ECLI:CZ:NS:2021:22.CDO.1105.2021.1
sp. zn. 22 Cdo 1105/2021-268
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobce J. K. , narozeného XY, bytem v XY, zastoupeného JUDr. Evou Nekolnou, advokátkou se sídlem v Praze 10, K Horkám 415/16, proti žalovanému P. K. , narozenému XY, bytem v XY, zastoupenému JUDr. Janem Choděrou, advokátem se sídlem v Praze 2, Malá Štěpánská 2033/8, o zdržení se neoprávněných zásahů do spoluvlastnického práva, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 30 C 37/2018, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. 9. 2020, č. j. 51 Co 230/2020-241, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení 1800 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám zástupce žalovaného JUDr. Jana Choděry.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 8 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 13. 2. 2020, č. j. 30 C 37/2018-203, výrokem I zamítl žalobu, „dle níž měl být žalovaný uznán povinným zdržet se bez projednání se žalobcem a bez jeho souhlasu a) nakládání ve smyslu převodu vlastnictví, zatěžování věcnými či reálnými břemeny, zástavními právy nebo právy užívání a požívání včetně nájmu, výpůjčky, výprosy, s nemovitými věcmi a jejich součástmi, tedy s pozemkem parc. č. XY s domem č. p. XY a s bytem v něm, s pozemkem parc. č. XY, to vše zapsáno v katastru nemovitostí na listu vlastnictví č. XY pro katastrální území XY, obec XY, vedeném Katastrálním úřadem pro hlavní město Prahu, Katastrálním pracovištěm XY, které jsou ve spoluvlastnictví žalobce a žalovaného, včetně všech jednání, které k nakládání směřují nebo jsou pro takové nakládání nezbytné, a po faktické stránce se zdržet zřizování staveb a provádění změn na těchto pozemcích a stavbách, jestliže tímto bez prokazatelného právního důvodu bude zasahovat do práv žalobce; b) užívání pozemku parc. č. XY včetně jeho součásti domu č. p. XY a bytu a dalších prostor v něm, v katastrálním území XY v obci XY, v jakémkoliv rozsahu k nebo pro podnikání či k hospodaření s cílem brát užitky výlučně pro sebe a umožňovat totéž třetím osobám“. Výrokem II rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Městský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalobce i žalovaného rozsudkem ze dne 8. 9. 2020, č. j. 51 Co 230/2020-241, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalobce dovolání, v němž uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci ve smyslu §241a odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“). Namítá, že nalézací soudy rozhodovaly „o něčem jiném, než byla podána žaloba“. Uvádí, že soudy nevycházely z toho, že spoluvlastníci mají stejná práva vlastníka k celé věci a svým postupem se odchýlily od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 15. 11. 2000, sp. zn. 22 Cdo 2602/1998, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 6. 2016, sp. zn. 26 Cdo 5487/2015. Dovolatel dále tvrdí, že soudy „negovaly základní definici vlastnictví“ podle §1012 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), jejíž podstatou je svoboda rozhodování vlastníka o věci. Podle žalobce dovolací soud doposud o §1012 o. z. ve vztahu ke spoluvlastnictví nerozhodoval. Navrhuje, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný namítá, že dovolání nesplňuje obligatorní náležitosti, protože žalobce neuvádí, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti ve smyslu §237 o. s. ř. Z dovolání nevyplývá žádná právní otázka, od jejíhož vyřešení by se měla odvíjet přípustnost dovolání. Navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání jako nepřípustné odmítl a přiznal mu náhradu nákladů dovolacího řízení.
Dovolání není přípustné.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1 – 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
K námitce žalobce, že soudy v rozporu s §153 o. s. ř. rozhodovaly o jiném než žalobním nároku, konkrétně o užívání společné věci, nikoli o neplnění povinností spoluvlastníka:
Dovolatel uvádí, že se soudy dostaly do rozporu s usneseními Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2016, sp. zn. 28 Cdo 1071/2015, a ze dne 31. 1. 2018, sp. zn. 23 Cdo 4227/2017 (tato a další níže uvedená rozhodnutí dovolacího soudu jsou dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu – www.nsoud.cz ).
