ECLI:CZ:NS:2021:22.CDO.2156.2021.1
sp. zn. 22 Cdo 2156/2021-110
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobce P. H., narozeného XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Petrem Zíkou, advokátem se sídlem v Benešově, Masarykovo náměstí 225, proti žalované TEPLO BRUNTÁL, a. s., IČO 25350676, se sídlem v Bruntálu, Šmilovského 659/6, zastoupené Mgr. Daliborem Kubou, advokátem se sídlem v Opavě, Dolní náměstí 117/3, o zaplacení 96 768 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Bruntálu pod sp. zn. 212 C 7/2019, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 25. 3. 2021, č. j. 71 Co 189/2020-93, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Bruntálu rozsudkem ze dne 28. 1. 2020, č. j. 212 C 7/2019-64, zamítl žalobu na uložení povinnosti žalované zaplatit žalobci 96 768 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 9,75 % ročně z částky 96 768 Kč od 11. 1. 2019 do zaplacení (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů nalézacího řízení (výrok II).
Krajský soud v Ostravě jako soud odvolací k odvolání žalobce rozsudkem ze dne 25. 3. 2021, č. j. 71 Co 189/2020-93, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II).
Rozhodnutí odvolacího soudu je založeno na závěru, že v posuzované věci vzniklo (a stále existuje, nyní ve prospěch žalované) věcné břemeno umístění potrubí tepelného vedení v nemovitosti žalobce, protože byly splněny podmínky pro vznik tohoto legálního věcného břemene ve smyslu §22 zákona č. 79/1957 Sb., elektrisační zákon, ve znění účinném od 1. 1. 1958 do 31. 12. 1994 (dále jen jako „elektrisační zákon“), ve spojení s §18 vládního nařízení č. 80/1957 Sb., kterým se provádí elektrisační zákon, ve znění účinném od 1. 1. 1958 do 31. 12. 1987 (dále jen jako „vládní nařízení č. 80/1957 Sb.“), příp. došlo mezi příslušnými subjekty k dohodě o vzniku věcného břemene ve smyslu §27 odst. 1 elektrisačního zákona ve spojení s §18 vládního nařízení č. 80/1957 Sb. Na základě uvedeného soudy nižších stupňů dovodily, že žalobce nemá právo na náhradu za umístění potrubí tepelného vedení v jeho nemovitosti.
Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalobce dovolání, jehož přípustnost opírá o §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), a v němž uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. Předně namítá, že v projednávané věci nevzniklo věcné břemeno umístění potrubí tepelného vedení (zatěžující nemovitost ve vlastnictví žalobce) ve smyslu §22 elektrisačního zákona ve spojení s §18 vládního nařízení č. 80/1957 Sb., a to s ohledem na absenci stavebního povolení, na základě kterého mělo být toto potrubí tepelného vedení vybudováno. Z provedeného dokazování totiž nevyplývá, že by příslušné stavební povolení bylo vydáno, a proto předmětné věcné břemeno vzniknout nemohlo (v této souvislosti odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 2. 2001, sp. zn. 22 Cdo 1819/99, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 4. 2010, sp. zn. 22 Cdo 4638/2008). Z tohoto důvodu je umístěno potrubí tepelného vedení na nemovitosti žalobce bez právního důvodu, a proto má právo na zaplacení shora uvedené částky. Rozhodly-li však soudy nižších stupňů i za těchto okolností o zamítnutí žaloby, je jejich rozhodnutí v rozporu se shora specifikovanou ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu.
