ECLI:CZ:NS:2021:21.CDO.959.2021.1
sp. zn. 21 Cdo 959/2021-316
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Marka Cigánka a Mgr. Miroslava Hromady, Ph.D., v právní věci žalobkyně M. K., narozené dne XY, bytem v XY, zastoupené JUDr. Ondřejem Bultasem, advokátem se sídlem v Praze 8, Sokolovská č. 81/55, proti žalovaným 1) LITAVERON a. s. se sídlem v Praze 6, Václavkova č. 505/30, IČO 29044430, zastoupenému JUDr. Filipem Černým, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 6, Slavíčkova č. 372/2, a 2) EKVITA INVEST, a. s. se sídlem v Kladně, Jateční č. 1195, IČO 28371216, zastoupenému Mgr. Petrem Hájkem, advokátem se sídlem v Litoměřicích, Michalská č. 39/4, o určení, že nemovitosti nejsou zatíženy zástavním právem, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 18 C 126/2016, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. září 2020 č. j. 18 Co 221/2020-243, takto:
I. Dovolání žalobkyně se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému 1) na náhradě nákladů dovolacího řízení 6 413 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Filipa Černého, Ph.D., advokáta se sídlem v Praze 6, Slavíčkova č. 372/2.
III. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému 2) na náhradě nákladů dovolacího řízení 6 413 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. Petra Hájka, advokáta se sídlem v Litoměřicích, Michalská č. 39/4.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.):
Dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. 9. 2020 č. j. 18 Co 221/2020-243 není přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř., neboť rozhodnutí odvolacího soudu (jeho závěr, že uplatnění námitky promlčení zástavního práva žalobkyní je v rozporu s dobrými mravy a „nelze mu z tohoto důvodu poskytnout soudní ochranu“) je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu (k otázce posouzení vznesené námitky promlčení z hlediska korektivu dobrých mravů srov. například odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 22. 8. 2002 sp. zn. 25 Cdo 1839/2000, uveřejněného pod č. 59 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2004, rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 8. 2. 2011 sp. zn. 21 Cdo 85/2010, rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. 12. 2016 sp. zn. 25 Cdo 4223/2016, rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 5. 9. 2017 sp. zn. 21 Cdo 2057/2017, který byl uveřejněn pod č. 8 v časopise Soudní judikatura, roč. 2019, anebo rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 3. 10. 2017 sp. zn. 21 Cdo 2159/2017 a v nich uvedený právní názor, že dobrým mravům zásadně neodporuje, namítá-li někdo promlčení práva uplatňovaného vůči němu, neboť institut promlčení přispívající k jistotě v právních vztazích je institutem zákonným, a tedy použitelným ve vztahu k jakémukoliv právu, které se podle zákona promlčuje; uplatnění námitky promlčení se však příčí dobrým mravům v těch výjimečných případech, kdy je výrazem zneužití tohoto práva na úkor účastníka, který marné uplynutí promlčecí doby nezavinil a vůči němuž je za takové situace zánik nároku na plnění v důsledku uplynutí promlčecí doby nepřiměřeně tvrdým postihem ve srovnání s rozsahem a charakterem jím uplatňovaného práva a s důvody, pro které své právo včas neuplatnil, přičemž tyto okolnosti musí být naplněny v natolik výjimečné intenzitě, aby byl odůvodněn tak významný zásah do principu právní jistoty, jakým je odepření práva uplatnit námitku promlčení) a není důvod, aby rozhodná právní otázka byla posouzena jinak.
Odvolací soud se v projednávané věci řádně zabýval okolnostmi významnými pro posouzení vznesené námitky promlčení z hlediska možného rozporu s dobrými mravy, jeho úvaha o tom, zda v konkrétním případě jde o výkon práva v rozporu s dobrými mravy, není z pohledu skutkových zjištění učiněných na základě dokazování provedeného u soudu prvního stupně (viz body 39-52 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně), která odvolací soud jako správná převzal (viz bod 10 a dále body 14 a 15 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu), zjevně nepřiměřená a jeho závěr, že uplatnění námitky promlčení zástavního práva žalobkyní je v rozporu s dobrými mravy a že zjištěné okolnosti uplatnění námitky promlčení žalobkyní odůvodňují tak významný zásah do principu právní jistoty, jakým je odepření práva uplatnit námitku promlčení, koresponduje s výše uvedenou konstantní judikaturou dovolacího soudu, jakož i se závěry vyslovenými v dalších rozhodnutích Nejvyššího soudu označených dovolatelkou v dovolání.
