ECLI:CZ:NS:2021:22.CDO.226.2021.1
sp. zn. 22 Cdo 226/2021-333
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců Mgr. Davida Havlíka a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobce V. D. , narozeného XY, bytem v XY, zastoupeného JUDr. Martinem Šípem, advokátem se sídlem v Praze 1, Opletalova 1417/25, proti žalovanému J. B., narozenému XY, bytem v XY, zastoupenému Mgr. Karlem Tománkem, advokátem se sídlem v Čerčanech, Sokolská 505, o určení vlastnictví k pozemkům, vedené u Okresního soudu v Benešově pod sp. zn. 8 C 46/2018, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 1. září 2020, č. j. 23 Co 307/2018-302, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Návrh žalobce na odklad vykonatelnosti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 1. září 2020, č. j. 23 Co 307/2018-302, se zamítá .
III. Žalobce je povinen nahradit žalovanému na nákladech dovolacího řízení 4 114 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám zástupce žalovaného Mgr. Karla Tománka, advokáta se sídlem v Čerčanech, Sokolská 505.
Odůvodnění:
Okresní soud v Benešově (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 13. 6. 2018, č. j. 8 C 46/2018-134, zamítl žalobu o určení, že žalobce je výlučným vlastníkem pozemků parc. č. XY a XY, zapsaných v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj, Katastrálního pracoviště XY na LV č. XY pro obec a k. ú. XY (dále jen „předmětné pozemky“) – (výrok I), a dále rozhodl o nákladech řízení (výrok II).
K odvolání žalobce Krajský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 29. 11. 2018, č. j. 23 Co 307/2018-183, ve znění opravného usnesení ze dne 7. 2. 2019, č. j. 23 Co 307/2018-219, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že určil, že žalobce je vlastníkem předmětných pozemků (výrok I), a rozhodl o nákladech řízení (výroky II a III).
K dovolání žalovaného Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 30. 4. 2019, č. j. 22 Cdo 1066/2019-229, rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
V dalším řízení odvolací soud rozsudkem ze dne 24. 9. 2019, č. j. 23 Co 307/2018
-254, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že určil, že žalobce je vlastníkem předmětných pozemků (výrok I), a rozhodl o nákladech řízení (výroky II a III).
K dovolání žalovaného Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 25. 3. 2020, č. j. 22 Cdo 4089/2019-280, rozsudek odvolacího soudu opět zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
V dalším řízení odvolací soud rozsudkem ze dne 1. 9. 2020, č. j. 23 Co 307/2018-302, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II).
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, které považuje za přípustné podle §237 o. s. ř., neboť závisí na řešení právních otázek, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Žalobce odvolacímu soudu předně vytýká, že nehodnotil všechny důkazy a nepřihlédl ke všem okolnostem daného případu, což má zásadní dopad pro hodnocení otázky dobré víry. K otázce putativního titulu žalobce tvrdí, že získal do své držby předmětné pozemky v roce 1990 na základě rozhodnutí o dědictví po své matce. Podle judikatury totiž může být putativním titulem i rozhodnutí o vypořádání dědictví, jestliže jde o pozemek sousedící s pozemkem nabytým v dědickém řízení (rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 1085/2021). V roce 1993 zjistil, že předmětné pozemky, které jeho rodina užívala po generace, nejsou jeho vlastnictvím a snažil se situaci uspořádat tak, aby k přechodu vlastnictví došlo, aniž by musela být věc řešena soudně. V řízení uvedl, že předmětné pozemky užívali už jeho právní předchůdci. Za putativní titul považuje odevzdací listinu z 23. 4. 1920, neboť prokazuje, že právní předchůdci vlastnili dům č. p. XY (s „přísl. pozemky“), který do dnešních dnů tvoří se spornými pozemky funkční celek. Nerozumí požadavku na předložení listiny s parcelními čísly pozemků, která by osvědčovala přechod vlastnického práva na žalobce nebo jeho právní předchůdce. Požadavek na rekonstrukci událostí, ke kterým došlo před sto lety, považuje za nesplnitelný úkol. Naopak odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 2520/2011 o zohlednění dlouhotrvající držby. K otázce objektivního zpochybnění dobré víry v roce 1990 v souvislosti s vyměřováním hranic pozemku žalobce uvádí, že není jasné, kdy žalobce protokol o šetření a vyznačení hranic podepsal; u jeho podpisu není uvedeno žádné datum. Navíc je protokol plný škrtů a oprav dopsaných tužkou. Žalobce se domnívá, že zde soud klade na běžnou opatrnost průměrného člověka začátku 90. let 20. století nepřiměřené nároky. K otázce poměru velikostí předmětných pozemků k pozemkům zapsaným ve veřejném seznamu odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 496/2004 a 22 Cdo 1261/2007. Zohledněny by měly být individuální okolnosti. Předmětné pozemky byly připloceny k pozemku právních předchůdců žalobce od nepaměti a není k nim samostatný přístup. Žalobce navrhuje, aby dovolací soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Dále navrhuje odložení vykonatelnosti napadeného rozhodnutí.