Žalobce dále uvádí, že předmětné věcné břemeno ve smyslu §22 elektrisačního zákona ve spojení s §18 vládního nařízení č. 80/1957 Sb. vzniknout nemohlo, protože výměra výměníkové stanice, jejíž součástí bylo potrubí tepelného vedení, přesahovala 30 m 2 [přičemž příslušné věcné břemeno mohlo vzniknout pouze za podmínky, že příslušná výměníková stanice měla rozlohu do 30 m 2 , srov. §22 odst. 1 písm. a) elektrisačního zákona]. Byla-li následně zrušena výměníková stanice a ponecháno pouze tepelné vedení, nemohla mít tato skutečnost za následek zhojení tohoto nedostatku podmínky pro vznik věcného břemene. Poznamenává, že je nutné posuzovat naplnění podmínek pro vznik věcného břemene k okamžiku jeho tvrzeného vzniku, a nikoliv k okamžiku rozhodování soudu. Při řešení této právní otázky se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe vyjádřené v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 19. 10. 2016, sp. zn. 28 Cdo 2531/2015. K tomu dodává, že nevzniklo-li věcné břemeno s ohledem na shora uvedené, nejsou opodstatněné závěry odvolacího soudu o dohodě zúčastněných stran o vzniku věcného břemene, příp. o vyvlastnění nemovitostí, protože relevantní okolnosti nebyly žádným způsobem prokázány. Rovněž úvahy odvolacího soudu o vydržení práva odpovídajícího věcnému břemeni zakládají další právní otázky, které nejsou v ustálené rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešeny.
Namítá také, že i pokud došlo ke vzniku předmětného věcného břemene, je nezbytné zohlednit trvalou změnu vyvolávající hrubý nepoměr mezi zatížením služebné věci a výhodou panujícího pozemku nebo oprávněné osoby, na základě které má žalobce právo na náhradu za omezení svého vlastnického práva ke služebné věci. Je nutné především přihlédnout k tomu, že stranou oprávněnou z věcného břemene je nyní obchodní korporace generující značný zisk (dříve byly stranami daného právního vztahu socialistické organizace). Z uvedeného plyne, že došlo ke změně osobních poměrů vyvolávající hrubý nepoměr mezi zatížením služebné věci a výhodou oprávněné osoby (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2002, sp. zn. 22 Cdo 755/2000). Z tohoto důvodu by měla být žalobci přiznána náhrada za existenci věcného břemene.
Navrhuje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
Dovolání není přípustné.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1 – 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Rozhodnutí odvolacího soudu je založeno na řešení právní otázky, zda v projednávané věci vzniklo věcné břemeno umístění potrubí tepelného vedení ve smyslu příslušných ustanovení elektrisačního zákona a vládního nařízení č. 80/1957 Sb., které tíží nemovitost ve vlastnictví žalobce.
Podle §22 odst. 1 písm. a) elektrisačního zákona energetickým podnikům přísluší oprávnění stavět a provozovat na cizích nemovitostech v rozsahu vyplývajícím z povolené stavby elektrická vedení, jakož i malé stanice do rozlohy 30 m 2 , s příslušenstvím (dále jen "vedení"), zejména zřizovat na nemovitostech podpěrné body, přepnout nemovitosti vodiči a umisťovat v nich vedení.
Podle §22 odst. 5 elektrisačního zákona povinnost trpět výkon oprávnění uvedených v odstavci 1 vázne na dotčené nemovitosti jako věcné břemeno.
Podle §27 odst. 1 elektrisačního zákona pokud pro účely stanovené tímto zákonem nestačí oprávnění podle předchozích ustanovení, lze nemovitosti a práva vyvlastnit, nedojde-li k dohodě.
Podle §18 odst. 1 a 2 vládního nařízení č. 80/1957 Sb. a ustanovení §§22, 25, až 28 a 31 a §34 odst. 1 elektrisačního zákona se vztahují přiměřeně také na zařízení pro rozvod tepla s příslušenstvím. Zařízeními pro rozvod tepla se v předchozím odstavci rozumějí tepelná vedení, jakož i tepelné stanice (výměníky, redukční a akumulační stanice) do rozlohy 30 m 2 .
K námitce, že předmětné věcné břemeno podle §22 elektrisačního zákona ve spojení s §18 vládního nařízení č. 80/1957 Sb. nevzniklo z důvodu absence příslušného stavebního povolení:
Soudy nižších stupňů vzaly za prokázané skutečnosti odůvodňující uzavřít, že příslušné stavební povolení bylo vydáno.
Žalobce v dovolání s tímto závěrem odvolacího soudu nesouhlasí a má za to, že v poměrech projednávané věci nelze z důkazů provedených před soudy nižších stupňů dovodit, že příslušné stavební povolení bylo vydáno.