Nejvyšší soud již mnohokrát vyložil (srov. např. usnesení ze dne 12. 1. 2010, sp. zn. 21 Cdo 3302/2008, nebo ze dne 20. 2. 2019, sp. zn. 23 Cdo 3989/2018, či ze dne 11. 2. 2020, sp. zn. 23 Cdo 1383/2018), že žalobce musí v žalobě uvést takové skutečnosti, jimiž vylíčí skutkový děj, na jehož základě uplatňuje (v tzv. žalobním petitu) svůj nárok, a to v takovém rozsahu a v takové kvalitě, které umožňují jeho jednoznačnou individualizaci (aby jej nebylo možné zaměnit s jiným skutkem). Vylíčením rozhodujících skutečností se vymezuje předmět řízení po skutkové stránce. Údaj o tom, čeho se žalobce domáhá (tzv. žalobní petit), musí být v žalobě vyjádřen způsobem, který nevzbuzuje pochybnosti o tom, jak mají být vymezena práva a jim odpovídající povinnosti účastníků. Je tomu tak zejména proto, že soud v občanském soudním řízení, které je ovládáno dispoziční zásadou, je vázán žalobou, a nemůže tedy přiznat jiná práva a uložit jiné povinnosti než jsou navrhovány, musí žalobní petit svým rozhodnutím zcela vyčerpat a nesmí jej překročit.
V návaznosti na to §153 odst. 2 o. s. ř. soudu zakazuje, aby žalobci přiznal něco jiného, než požadoval, nebo aby žalobci sice přiznal požadované plnění, avšak z jiného skutkového základu (jiného skutku), než který byl předmětem řízení. Není však překročením návrhu, jestliže soud skutek, který byl předmětem řízení, posoudí po právní stránce jinak, než to učinil žalobce, a jestliže na základě takového právního posouzení věci přizná žalobci požadované plnění [např. by žalobce požadované plnění považoval po právní stránce za plnění ze smlouvy, ve skutečnosti však vyplývá z bezdůvodného obohacení (srov. Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád I., Komentář, 1. vydání, Praha: C. H. Beck, 2009, str. 1033-1034)].
Občanský soudní řád pojmy „skutek” a „totožnost skutku” nevymezuje. Definice skutku se v tzv. řízení sporném odvíjí především od žaloby, k jejímž nutným obsahovým náležitostem patří vylíčení rozhodujících skutečností (srov. §79 odst. 1 o. s. ř.), tedy údajů nezbytných k tomu, aby bylo jasné, o čem má soud rozhodnout (jejich absence způsobuje vadu žaloby, pro kterou nelze v řízení pokračovat). Totožnost skutku (v poměru žaloby a rozhodnutí o ní) je zachována, je-li zachována alespoň totožnost jednání, anebo totožnost následku (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 1998, sp. zn. 2 Odon 154/97).
Obdobný závěr plyne také z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2018, sp. zn. 23 Cdo 4227/2017, na které dovolatel odkazuje: ctí-li soud skutkovými tvrzeními a žalobním petitem vymezený předmět řízení, nerozhodne o něčem jiném, než čeho se žalobce domáhal, i když text rozhodnutí zformuluje (po stylistické stránce upraví) odlišně od žalobního petitu.
Napadené rozhodnutí výše uvedeným požadavkům dostálo, a je tedy v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu. Odvolací soud vysvětlil, na základě jakých skutkových zjištění (odvozených od podané žaloby) učinil své právní závěry; konkrétně, že jde v projednávané věci o spor mezi spoluvlastníky o způsob užívání nemovitosti. Z uvedených důvodů tedy není tato námitka dovolatele opodstatněná, a nemůže tedy založit přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř.
Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2016, sp. zn. 28 Cdo 1071/2015, na které také dovolatel odkazuje, není pro označenou právní otázku přiléhavé, neboť zdůrazňuje povinnost rozhodovat na základě zjištěného skutkového stavu věci.
K námitce dovolatele, že soudy nevycházely z toho, že oba spoluvlastníci mají stejná práva vlastníka k celé věci (držet, užívat a požívat užitky a disponovat) a v případě narušování jiným spoluvlastníkem může rušený spoluvlastník požadovat, aby soud uložil rušícímu spoluvlastníku zdržet se takového jednání.
Dovolatel uvádí, že se odvolací soud odchýlil od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 15. 11. 2000, sp. zn. 22 Cdo 2602/1998 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 6. 2016, sp. zn. 26 Cdo 5487/2015.
