ECLI:CZ:NS:2021:21.CDO.900.2021.1
sp. zn. 21 Cdo 900/2021-546
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Malého a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Marka Cigánka v právní věci žalobce M. M. , narozeného dne XY, bytem v XY, zastoupeného Mgr. Petrem Malcem, advokátem se sídlem v Praze 3, Korunní č. 2206/127, proti žalované C., se sídlem v XY, IČO XY, zastoupené JUDr. Janem Nekolou, advokátem se sídlem v Praze 1 – Novém Městě, Opletalova č. 1015/55, o neplatnost okamžitého zrušení pracovního poměru, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 28 C 239/2012, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. září 2020 č. j. 23 Co 217/2020-467, takto:
I. Dovolání žalované se odmítá .
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení 2 800 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. Petra Malce, advokáta se sídlem v Praze 3, Korunní č. 2206/127.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.):
Dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. 9. 2020 č. j. 23 Co 217/2020-467 není přípustné, neboť dovolatelka v něm uplatnila jiné dovolací důvody než ten, který je – jako jediný přípustný – uveden v ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř., a z jejích námitek nevyplývají žádné rozhodné právní otázky, na jejichž řešení by záviselo napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř nemohou založit námitky, jimiž dovolatelka zpochybňuje skutkové závěry, z nichž odvolací soud vycházel (že žalobce „měl na požadované plnění nárok, nejednal vůči žalované nepoctivě a nepokusil se neoprávněně odčerpat majetek zaměstnavatele“, že žalobce „prokazatelně uhradil z vlastních finančních prostředků ve prospěch obchodních zájmů žalované marketingovou akci – relaxační pobyt na horách v Itálii a žalovaná mu vynaložené finanční prostředky nekompenzovala“, že „nebylo prokázáno, že by žalobce zfalšoval údaje na faktuře“ a „předložil fakturu se zfalšovanými údaji svědkyni Š. k proplacení“, že žalobce „postupoval podle instrukce finančního ředitele společnosti V.“, a že žalobce dne 18. 10. 2012 „nezaslal H. V. e-mail s obsahem, který v řízení předložila žalovaná“), a hodnocení důkazů odvolacím soudem (namítá-li, že svědek V. „vypovídal nepravdivě“, že „v jeho dřívější výpovědi existuje přinejmenším několik rozporů“, že odvolací soud „žádným způsobem nezjišťoval důvodnost odepření výpovědi svědka V.“, že „není zřejmé, proč odvolací soud ve svém Usnesení přikázal OSP 8 provést opakovanou výpověď tohoto svědka, když podle jeho pozdějšího Rozsudku bohatě postačovala již výpověď první“, že „zcela logickým a odůvodněným se tak jeví závěr, že svědek V. odmítl napodruhé vypovídat proto, že při vyjasnění rozporů jeho původní výpovědi s ostatními provedenými důkazy by mohly vyjít najevo skutečnosti, které by mohly založit jeho trestní odpovědnost“, a nesouhlasí-li s hodnocením účastnických výpovědí B. a T., pokud odvolací soud uvedl, že ani na jejich základě „nebylo prokázáno, že předkládaný materiál“ – projednávaný představenstvem žalované dne 7. 12. 2011 – „byl schválen v předložené podobě“) a předestírá-li vlastní skutkové závěry (že „žalobce se dovolával proplacení částky za pomoci zfalšované faktury“, a to „v rozporu s pokynem představenstva“, že žalobce „fakturu v hotelu Residence 3 Signori nemohl obdržet, musel vědět, že je tato výše pozměněná“, že „žalobce rozeslal pomlouvačné emaily partnerům žalované i bankám, tvrdil, že bude podán návrh na insolvenci“), na nichž pak buduje své vlastní a od odvolacího soudu odlišné právní posouzení věci.
