ECLI:CZ:NS:2021:22.CDO.1609.2021.1
sp. zn. 22 Cdo 1609/2021-207
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Davida Havlíka a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci žalobce Povodí Moravy, s. p. , IČO 70890013, se sídlem v v Brně, Dřevařská 932/11, zastoupeného JUDr. Zdeňkem Horáčkem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze, Kaizlovy sady 434/13, proti žalované MORAVOLEN TRADE, a. s. , IČO 25364464, se sídlem v Sudkově 293, zastoupené JUDr. Lenkou Vidovičovou, LL.M., advokátkou se sídlem v Olomouci, Zámečnická 497/3, o 483 316 Kč, vedené u Okresního soudu v Šumperku pod sp. zn. 207 C 34/2018, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 14. 1. 2021, č. j. 75 Co 243/2020-180, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.)
Okresní soud v Šumperku (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 28. 5. 2020, č. j. 207 C 34/2018-112, rozhodl tak, že právní základ žalobou uplatněného nároku je opodstatněný s tím, že o jeho výši a náhradě nákladů řízení bude rozhodnuto v konečném rozsudku.
Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci jako soud odvolací k odvolání žalované rozsudkem ze dne 14. 1. 2021, č. j. 75 Co 243/2020-180, napadené rozhodnutí soudu prvního stupně změnil tak, že žaloba, aby žalovaná byla povinna zaplatit žalobci částku 483 316 Kč, se zamítá (výrok I). Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok II).
Proti rozsudku odvolacího podává žalobce (dovolatel) dovolání, jehož přípustnost opírá o §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů („o. s. ř.“), a uplatňuje dovolací důvod uvedený v §241a odst. 1 o. s. ř. (nesprávné právní posouzení věci).
Obsah rozsudků soudů obou stupňů i obsah dovolání je účastníkům znám, proto na ně dovolací soud pro stručnost odkazuje (§243f odst. 3 o. s. ř.).
Dovolací soud přezkoumal přípustnost dovolání jen z hledisek v něm uvedených (§242 odst. 3 o. s. ř.).
Dovolání není přípustné.
Ve věci jde o náhradu za omezení vlastnického práva ve smyslu §59a zákona č. 254/2001 Sb., o vodách a o změně některých zákonů (vodní zákon), podle kterého vlastník pozemku je povinen strpět za náhradu na svém pozemku vodní dílo vybudované před 1. 1. 2002 a jeho užívání. Žalobce vykonává právo hospodařit s nemovitostmi ve vlastnictví České republiky (pozemky par. č. st. 454, par. č. 192/2, par. č. 1024/1 a par. č. 1024/10, v obci a katastrálním území Sudkov), na nichž má žalovaná umístěné vodní dílo (vzdouvací objekt – jez), vybudované nejpozději roku 1937. Mezi účastníky řízení nedošlo k dohodě o výši náhrady, žalobce proto podal žalobu na zaplacení 483 316 Kč.
Ke vztahu §50 písm. c) vodního zákona a §59a vodního zákona
Dovolatel má za to, že Nejvyšší soud by měl přehodnotit dosavadní rozhodovací praxi ohledně vztahu §50 písm. c) a §59a vodního zákona. Namítá, že nelze souhlasit se závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 24. 11. 2020, sp. zn. 22 Cdo 1499/2020, podle kterého mezi těmito právními normami je vztah speciality [§50 písm. c) vodního zákona] a obecnosti (§59a vodního zákona). Obě ustanovení se významně liší a upravují jiné situace. Ustanovení §50 písm. c) vodního zákona má veřejnoprávní charakter a neupravuje náhradu za omezení vlastnického práva ve smyslu čl. 11 odst. 4 Listiny. Naproti tomu §59a má soukromoprávní povahu a vztahuje se primárně na vodní díla, která jsou samostatnými věcmi; proto je také stanovena náhrada za omezení vlastnického práva. Ustanovení §59a vodního zákona navíc omezuje vlastníka pozemku nad rámec dřívějšího §50 písm. c) vodního zákona tím, že je povinen strpět také užívání cizího vodního díla na svém pozemku. Konečně ustanovení §59a vodního zákona má restituční charakter, přičemž z judikatury vyplývá, že právo na náhradu v restitučních věcech musí založit zvláštní právní předpis.
Podle §50 písm. c) vodního zákona vlastníci pozemků, na nichž se nacházejí koryta vodních toků, jsou povinni strpět na svém pozemku vodní díla umístěná v korytě vodního toku, vybudovaná před účinností tohoto zákona.
