že žalobci jsou povinni zaplatit každému ze žalovaných na náhradě nákladů řízení 6.722,53 Kč k rukám „právního“ zástupce žalovaných, že „zastoupení podle ustanovení §27 odst. 2 o. s. ř. žalobců zmocněncem XY, bytem XY, se nepřipouští, neboť jmenovaný zmocněnec vystupuje jako zástupce žalobců a dalších osob před zdejším a Městským soudem v Praze opakovaně“.
K odvolání žalobců Městský soud v Praze usnesením ze dne 1. 7. 2016, č. j. 53 Co 3/2016-77, rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Dovodil, že soud prvního stupně se dopustil procesního pochybení, když zároveň s rozhodnutím o věci samé nepřipustil zastoupení žalobců zmocněncem, aniž by o nepřípustnosti zastoupení rozhodl samostatným usnesením.
Obvodní soud pro Prahu 1 poté rozsudkem dne 16. 2. 2017, č. j. 30 C 64/2013-99, žalobu zamítl a rozhodl, že žalobci jsou povinni zaplatit každému ze žalovaných 1) a 3) na náhradě nákladů řízení 11.562,53 Kč k rukám jejich „právního“ zástupce a že žalobci a žalovaná 2) nemají vůči sobě navzájem právo na náhradu nákladů řízení. Dovodil, že žalobci jsou v režimu společného jmění vlastníky zastavených nemovitostí, které tíží smluvní zástavní práva z úvěrových smluv, které nabyly účinnosti dne 20. 1. 1995 a 14. 3. 1996 vkladem zástavního práva do katastru nemovitostí, a že žaloba na zaplacení dlužných částek z úvěrů byla podána dne 12. 2. 1997. Uzavřel, že žalobcům nesvědčí naléhavý právní zájem na požadovaném určení, neboť jim nic nebrání, aby procesní námitku, že nárok žalované 1) je promlčen, vznesli v zahájeném řízení na plnění (na zaplacení dlužné částky 60.935.046,- Kč s příslušenstvím z poskytnutého úvěru žalobcům z titulu úvěrových smluv, který jim poskytla Investiční a Poštovní banka a. s.) vedeném u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 51 Cm 42/1997. Žalobci by ani tak nemohli být se svou žalobou úspěšní. Již pouhým srovnáním dat účinnosti úvěrových smluv (20. 1. 1995 a 14. 3. 1996) a dne, kdy soudu došla žaloba na plnění (12. 2. 1997), je zřejmé, že obecná tříletá promlčecí lhůta uplynout nemohla. Není-li promlčena zajištěná pohledávka, nemůže být promlčeno ani zástavní právo, které ji zajišťuje. Soud současně zdůraznil, že určovací žaloba není opodstatněná také tehdy, pokud má požadované určení povahu předběžné otázky, která sama o sobě není způsobilá vyřešit celý obsah nebo dosah sporného právního vztahu nebo práva, neřeší s jistotou právní postavení žalobce. Otázka promlčení je otázkou předběžnou a požadované určení není způsobilé přivodit jistotu v právním postavení žalobců. Pokud žalobci poukazovali na rozsudek vydaný v trestním řízení, v němž soud dospěl k závěru o promlčení pohledávek zajištěných zástavními právy, soud prvního stupně dovodil, že takový názor v trestním rozsudku není pro projednávanou věc nikterak závazný, když ve vztahu k rozsudku trestního soudu je v občanském soudním řízení soud vázán pouze výrokem o tom, že byl spáchán trestný čin a kdo jej spáchal, otázku promlčení pohledávek, která je pro předmět tohoto řízení zásadní, by měl soud v tomto civilním řízení posoudit sám.