Žalobce tedy v této části dovolání napadá skutková zjištění o tom, že stavební povolení bylo vydáno (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 1. 2003, sp. zn. 22 Cdo 1736/2002, toto a další níže uvedená rozhodnutí dovolacího soudu jsou dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu – www.nsoud.cz ).
Žalobce však v souvislosti s provedeným dokazováním pouze polemizuje se skutkovými zjištěními odvolacího soudu, aniž řádně formuluje (v souvislosti s provedeným dokazováním) konkrétní otázku procesního práva, na níž by mělo být rozhodnutí odvolacího soudu založeno. V dovolání rovněž neuvádí, který z předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. považuje v této souvislosti za naplněný.
Pouhá polemika se skutkovými zjištěními odvolacího soudu, aniž by dovolatel uvedl, v čem spatřuje (v této souvislosti) splnění předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu §237 o. s. ř., nepředstavuje řádné vymezení předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu §241a odst. 2 o. s. ř. ve spojení s §237 o. s. ř. (srov. odst. 24 – 27 nálezu Ústavního soudu ze dne 15. 3. 2017, sp. zn. II. ÚS 1966/16, dostupného na nalus.usoud.cz). V takovém případě je ovšem dovolací soud skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů vázán a není oprávněn je v rámci dovolacího řízení přezkoumávat (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2014, sp. zn. 28 Cdo 4295/2013, ve spojení s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2017, sp. zn. 22 Cdo 5688/2016, nálezem Ústavního soudu ze dne 15. 3. 2017, sp. zn. II. ÚS 1966/16, a nálezem Ústavního soudu ze dne 3. 5. 2017, sp. zn. I. ÚS 2135/16).
Je-li v poměrech projednávané věci dovolací soud vázán skutkovými zjištěními odvolacího soudu (a to především zjištěním, že příslušné stavební povolení bylo vydáno), není uplatněním (dnes jediného přípustného) dovolacího důvodu ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2018, sp. zn. 22 Cdo 297/2018, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 9. 2017, sp. zn. 25 Cdo 2296/2017). Z těchto důvodů nemůže založit přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. námitka žalobce, že předmětné věcné břemeno nevzniklo, jelikož příslušné stavební povolení nebylo vydáno.
K námitce, že předmětné věcné břemeno podle §22 elektrisačního zákona ve spojení s §18 vládního nařízení č. 80/1957 Sb. nevzniklo, neboť výměra výměníkové stanice přesahovala 30 m 2 :
Odvolací soud založil své rozhodnutí v této části na dvou důvodech:
a) v projednávané věci má (a mělo) potrubí tepelného vedení výměru menší než 30 m 2 , a proto věcné břemeno umístění potrubí tepelného vedení ve smyslu §22 elektrisačního zákona ve spojení s §18 vládního nařízení č. 80/1957 Sb. vzniklo (limit 30 m 2 se vztahoval pouze na výměníkovou stanici – a případné věcné břemeno jejího umístnění, a nikoliv na samotné potrubí tepelného vedení a s tím související vznik věcného břemene umístění potrubí tepelného vedení, jelikož výměra tohoto potrubí není a nebyla žádným způsobem omezena). K tomu poznamenal, že samotné potrubí tepelného vedení (s přihlédnutím k příslušnému manipulačnímu prostoru) má v současné době výměru 21,255 m 2 ;
b) za předpokladu, že by věcné břemeno podle §22 elektrisačního zákona ve spojení s §18 vládního nařízení č. 80/1957 Sb. vzniknout nemohlo, protože se limit 30 m 2 ve smyslu §22 odst. 1 písm. a) elektrisačního zákona vztahoval na výměníkovou stanici i potrubí tepelného vedení, vzal za prokázané skutečnosti odůvodňující uzavřít, že v rozhodné době došlo mezi příslušnými subjekty k dohodě o vzniku věcného břemene ve smyslu §27 odst. 1 elektrisačního zákona ve spojení s §18 vládního nařízení č. 80/1957 Sb.
