ECLI:CZ:NS:2021:22.CDO.1456.2021.1
sp. zn. 22 Cdo 1456/2021-434
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobce R. J. , narozeného XY, bytem v XY, zastoupeného JUDr. Vladislavem Ježkem, advokátem se sídlem v Náchodě, Kamenice 155, proti žalované M. J. , narozené XY, bytem v XY, zastoupené JUDr. Janou Pernicovou, advokátkou se sídlem v Praze 7, Varhulíkova 1580/18, o vypořádání společného jmění manželů, vedené u Okresního soudu v Náchodě pod sp. zn. 10 C 202/2016, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 3. 2. 2021, č. j. 21 Co 250/2018-406, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení 2 178 Kč k rukám zástupce žalobce JUDr. Vladislava Ježka, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.
Odůvodnění:
Okresní soud v Náchodě (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 27. 6. 2018, č. j. 10 C 202/2016-277, ve znění opravného usnesení ze dne 12. 7. 2018, č. j. 10 C 202/2016-286, přikázal ze zaniklého společného jmění manželů do výlučného vlastnictví žalobce zůstatek 61 350,10 Kč na účtu vedeném na jméno žalobce u Českomoravské stavební spořitelny, a. s. (výrok I). Do výlučného vlastnictví žalované přikázal zůstatek 42 426,01 Kč na účtu vedeném na jméno žalované u Modré pyramidy, stavební spořitelny (výrok II) a zůstatek 55 529,06 Kč na účtu vedeném na jméno žalované u Komerční banky, a. s. (výrok III). Žalobci uložil povinnost zaplatit žalované na vyrovnání podílu 119 598 Kč do 30 dnů od právní moci rozsudku (výrok IV) a rozhodl o náhradě nákladů řízení účastníků a státu (výrok V – VII).
Krajský soud v Hradci Králové jako soud odvolací k odvolání obou účastníků řízení rozsudkem ze dne 3. 2. 2021, č. j. 21 Co 250/2018-406, změnil rozsudek soudu prvního stupně takto: 1. do výlučného vlastnictví žalobce přikázal zůstatek 61 350,10 Kč na účtu vedeném na jméno žalobce u Českomoravské stavební spořitelny, a. s., 2. do výlučného vlastnictví žalobce přikázal zůstatek 34 633,95 Kč na účtu vedeném na jméno žalobce u Komerční banky, a. s., 3. do výlučného vlastnictví žalobce přikázal zůstatek 3 760,39 Kč na účtu vedeném na jméno žalobce u Komerční banky, a. s., 4. do výlučného vlastnictví žalované přikázal zůstatek 42 426,01 Kč na účtu vedeném na jméno žalované u Modré pyramidy, stavební spořitelny, 5. do výlučného vlastnictví žalované přikázal zůstatek 55 529,06 Kč na účtu vedeném na jméno žalované u Komerční banky, a. s., 6. uložil žalobci povinnost zaplatit žalované na vyrovnání podílu 79 727,18 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku (výrok I rozsudku odvolacího soudu). Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů vzniklých účastníkům i státu (výrok II – IV rozsudku odvolacího soudu).
Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalovaná dovolání, jehož přípustnost opírá o §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), a v němž uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. Uvádí, že napadené rozhodnutí je založeno na právní otázce, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, který v rámci vypořádání společného jmění manželů nezohlednil „přírůstek majetku ve výlučném majetku žalobce, a to přírůstek obchodního podílu žalobce ve společnosti J.“ Změna hodnoty tohoto obchodního podílu, jenž je ve výlučném vlastnictví žalobce, od okamžiku vzniku společného jmění účastníků řízení do jeho zániku představuje podle žalované zisk, který je podle §709 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), součástí společného jmění manželů. Pokud odvolací soud změnu hodnoty obchodního podílu ve společnosti J., nezohlednil, je jeho rozhodnutí v rozporu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 28. 7. 2005, sp. zn. 22 Cdo 1052/2004, a s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 12. 1. 2016, sp. zn. 22 Cdo 3371/2015, ve kterých Nejvyšší soud uzavřel, že podnikající manžel je povinen nahradit do společného jmění manželů takovou částku, jež se rovná pozitivnímu (kladnému) rozdílu mezi aktivy a pasivy jeho podnikání ke dni zániku společného jmění manželů, což zpravidla bude představovat cenu podniku (pokud nebyl vytvořen i vynaložením oddělených prostředků podnikajícího manžela).