K odvolání žalobců [kteří navrhli změnu žalobního požadavku tak, aby bylo určeno, že předmětná zástavní práva neexistují s tím, že tento požadavek nadále směřují pouze vůči žalované 1), která je jediným vlastníkem pohledávky] Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 15. 3. 2018, č. j. 53 Co 211/2017-197, rozsudek soudu prvního stupně ve vztahu mezi žalobci a žalovanými 2) a 3) zrušil a řízení zastavil (výrok I.), ve vztahu mezi žalobci a žalovanou 1) jej změnil tak, že žalobu na určení neexistence zástavních práv zamítl (výrok II.), a rozhodl, že žalobci jsou povinni zaplatit rovným dílem na náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů žalované 2) 900,- Kč a každé ze žalovaných 1) a 3) k rukám jejich „právního“ zástupce 28.640,70 Kč (výrok III.). Odvolací soud po zpětvzetí žaloby proti žalovaným 2) a 3) ve vztahu mezi žalobci a těmito žalovanými rozsudek soudu prvního stupně zrušil a řízení zastavil a navrhovanou změnu žaloby připustil. Dovodil, že závěry napadeného rozsudku o nedostatku naléhavého právního zájmu na požadovaném určení jsou plně využitelné a zcela správné, že „…zajištěná pohledávka je předmětem řadu let probíhajícího řízení o žalobě na plnění proti žalobcům na požadovaném určení…, a že „…tento (naléhavý právní – pozn. dovolacího soudu) zájem vylučuje právě závislost zástavních práv na pohledávce, kterou zajišťují, žalobci nejsou ohroženi existencí zástavních práv, ale skutečností, že z postižených zástav může být uspokojena zajištěná pohledávka, a že do doby, než bude vyřešena důvodnost nároku na splnění zajištěných pohledávek, který je primární, nemůže ohrožení žalobců plynout z existence zástavních práv…“. Soud prvního stupně správně dovodil, že žaloba na splnění pohledávky byla s ohledem na vznik nároku podána včas, což je skutečností rozhodnou pro běh promlčecí doby, a že otázka promlčení pohledávky je otázkou pouze předběžnou. „Na promlčení zajištěných pohledávek lze aplikovat výlučně úpravu obsaženou v obchodním zákoníku (§408), promlčecí doba skončí nejpozději po uplynutí deseti let ode dne, kdy počala poprvé běžet. Námitku promlčení tak nelze uplatnit v soudním nebo rozhodčím řízení, jež bylo zahájeno před uplynutím této lhůty“. „V kontextu takové právní úpravy běhu promlčecí doby zajištěných pohledávek požadavek žalobců zjevně postrádá opodstatnění, v běžícím nalézacím řízení není soudem na námitky promlčení pohledávky správně reagováno právě z důvodů v citovaném ustanovení uvedených, takový postup je v souladu se zákonem a žalobci z něj nemohou dovozovat ohrožení svých práv či nejistotu svého právního postavení.“ Důvodné nejsou ani poukazy žalobců na skutkovou větu rozsudku dovolacího soudu č. j. 5 Tdo 1249/2016-221. Výrokem o vině pravomocného rozsudku o spáchání trestného činu jsou soudy v občanském soudním řízení vázány v rozsahu daném tím, do jaké míry jsou znaky skutkové podstaty trestného činu zároveň významné pro rozhodnutí o uplatněném nároku. Pouhé konstatování trestního soudu o tom, že ve vztahu k pohledávce věřitele 8) byl učiněn závěr o jejím promlčení, nemá s konkrétním jednáním žalobců nic společného. Ani tyto námitky žalobců nemohou založit existenci jejich naléhavého právního zájmu na požadovaném určení.