Z ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu se podává, že je-li zamítnutí žaloby postaveno na dvou (či více) samostatných důvodech, postačí, zda v přezkumu obstojí jen jeden z nich. I kdyby byl totiž další, dovolatelem napadený závěr odvolacího soudu shledán nesprávným, Nejvyšší soud by nemohl napadené rozhodnutí zrušit (srov. obdobně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 12. 1997, sp. zn. 3 Cdon 1374/96, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2002, sp. zn. 20 Cdo 910/2000, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 3. 2015, sp. zn. 29 Cdo 403/2013). Uvedený závěr potvrdil i Ústavní soud, jenž dovodil, že „z hlediska řízení o ústavní stížnosti platí totéž – obstojí-li z hlediska ústavnosti jeden z více samostatných důvodů zamítnutí žaloby, pak by bylo zbytečné zabývat se přezkumem důvodů dalších, neboť pak by rozhodnutí Ústavního soudu mělo význam čistě akademický“ (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 10. 2016, sp. zn. III. ÚS 1467/15, dostupné na nalus.usoud.cz).
K důvodu ad b) žalobce v dovolání pouze uvedl, že „tento nedostatek (pozn. výměra výměníkové stanice větší než 30 m 2 , na základě čehož by věcné břemeno podle §22 elektrisačního zákona ve spojení s §18 vládního nařízení č. 80/1957 Sb. vzniknout nemohlo) nemůže být též zhojen polemikou soudu, že při překročení výměry 30 m 2 se předpokládala dohoda účastněných nebo vyvlastnění nemovitosti, pakliže nebylo vedené k této otázce dokazování, a tudíž uvedené nebylo prokázáno.“
Z uvedeného se podává, že i v této části dovolání žalobce v prvé řadě polemizuje s relevantními skutkovými zjištěními odvolacího soudu, aniž řádně formuluje (v souvislosti s provedeným dokazováním) konkrétní otázku procesního práva, na níž by mělo být rozhodnutí odvolacího soudu založeno. V dovolání rovněž neuvádí, který z předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. považuje v této souvislosti za naplněný.
Dovolatel tak nedostál s ohledem na shora uvedené ani v této části dovolání požadavku na řádné vymezení toho, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. V takovém případě je dovolací soud i těmito skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů vázán a není oprávněn je v rámci dovolacího řízení přezkoumávat (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2014, sp. zn. 28 Cdo 4295/2013, ve spojení s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2017, sp. zn. 22 Cdo 5688/2016, nálezem Ústavního soudu ze dne 15. 3. 2017, sp. zn. II. ÚS 1966/16, a nálezem Ústavního soudu ze dne 3. 5. 2017, sp. zn. I. ÚS 2135/16, dostupným na nalus.usoud.cz).
Je-li v poměrech projednávané věci dovolací soud vázán skutkovými zjištěními odvolacího soudu (především skutečnostmi odůvodňujícími uzavřít, že byla případně uzavřena dohoda o vzniku příslušného věcného břemene umístění potrubí tepelného vedení), není uplatněním (dnes jediného přípustného) dovolacího důvodu ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2018, sp. zn. 22 Cdo 297/2018, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 9. 2017, sp. zn. 25 Cdo 2296/2017). Z těchto důvodů nemůže být relevantní námitka žalobce, že věcné břemeno na základě dohody nevzniklo. K tomu Nejvyšší soud poznamenává, že není přiléhavý odkaz žalobce na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 10. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2680/2017, neboť v této věci Nejvyšší soud posuzoval otázku vydržení práva odpovídajícího věcnému břemeni, nikoliv jeho vznik na základě dohody ve smyslu §27 elektrisačního zákona ve spojení s §18 vládního nařízení č. 80/1957 Sb. (jako tomu bylo v posuzované věci).