Dovolatelka pomíjí, že správnost skutkového stavu věci zjištěného v řízení před soudy nižších stupňů v dovolacím řízení probíhajícím v procesním režimu účinném od 1. 1. 2013 důvodně zpochybnit nelze. Dovolací přezkum je ustanovením §241a odst. 1 o. s. ř. vyhrazen výlučně otázkám právním, ke zpochybnění skutkových zjištění odvolacího soudu nemá tudíž dovolatel k dispozici způsobilý dovolací důvod; tím spíše pak skutkové námitky nemohou založit přípustnost dovolání (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2014 sp. zn. 29 Cdo 2125/2014 nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2014 sp. zn. 29 Cdo 4097/2014). Pro úplnost je nutné připomenout, že při úvaze o tom, zda je právní posouzení věci odvolacím soudem správné, Nejvyšší soud vychází (musí vycházet) ze skutkových závěrů odvolacího soudu a nikoli z těch skutkových závěrů, které v dovolání na podporu svých právních argumentů nejprve zformuluje sám dovolatel (srov. například důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2004 sp. zn. 29 Odo 268/2003, uveřejněného pod č. 19 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2006, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2013 sp. zn. 29 Cdo 3829/2011).
Předestírá-li dovolatel vlastní hodnocení důkazů a z těchto důkazů činí jiné skutkové závěry než odvolací soud, napadá tak také hodnocení důkazů soudem. Samotné hodnocení důkazů opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř. přitom nelze úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (k tomu srov. např. odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011 sp. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněného pod č. 108 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2011, včetně tam zmíněného odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. 1. 1997 sp. zn. IV. ÚS 191/96, uveřejněný pod č. 1 ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, roč. 1997, nebo odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013 sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2014). Dovolací soud přitom neshledal extrémní rozpory mezi závěry odvolacího soudu o skutkovém stavu věci a provedenými důkazy ani znaky nepřípustné libovůle při hodnocení provedených důkazů. Dovolatelka svými námitkami pouze prosazuje vlastní (subjektivní) úsudek o závažnosti, pravdivosti a věrohodnosti provedených důkazů. O výjimečný případ, kdy skutková otázka s ohledem na její průmět do základních lidských práv a svobod je způsobilá založit přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. (srov. nález Ústavního soudu ze dne 17. 12. 2014 sp. zn. I. ÚS 3093/13 nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 5. 2015 sp. zn. IV. ÚS 985/15), se tak v posuzovaném případě nejedná.
Odvolací soud – rozhodl-li o potvrzení rozsudku soudu prvního stupně ve výrocích o neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru ze dne 18. 10. 2012 a ze dne 31. 10. 2012 – vyšel na prvním místě ze závěru o tom, že „žalobce neporušil žádné povinnosti vyplývající pro něj z ust. §301 zákoníku práce, nadto zvlášť hrubým způsobem“. Napadené rozhodnutí proto nespočívá na vyřešení dovolatelkou nastolené právní otázky, zdali jednání žalobce „svou intenzitou naplnilo předpoklady pro okamžité zrušení pracovního poměru zaměstnance ve smyslu §55 odst. 1 písm. b) zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů“, a uvedená otázka přípustnost dovolání ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř. nezakládá. Přiléhavé z tohoto důvodu nejsou ani odkazy dovolatelky na ustálenou rozhodovací praxi dovolacího soudu k otázce porušení povinností vyplývajících z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci (rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 1229/2014, sp. zn. 21 Cdo 1096/2017, sp. zn. 21 Cdo 991/2019, sp. zn. 21 Cdo 3034/2016, sp. zn. 21 Cdo 3864/2018, sp. zn. 21 Cdo 1631/2018).