Proti výrokům II. a III. rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání. Namítají, že odvolací soud se při řešení otázky „a) doložení právního zájmu dovolatelů na žalobě o určení neexistence zástavních práv váznoucích na nemovitostech ve vlastnictví dovolatelů a b) vázanosti účastníků trestního řízení a soudu výrokem trestního rozsudku“, odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Dovolatelé jsou přesvědčeni, že řádně doložili svůj právní zájem na projednání žaloby na určení neexistence zástavních práv (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 12. 2010, sp. zn. 21 Cdo 2185/2009), když žalovaná 1) opakovaně uplatnila vůči nim pohledávky v rámci insolvenčního řízení, promlčené pohledávky přihlásila jako zajištěné zástavními právy, obešla tedy nalézací řízení, přestože tyto pohledávky, které byly zajištěny zástavními právy, jsou již od roku 2006 promlčeny – viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 3. 2017, sp. zn. 5 Tdo 1249/2016. Dovolatelé mohou sice v insolvenčním řízení namítat promlčení pohledávek a s tím spojené promlčení zástavních práv, k těmto námitkám ale nemusí insolvenční soud přihlížet. Insolvenční zákon neposkytuje dovolatelům účinnou obranu proti postupu žalované 1), proto podali určovací žalobu, pomocí níž se snaží eliminovat stav ohrožení svých práv a nejistoty v právních vztazích. Žalobkyně b) nebyla účastníkem úvěrového vztahu a nemá tedy jinou možnost dovolat se neexistence zástavního práva než určovací žalobou. Podle dovolatelů posouzení námitky promlčení pohledávek, na kterém závisí otázka posouzení neexistence zástavních práv, je možné požadovat nejenom v rámci nalézacího řízení, ale soud je vždy povinen tuto námitku posoudit, kdykoliv žalobce doloží, že dochází k ohrožení jeho vlastnického práva ze strany věřitele, který se domáhá realizace neexistujícího zástavního práva. Žalobci předložili v řízení také rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 3. 2017, sp. zn. 5 Tdo 1249/2016, v němž se soud zabýval otázkou promlčení pohledávek vůči dovolatelům. „Závazkový právní vztah mezi dlužníkem a věřitelem je obligatorním znakem skutkové podstaty trestného činu poškozování věřitele, otázku existence a obsahu tohoto právního vztahu musí soud v trestním řízení posuzovat vždy samostatně jako předběžnou otázku, neboť jde o posouzení viny obviněného. V rámci trestního řízení byl soud povinen zabývat se otázkou existence pohledávek vůči dovolatelům, soud námitky dovolatelů o neexistenci pohledávky a promlčení pohledávky posoudil a závěry vtělil do výroku rozsudku. S těmito závěry Nejvyššího soudu o promlčení pohledávek se odvolací soud nijak nevypořádal. Informace o promlčení pohledávky věřitele č. 8) byla přitom základem pro vyměření trestu dovolatelům, když právě promlčení této největší pohledávky vedlo ke zmírnění trestu.“ Žalobci navrhli, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a aby mu věc vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaná 1) navrhla, aby dovolací soud dovolání jako nepřípustné odmítl. Uvedla, že rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s rozhodovací praxí dovolacího soudu.
Usnesením ze dne 9. 7. 2020, č. j. 30 C 64/2013-282 Obvodní soud pro Prahu 1 rozhodl, že v řízení, které bylo přerušeno dle §263 odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), v platném znění, se na návrh žalobců učiněný podle §264 odst. 2 insolvenčního zákona pokračuje.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu) projednal dovolání žalobců podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.).
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o. s. ř.).
Žalobci podaným dovoláním rozsudek odvolacího soudu napadli ve „výrocích II. a III.“, tedy i ve výroku o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Nejvyšší soud proto dovolání žalobců v části směřující proti výroku o náhradě nákladů řízení podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl, neboť dovolání podle §237 o. s. ř. není přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení [§238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.].
Dovoláním nebyl napaden výrok I. rozsudku odvolacího soudu; byť záhlaví tohoto rozsudku kopíruje označení účastníků v rozsudku odvolacího soudu, žalovaní 2) a 3) nejsou účastníky dovolacího řízení (srov. ustanovení §91 odst. 1 o. s. ř., §242 odst. 1 o. s. ř).
