ECLI:CZ:NS:2021:22.CDO.1122.2020.1
sp. zn. 22 Cdo 1122/2020-267
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobkyně E. N., narozené XY, bytem XY, zastoupené JUDr. Pavlem Kratochvílou, advokátem se sídlem v Kyjově, Žižkova 791, proti žalovanému E. N., narozenému XY, bytem XY, zastoupenému Mgr. Evou Kubartovou, advokátkou se sídlem ve Vyškově, Nádražní 4/3, o určení vlastnického práva, vedené u Okresního soudu v Hodoníně pod sp. zn. 5 C 191/2016, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 28. 11. 2019, č. j. 38 Co 54/2019-203, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení 4 114 Kč k rukám zástupce žalobkyně JUDr. Pavla Kratochvíly do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.
Odůvodnění:
Okresní soud v Hodoníně rozsudkem ze dne 18. 1. 2019, č. j. 5 C 191/2016-171, určil, že v rovnodílném spoluvlastnictví účastníků řízení je nemovitost doposud nevyznačená v katastru nemovitostí – objekt k bydlení, která se nachází se na pozemku parc. č. st. XY v k. ú. XY, jenž je zapsaný pro toto k. ú. na LV č. XY u Katastrálního úřadu pro Jihomoravský kraj, Katastrálního pracoviště XY (výrok I). Rozhodl také o náhradě nákladů nalézacího řízení (výrok II).
Krajský soud v Brně jako soud odvolací k odvolání žalovaného rozsudkem ze dne 28. 11. 2019, č. j. 38 Co 54/2019-203, ve znění opravného usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 22. 1. 2020, č. j. 38 Co 54/2019-243, rozsudek soudu ve výroku I změnil tak, že určil, že stavba č. p. XY, stojící na pozemku parc. č. st. XY v k. ú. XY, který je zapsán pro toto k. ú. na LV č. XY u Katastrálního úřadu pro Jihomoravský kraj, Katastrálního pracoviště XY, je v rovnodílném spoluvlastnictví účastníků řízení (výrok I rozsudku odvolacího soudu). Dále potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně o náhradě nákladů nalézacího řízení a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výroky II a III rozsudku odvolacího soudu).
Podstata věci je v tomto: Žalobkyně se původně domáhala určení, že součástí zaniklého, avšak doposud nevypořádaného společného jmění účastníků řízení (které zaniklo 28. 10. 2015) je stavba doposud neevidovaná v katastru nemovitostí nacházející se na pozemku parc. č. st. XY v k. ú. XY. Jelikož v průběhu řízení nastaly účinky zákonné domněnky vypořádání společného jmění účastníků řízení ve smyslu §741 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále rovněž jako „o. z.“), požadovala určit, že tato stavba je v rovnodílném spoluvlastnictví účastníků řízení. V průběhu odvolacího řízení potom stavbu, k níž se domáhala určení vlastnického práva, identifikovala jako stavbu č. p. XY v k. ú. XY a v tomto smyslu upřesnila žalobní petit.
Odvolací soud vyšel ze zjištění, že žalovaný nabyl dne 14. 5. 1998 na základě darování do svého výlučného vlastnictví stavbu č. p. XY a pozemek parc. č. st. XY v k. ú. XY. Zjistil, že během trvání společného jmění účastníků řízení byla tato původní stavba č. p. XY zdemolována a na pozemku parc. č. st. XY postavena stavba nová (která je v katastru nemovitostí evidována rovněž jako stavba č. p. XY v k. ú. XY). Jelikož tuto stavbu zhotovili účastníci řízení v době trvání jejich společného jmění a jako vlastník této stavby je v katastru nemovitostí veden pouze žalovaný, vyhověl soud žalobě na určení, že tato stavba je (na základě zákonné domněnky vypořádání společného jmění účastníků řízení ve smyslu §741 o. z.) v rovnodílném spoluvlastnictví účastníků řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalovaný dovolání, jehož přípustnost opírá o §237 o. s. ř. a v němž namítá nesprávné právní posouzení věci ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. Uvádí, že rozhodnutí odvolacího soudu je založeno na právní otázce, která nebyla doposud v ustálené rozhodovací praxi vyřešena, a to zda je dán naléhavý právní zájem na určení, že nemovitost, která není zapsána v katastru nemovitostí, je součástí zaniklého, avšak doposud nevypořádaného společného jmění manželů, případně je-li taková nemovitost (na základě zákonné domněnky vypořádání) v rovnodílném spoluvlastnictví bývalých manželů. Má za to, že žádnému z bývalých manželů naléhavý právní zájem na takto požadovaném určení (s ohledem na §984 a násl. o. z.) nesvědčí, a proto měla být žaloba zamítnuta.