Žalovaná dále v dovolání polemizuje se závěry odvolacího soudu o tom, že investice účastníků řízení do nemovitosti (toho času) ve vlastnictví rodičů žalobce byly vynaloženy na základě (byť konkludentní) dohody o tom, že účastníci řízení budou tuto nemovitost užívat a do této nemovitosti investovat, aniž by měli rodiče žalobce povinnost nahradit účastníkům řízení zhodnocení nemovitosti.
Navrhuje, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalobce se ve vyjádření k dovolání ztotožňuje s právním posouzením odvolacího soudu. Poznamenává, že žalovaná navrhla vypořádat „hodnotu“ obchodního podílu ve společnosti J., který je ve výlučném vlastnictví žalobce, po uplynutí lhůty tří let od zániku společného jmění manželů, a učinila tak poprvé až v rámci jednání před odvolacím soudem. Již jen z těchto důvodů nemůže být tato „hodnota“ v řízení o vypořádání společného jmění manželů zohledněna. Dále namítá, že ustálená rozhodovací praxe, na kterou odkazuje žalovaná, není pro projednávanou věc přiléhavá. Navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání žalované odmítl.
Dovolání není přípustné.
V řízení o vypořádání společného jmění manželů dovolací soud zkoumá přípustnost dovolání ohledně každé vypořádávané položky zvlášť. Skutečnost, že ve vztahu k některé z vypořádávaných položek je dovolání přípustné, neznamená, že je dovolání přípustné bez dalšího i proti těm částem rozsudku odvolacího soudu, které se týkají jiných položek, a že dovolací soud je již jen z tohoto důvodu oprávněn přezkoumat celé rozhodnutí (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2013, sp. zn. 22 Cdo 2537/2013, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 3. 2016, sp. zn. 22 Cdo 932/2016, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2016, sp. zn. 22 Cdo 4370/2016, tato a další níže uvedená rozhodnutí dovolacího soudu jsou dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu – www.nsoud.cz ).
K požadavku žalované na vypořádání „přírůstku majetku ve výlučném majetku žalobce, a to přírůstku obchodního podílu žalobce ve společnosti J.“:
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1–3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Přitom je dovolací soud vázán nejen tím, který z dovolacích důvodů byl uplatněn, ale i tím, jak byl důvod vylíčen, tj. v jakých okolnostech dovolatel spatřuje jeho naplnění. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Podle §242 odst. 3 věty první o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání.
Podle §242 odst. 4 o. s. ř. účastníci mohou po dobu trvání lhůty k podání dovolání měnit vymezení důvodu dovolání a rozsah, ve kterém rozhodnutí odvolacího soudu napadají; ke změně není třeba souhlasu soudu.
Ze shora uvedených ustanovení vyplývá, že vázanost soudu dovolacím důvodem se projevuje především v tom, jak byl dovolací důvod vylíčen, tj. v jakých okolnostech dovolatel spatřuje jeho naplnění. Je-li dovolatelem uplatněn dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř., které spatřuje v chybném posouzení určité právní otázky (§237 o. s. ř.), není dovolací soud oprávněn řešit jinou právní otázku (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 6. 2011, sp. zn. 33 Cdo 4357/2009, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 2. 2003, sp. zn. 22 Cdo 1739/2001). Z toho ovšem také plyne, že není-li dovoláním napadena právní otázka, na které je rozhodnutí odvolacího soudu (v případě řízení o vypořádání společného jmění manželů rozhodnutí odvolacího soudu o konkrétní vypořádávané položce) primárně založeno (nosný důvod rozhodnutí odvolacího soudu), není dovolací soud oprávněn tuto právní otázku řešit, a proto dovolání v části směřující do rozhodnutí odvolacího soudu o této konkrétní vypořádávané položce nemůže být přípustné.
