ECLI:CZ:NS:2021:22.CDO.186.2021.1
sp. zn. 22 Cdo 186/2021-819
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Davida Havlíka a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci žalobkyně obce Silůvky , se sídlem úřadu v Silůvkách, Prachatičky 39, IČO 00488305, zastoupené JUDr. Zdeňkem Hrouzkem, advokátem se sídlem v Brně, Pražákova 1008/69, proti žalované obci Prštice , se sídlem úřadu v Pršticích, Hlavní 1, IČO 00282405, zastoupené Mgr. Radovanem Vrbkou, advokátem se sídlem v Brně, Rašínova 2, o zaplacení 1 385 553,20 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Brno – venkov pod sp. zn. 7 C 38/2012, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 24. 6. 2020, č. j. 19 Co 139/2014-781, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení
Odůvodnění:
Žalobkyně se domáhala, aby jí žalovaná zaplatila částku 1 385 553, 20 Kč a úroky z prodlení. Účastnice uzavřely 14. 4. 1994 smlouvu o dokončení výstavby a provozování čistírny odpadních vod (dále „ČOV“) na pozemcích parc. č. 1052 a parc. č. 1054 v k. ú. Silůvky, kterou se žalovaná zavázala uhradit žalobkyni 50% dosud vynaložených prostředků na výstavbu a z 50% hradit další výstavbu ČOV a hlavního přivaděče, i případné rekonstrukce. V této smlouvě také uvedly, že jsou podílovými spoluvlastnicemi ČOV, každá v rozsahu id. ½. Žalobkyně jako provozovatel ČOV začala v roce 2008 s nezbytnou rekonstrukcí ČOV, žalovaná však polovinu žalobkyni uhrazených nákladů na rekonstrukci od roku 2010 odmítá zaplatit.
Okresní soud Brno – venkov („soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 30. 9. 2013, č. j. 7 C 38/2012-313, žalované uložil, aby zaplatila žalobkyni částku 1 385 553,20 Kč do jednoho měsíce od právní moci rozsudku (výrok I), zamítl žalobu, aby žalovaná zaplatila žalobkyni úroky z prodlení (výrok II), a rozhodl o nákladech řízení (výrok III).
Krajský soud v Brně jako soud odvolací rozsudkem ze dne 29. 4. 2015, č. j. 19 Co 139/2014-387, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. potvrdil, ve výrocích II a III zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně vycházel z toho, že účastnice jsou spoluvlastnicemi čistírny odpadních vod v k. ú. Silůvky, každá v rozsahu id. ½. Žalovaná je tak povinna zaplatit svůj podíl na rekonstrukci, jak se dohodly ve smlouvě uzavřené 14. 4. 1994.
K odvolání žalované Krajský soud v Brně jako soud odvolací usnesením ze dne 14. 5. 2018, č. j. 19 Co 38/2016-621, rozsudek soudu prvního stupně v napadené části výroku I. ohledně specifikovaných úroků z prodlení zrušil a řízení v tomto rozsahu zastavil (výrok I). Ve výroku II rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok II) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok III).
Nejvyšší soud jako soud dovolací k dovolání žalované rozsudkem ze dne 10. 12. 2018, č. j. 22 Cdo 3444/2018-682, 22 Cdo 3445/2018, zrušil rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 29. 4. 2015, č. j. 19 Co 139/2014-387, ve výroku I, jímž byl potvrzen výrok rozsudku soudu prvního stupně ze dne 30. 9. 2012, č. j. 7 C 38/2012-313, a věc vrátil krajskému soudu k dalšímu řízení. Dále odmítl dovolání proti výroku I usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 14. 5. 2018, č. j. 19 Co 38/2016-621 (výrok II), a zrušil usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 14. 5. 2018, č. j. 19 Co 38/2016-621, ve výrocích II a III o nákladech řízení a věc vrátil tomuto soudu v tomto rozsahu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud uvedl, že účastnice řízení nejprve vycházely z toho, že jsou spoluvlastnicemi ČOV, proto se soud nezabýval otázkou, jaká právní skutečnost spoluvlastnictví založila. V odvolacím řízení pak žalovaná přišla s tvrzením, že smlouva ze 14. 4. 1994 je absolutně neplatná a účastnice spoluvlastnicemi ČOV nejsou. Odvolací soud se však jejím tvrzením nezabýval, a to byl důvod ke zrušení jeho rozhodnutí.
Krajský soud v Brně poté rozsudkem ze dne 24. 6. 2020, č. j. 19 Co 139/2014-781, k odvolání obou účastnic změnil rozsudek soudu prvního stupně ze dne 30. 9. 2013, č. j. 7 C 38/2012-313, tak, že žalobu zamítl, a rozhodl o nákladech řízení.