Dovolání je přípustné pro řešení otázky rozsahu vázanosti soudu odsuzujícím rozsudkem vydaným soudem ve věcech trestních v případě, kdy se tento soud v rozsudku, vydaném až v dovolacím řízení, ve výroku vyjádří k otázce promlčení práva věřitele ze závazku dlužníka, jenž byl tímto rozsudkem shledán vinným, neboť tato otázka doposud v rozhodování dovolacího soudu nebyla vyřešena.
Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení §242 o. s. ř., které provedl bez jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), Nejvyšší soud České republiky dospěl k závěru, že dovolání není důvodné.
Z hlediska skutkového stavu bylo v projednávané věci mimo jiné zjištěno (správnost skutkových zjištění soudů přezkumu dovolacího soudu – jak vyplývá z ustanovení §241a odst. 1 a §242 odst. 3 věty první o. s. ř. – nepodléhá), že žalobci byli rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 22. 3. 2017, č. j. 5 Tdo 1249/2016-221, odsouzeni pro trestný čin poškozování věřitele podle ustanovení §256 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a), odst. 4 zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „tr. zák.“), jehož se měli dopustit ve výroku tohoto rozsudku popsaným jednáním, kterým v částce 6 734 776 Kč částečně zmařili a v částce 5 107 669 Kč se pokusili částečně zmařit pohledávky ve výroku vyjmenovaných věřitelů, přičemž pod bodem 8) tohoto seznamu je uveden věřitel „…Creatis, a. s., se sídlem Praha 1, Jánský vršek 311/6, s pohledávkou vůči oběma obviněným v částce v částce 46 932 953,37 Kč, u níž byl učiněn závěr o jejím promlčení…“, že společnost Creatis, a. s. (dnes Creatis, a. s., v likvidaci) a paní XY postoupily v roce 2002 uvedenou, sporným zástavním právem zajištěnou, pohledávku na nynější žalovanou 1), že ve vztahu k postoupení pohledávky byla správcem konkursní podstaty společnosti Creatis, a. s. vznesena námitka neplatnosti, a že v roce 2011 žalobcům bylo doručeno oznámení o opětovném postoupení pohledávky zpět na žalovanou 1).
Podle ustanovení §135 odst. 1 o. s. ř. soud je vázán rozhodnutím příslušných orgánů o tom, že byl spáchán trestný čin, přestupek nebo jiný správní delikt postižitelný podle zvláštních předpisů, a kdo je spáchal, jakož i rozhodnutím o osobním stavu; soud však není vázán rozhodnutím v blokovém řízení.
Soud je vázán rozhodnutím příslušných orgánů o tom, že byl spáchán trestný čin, přestupek nebo jiný správní delikt postižitelný podle zvláštních předpisů, a kdo je spáchal, jakož i rozhodnutím o osobním stavu; soud však není vázán rozhodnutím v blokovém řízení (srov. citované ustanovení §135 odst. 1 o. s. ř.). Soud je vázán pouze výrokem (nikoli odůvodněním) např. trestního rozsudku. Z výroku o vině je pak nutno vycházet jako z celku a brát v úvahu jeho právní i skutkovou část s tím, že řeší naplnění znaků skutkové podstaty trestného činu konkrétním jednáním pachatele. Rozsah vázanosti rozhodnutím o tom, že byl spáchán trestný čin nebo přečin (nyní zločin nebo přečin, dále však jen „trestný čin“) a kdo je spáchal, je dán tím, do jaké míry jsou znaky skutkové podstaty trestného činu zároveň okolnostmi významnými pro rozhodnutí soudu ve sporu nebo jiné právní věci v občanském soudním řízení (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 4. 2006, sp. zn. 21 Cdo 826/2005, který byl uveřejněn ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod publikačním číslem 36/2008). Judikaturní praxe uvedenou zásadu nadále rozvinula a precizovala [jde o případy, kdy z hlediska občanskoprávní teorie odpovědnosti je vyloučeno, aby „škoda“ jako znak skutkové podstaty trestného činu byla skutečně škodou v občanskoprávním slova smyslu (k tomu srov. např. závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2017, sp. zn. 25 Cdo 3100/2016, ve spojení s nálezem Ústavního soudu ze dne 24. 4. 2018, sp. zn. II. ÚS 3139/17, k problematice vztahu odsouzení pro trestný čin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle ustanovení §240 zák. č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, a vzniku škody), popř. kdy právní posouzení nároku v adhezním řízení neodpovídá tvrzeným skutkovým okolnostem v řízení občanskoprávním (např. závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2014, sp. zn. 25 Cdo 1071/2013, k problematice vztahu odpovědnosti za vady a za škodu, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 9. 2016, sp. zn. 28 Cdo 5435/2015, k problematice vztahu odpovědnosti za bezdůvodné obohacení a za škodu), a další].