Namítá také, že již v době darování (tedy ke dni 14. 5. 1998) byla předmětná stavba nacházející se na pozemku parc. č. st. XY v k. ú. XY vybudována do stádia, v rámci kterého již bylo jednoznačným a nezaměnitelným způsobem patrno alespoň dispoziční řešení prvního nadzemního podlaží (v této souvislosti odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 2. 2002, sp. zn. 22 Cdo 2534/2000), a proto se nemohla stát tato stavba součástí společného jmění účastníků řízení. Soudy nižších stupňů tedy opomenuly zkoumat okamžik vzniku předmětné stavby jako věci v právním slova smyslu. V této souvislosti neprovedly důkazy navržené žalovaným a tento postup řádně neodůvodnily. Rozhodnutí soudů nižších stupňů je tak v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu. Navrhuje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího i nalézacího soudu zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobkyně se ve vyjádření k dovolání ztotožňuje s rozhodnutím odvolacího soudu. Uvádí, že původní stavba nacházející se na pozemku parc. č. st. XY v k. ú. XY, kterou nabyl žalovaný do výlučné vlastnictví, v průběhu trvání společného jmění účastníků řízení zanikla a vznikla na tomto pozemku stavba nová. Jelikož jako vlastník nově zhotovené stavby je v katastru nemovitostí evidován pouze žalovaný, svědčí žalobkyni naléhavý právní zájem na určení, že tato stavba je (na základě zákonné domněnky vypořádání zaniklého společného jmění manželů ve smyslu §741 o. z.) v rovnodílném spoluvlastnictví účastníků řízení. Rozhodnutí odvolacího soudu je tak založeno na právní otázce, při jejímž řešení se odvolací soud neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a proto není dovolání přípustné. Navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání žalovaného odmítl.
Podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1 – 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Žalovaný považuje za nevyřešenou v ustálené rozhodovací praxi dovolacího soudu právní otázku, zda je dán naléhavý právní zájem na určení, že nemovitost, která není doposud zapsána v katastru nemovitostí, je součástí zaniklého a doposud nevypořádaného společného jmění manželů, případně (na základě zákonné domněnky vypořádání) v rovnodílném spoluvlastnictví bývalých manželů.
Tato námitka přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. nezakládá, protože rozhodnutí odvolacího soudu není na této právní otázce založeno. Podle ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nemohou založit přípustnost dovolání otázky akademické či spekulativní (byť Nejvyšším soudem dosud neřešené), ale pouze ty otázky, jejichž zodpovězení (v souladu s požadavkem dovolatele) je způsobilé přinést pro něj příznivější rozhodnutí ve sporu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 2. 2016, sp. zn. 29 Cdo 1173/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2204/2017, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2018, sp. zn. 22 Cdo 1232/2018, tato a další níže uvedená rozhodnutí dovolacího soudu jsou dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu – www.nsoud.cz ).
V posuzované věci vyšel odvolací soud z toho, že původní stavba nacházející se na pozemku parc. č. st. XY v k. ú. XY, kterou žalovaný nabyl do výlučného vlastnictví, jako věc v právním slova smyslu zanikla a v průběhu trvání společného jmění účastníků řízení vznikla na tomto pozemku stavba nová, která je rovněž evidována v katastru nemovitostí jako stavba č. p. XY. Předmětem řízení tak bylo určení vlastnického práva ke stavbě v katastru nemovitostí evidované, nikoliv ke stavbě v katastru nemovitostí doposud nezapsané. Vzhledem k tomu nemůže shora uvedená, žalovaným formulovaná, právní otázka přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. založit.
Dovolatel dále namítá, že odvolací soud se při řešení právní otázky okamžiku vzniku stavby jako věci v právním slova smyslu odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (konkrétně rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 5. 2. 2002, sp. zn. 22 Cdo 2534/2000). V této souvislosti žalovaný rovněž napadá průběh dokazování před soudy nižších stupňů.
Rovněž tyto námitky přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. nezakládají.
Vzhledem k tomu, že v posuzovaném případě měly nastat všechny právní skutečnosti, s nimiž právní předpisy spojují nabytí vlastnického práva, před 1. 1. 2014, je nutné na daný případ aplikovat příslušná ustanovení zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“) [srov. §3028 odst. 1, 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník].