Odvolací soud vyšel ze zjištění, že žalovaná obec Prštice podala v roce 2015 vůči obci Silůvky žalobu na určení, že výlučnou vlastnicí budovy bez č. p. na pozemku parc. č. 1054 k. ú. Silůvky, tj. budovy představující centrální část předmětné čistírny odpadních vod, tzv. velín s kontrolními a ovládacími prvky, je obec Silůvky. Žalobě bylo vyhověno rozsudkem soudu prvního stupně ze dne 8. 9. 2017, č. j. 8 C 394/2015-348, který byl potvrzen rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 8. 10. 2018, č. j. 13 Co 286/2017-398. Dovolání obce Silůvky proti tomuto rozsudku bylo odmítnuto usnesením Nejvyššího soudu ze dne 21. 8. 2019, č. j. 22 Cdo 1743/2019-562, a ústavní stížnost odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 26. 11. 2019, sp. zn. I. ÚS 3382/19.
Rozsudkem Okresního soudu Brno venkov ze dne 24. 7. 2019, č. j. 8 C 156/2017-243, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 24. 1. 2020, č. j. 13 Co 246/2019-286, bylo poté určeno, že obec Silůvky je vlastnicí čistírny odpadních vod, která se nachází v k. ú. Silůvky a je vedena u Městského úřadu Šlapanice, odboru životního prostředí pod identifikačním číslem majetkové evidence IČME 6216-747815-00488305-4/3. V obou řízeních byla smlouva uzavřená účastnicemi 14. 4. 1994 shledána absolutně neplatnou z důvodu absence rozhodnutí obecního zastupitelstva obou obcí.
Odvolací soud proto uvedl, že otázka vlastnictví předmětné ČOV je pravomocně a pro účastnice závazně vyřešena. Jestliže žalobkyně investovala do ČOV, která je jejím vlastnictvím, nemá právo na zaplacení žalované částky.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Jeho přípustnost podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II bod části první zákona č. 296/2017 Sb. – dále jen „o. s. ř.“) je podle žalobkyně dána tím, že odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe, „zejména od nálezu Ústavního soudu ze dne 25. 8. 2015, sp. zn. I. ÚS 2574/14“, a dále rozhodnutí řeší otázku procesního práva, která nebyla dosud dovolacím soudem vyřešena, a to tuto: „Zda lze přihlédnout k novým skutkovým tvrzením žalované týkající se toho, že není spoluvlastnicí ČOV, a to až v průběhu odvolacího řízení, a dále zda je přípustná námitka neplatnosti smlouvy z roku 1994 uplatněná taktéž až v průběhu odvolacího řízení po třech letech od zahájení řízení“.
Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
Obsah rozsudků soudů obou stupňů i obsah dovolání jsou účastníkům známy, a proto na ně dovolací soud pro stručnost (§243f odst. 3 o. s. ř.) odkazuje.
Dovolání není přípustné.
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o. s. ř.).
Podle konstantní judikatury Nejvyššího soudu, mnohokrát aprobované Ústavním soudem, platí, že může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu §237 o. s. ř. (či jeho části) – viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 12. 11. 2014, sp. zn. 31 Cdo 3931/2013. Rozhodnutí odvolacího soudu lze v dovolacím řízení přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání (§242 odst. 3 o. s. ř.). Přitom je dovolací soud vázán nejen tím, který z důvodů přípustnosti dovolání byl uplatněn, ale i tím, jak byl důvod vylíčen, tj. v jakých okolnostech dovolatel spatřuje jeho naplnění (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2010, sp. zn. 22 Cdo 692/2010, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 33/2011).
Žalobkyně přípustnost dovolání vymezila odkazem na nález Ústavního soudu ze dne 25. 8. 2015, sp. zn. I. ÚS 2574/2014; tento rozpor však blíže nevysvětlila.
Požadavek, aby dovolatel uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Dovolatel je povinen v dovolání vymezit, které z hledisek uvedených v §237 o. s. ř. považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. (či jeho části). Spatřuje-li dovolatel přípustnost dovolání v tom, že „napadený rozsudek závisí na vyřešení otázek hmotného i procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, popřípadě že jde o otázku, která nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud řešena“, musí být z dovolání zřejmé, při řešení kterých otázek hmotného nebo procesního práva se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a v čem spočívá odchýlení od judikatury dovolacího soudu (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, publikované pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2013, sp. zn. 23 Cdo 3893/2013, a řadu dalších rozhodnutí).
Uvedeným tvrzením se žalobkyně patrně snaží zpochybnit pravomocná rozhodnutí o tom, že vlastnicí ČOV je ona sama; jejich závaznost zpochybňuje s tím, že proti nim byla podána dovolání, o kterých nebylo rozhodnuto. Mezitím však byla obě podaná dovolání odmítnuta.
Žalobkyně v dovolání tvrdí, že podala návrh na obnovu řízení ve věci Okresního soudu Brno-venkov sp. zn. 8 C 394/2015; ten byl sice zamítnut, avšak o dovolání, které podala, nebylo dosud rozhodnuto, stejně jako o jejím dovolání ve věci sp. zn. 8 C 156/2017, ve které bylo určeno její výlučné vlastnictví ke sporné ČOV.