Jelikož žalobce v dovolání řádným způsobem nezpochybnil závěr odvolacího soudu, že věcné břemeno případně vzniklo na základě dohody mezi příslušnými subjekty ve smyslu §27 odst. 1 elektrisačního zákona ve spojení s §18 vládního nařízení č. 80/1957 Sb., nemohou přípustnost dovolání založit ani námitky žalobce směřující do závěru odvolacího soudu ad a) [tedy že věcné břemeno umístění potrubí tepelného vedení mohlo v posuzované věci vzniknout podle §22 elektrisačního zákona ve spojení s §18 vládního nařízení č. 80/1957 Sb., jelikož má (a mělo) potrubí tepelného vedení rozlohu menší než 30 m 2 , přičemž limit 30 m 2 se vztahoval pouze na výměníkovou stanici a případné věcné břemeno jejího umístění, nikoliv na samotné potrubí tepelného vedení, jehož výměra není a nebyla žádným způsobem omezena]. I pokud by totiž hypoteticky bylo dovozeno, že v poměrech projednávané věci věcné břemeno umístění potrubí tepelného vedení podle §22 odst. 1 písm. a) elektrisačního zákona ve spojení s §18 vládního nařízení č. 80/1957 Sb. vzniknout nemohlo, nebyl v dovolacím řízení řádně zpochybněn závěr odvolacího soudu, že v takovém případě vzniklo příslušné věcné břemeno na základě dohody mezi příslušnými subjekty ve smyslu §27 elektrisačního zákona ve spojení s §18 vládního nařízení č. 80/1957 Sb. Dovolacími námitkami vztahujícími se k důvodu ad a) se proto dovolací soud nezabýval, neboť jejich posouzení není způsobilé zvrátit závěr o věcné správnosti této části napadeného rozhodnutí.
K tomu dovolací soud poznamenává, že přípustnost dovolání nemůže založit ani námitka žalobce, že „argumentace případným vydržením by založila totiž další otázky soudem neřešené.“ Předně je nutno uvést, že odvolací soud své rozhodnutí na řešení této právní otázky nezaložil, a jelikož se v dovolacím řízení nepodařilo žalobci zpochybnit závěr, že příslušné věcné břemeno vzniklo na základě elektrisačního zákona ve spojení s vládním nařízením č. 80/1957 Sb., je (i z důvodu procesní ekonomie) nadbytečné zabývat se právní otázkou, zda žalovaná mohla příslušné věcné břemeno vydržet.
K otázce zohlednění trvalé změny vyvolávající hrubý nepoměr mezi zatížením služebné věci a výhodou panujícího pozemku nebo oprávněné osoby, na základě které se vlastník služebné věci domáhá náhrady za existenci příslušného věcného břemene:
Žalobce dále namítá, že i pokud došlo ke vzniku věcného břemene, je nutné zohlednit trvalou změnu vyvolávající hrubý nepoměr mezi zatížením služebné věci a výhodou panující pozemku nebo oprávněné osoby, na základě které má žalobce právo na náhradu za omezení svého vlastnického práva ke služebné věci.
Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 24. 9. 2014, sp. zn. 22 Cdo 333/2013, přijal a odůvodnil závěr, že vlastník pozemku nemá právo na náhradu za omezení vlastnického práva tzv. legálním věcným břemenem vzniklým v důsledku zřízení plynovodu na jeho pozemku v době, kdy tento pozemek byl v tzv. socialistickém společenském vlastnictví.
Mělo-li v projednávané věci vzniknout legální věcné břemeno před nabytím vlastnického práva k věci zatížené věcným břemenem ze strany žalobce, nemá žalobce právo na náhradu za takové omezení jeho vlastnického práva (nabyl-li již nemovitosti zatížené tímto věcným břemenem, měla být tato skutečnost promítnuta do její ceny, viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 10. 2015, sp. zn. 22 Cdo 4010/2013). Na těchto závěrech nemůžou ničeho změnit ani žalobcem tvrzené okolnosti zakládající podle dovolatele hrubý nepoměr mezi zatížením služebné věci a výhodou panujícího pozemku nebo oprávněné osoby. Ani tyto žalobcem tvrzené skutečnosti (za předpokladu, že by byly prokázány) neopodstatňují přiznání náhrady za existenci zákonného věcného břemene, a to již jen z toho důvodu, že žádný právní předpis v takovém případě vlastníkovi zatížené věci právo na náhradu za omezení vlastnického práva nezakládá (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 9. 2014, sp. zn. 22 Cdo 333/2013).
S ohledem na shora uvedené Nejvyšší soud dovolání žalobce podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Rozhodnutí o náhradě nákladů řízení neobsahuje v souladu s §243f odst. 3 o. s. ř. odůvodnění.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. 10. 2021
Mgr. David Havlík
předseda senátu