Otázkou posouzení vzniku stavby jako věci v právním slova smyslu se Nejvyšší soud opakovaně zabýval a dospěl k závěru, že rozhodný je okamžik, v němž je stavba vybudována minimálně do takového stadia, od něhož počínaje všechny další stavební práce směřují již k dokončení takto druhově i individuálně určené věci (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2007, sp. zn. 22 Cdo 2554/2007). K tomu u nadzemních staveb dochází zpravidla v okamžiku, kdy je již jednoznačně a nezaměnitelným způsobem patrno alespoň dispoziční řešení prvního nadzemního podlaží (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 2. 2002, sp. zn. 22 Cdo 2534/2000, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2011, sp. zn. 22 Cdo 2585/2012).
Posouzení toho, zda určitý výsledek stavební činnosti je stavbou jako předmětem občanskoprávních vztahů, je věcí právní úvahy soudu, přičemž tato úvaha vychází ze skutkových zjištění, která mohou být založena i na znaleckém posudku. Stavba budovy může být provedena mnoha různými způsoby, a soudům nižších stupňů proto nelze upřít možnost úvahy při posouzení toho, zda je (příp. ke kterému okamžiku se stal) určitý konkrétní výsledek stavební činnosti samostatnou věcí v právním smyslu; pro všechny v úvahu přicházející případy též nelze stanovit zcela přesná kritéria (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2014, sp. zn. 22 Cdo 1671/2014). Z ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu se podává, že Nejvyšší soud zpochybní relevantní úvahu soudů nižších stupňů, jen je-li zjevně nepřiměřená nebo není-li řádně odůvodněná (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 3. 2006, sp. zn. 22 Cdo 1407/2005, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2012, sp. zn. 22 Cdo 3630/2012).
Odvolací soud na základě prokázaných skutečností uzavřel, že původní stavba na pozemku parc. č. st. XY v k. ú. XY, kterou žalovaný nabyl darováním do svého výlučného vlastnictví, zanikla a v době trvání společného jmění účastníků řízení vznikla na tomto pozemku stavba nová (která je rovněž evidována v katastru nemovitostí jako stavba č. p. XY). V této souvislosti je nutné především zohlednit, že převážná část původní stavby č. p. XY v k. ú. XY byla v době trvání společného jmění manželů (tedy po 28. 3. 1998) zdemolována (došlo k 100 % destrukci obvodového zdiva uliční části původní stavby, která sloužila k bytovým účelům) a na pozemku parc. č. st. XY v k. ú. XY byla následně vybudována, během trvání společného jmění manželů, stavba nová, rovněž označená v katastru nemovitostí jako stavba č. p. XY (přičemž do této nové stavby byla stavební činností zakomponována i toho času rozestavěná dvorní část). Vzhledem k tomu nepovažuje dovolací soud za zjevně nepřiměřenou úvahu odvolacího soudu, že původní stavba nacházející se na pozemku parc. č. st. XY v k. ú. XY, kterou žalovaný nabyl do výlučného vlastnictví, zanikla a na tomto pozemku vznikla v době trvání společného jmění účastníků řízení stavba nová, která se stala podle §143 odst. 1 písm. a) obč. zák. součástí tohoto majetkového společenství [k tomu lze poznamenat, že žalovaný v průběhu řízení netvrdil ani neprokazoval žádné skutečnosti, které by odůvodňovaly aplikaci výjimky upravující nabytí majetku (nově zhotovené stavby) do výlučného vlastnictví jednoho z manželů v době trvání společného jmění manželů ve smyslu §143 odst. 1 písm. a) obč. zák.].
Z uvedeného plyne, že odvolací soud se při řešení právní otázky vzniku nové stavby jako věci v právním slova smyslu zabýval všemi rozhodnými skutečnostmi zjištěnými soudy obou stupňů na základě řádně provedeného dokazování (viz níže) a posoudil je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu. Rozhodnutí odvolacího soudu je tak založeno na právní otázce, při jejímž řešení se odvolací soud neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Opodstatněná není ani námitka žalovaného, že odvolací soud určil vlastnické právo k původní stavbě nacházející se na pozemku parc. č. st. XY v k. ú. XY. Z rozhodnutí odvolacího soudu se podává, že předmětem řízení bylo určení vlastnického práva ke stavbě nově vzniklé na pozemku parc. č. st. XY v k. ú. XY v době trvání manželství, která je rovněž evidována v katastru nemovitostí jako stavba č. p. XY.