K tomu dovolací soud uvádí, že její návrh na obnovu řízení ve věci sp. zn. 8 C 394/2015 v rozsahu výroku II rozsudku Okresního soudu Brno-venkov ze dne 8. 9. 2017, č. j. 8 C 394/2015-348, byl zamítnut usnesením uvedeného soudu ze dne 20. 11. 2019, č. j. 8 C 394/2015-585. Odvolání proti tomuto usnesení odmítl Krajský soud v Brně usnesením ze dne 4. 6. 2020, č. j. 13 Co 67/202-627. Dovolání žalobkyně proti tomuto usnesení Nejvyšší soud odmítl usnesením ze dne 27. 10. 2020, č. j. 22 Cdo 2792/2020-650.
Dovolání žalobkyně ve věci Okresního soudu Brno-venkov sp. zn. 8 C 156/2017 bylo odmítnuto usnesením Nejvyššího soudu ze dne 25. 8. 2020, č. j. 22 Cdo 1239/2020-342. Ústavní stížnost podaná proti rozhodnutím soudů obou stupňů a soudu dovolacího byla odmítnuta unesením Ústavního soudu ze dne 20. 10. 2020, sp. z. IV. ÚS 2686/20. Uvedená rozhodnutí o určení vlastnického práva žalobkyně jsou tak pravomocná a závazná pro účastníky i pro soudy (§159a OSŘ).
Rozhodnutí odvolacího soudu, pokud vychází z toho, že výlučnou vlastnicí ČOV je žalobkyně, tak není v rozporu s nálezem Ústavního soudu ze dne 25. 8. 2015, sp. zn. I. ÚS 2574/2014; tvrzený důvod přípustnosti dovolání není dán.
Přípustnost dovolání nemůže založit ani žalobkyní předestřená otázka, zda bylo v odvolacím řízení možno přihlédnout k novým skutkovým tvrzením žalované týkajícím se toho, že není spoluvlastnicí ČOV, uplatněným až v odvolacím řízení, a zda je přípustná námitka neplatnosti smlouvy z roku 1994 uplatněná rovněž až v průběhu odvolacího řízení, a to už proto, že pokud by byla uvedená výtka dovolatelky důvodná, šlo by o vadu řízení, ke které by bylo možno přihlédnout jen v případě, že dovolání by bylo z jiného důvodu přípustné (§242 odst. 3 o. s. ř.).
Navíc takto položená otázka nevychází ze stavu řízení, za kterého byla uvedená tvrzení uplatněna. Dovolací soud v rozsudku ze dne 10. 12. 2018, č. j. 22 Cdo 3444/2018-682, kterým zčásti zrušil rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 29. 4. 2015, č. j. 19 Co 139/2014-387, k odvolacím soudem opomenuté námitce neplatnosti smlouvy uvedl: „V odvolacím řízení uplatnila žalovaná v replice na doplnění vyjádření žalobkyně tvrzení, že smlouva z 14. 4. 1994 je absolutně neplatná, a že účastnice spoluvlastnicemi nejsou (č. 380). Ačkoliv odvolací soud toto podání konstatoval (č. 385v.), tímto tvrzením se vůbec nezabýval. Přitom šlo o námitku, která mohla být pro posouzení věci zásadní; pokud by strany nebyly spoluvlastnicemi čistírny, mělo by to zásadní dopad na posouzení nároku uplatněného žalobkyní. Právní závěr o tom, že účastnice jsou spoluvlastnicemi ČOV je tak předčasný a právní hodnocení této otázky odvolacím soudem je nesprávné (§241a odst. 1 o. s. ř.). Dovolací soud však nijak nepředjímá výsledek posouzení věci odvolacím soudem; pouze mu ukládá, aby se uvedenou odvolací námitkou zabýval, nejprve z hlediska procesního práva (je-li přípustná) a poté z hlediska práva hmotného“.
Zčásti v průběhu předchozího dovolacího řízení (18. 10. 2018), zčásti až v odvolacím řízení nově otevřeném po zrušení předchozího rozsudku odvolacího soudu (24. 1. 2020) nastaly (vznikly) dvě nové skutečnosti - dvě pravomocná soudní rozhodnutí o výlučném vlastnictví žalobkyně k ČOV (ve věcech Okresního soudu Brno-venkov sp. zn. 8 C 394/2015 a sp. zn. 8 C 156/2017).
Pak odvolací soud postupoval podle §205a písm. f) o. s. ř., který stanoví, že skutečnosti nebo důkazy, které nebyly uplatněny před soudem prvního stupně, jsou u odvolání proti rozsudku nebo usnesení ve věci samé odvolacím důvodem jen tehdy, jestliže nastaly (vznikly) po vyhlášení (vydání) rozhodnutí soudu prvního stupně. Z těchto rozsudků, které závazně pro účastnice i soud řešily otázku vlastnictví ČOV (§159a o. s. ř.), musel soud vycházet bez ohledu na to, zda původní námitka neplatnosti smlouvy byla z procesního hlediska uplatněna včas či nikoliv.
Z uvedeného vyplývá, že dovolání proti rozsudku odvolacího soudu není podle §237 o. s. ř. přípustné, a proto je dovolací soud odmítl (§243c odst. 1 o. s. ř.).
V souladu s §243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. neobsahuje rozhodnutí o náhradě nákladů řízení odůvodnění.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 7. 5. 2021
JUDr. Jiří Spáčil, CSc.
předseda senátu