Podle §59a vodního zákona vlastník pozemku je povinen strpět za náhradu na svém pozemku vodní dílo vybudované před 1. lednem 2002 a jeho užívání.
Podle čl. LV zákona č. 303/2013 Sb., kterým se mění některé zákony v souvislosti s přijetím rekodifikace soukromého práva, nedojde-li mezi vlastníkem vodního díla k dohodě o náhradě za užívání pozemku podle §59a vodního zákona do 24 měsíců ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona, rozhodne na návrh vlastníka pozemku nebo vodního díla o výši náhrady soud.
Z rozhodovací praxe dovolacího soudu vyplývá, že obě citovaná ustanovení vodního zákona [§59a i §50 odst. c)] zakládají existenci zákonného věcného břemene. V obou případech vzniká vlastníkovi vodního díla povinnost nahradit vlastníkovi pozemku omezení jeho vlastnických práv, a to formou (jednorázové) kompenzace – v případě §59a tak zákon stanoví výslovně (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 3. 2016, sp. zn. 28 Cdo 3553/2015, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 6. 2020, sp. zn. 22 Cdo 3631/2019), v případě §50 písm. c) právo na náhradu za omezení vlastnického práva vyplývá z čl. 11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 9. 2017, sp. zn. 28 Cdo 5820/2016).
V rozsudku ze dne 24. 11. 2020, sp. zn. 22 Cdo 1499/2020, pak Nejvyšší soud uvedl, že mezi těmito právními normami je dán vztah speciality [§50 písm. c) vodního zákona] a obecnosti (§59a vodního zákona) s tím, že v případě §50 písm. c) vodního zákona jsou účinky právní normy omezeny na vodní díla vybudovaná před 1. 1. 2002, která se nacházejí v korytě vodního toku; naproti tomu norma obsažená v §59a vodního zákona své účinky vztahuje obecně na všechna vodní díla vybudovaná před 1. 1. 2002, tedy i na ta, která se v korytě vodního toku přímo nenachází, a dopadá proto na širší okruh případů.
Tříletá promlčecí lhůta k uplatnění nároku vlastníka pozemku, na kterém se nachází koryto vodního toku, ve kterém je umístěno vodní dílo, které je vlastník pozemku povinen trpět na základě zákonného věcného břemene [§50 písm. c) vodního zákona], začala běžet dnem účinnosti vodního zákona, tedy k 1. 1. 2002, a uplynula 1. 1. 2005 (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2021, sp. zn. 22 Cdo 365/2021, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 11. 2020, sp. zn. 22 Cdo 1499/2020).
Dovolací soud nevidí důvod výše citovanou judikaturu měnit, vztah §50 písm. c) vodního zákona a §59a vodního zákona je skutečně vztahem normy obecné a zvláštní, neboť obě tyto normy upravují stejné situace, s tím rozdílem, že §59a vodního zákona dopadá na širší okruh vodních děl i mimo koryta vodních toků.
Z citované judikatury vyplývá, že obě normy mají i veřejnoprávní charakter, neboť ve veřejném zájmu zakládají zákonné věcné břemeno umístění a užívání vodního díla vybudovaného před 1. 1. 2002. Spatřuje-li dovolatel rozdílnost obou ustanovení v tom, že §59a vodního zákona omezuje vlastníky pozemků navíc tím, že jim ukládá povinnost strpět užívání vodního díla, nelze takové námitce přisvědčit. Také vlastníci pozemků v korytě vodních toků, kteří jsou povinni na svých pozemcích strpět vodní díla vybudovaná před účinností vodního zákona na základě §50 písm. c) vodního zákona, mají povinnost umožnit vstup na pozemky třetím osobám za účelem údržby a provozu vodních děl (§60 vodního zákona); také oni jsou omezeni povinností strpět užívání vodních děl na svých pozemcích.
Zjevně nesprávný je rovněž předpoklad, že zatímco §50 písm. c) vodního zákona se týkal vodních děl, která nebyla samostatnými věcmi ve smyslu soukromého práva, §59a vodního zákona ukládá povinnost vlastníkům pozemků strpět na nich vodní díla, která jsou samostatnými věcmi ve smyslu soukromého práva. Nejenže takový závěr nemá oporu v textu dotčených ustanovení, ale odporuje i účelu obou norem, který tkví v existenci veřejného zájmu na plnění funkce, kterou s vodními díly spojuje vodní zákon (k tomu viz také další odstavec). Nedávalo by žádný smysl, aby zákonodárce uložil vlastníkům pozemků povinnost strpět jen taková vodní díla vybudovaná před účinností vodního zákona, která mají povahu samostatných věcí ve smyslu soukromého práva (v případě §59a vodního zákona), anebo by naopak takové samostatné věci v soukromoprávním smyslu z úpravy vyloučila [§50 písm. c) vodního zákona]; tím spíše, že zpravidla nelze učinit obecný závěr o soukromoprávní povaze vodního díla bez posouzení konkrétní situace (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2003, sp. zn. 22 Cdo 1221/2002).