Trestní odsouzení žalobců se váže k rozsudku Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, který rozhodl podle ustanovení §265k odst. 1 a 2 a podle ustanovení §265m odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., trestní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „tr. ř.“). Protože Nejvyšší soud v dovolacím řízení zásadně nepřezkoumává skutková zjištění nižších soudů, neopakuje jimi vykonané důkazy, znovu je nehodnotí a rovněž nedoplňuje dokazování za účelem objasnění skutkového stavu věci (viz §265o odst. 2 a §265r odst. 7 tr. ř.), nemůže ve věci sám rozhodnout, pokud nižšími soudy ustálený skutkový stav důvodně vzbuzuje pochybnosti. Jestliže Nejvyšší soud po zrušení napadeného rozhodnutí vychází z právního stavu, který platí v době jeho meritorního rozhodnutí (ex nunc), tak tomu musí také odpovídat skutkový stav založený dovoláním napadeným rozhodnutím (srov. Draštík, A. a kol., Trestní zákoník, Komentář, I. díl, Praha: Wolters Kluwer ČR, 2015.).
Byť je soud vázán pouze výrokem rozsudku ve věcech trestních, nikoliv jeho odůvodněním (srov. Stanovisko býv. Nejvyššího soudu ČSR ze dne 24. 10. 1979, sp. zn. Cpjn 35/78, které bylo uveřejněno ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod publikačním číslem R 22/1979), nevyhne se při posouzení, zda a do jaké míry lze vázanost rozhodnutím ve věcech trestních dovodit, ani reflexi vazby příslušného výroku na jeho odůvodnění, neboť, jak již bylo výše zdůrazněno, ne vždy a ne ve všech případech lze z principu uvedeného v §135 odst. 1 o. s. ř. vycházet.
Žalobci byli rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 22. 3. 2017, č. j. 5 Tdo 1249/2016 221, pravomocně odsouzeni pro trestný čin poškozování věřitele podle ustanovení §256 odst. 1, písm. a), odst., 2 písm. a) a odst. 4 tr. zák. Podle tohoto ustanovení platí, že uvedeného trestného činu se dopustí ten, kdo i jen částečně zmaří uspokojení svého věřitele tím, že zničí, poškodí, zatají, zcizí, učiní neupotřebitelnou nebo odstraní část svého majetku [odst. 1, písm. a)], anebo tím, že zničí, poškodí, zatají, zcizí nebo odstraní část majetku dlužníka [odst. 2 písm. a)]. Z tohoto rozsudku vyplývá, že ve výroku popsaným jednáním žalobci „v částce 6 734 776 Kč částečně zmařili a v částce 5 107 669 Kč se pokusili částečně zmařit uspokojení těchto věřitelů“, kdy pod bodem 8) je uveden věřitel „…Creatis, a. s., se sídlem Praha 1, Jánský vršek 311/6, s pohledávkou vůči oběma obviněným v částce 46 932 953,37 Kč, u níž byl učiněn závěr o jejím promlčení…“.