Nejvyšší soud se v žalobcem citovaných rozhodnutích zabýval vztahem žaloby vindikační a žaloby negatorní. Vzhledem k tomu, že ochrana vlastnického práva formou vindikační žaloby i formou žaloby negatorní je v §1040 odst. 1 a v §1042 o. z. v zásadě založena na stejných principech jako tomu bylo v §126 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“), lze v tomto směru i nadále vycházet z dosavadní judikatury (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1483/2015, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2015, sp. zn. 22 Cdo 83/2015).
Podle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 15. 11. 2000, sp. zn. 22 Cdo 2602/1998 (uveřejněném v časopise Právní rozhledy pod č. 2/2001), obecně pro žalobu vindikační ve smyslu §126 odst. 1 obč. zák. (nyní §1040 odst. 1 o. z.) platí, že se jí vlastník věci domáhá na tom, kdo mu tuto věc neoprávněně zadržuje, aby mu ji vydal do jeho (vlastníkovy) moci. Proto je také obvyklou součástí žalobního návrhu (tzv. petitu) požadavek nejen vydání věci, ale i požadavek jejího předání. Jiným způsobem ochrany vlastnického práva, vycházejícím rovněž z ustanovení §126 odst. 1 obč. zák. (nyní §1042 o. z.), je žaloba zápůrčí (negatorní). Touto žalobou se vlastník věci domáhá, aby se žalovaný zdržel jiných neoprávněných zásahů (jiných než neoprávněného zadržování věci) do vlastnického práva žalobce; domáhá se jí buď aby žalovanému bylo určité rušivé konání zakázáno (aby se určitého konání zdržel) anebo aby věc uvedl do původního stavu, tj. odstranil věci, které na pozemku dříve nebyly. Oba základní druhy vlastnických žalob tak mají odlišný, resp. samostatný skutkový základ podle toho, jakým způsobem (jak a čím vším) žalovaný do výkonu vlastnického práva zasahuje. Není vyloučeno, aby vlastník věci vůči žalovanému uplatnil jednou žalobou současně, aby mu žalovaný vydal zadržovanou věc a současně se zdržel dalších rušivých zásahů do výkonu vlastnických práv žalobce, např. nevstupoval na jeho pozemek.
Odvolací soud (bod 24. napadeného rozsudku) se zabýval oprávněností uplatněné negatorní žaloby i tím, zda se žalobce mohl domáhat uspořádání poměrů mezi účastníky s ohledem na dříve uzavřenou nájemní smlouvu (jejíž účinnost již skončila). Uzavřel, že pokud je mezi spoluvlastníky spor o způsob užívání nemovitosti, jedná se o spor z její správy podle §1126 o. z. Dospěl k závěru, že žalovaný nebrání žalobci uplatňovat práva ke sporným nemovitostem; žalovaný neužívá na úkor žalobce dům ani pozemek. Žalovaný, resp. jeho syn, užívá část domu, kterou historicky užíval žalovaný. Neužívá však prostory, které užíval žalobce; obdobně je to i s částí pozemku, které žalobce užívat může. Sporné parkování auta syna žalovaného vyhodnotil jako oprávněné užívání spoluvlastnického podílu. Jiné jednání, které by spoluvlastnický podíl žalobce rušilo, žalobce neprokázal. Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně shledal, že žalovaný nezasahuje do společné věci na úkor žalobce, a proto nebyl důvod pro podání negatorní žaloby, jíž se žalobce domáhal.
Podle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2018, sp. zn. 22 Cdo 4995/2017, v zásadě platí, že spor o způsob užívání věci je sporem z její správy (§1126 a násl. o. z.). Ruší-li však spoluvlastník užíváním věci právo jiného spoluvlastníka, aby v rámci jeho podílu užíval společnou věc, aniž by způsob užívání věci byl upraven právním jednáním nebo rozhodnutím soudu, může se rušený bránit i negatorní žalobou (§1042 o. z.). Obdobně také srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2016, sp. zn. 22 Cdo 3523/2015.
Uvedené závěry dovolacího soudu odvolací soud respektoval, objasnil, proč se podle něj jedná o spor ze správy společné věci podle §1126 o. z., a jeho rozhodnutí proto není s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu v rozporu. Na projednávaný případ není přiléhavá judikatura, na kterou dovolatel odkazoval, protože žalobce neprokázal, že by jej žalovaný jakkoliv rušil nad rámec svého práva užívat spoluvlastnický podíl.