Co se týká námitky, že nárok na náhradu za omezení vlastnického práva má restituční charakter (přičemž má jít o otázku neřešenou), dovolací soud se k účelu §59a vodního zákona vyjádřil např. v rozsudku ze dne 28. 4. 2021, sp. zn. 22 Cdo 365/2021, kde uvedl: „Ustanovení §59a VZ legalizuje vodní díla zbudovaná před 1. 1. 2002 na cizích pozemcích proto, že zákonodárce zjevně spatřuje významný veřejný zájem na jejich dalším zachování
– vodní díla plní důležitou úlohu při naplňování cílů právní úpravy ochrany vod, nakládání vodami i ochrany před vodami (k tomu srovnej zejména §55 odst. 1 VZ). Kompenzace je pak pouze nutným důsledkem omezení vlastnického práva, ke kterému (nově) legalizací vodních děl na cizích pozemcích dochází.“
Z citovaného rozhodnutí je patrné, že ustanovení §59a vodního zákona nemůže mít restituční povahu již proto, že před jeho účinností (před 1. 1. 2014) žádná obecná povinnost vlastníků pozemků strpět na nich (cizí) vodní dílo neexistovala [s výjimkou právě §50 písm. c) vodního zákona, který stejnou povinnost uložil vlastníkům pozemků v korytech vodních toků již k 1. 1. 2002]. Nejde proto o neřešenou otázku a odvolacím soudem přijaté řešení je v souladu s rozhodovací praxí dovolacího soudu.
K ochraně ústavně zaručených práv účastníků řízení
Dovolatel tvrdí, že závěrem o promlčení nároku na náhradu za omezení vlastnického práva odvolací soud odepřel žalobci ochranu ústavně zaručeného práva vlastnit majetek a právo na spravedlivý proces, a porušil rovněž principy právního státu, zejména předvídatelnosti práva, ochrany dobrých mravů a dělby moci.
Zmíněnou ústavně-právní argumentaci však přináší dovolatel až nyní v řízení před Nejvyšším soudem. I když v odvolacím řízení lze rozsudek soudu prvního stupně přezkoumat i z důvodů, které nebyly v odvolání uplatněny, samotná skutečnost, že odvolací soud se nezabýval otázkou v odvolání neuplatněnou, o jejíž posouzení navíc soud prvního stupně rozhodnutí neopřel, nezakládá dovolací důvod spočívající v nesprávném právním posouzení věci (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 7. 2009, sp. zn. 22 Cdo 122/2008).
Nejvyšší soud přesto považuje za potřebné nad rámec přípustnosti dovolání zdůraznit, že při řešení otázky vztahu §50 písm. c) a §59a vodního zákona a otázky promlčení nároku na náhradu za omezení vlastnického práva, zvažoval i dopady do ústavně zaručených práv účastníků řízení, přičemž dospěl k závěru, že ústavně zaručená práva vlastníků pozemků, kteří jsou povinni strpět vodní díla postavená před 1. 1. 2002, jsou dostatečným způsobem chráněna. Ústavněprávní deficit zvoleného přístupu neshledal ani Ústavní soud (srovnej např. usnesení ze dne 15. 9. 2021, sp. zn. I. ÚS 2070/21, kterým Ústavní soud pro zjevnou neopodstatněnost odmítl ústavní stížnost proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2021, sp. zn. 22 Cdo 365/2021, v němž dovolací soud explicitně uvedl – a proti tomuto závěru stěžovatel před Ústavním soudem brojil –, že nárok na náhradu za omezení vlastnického práva v důsledku přijetí §50 písm. c) vodního zákona se promlčel k 1. 1. 2005).