K založení přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř. nejsou způsobilé ani námitky, jimiž dovolatelka uplatnila jiné dovolací důvody než ten, který je – jako jediný přípustný – uveden v ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř. (nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem), a z nichž nevyplývají žádné rozhodné právní otázky ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř. Jde o námitky, kterými dovolatelka zpochybňuje skutková zjištění, z nichž soudy vycházely při posuzování otázky rozporu námitky promlčení s dobrými mravy, ve kterých nesouhlasí se způsobem, jakým soudy k těmto skutkovým zjištěním dospěly (s hodnocením důkazů, na základě něhož k nim dospěly), ve kterých vytýká soudům, že z jejich strany „byla velká část tvrzení a důkazů žalobkyně ignorována a skutkový stav byl zjištěn téměř výhradně z tvrzení a důkazů žalovaných“, a ve kterých předestírá vlastní skutkové závěry, k nimž soudy nedospěly [zejména že žalovaný 1) uměle prodlužoval dokončení rekonstrukce a dokončení přístavby a úmyslně prodlužoval provádění prací, aby co nejvíce narostlo příslušenství jeho pohledávky za žalobkyní, a s tím samým úmyslem uměle zvyšoval náklady údajně vynaložené na dokončovací práce, že žalovaný 1) nejednal „s péčí profesionála, ani řádného hospodáře“, že „dle původní dohody měl žalovaný 1) od žalobkyně obdržet částku ve výši 5 400 000 Kč“, že po prodeji první části dvojdomku měla jeho druhá část „očištěná“ od všech práv třetích osob (zejména zástavního práva) zůstat ve vlastnictví žalobkyně tak, aby zde mohla v klidu žít žalobkyně se svou početnou rodinou, a že žalovaný 1) „porušil veškeré dohody, které se žalobkyní uzavřel“, „opakovaně hrubým způsobem porušoval uzavřenou dohodu a zneužíval důvěřivosti a slabšího postavení žalobkyně“, „zneužil svého postavení profesionála a chtěl se na úkor důvěřivé žalobkyně co nejvíce obohatit, i když věděl, že svým jednáním žalobkyni a její rodinu připraví o bydlení“], na kterých pak buduje své vlastní a od odvolacího soudu odlišné právní posouzení věci.
Správnost skutkového stavu věci zjištěného v řízení před soudy nižších stupňů nelze v dovolacím řízení probíhajícím podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013 důvodně zpochybnit. Dovolací přezkum je totiž ustanovením §241a odst. 1 o. s. ř. vyhrazen výlučně otázkám právním, a proto ke zpochybnění skutkových zjištění odvolacího soudu nemá dovolatel k dispozici způsobilý dovolací důvod; tím spíše pak skutkové námitky nemohou založit přípustnost dovolání (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2014 sp. zn. 29 Cdo 4097/2014 nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2021 sp. zn. 21 Cdo 3088/2020). Kritiku právního posouzení věci odvolacím soudem ani nelze budovat na jiných skutkových závěrech, než jsou ty, z nichž vycházel odvolací soud v napadeném rozhodnutí (srov. např. odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013 sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněného pod č. 4 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2014).
Námitkou, že rozsudek odvolacího soudu je nepřezkoumatelný a že jeho odůvodnění není přesvědčivé, dovolatelka uplatňuje tzv. jinou vadu řízení, k níž lze podle ustanovení §242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. přihlédnout jen tehdy, je-li dovolání přípustné; tento předpoklad však v projednávané věci – jak vyplývá z výše uvedeného – není splněn. Přípustnost dovolání může založit toliko odvolacím soudem řešená právní otázka, kterou může být i otázka procesního práva, nikoli však „pouhá“ (ať již domnělá, nebo skutečná) vada řízení (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2018 sp. zn. 23 Cdo 3028/2018). Rozsudek odvolacího soudu ostatně ani nelze ve smyslu ustálené judikatury dovolacího soudu považovat za nepřezkoumatelný, neboť jeho odůvodnění má všechny náležitosti uvedené v ustanovení §157 odst. 2 o. s. ř., které je třeba podle §211 o. s. ř. použít přiměřeně s přihlédnutím k zásadně přezkumné povaze činnosti soudu v odvolacím řízení, a je patrné, že nebránilo dovolatelce v uplatnění jejích práv (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013 sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněný pod č. 100 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2013).
Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobkyně podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. 5. 2021
JUDr. Jiří Doležílek
předseda senátu