K námitce žalobce, že dovolací soud doposud o §1012 o. z. ve vztahu ke spoluvlastnictví nerozhodoval:
Spoluvlastnický podíl vyjadřuje rozsah, v jakém jednotliví spoluvlastníci vykonávají a nesou shodná práva a povinnosti, které pro ně vyplývají z vlastnictví společné věci jako celku. U podílových spoluvlastníků jde o tzv. ideální podíl, nikoli o reálné vymezení vztahující se k určité části společné věci.
Jak již bylo uvedeno výše, v poměrech projednávané věci jde o spor ze správy
- užívání nemovitosti ve spoluvlastnictví, tedy o spor podle §1126 o. z., a proto není tato námitka žalobce opodstatněná a nemůže tedy založit přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř.
Nad rámec Nejvyšší soud uvádí, že se již za předcházející právní úpravy (k tomu srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2001, sp. zn. 22 Cdo 2104/1999 či ze dne 21. 3. 2007, sp. zn. 26 Cdo 1153/2006, uveřejněný pod číslem 28/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) vyjádřil k závěru, že spoluvlastník vždy užívá nemovitost (její část) z titulu svého (spolu)vlastnického práva, tj. na základě oprávnění vlastníka; od této ustálené judikatury není důvod se odchýlit ani v poměrech současné právní úpravy (§1012 o. z.).
V rozsudku ze dne 31. 1. 2018, sp. zn. 22 Cdo 4995/2017, Nejvyšší soud uvedl, že užívání společné věci v rozsahu spoluvlastnického podílu je jedním ze základních oprávnění spoluvlastníka. Žádné rozhodnutí k němu zásadně třeba není, ale naopak rozhodnutím (spoluvlastníků nebo soudu) může být (za náhradu) omezeno.
K námitkám proti dokazování (jak žalovaný vyhýbáním se kontaktům se žalobcem naplňoval povinnost informovat žalobce o dispozicích se společným majetkem, jak umožnil žalovaný vytváření společné vůle, jak žalovaný zajistil, aby přenechání bytu a umožnění užívání pozemku dalším osobám bylo realizováno společným právním jednáním obou spoluvlastníků…)
Žalobce těmito námitkami pouze napadá skutková zjištění odvolacího soudu a polemizuje s nimi. Dovolatel však neformuluje v souvislosti s provedeným dokazováním žádnou otázku procesního práva. Taktéž neuvádí, který z předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. považuje za naplněný. Pouhá polemika se skutkovými zjištěními odvolacího soudu, aniž by dovolatel uvedl, v čem spatřuje v této souvislosti splnění předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu §237 o. s. ř., nepředstavuje řádné vymezení předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu §241a odst. 2 o. s. ř. ve spojení s §237 o. s. ř. (srov. odst. 24, 27 nálezu Ústavního soudu ze dne 15. 3. 2017, sp. zn. II. ÚS 1966/16, dostupného na nalus.usoud.cz). V takovém případě je ovšem dovolací soud skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů vázán a není oprávněn je v rámci dovolacího řízení přezkoumávat (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2014, sp. zn. 28 Cdo 4295/2013, ve spojení s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2017, sp. zn. 22 Cdo 5688/2016, nálezem Ústavního soudu ze dne 15. 3. 2017, sp. zn. II. ÚS 1966/16, a nálezem Ústavního soudu ze dne 3. 5. 2017, sp. zn. I. ÚS 2135/16).
Jelikož žalobce nevymezuje v této části dovolání řádně, v souladu se zákonem a ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, trpí tato část dovolání vadami, pro něž nelze v řízení pokračovat (§241a odst. 2 a §243c odst. 1 o. s. ř.).
Ve vztahu k další dovolací námitce mající povahu naznačené vady řízení ( pochybnosti o vykonatelnosti petitu ), kterou by dovolací soud mohl posoudit pouze v případě přípustného dovolání, zcela absentuje jakýkoliv náznak vymezení předpokladů přípustnosti dovolání a právní otázky, která by měla být v této souvislosti řešena. Proto ani tato námitka nemohla být podrobena dovolacímu přezkumu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 8. 2018, sp. zn. 22 Cdo 2357/2018).
S ohledem na výše uvedené Nejvyšší soud dovolání žalobce podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Rozhodnutí o náhradě nákladů řízení neobsahuje v souladu s §243f odst. 3 o. s. ř. odůvodnění.
Poučení: Nesplní-li žalobce povinnost uloženou tímto rozhodnutím, může se žalovaný domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. 6. 2021
Mgr. David Havlík
předseda senátu