Znaky skutkové podstaty uvedeného trestného činu, které jsou zároveň i okolnostmi významnými pro posouzení této věci, jsou jednání spočívající v „zničení, poškození, zatajení zcizení, učinění neupotřebitelnou nebo odstranění majetku (svého či jiného dlužníka)“ a existence pohledávek, kterých se toto jednání dotýká. Ztráta nárokovatelnosti pohledávky (její oslabení) jako důsledek marného uplynutí doby (tedy promlčení – srov. nyní ustanovení §609 a následující o. z., v režimu zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, potom ustanovení §100 a následující) je možnou „vlastností“ (mařené) pohledávky, ne však typickou, a proto také posouzení významu promlčení pohledávky ve vztahu k naplnění skutkové podstaty trestného činu poškozování věřitele je odvislé od posouzení konkrétních okolností toho kterého případu; toto posouzení je však vtěleno do odůvodnění trestního rozhodnutí, z něhož tedy musí soud ve věcech občanskoprávních vycházet, neboť sám není oprávněn takovou úvahu učinit.
Je pravdou, že ve skutkové (popisné) části výroku rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 22. 3. 2017, č. j. 5 Tdo 1249/2016-221, se (ve vztahu k posuzované pohledávce, o jejíž promlčení i v tomto řízení jde) objevuje formulace, že žalobci měli částečně zmařit anebo se pokusit zmařit i pohledávku věřitele Creatis, a. s., se sídlem Praha 1, Jánský vršek 311/6, s pohledávkou vůči oběma obviněným v částce 46 932 953,37 Kč, u níž „byl učiněn závěr o jejím promlčení“, což evokuje závěr, že skutečně otázka promlčení pohledávky je i z hlediska posouzení naplnění znaků skutkové podstaty trestného činu poškozování věřitele významná.
Uvedený závěr však nelze sdílet bez dalšího. Je tomu tak proto, že vlastní formulace závěru o promlčení je opatrná a „odtažitá“, a jednak proto, že výše této pohledávky nekoresponduje s celkovou výší pohledávek, které měli žalobci svým jednáním zmařit, popř. se pokusit zmařit. Za této situace je nezbytné z odůvodnění rozsudku zjistit, jaké úvahy vedly Nejvyšší soud k závěru o promlčení posuzované pohledávky.
Nejvyšší soud věnoval v rozsudku otázce promlčení posuzované pohledávky značnou pozornost, avšak z odůvodnění jeho rozhodnutí lze dovodit, že ke konstatování promlčení posuzované pohledávky jej vedla pouze důsledná aplikace zásady zákazu reformationis in peius (srov. bod 27. citovaného rozsudku), v důsledku níž se nemohl zabývat skutkovými okolnostmi, významnými pro posouzení otázky promlčení, neboť (slovy Nejvyššího soudu v odůvodnění citovaného rozhodnutí) „…pokud odvolací soud na podkladě provedeného dokazování spisem vedeným u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 51 Cm 42/1997 dospěl k závěru o neplatnosti postupní smlouvy (navzdory výše zmíněné civilní judikatuře Nejvyššího soudu) a na základě toho dovodil nedostatek věcné legitimace společnosti Alia Trade, s. r. o., Nejvyšší soud musel z tohoto závěru vycházet, neboť opačný postup by byl v neprospěch obviněných (žalobců – pozn. dovolacího soudu) …“. Jinak řečeno, závěr o promlčení posuzované pohledávky není vlastním závěrem soudu, rozhodujícího o vině a trestu žalobců, nýbrž (z procesního hlediska) nutnou akceptací závěru rozsudku soudu nižšího stupně, který však byl zrušen. Pakliže však za této situace Nejvyšší soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a sám rozhodl o vině a trestu (srov. ustanovení §265k odst. 1 a 2 a §265m tr. ř.), přičemž do výroku o vině vtělil i (nevlastní) závěr o promlčení některé z pohledávek, a zároveň nemohl vzít v úvahu všechny právně významné skutečnosti, vztahující se k otázce promlčení takové posuzované pohledávky, nemůže být soud ve věcech občanskoprávních tímto výrokem vázán (srov. per analogiam závěry nálezu Ústavního soudu ze dne 8. 3. 2012, sp. zn. I. ÚS 1424/09, který byl uveřejněn ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod publikačním číslem 49/2012, a zde vyjádřený názor, že vázanost soudu v civilním řízení trestním rozsudkem ve smyslu ustanovení §135 odst. 1 o. s. ř. se může prosadit jenom ve vztahu k osobám, které vystupovaly v trestním řízení, v němž měly možnost skutkově a právně argumentovat, jakož i činit důkazní návrhy). Byť tedy společnost Alia Trade, s. r. o. formálně v dovolacím řízení vedeném pod sp. zn. 5 Tdo 1249/2016 v postavení poškozené vystupovala (a bylo o jejím nároku rozhodnuto), v rozsahu, v jakém Nejvyšší soud nemohl (nesměl) posuzovat skutkové okolnosti, vážící se k řešení otázky promlčení, nemohla ani poškozená jakkoliv argumentovat k prosazení svých zájmů; pro její zájem nepříznivý výrok, v němž se projevil závěr o promlčení posuzované pohledávky, tak nemůže být závazný pro řešení stejné otázky v řízení ve věcech občanskoprávních.