Závěr o přípustnosti dovolání nemohou založit ani námitky dovolatelky, že soudy obou stupňů nepoučily žalovanou podle ustanovení §118a o. s. ř. o možnosti neúspěchu ve věci proto, že její tvrzení nebyla prokázána, že z rozsudku soudu prvního stupně „není vůbec zřejmé“, co soud zjistil z výpovědi B., že odvolací soud postupoval v rozporu s ustanovením §213 odst. 3 o. s. ř., jestliže „přistoupil k hodnocení výpovědi B.“, aniž by jeho výslech zopakoval, a že rozsudek soudu prvního stupně a odvolacího soudu jsou nepřezkoumatelné, neboť dovolatelka přehlíží, že tyto námitky nejsou dovolacím důvodem podle ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř. (způsobilým založit přípustnost dovolání), ale mohly by (kdyby byly důvodné) představovat tzv. jinou vadu řízení, ke které však dovolací soud může přihlédnout – jak vyplývá z ustanovení §242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. – pouze tehdy, jestliže je dovolání přípustné; uvedený předpoklad však v projednávané věci – jak uvedeno výše – naplněn není. Přípustnost dovolání může založit toliko odvolacím soudem řešená otázka procesního práva, nikoliv „pouhá“ (ať již domnělá nebo skutečná) vada řízení (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2018 sp. zn. 23 Cdo 3028/2018).
K námitkám žalované, že rozsudek odvolacího soudu (i soudu prvního stupně) je nepřezkoumatelný, Nejvyšší soud pro úplnost dodává, že měřítkem toho, zda rozhodnutí soudu prvního stupně je či není přezkoumatelné, nejsou požadavky odvolacího soudu na náležitosti odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně, ale především zájem účastníků řízení na tom, aby mohli náležitě použít v odvolání proti tomuto rozhodnutí odvolací důvody. I když rozhodnutí soudu prvního stupně nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly
– podle obsahu odvolání – na újmu uplatnění práv odvolatele. Obdobně platí, že i když rozhodnutí odvolacího soudu nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly – podle obsahu dovolání – na újmu uplatnění práv dovolatele (srov. například právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013 sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněném pod č. 100 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2013). Poměřováno těmito závěry odůvodnění rozsudku odvolacího soudu (ani soudu prvního stupně) není zjevně nepřezkoumatelné, jak namítá žalovaná, když z něj zcela zřetelně a srozumitelně plynou důvody, pro které bylo žalobě vyhověno. K tomu lze dodat, že z ustanovení §157 odst. 2 o. s. ř. ani z práva na spravedlivý proces nelze dovozovat povinnost soudů vypořádat se s každou jednotlivou námitkou účastníka řízení. Jak opakovaně vysvětlil Ústavní soud, není porušením práva na spravedlivý proces, jestliže obecné soudy nebudují vlastní závěry na podrobné oponentuře (a vyvracení) jednotlivě vznesených námitek, pakliže proti nim staví vlastní ucelený argumentační systém, který logicky a v právu rozumně vyloží tak, že podpora správnosti jejich závěrů je sama o sobě dostatečná (srov. nález Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2009 sp. zn. III. ÚS 989/08 nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 6. 2012 sp. zn. III. ÚS 3122/09). Rozsudek odvolacího soudu (i soudu prvního stupně) těmto požadavkům vyhovuje.
Dovolací soud nemohl přihlédnout k důvodům, které dovolatelka dovolání uplatnila ve svém vyjádření ze dne 15. 4. 2021, neboť tak učinila až po uplynutí lhůty k dovolání (srov. §241b odst. 3 větu první o. s. ř.).
V části, ve které směřuje proti výrokům rozsudku odvolacího soudu o nákladech řízení, není dovolání přípustné podle ustanovení §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř., podle kterého dovolání podle §237 o. s. ř. není přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení.
Nejvyšší soud proto dovolání žalované podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Dovolatelka v dovolání navrhla odklad právní moci rozsudku odvolacího soudu. Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 23. 8. 2017 sp. zn. III. ÚS 3425/16 dospěl k závěru, že jsou-li splněny důvody pro odmítnutí dovolání či pro zastavení dovolacího řízení (§243c o. s. ř.), není „projednatelný“ ani návrh na odklad vykonatelnosti dovoláním napadeného rozhodnutí odvolacího soudu, protože jde o návrh akcesorický; uvedené závěry lze vztáhnout i na návrh na odklad právní moci. Návrhem dovolatelky na odklad právní moci se proto Nejvyšší soud nezabýval.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. 4. 2021
JUDr. Pavel Malý
předseda senátu