V souvislosti s námitkami směřujícími do provedeného dokazování žalovaný pouze polemizuje s procesním postupem soudů nižších stupňů, aniž řádně formuluje (v souvislosti s provedeným dokazováním) otázku procesního práva, na níž by bylo rozhodnutí odvolacího soudu založeno. Neuvádí tak, v čem spatřuje (vzhledem k otázce dokazování) splnění předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu §237 o. s. ř.
Pouhá polemika s právním posouzením otázky procesního práva, na níž je rozhodnutí odvolacího soudu založeno (resp. s procesním postupem odvolacího soudu), aniž by dovolatel uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu §237 o. s. ř., nepředstavuje řádné vymezení předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu §241a odst. 2 o. s. ř. ve spojení s §237 o. s. ř. (srov. odst. 24 – 27 nálezu Ústavního soudu ze dne 15. 3. 2017, sp. zn. II. ÚS 1966/16, dostupného na nalus.usoud.cz). V takovém případě je ovšem dovolací soud skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů vázán a není oprávněn je v rámci dovolacího řízení přezkoumávat (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2014, sp. zn. 28 Cdo 4295/2013, ve spojení s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2017, sp. zn. 22 Cdo 5688/2016, nálezem Ústavního soudu ze dne 15. 3. 2017, sp. zn. II. ÚS 1966/16, a nálezem Ústavního soudu ze dne 3. 5. 2017, sp. zn. I. ÚS 2135/16).
Nad rámec shora uvedeného dovolací soud poznamenává, že Nejvyšší soud v usnesení ze dne 27. 6. 2018, sp. zn. 22 Cdo 1871/2018, vyložil, že je na rozhodnutí soudu, které důkazy provede a které nikoliv. Soud přitom není povinen provést všechny důkazy navržené účastníky, nýbrž je oprávněn (a povinen) v každé fázi řízení vážit, které důkazy vzhledem k uplatněnému nároku či tvrzením jednotlivých účastníků je nutné provést (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2013, sp. zn. 21 Cdo 2363/2012). Soud je tak oprávněn rozhodnout o tom, které z důkazů provede, resp. stanovit, že neprovede ty z důkazů, jimiž mají být prokazovány skutečnosti, které jsou pro posouzení uplatněného nároku nevýznamné nebo které již byly prokázány jinými důkazy (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 1972, sp. zn. 6 Cz 344/71, publikované ve Sborníku IV, str. 1084-1085, nález Ústavního soudu ze dne 3. 11. 1994, sp. zn. III. ÚS 150/93, publikovaný ve sv. 2 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 49, či nález téhož soudu ze dne 6. 12. 1995, sp. zn. II. ÚS 56/95, publikovaný tamtéž ve sv. 4, pod č. 80).
V posuzovaném případě soudy obou stupňů v odůvodnění svých rozhodnutí vysvětlily, že provedené důkazy byly dostatečným podkladem pro zjištění skutkového stavu v takovém rozsahu, aby z nich bylo možno vyvodit právní závěry, a že provádění dalších důkazů by bylo nadbytečné a v rozporu se zásadou hospodárnosti řízení. Z odůvodnění napadeného rozsudku a z obsahu spisu je také zřejmé, že odvolací soud vzhledem ke skutkovým zjištěním vzal v úvahu jen skutečnosti, které vyplynuly z provedených důkazů. Žádné skutečnosti, které v tomto směru byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo a které byly současně významné pro věc, nepominul a v jeho hodnocení důkazů není z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti logický rozpor, resp. hodnocení důkazů neodporuje §133 až §135 o. s. ř. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 7. 2002, sp. zn. 22 Cdo 384/2001, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 4. 2003, sp. zn. 22 Cdo 1703/2001, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 12. 2017, sp. zn. 22 Cdo 5444/2017). Tento postup soudů obou stupňů je v souladu se shora uvedenou ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu i Ústavního soudu.
S ohledem na shora uvedené Nejvyšší soud dovolání žalovaného podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Rozhodnutí o náhradě nákladů řízení neobsahuje v souladu s §243f odst. 3 o. s. ř. odůvodnění.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li žalovaný povinnost uloženou mu tímto rozhodnutím, může se žalobkyně domáhat nařízení výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
V Brně dne 27. 4. 2021
Mgr. David Havlík
předseda senátu