Řešení dovoláním sporované otázky rozsahu vázanosti rozhodnutím ve věcech trestních odvolacím soudem (bod 16. napadeného rozhodnutí) je tak správné a přednesená námitka důvodnost dovolání nezakládá.
Nejvyšší soud již v rozsudku ze dne 8. 12. 1997, sp. zn. 3 Cdon 1374/96, uveřejněném v časopise Soudní judikatura pod č. 17/1998, a znovu v rozsudku ze dne 28. 5. 1998, sp. zn. 2 Cdon 119/97, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod publikačním číslem 55/99, uvedl, že pokud odvolací soud závěr o nedůvodnosti uplatněného nároku založil současně na dvou na sobě nezávislých důvodech, pak sama okolnost, že jeden z nich (případně) neobstojí, nemůže mít na správnost tohoto závěru vliv, jestliže obstojí důvod druhý.
Pakliže se tedy nezdařilo dovolatelům zpochybnit (prostřednictvím uplatněného dovolacího důvodu) správnost závěru odvolacího soudu o tom, že není (a nemůže být) vázán závěrem rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 22. 3. 2017, č. j. 5 Tdo 1249/2016-221, o promlčení pohledávky společnosti Creatis, a. s., proti žalobcům (a že tato pohledávka tak není promlčena), nemůže již důvodnost dovolání založit případná nesprávnost druhého závěru, též žalobci dovoláním zpochybněného, tedy, že žalobci nemají naléhavý právní zájem na požadovaném určení.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněného dovolacího důvodu správný. Protože nebylo zjištěno, že by řízení bylo postiženo některou z vad uvedených v ustanovení §229 odst. 1 o. s. ř., §229 odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř. nebo v §229 odst. 3 o. s. ř. anebo jinou vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalobců proti výroku o věci samé podle ustanovení §243d odst. 1 písm. a) o. s. ř. zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243c odst. 3 věty první, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř., neboť dovolání žalobců bylo zamítnuto, a žalobci jsou proto povinni nahradit žalované 1) náklady potřebné k uplatňování práva. K nákladům řízení náleží i odměna za zastupování, je-li ovšem zástupcem advokát nebo notář v rozsahu svého oprávnění stanoveného zvláštními právními předpisy anebo patentový zástupce v rozsahu oprávnění stanoveného zvláštními právními předpisy (§137 odst. 2 o. s. ř.). Výše této odměny byla stanovena na základě zmocnění obsaženého v ustanovení §22 odst. 2 zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, vyhláškou Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytnutí právních služeb (advokátní tarif), a poté na základě zmocnění obsaženého v ustanovení §374a písm. c) o. s. ř. vyhláškou Ministerstva spravedlnosti č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů řízení v občanském soudním řízení- dále též jen „přísudková vyhláška“. Nálezem Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 25/12, který byl vyhlášen ve Sbírce zákonů pod č. 116/2013 Sb., byla výše uvedená přísudková vyhláška dnem vyhlášení tohoto nálezu ve Sbírce zákonů (tj. s účinností od 7. 5. 