ECLI:CZ:NS:2021:22.CDO.2072.2020.1
sp. zn. 22 Cdo 2072/2020-235
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobce V. T. , narozeného XY, bytem v XY, zastoupeného JUDr. Olgou Hubenou, advokátkou se sídlem v Boskovicích, U Vážné studny 2334/11, proti žalované České republice – Státnímu pozemkovému úřadu , IČO 01312774, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, Územním pracovištěm Brno, se sídlem v Brně, Příkop 11, o určení vlastnictví, vedené u Okresního soudu v Blansku pod sp. zn. 3 C 73/2017, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 18. února 2020, č. j. 37 Co 158/2018-216, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaná je povinna nahradit žalobci na nákladech dovolacího řízení částku 3 400 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám právní zástupkyně žalobce JUDr. Olgy Hubené, advokátky se sídlem v Boskovicích, U Vážné studny 2334/11.
Odůvodnění:
Podle §243f odst. 3 věty první zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (dále jen „o. s. ř.“) - (viz čl. II bod 2 části první zákona č. 296/2017 Sb.) v odůvodnění usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně uvede, proč je dovolání opožděné, nepřípustné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení, nebo proč muselo být dovolací řízení zastaveno.
Okresní soud v Blansku (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 19. 3. 2018, č. j. 3 C 73/2017-178, určil, že výlučným vlastníkem pozemku parc. č. XY v k. ú. XY je žalobce (výrok I), a rozhodl o nákladech řízení (výrok II).
K odvolání žalované Krajský soud v Brně (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 18. 2. 2020, č. j. 37 Co 158/2018-216, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II).
Proti výroku I rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, které považuje za přípustné podle §237 o. s. ř., neboť má za to, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení právní otázky, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, a sice zda je držitel v dobré víře, přestože knihovní zápis svědčí třetí osobě, a současně v průběhu vydržecí doby došlo k obnově katastrálního operátu, avšak držitel se s jejím výsledkem neseznámil. V napadeném rozhodnutí odvolacího soudu, i v rozhodnutí soudu prvního stupně, žalovaná spatřuje nesprávné právní posouzení věci, a to v otázce dobré víry žalobce a tím i naplnění podmínek vydržení. Má za to, že žalobce nemohl být v dobré víře, neboť měl opakovaně možnost seznámit se s obnoveným katastrálním operátem, ze kterého vyplývá, že v důsledku obnovy operátu výměra jím drženého pozemku byla téměř trojnásobná oproti pozemku, k němuž měl žalovaný k dispozici list vlastnictví. Žalobce byl také povinen seznámit se s obnoveným katastrálním operátem v souvislosti s podáním daňového přiznání, neboť mu tuto povinnost ukládají daňové předpisy. Žalovaná navrhuje, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu i rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobce ve vyjádření k dovolání žalované uvedl, že má jednoznačně za to, že otázka jeho dobré víry i dobré víry jeho právních předchůdců byla oběma soudy nižších stupňů hodnocena správně. Zopakoval skutkové okolnosti projednávané věci, na základě nichž lze jednoznačně dovodit, že v dobré víře byl. Uvedl, že neměl povinnost seznámit se s obnoveným katastrálním operátem, ale pouze možnost, a neseznámení se s těmito skutečnostmi nemůže mít v žádném případě za následek ztrátu dobré víry, ani nelze uzavřít, že by se žalobce dopustil porušení běžné opatrnosti. Navrhuje, aby dovolací soud dovolání žalované jako nepřípustné odmítl, případně zamítl, a přiznal žalobci náhradu nákladů dovolacího řízení.
Dovolání není přípustné.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1 – 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Žalovaná v dovolání předkládá jako v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud neřešenou otázku, zda může být držitel v dobré víře, pokud knihovní zápis svědčí třetí osobě, a současně v průběhu vydržecí doby došlo k obnově katastrálního operátu, se kterým se však držitel neseznámil. Žalovaná namítá, že odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně posoudil otázku dobré víry žalobce nesprávně a že podmínky pro nabytí sporného pozemku žalobcem na základě vydržení nebyly splněny.