Lze v tomto směru přiměřeně odkázat také na rozhodovací praxi k otázce práva na náhradu za omezení vlastnického práva v důsledku (ne)regulace nájemného. Nejvyšší soud dospěl k závěru, že nárok pronajímatelů vůči státu za omezení vlastnického práva se rovněž opírá o přímou aplikaci čl. 11 odst. 4 Listiny, a taktéž podléhá promlčení; promlčecí lhůta přitom počíná běžet dnem omezení vlastnického práva, nikoliv až dnem vyslovení neústavnosti dlouhodobé nečinnost Parlamentu co do přijetí zvláštní právní úpravy jednostranného zvyšování nájemného (nález Ústavního soudu ze dne 28. 2. 2006 sp. zn. Pl. ÚS 20/05), či snad dnem, kdy Ústavní soud vyložil, že nároky na náhradu škody vůči státu za nepřijetí zmíněné právní úpravy je třeba posoudit jako nárok na náhradu za nucené omezení vlastnického práva přímo podle čl. 11 odst. 4 Listiny (stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 4. 2009 sp. zn. Pl. ÚS-st. 27/09, publikované pod č. 136/2009 Sb.). Důvodem je skutečnost, že právní posouzení skutkově existujícího nároku je pro běh promlčecí doby nerozhodné [srovnej např. rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 22. 2. 2012, sp. zn. 13 Co 578/2011 (uveřejněný pod č. 18/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), proti tomuto rozsudku byla podána ústavní stížnost, kterou Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 20. 11. 2012, sp. zn. I. ÚS 1896/12, dále rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 3. 2013, sp. zn. 28 Cdo 2421/2012, proti němuž byla podána ústavní stížnost, kterou Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 12. 9. 2013, sp. zn. III. ÚS 1688/2013, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 4 2013, sp. zn. 22 Cdo 367/2012 (uveřejněný pod č. 74/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), proti němuž byla podána ústavní stížnost, kterou Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 26. 8. 2013, sp. zn. IV. ÚS 2272/2013].
K rozporu uplatnění námitky promlčení s dobrými mravy.
V rozhodovací praxi dovolacího soudu má být dosud neřešená otázka, zda uplatnění námitky promlčení nároku na náhradu za omezení vlastnického práva vzniklého na základě §50 písm. c) vodního zákona, resp. akceptace této námitky soudem, je v rozporu s dobrými mravy. K tomu dovolatel odkazuje na četnou judikaturu Ústavního soudu, podle které námitka promlčení může být za určitých okolností v rozporu s dobrými mravy.
Také s touto námitkou dovolatel přichází až nyní v dovolacím řízení, a dovolací soud se jí proto nemohl zabývat (srov., co bylo uvedeno v předchozím bodě); protože na předložené otázce napadené rozhodnutí nezávisí, nemůže založit přípustnost dovolání.
K možnostem aplikace §50 písm. c) vodního zákona na vodní díla umístěná mimo koryto vodního toku
Vodní dílo žalované se nachází převážně na stavebním pozemku par. č. 454, který je v katastru nemovitostí evidován jako zastavěná plocha a nádvoří. Z toho dovolatel dovozuje, že nejde o pozemek v korytě vodního toku.
Podle §44 odst. 1 vodního zákona protéká-li vodní tok po pozemku, který je evidován v katastru nemovitostí jako vodní plocha, je korytem vodního toku tento pozemek. Protéká-li vodní tok po pozemku, který není evidován v katastru nemovitostí jako vodní plocha, je korytem vodního toku část pozemku zahrnující dno a břehy koryta až po břehovou čáru určenou hladinou vody, která zpravidla stačí protékat tímto korytem, aniž se vylévá do přilehlého území.
Z toho je zřejmé, že korytem vodního toku se rozumí nejen pozemek evidovaný tímto způsobem v katastru nemovitostí, nýbrž i pozemek, který není evidován v katastru nemovitostí jako vodní plocha, ale fakticky jde o koryto vodního toku. Ostatně těžko si lze vůbec představit, že by se stavba říčního jezu nacházela jinde než v korytě vodního toku.
Mimo to dovolatel k této otázce nevymezuje přípustnost dovolání; uvádí, že odvolací soud „nezjistil dostatečně skutečný skutkový stav.“ Od 1. 1. 2013 však nelze v dovolání úspěšně zpochybnit skutková zjištění odvolacího soudu, dovolací soud musí vycházet ze skutkových zjištění, učiněných v nalézacím řízení (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2014, sp. zn. 28 Cdo 4295/2013). Uplatněním jediného způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud; samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř.) nelze úspěšně napadnout dovolacím důvodem dle §241a odst. 1 o. s. ř. (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1803/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. 28 Cdo 1539/2013).
Protože dovolání není přípustné, Nejvyšší soud je podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
V souladu s §243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. neobsahuje rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodnění.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 23. 11. 2021
JUDr. Jiří Spáčil, CSc.
předseda senátu