2013) zrušena; nová vyhláška, která by v souladu s uvedeným nálezem stanovila paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem v rámci jeho oprávnění stanoveného zvláštním předpisem, nebyla na základě zákonného zmocnění uvedeného v ustanovení §374a písm. c) o. s. ř. dosud vydána. V souvislosti se zrušením tohoto podzákonného předpisu však nebylo jakkoli dotčeno ustanovení §151 odst. 2 o. s. ř. Z uvedeného ustanovení vyplývá, že při rozhodování o náhradě nákladů řízení soud určí výši odměny podle sazeb stanovených paušálně pro řízení v jednom stupni zvláštním právním předpisem (§151 odst. 2 část věty první před středníkem o. s. ř.), neboť v posuzovaném případě nejde o přiznání náhrady nákladů řízení podle ustanovení §147 nebo 149 odst. 2 o. s. ř. a ani okolnosti případu v projednávané věci neodůvodňují, aby bylo postupováno podle ustanovení zvláštního právního předpisu o mimosmluvní odměně (§151 odst. 2 část věty první za středníkem o. s. ř.). Protože vyhláška č. 484/2000 Sb., která upravovala sazby odměny advokáta stanovené paušálně pro řízení v jednom stupni, byla zrušena, potom nezbývá, než aby soud ve smyslu ustanovení §136 o. s. ř. určil paušální sazbu odměny pro řízení v jednom stupni podle své úvahy. Nejedná se však o úvahu volnou, nýbrž o úvahu, která vychází z okolností posuzovaného případu, jejímž základem je zjištění takových skutečností, které kromě jiného umožní přihlédnout i k určitému kvantitativnímu posouzení základních souvislostí. Přitom není vyloučeno, a v odůvodněných případech je i žádoucí, vycházet při úvaze o spravedlivé výši náhrady nákladů řízení podpůrně i ze zrušené vyhlášky č. 484/2000 Sb., a to tím spíše, pokud důvody, které vedly Ústavní soud ke zrušení přísudkové vyhlášky, na projednávaný spor nedopadají (srov. též nález Ústavního soudu ze dne 7. 6. 2016, sp. zn. IV. ÚS 3559/15, případně odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 2. 2017, sp. zn. 21 Cdo 3210/2016). Výsledná paušální sazba tedy musí být přiměřená povaze a okolnostem projednávané věci a musí přihlížet ke složitosti (obtížnosti) právní služby poskytnuté advokátem. Přiznaná výše náhrady musí být založena na objektivních a rozumných důvodech a mezi touto výší (peněžní částkou) a právními službami musí existovat stav přiměřenosti, kdy přiznané náklady nesmí být v nepoměru nejen k povaze a hodnotě daného sporu, nýbrž musí být přiměřené i při porovnání částek náhrad přisouzených v obdobných typových sporech. Lze uzavřít, že v tomto případě okolnostem shora uvedeným odpovídá pro dovolací řízení celková odměna ve výši 10 000 Kč (lze přijmout způsob výpočtu odměny stanovený v ustanoveních §8 a §18 odst. 1 přísudkové vyhlášky), dále jednou paušální náhrada hotových výdajů ve výši 300 Kč (§13 odst. 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů, srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2016, sp. zn. 21 Cdo 1452/2015) a náhrada za daň z přidané hodnoty ve výši 2 163 Kč (§137 odst. 3, §151 odst. 2 věta druhá o. s. ř.), celkem 12 463 Kč.
Žalobci jsou povinni náhradu nákladů dovolacího řízení v celkové výši 12 463 Kč zaplatit k rukám advokáta, který žalovanou 1) v řízení zastupoval (§149 odst. 1 o. s. ř.), do 3 dnů od právní moci rozsudku (§160 odst. 1 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. 6. 2021
JUDr. Pavel Malý
předseda senátu