Tato námitka nezakládá přípustnost dovolání, neboť se nejedná o právní otázku v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud neřešenou. K otázce posuzování dobré víry držitele existují v rámci rozhodovací praxe Nejvyššího soudu četná rozhodnutí, přičemž zjištění držitele, že zápis v katastru nemovitostí ke konkrétnímu pozemku svědčí jiné osobě, je v naprosté většině případů právě podnětem pro podání žaloby na určení vlastnického práva. V soudní praxi se tedy jedná o zcela běžný případ. Současně ani situace, kdy v průběhu vydržecí doby dochází k obnově katastrálního operátu, avšak držitel pozemku se s těmito novými údaji neseznámí, není v obdobných soudy řešených případech ničím neobvyklým. S ohledem na konkrétní skutkové okolnosti projednávané věci zjištěné v rámci řízení před soudy nižších stupňů (kterými je dovolací soud navíc vázán) nemá dovolací soud za to, že by se projednávaná věc od obdobných případů v judikatuře již řešených lišila natolik zásadním způsobem, aby to odůvodňovalo založení přípustnosti dovolání na základě právní otázky v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud neřešené. V projednávané věci proto lze bez jakýchkoliv obtíží postupovat podle ustálené obecné rozhodovací praxe dovolacího soudu týkající se dobré víry držitele, a nejedná se tak o otázku neřešenou. Dovolací soud nicméně rovněž posoudil, zda je napadené rozhodnutí s touto rozhodovací praxí v souladu a zda se nalézací soudy v otázce dobré víry žalobce nedopustily nesprávného právního posouzení.
Jelikož k nabytí vlastnického práva vydržením mělo dojít před 1. 1. 2014, postupoval dovolací soud při posouzení této otázky podle příslušných ustanovení zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen „obč. zák.“) – (srovnej §3028 odst. 1, 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku).
Držitelem je ten, kdo s věcí nakládá jako s vlastní nebo kdo vykonává právo pro sebe (§129 odst. 1 obč. zák.). Je-li držitel se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře o tom, že mu věc nebo právo patří, je držitelem oprávněným (§130 odst. 1 věta první obč. zák.). Oprávněný držitel se stává vlastníkem věci, má-li ji nepřetržitě v držbě po dobu tří let, jde-li o věc movitou, a po dobu deseti let, jde-li o nemovitost (§134 odst. 1 obč. zák.).
K otázce dobré víry držitele, že mu věc se zřetelem ke všem okolnostem patří, se vyjádřil Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi již mnohokrát, přičemž uvedl, že oprávněným držitelem je držitel, který věc drží v omluvitelném omylu, že mu věc patří. Omluvitelný omyl je omyl, ke kterému došlo přesto, že držitel postupoval s obvyklou mírou opatrnosti, kterou lze se zřetelem ke všem okolnostem konkrétního případu po každém požadovat [srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 7. 2002, sp. zn. 22 Cdo 2190/2000 (uveřejněný pod č. C 1 304 v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck – dále jen „Soubor“)].
Posouzení, je-li držitel v dobré víře či nikoli, je třeba vždy hodnotit objektivně a nikoli ze subjektivního hlediska (osobního přesvědčení) samotného účastníka [srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1398/2000 (uveřejněný pod č. C 1067 v Souboru)]. Při hodnocení dobré víry je vždy třeba brát v úvahu, zda držitel při běžné (normální) opatrnosti, kterou lze s ohledem na okolnosti a povahu daného případu po každém požadovat, neměl, resp. nemohl mít, po celou vydržecí dobu důvodné pochybnosti o tom, že mu věc nebo právo patří. Dobrá víra zaniká v okamžiku, kdy se držitel seznámil se skutečnostmi, které objektivně musely vyvolat pochybnost o tom, že mu věc po právu patří, anebo že je subjektem práva, jehož obsah vykonává [srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 5. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1843/2000 (uveřejněný pod č. C 1 176 v Souboru)]. Není přitom rozhodné, zda vlastník, případně jiná osoba informující držitele o skutečném vlastnictví svá tvrzení doloží. Postačí, že jeho ingerence je způsobilá vyvolat u držitele pochybnosti o oprávněnosti držby [viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2006, sp. zn. 22 Cdo 1659/2005 (uveřejněný pod č. C 4243 v Souboru)]. K těmto závěrům se Nejvyšší soud následně přihlásil např. v rozsudku ze dne 8. 9. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3264/2015 (uveřejněném pod č. C 15 046 v Souboru).