V projednávané věci odvolací soud založil své rozhodnutí o tom, že „přírůstek majetku ve výlučném majetku žalobce, a to přírůstek obchodního podílu žalobce ve společnosti J.,“ nelze v řízení o vypořádání společného jmění manželů zohlednit, především na závěru, že se jedná o nové tvrzení, které nebylo v řízení před soudem prvního stupně uplatněno, a proto není ani v odvolacím řízení přípustné. K tomuto nosnému důvodu rozhodnutí odvolacího však žalovaná ničeho neuvádí. Jeho správnost proto dovolací soud není (na základě shora uvedeného) oprávněn přezkoumávat, a dovolání tak nemůže být v části požadavku žalované na vypořádání „přírůstek majetku ve výlučném majetku žalobce, a to přírůstku obchodního podílu žalobce ve společnosti J.,“ již jen z tohoto důvodu přípustné.
Nad rámec uvedeného Nejvyšší soud poznamenává, že dovolatelkou uváděná ustálená rozhodovací praxe dovolacího soudu, s níž má být rozhodnutí odvolacího soudu v rozporu, není pro projednávanou věc přiléhavá. V rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 7. 2005, sp. zn. 22 Cdo 1052/2004, a v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 1. 2016, sp. zn. 22 Cdo 3371/2015, se dovolací soud zabýval právní otázkou zohlednění podnikání jednoho z manželů podnikajícího na základě živnostenského či jiného než živnostenského oprávnění [§2 odst. 2 písm. b) a c) zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále rovněž jako „obch. zák.)“, §420 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník]. V projednávané věci však žalobce nepodnikal na základě živnostenského či jiného než živnostenského oprávnění, ale byl společníkem ve společnosti s ručením omezeným (§56 a násl. obch. zák., §132 a násl. zákona č. 90/2012 Sb., o obchodních korporacích, ve znění pozdějších předpisů). Proto dovolatelkou uváděná ustálená rozhodovací praxe ani nemůže být relevantní pro posuzování tvrzeného rozporu rozhodnutí odvolacího soudu s ní. Nejvyššímu soudu se proto ani z tohoto důvodu neotvírá možnost přezkoumávat správnost rozhodnutí odvolacího soudu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 12. 2019, sp. zn. 30 Cdo 3048/2018).
K požadavku žalované na vypořádání investic do nemovitosti (toho času) ve vlastnictví rodičů žalovaného:
V této části dovolání žalovaná pouze polemizuje s právním posouzením odvolacího soudu s tím, že toto právní posouzení má být jiné (a to takové, že tyto investice měly být zohledněny při vypořádání společného jmění účastníků řízení).
Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako v projednávané věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. či jeho části (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, a ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013). Z judikatury Ústavního soudu se potom podává, že pokud Nejvyšší soud posuzuje splnění formálních náležitostí dovolání stanovených občanským soudním řádem, nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup [např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 1092/15 (dostupné na http://nalus.usoud.cz )].
Pouhá polemika dovolatele s právním posouzením věci provedeným odvolacím soudem s tím, že toto právní posouzení věci má být jiné, nepředstavuje řádné vymezení předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu §241a odst. 2 o. s. ř. ve spojení s §237 o. s. ř. Pokud má být totiž dovolání přípustné podle §237 o. s. ř. proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného či procesního práva a tato dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být posouzena jinak, musí být z dovolání patrno, o kterou otázku hmotného či procesního práva jde a od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má (podle mínění dovolatele) dovolací soud odchýlit (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 22 Cdo 4346/2016, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2017, sp. zn. 22 Cdo 5688/2016, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 12. 2018, sp. zn. 22 Cdo 3945/2018).
V této části dovolání nevymezuje dovolatelka řádně ve smyslu §241a odst. 2 o. s. ř. ve spojení s §237 o. s. ř., v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Žalovaná pouze polemizuje s právním posouzením věci odvolacího soudu s tím, že toto právní posouzení věci má být jiné (a to takové, že tyto investice měly být zohledněny při vypořádání společného jmění účastníků řízení). Neuvádí, který z předpokladů přípustnosti dovolání považuje za splněný ani neformuluje v této souvislosti žádnou právní otázku. Proto trpí dovolání v této části vadami, pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat.
S ohledem na shora uvedené Nejvyšší soud dovolání podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Rozhodnutí o náhradě nákladů řízení neobsahuje v souladu s §243f odst. 3 o. s. ř. odůvodnění.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li žalovaná povinnost uloženou jí tímto rozhodnutím, může se žalobce domáhat nařízení výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
V Brně dne 29. 6. 2021
Mgr. David Havlík
předseda senátu