Držitel není „vzhledem ke všem okolnostem“ v dobré víře také v případě, že je sice subjektivně přesvědčen, že mu věc anebo právo patří, avšak při zachování obvyklé opatrnosti by musel vědět, že tomu tak není. Protože dobrou víru je třeba hodnotit objektivně, nelze dospět k závěru, že za stejné situace by jedna osoba byla v takto kvalifikované dobré víře, a druhá nikoliv; to se týká i právních předchůdců [usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 6. 2004, sp. zn. III. ÚS 50/04 (dostupné na http://nalus.usoud.cz ), obdobně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 11. 2000, sp. zn. 22 Cdo 1253/99 (uveřejněný v časopise Soudní rozhledy, 2001, č. 5, str. 152)].
Dobrá víra držitele „se zřetelem ke všem okolnostem“ se pak musí vztahovat i k okolnostem, za nichž vůbec mohlo věcné právo vzniknout, tedy i k právnímu důvodu (titulu), na jehož základě mohlo držiteli vzniknout vlastnické právo [srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1178/96 (publikovaný v časopise Právní rozhledy, 1997, č. 11, str. 587)]. Dobrá víra musí být dána po celou vydržecí dobu. Dobrá víra zaniká ve chvíli, kdy se držitel od kohokoli či jakýmkoliv způsobem dozví o skutečnostech, které u něj objektivně musí vyvolat pochybnost o tom, že mu věc po právu patří [srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2003, sp. zn. 22 Cdo 145/2003 (uveřejněný pod č. C 1966 v Souboru), nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 10. 2007, sp. zn. 22 Cdo 1806/2006 (uveřejněný pod č. C 5472 v Souboru)].
Dovolací soud pak může zpochybnit závěr o existenci dobré víry držitele, zda mu sporný pozemek patří, jen v případě, kdyby úvahy soudů v nalézacím řízení byly zjevně nepřiměřené [srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1689/2000 (uvedené pod č. C 1 068 v Souboru)]. V řízení o posouzení oprávněnosti držby jsou totiž často dány skutečnosti umožňující s jistou mírou přesvědčivosti zdůvodnit jak dobrou víru, tak její nedostatek. Rozhodnutí ve věci je tak v zásadě na úvaze soudu, která však musí být řádně odůvodněna a nesmí být zjevně nepřiměřená [srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 6. 2010, sp. zn. 22 Cdo 2595/2008 (uveřejněné pod č. C 8 610 v Souboru)].
Nalézací soudy v projednávané věci na základě zjištěného skutkového stavu dospěly k závěru, že žalobce vlastnické právo ke spornému pozemku (který byl původně označen stejným číslem jako pozemek, který ve skutečnosti vlastnil) vydržel v roce 2008, neboť od dodatečného projednání dědictví po jeho dědečkovi v roce 1998 (přičemž právní předchůdci žalobce sporný pozemek užívali již od roku 1966 na základě směnné smlouvy uzavřené s obcí, z níž rovněž nebylo patrné, o který ze shodně označených pozemků se jednalo) byl žalobce se zřetelem ke všem okolnostem po celou vydržecí dobu v dobré víře, že mu vlastnické právo k danému pozemku náleží. V řízení před soudem prvního stupně ani v rámci odvolacího řízení nebylo zjištěno, že by v průběhu vydržecí doby došlo na straně žalobce z nějakého důvodu ke ztrátě dobré víry. Bylo zjištěno, že sporný pozemek nebyl až do roku 2000 zaznamenán v katastrální mapě a byl veden pouze ve zjednodušené evidenci, tudíž si žalobce v roce 1998, kdy bylo projednáváno dědictví ve vztahu k tomuto pozemku, nemohl být vědom toho, že ve skutečnosti užívá (a jeho právní předchůdci od 60. let 20. století užívali) jiný pozemek, než ten, k němuž jim svědčilo vlastnické právo. Soudy rovněž zhodnotily, že žalobce nebyl povinen se seznámit s obnoveným katastrálním operátem, neboť vlastníci byli upozorněni, že obnovou nejsou dotčena vlastnická ani jiná práva k nemovitostem, a proto nebylo při zachování běžné opatrnosti nezbytné po žalobci požadovat, aby do obnoveného katastrálního operátu nahlížel. Soudy proto dospěly k závěru, že žalobce při běžné opatrnosti, kterou lze po něm požadovat, neměl až do roku 2015, kdy zjistil, že podle katastru nemovitostí není u předmětného pozemku uveden jako vlastník a začal podnikat kroky k nápravě, žádnou pochybnost o tom, že mu vlastnické právo k pozemku, který užívá, náleží, když jeho právní předchůdci tento pozemek užívali již od 60. let 20. století a navíc v roce 1998 mu bylo potvrzeno nabytí vlastnického práva v dědickém řízení. Žalobce byl tedy vzhledem ke všem okolnostem v dobré víře, že mu vlastnické právo k tomuto pozemku náleží, a to od roku 1998 až do roku 2015, tudíž v roce 2008 byla naplněna desetiletá vydržecí doba a žalobce nabyl vlastnické právo k předmětnému pozemku vydržením podle §134 odst. 1 obč. zák.
Z výše uvedených závěrů nalézacích soudů tak lze dovodit, že v průběhu vydržecí doby nebylo zjištěno žádné narušení dobré víry žalobce, na základě kterého by žalobci vznikla pochybnost o tom, zda mu pozemek skutečně po právu patří, tudíž závěr o dobré víře žalobce lze zcela jistě hodnotit jako správný. Žalobce nebyl povinen pro zachování jeho běžné opatrnosti aktivně zjišťovat, k jakým změnám v rámci obnovy katastrálního operátu došlo či případně docházelo, neboť takovou povinnost mu neukládá žádný právní předpis, a pokud nebylo prokázáno, že by ke ztrátě dobré víry mělo v průběhu vydržecí doby dojít z jiného důvodu, nelze závěry nalézacích soudů o dobré víře žalobce v žádném případě hodnotit jako zjevně nepřiměřené. V řízení nevyšly najevo žádné okolnosti, jež by naznačovaly nutnost žalobce sledovat změny v katastrálním operátu.
Žalobce byl navíc v roce 1998 utvrzen o svém vlastnictví na základě dodatečného projednání dědictví po jeho dědečkovi, a to ve vztahu k pozemku se stejným označením jako byl pozemek, který jeho rodina užívala po dobu více než 30 let a jehož držby se ve stejných hranicích později ujal i sám žalobce, což lze považovat za jeden z nejvýznamnějších putativních titulů vůbec. Jestliže pak žalovaná poukazovala na to, že žalobce měl vědět, že užívá pozemek v jejím vlastnictví, tím spíše to měla vědět samotná žalovaná, jejíž pozemek však užívali právní předchůdci žalobce již od 60. let 20. století.
Lze proto uzavřít, že závěry nalézacích soudů v otázce dobré víry žalobce nijak nevybočují z ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a byly s ohledem na zjištěné skutkové okolnosti projednávané věci učiněny na základě zcela logické úvahy. Soudy se řádně vypořádaly s otázkou, zda byla na straně žalobce zachována běžná opatrnost, pokud se aktivně nezajímal o změny katastrálního operátu a tuto otázku posoudily v souladu s rozhodovací praxí dovolacího soudu. Rovněž nebylo zjištěno, že by v průběhu vydržecí doby došlo k jakémukoliv jinému narušení dobré víry žalobce. Dovolací soud se proto se závěry nalézacích soudů plně ztotožnil a zhodnotil, že není dán žádný rozumný důvod pro to, aby jejich úvahy považoval za zjevně nepřiměřené.
Jelikož Nejvyšší soud neshledal dovolání žalované přípustným, podle §243c odst. 1 o. s. ř. je odmítl.
V souladu s §243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. neobsahuje rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodnění.
Poučení: Nesplní-li žalovaná ve stanovené lhůtě povinnost uloženou tímto usnesením, může se žalobce domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. 3. 2021
Mgr. Michal Králík, Ph.D.
předseda senátu