Žalovaný ve vyjádření uvedl, že se plně ztotožňuje se závěry uvedenými v rozsudcích soudu prvního stupně a odvolacího soudu. Dovolací soud ve svých předchozích rozhodnutích jasně vyloučil možnost vydržení po 1. 1. 1992. Nesouhlasí s námitkou nedostatečného odůvodnění napadeného rozhodnutí, odvolací soud totiž odkázal na podrobné rozhodnutí dovolacího soudu. Jakékoliv úvahy ohledně putativních titulů právních předchůdců žalobce jsou v dané věci nerozhodné, neboť žalobce vydržení předmětných pozemků za účinnosti občanského zákoníku č. 141/1950 Sb. netvrdil. Rovněž není pravda, že by žalobce prokázal, že rodina žalobce užívala předmětné pozemky od 30. let 20. století. Zdůrazňuje, že žalobce jednoznačně protokol o šetření a vyměřování hranic pozemků podepsal. Opětovně zmiňuje uzavření nájemní smlouvy mezi žalobcem jako nájemcem a B. jako pronajímateli. Navrhuje, aby dovolací soud dovolání zamítl a uložil žalobci uhradit žalovanému náhradu nákladů dovolacího řízení.
Dovolání není přípustné.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1–3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Žalobce nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu o absenci putativního titulu; namítá, že titul měl.
Tato otázka nezakládá přípustnost dovolání, neboť se při jejím řešení odvolací soud neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu.
Žalobce v dovolání tvrdí dva možné putativní tituly držby předmětných pozemků, a sice odevzdací listinu ze dne 23. 4. 1920 a rozhodnutí z dědického řízení po své matce z roku 1990.
Odevzdací listina ze dne 23. 4. 1920 nemůže být v tomto případě relevantní. Nemůže představovat putativní titul pro možné vydržení žalobcem, neboť se jej netýkala. Představovat může putativní titul toliko pro právní předchůdce žalobce. Dovolací soud však v této souvislosti opět odkazuje na ustálenou judikaturu potud, že oprávněný držitel může započítat do doby nezbytné k vydržení věci či práva dobu oprávněné držby svého právního předchůdce jen, pokud ten sám věc či právo nevydržel [k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 10. 2011, sp. zn. 22 Cdo 4282/2009 (uveřejněné pod č. C 10 356 v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek, C. H. Beck)]. Pakliže by právní předchůdci předmětné pozemky drželi na základě odevzdací listiny od roku 1920 a splňovali podmínky vydržení
– jak dovolatel zjevně naznačuje – sami by splnili vydržecí dobu a vlastnické právo k pozemkům by vydrželi. Z toho důvodu je vzhledem k citované judikatuře vyloučeno následné započtení doby jejich držby do vydržecí doby žalobce.
Oproti tomu rozhodnutí z dědického řízení po matce žalobce z roku 1990 putativní titul pro žalobce představovat mohlo. Sám žalobce by pak předmětné pozemky mohl vydržet v roce 2000, při započtení vydržecí doby právních předchůdců, kteří sami předmětné pozemky nevydrželi, i dříve (k tomu však v řízení nebylo nic tvrzeno – viz závěry napadeného rozhodnutí). Nicméně v předchozích rozhodnutích dovolacího soudu v této věci již bylo podrobně rozebráno, že žalobce před vydržením předmětných pozemků ztratil dobrou víru, pročež nemohla být naplněna další podmínka vydržení. V rozsudku sp. zn. 22 Cdo 4089/2019 bylo uvedeno, že žalobce dobrou víru ztratil při seznámení se s protokolem o šetření a vyznačení průběhu hranic z roku 1990, resp. při konfrontaci údajů s rozhodnutím z dědického řízení po jeho matce. V neposlední řadě pak i sám žalobce v dovolání uvádí, že „v roce 1993 zjistil, že pozemky, které jeho rodina užívala po generace, nejsou jeho vlastnictvím,“ což v této věci rovněž vylučuje další úvahy o vydržení samotným žalobcem, tj. bez započtení vydržecí doby jeho právních předchůdců.
Dále žalobce rozporuje, že by protokol o šetření a vyznačení hranic podepsal v roce 1990.
Tato námitka nemůže založit přípustnost dovolání již z toho důvodu, že ve vztahu k ní žalobce řádně nevymezil přípustnost dovolání, neboť neuvedl ustálenou rozhodovací praxi, od níž se měl odvolací soud v napadeném rozhodnutí odchýlit. Nad rámec lze uvést, že se navíc jedná o otázku skutkovou, jejíž přezkum dovolacímu soudu nepřísluší. Mimoto sám žalobce v dovolání opětovně ztrátu své dobré víry datuje do roku 1993, přičemž v tomto roce vydržecí doba žalobce ještě zdaleka neuplynula. Jak již bylo uvedeno, v řízení nebyly tvrzeny okolnosti případné držby konkrétních právních předchůdců žalobce, podle kterých by právní předchůdci splňovali předpoklady pro vydržení vlastnického práva, ale z nějakého důvodu (např. pro neuplynutí vydržecí doby) nemohli vlastnické právo vydržet, a jejich dobu držby by si proto žalobce mohl započítat. Žalobce totiž v průběhu celého řízení obecně odkazoval na držbu svých právních předchůdců zjevně v přesvědčení, že u nich byly splněny předpoklady vydržení vlastnického práva.
Dále žalobce rozporuje zohlednění kritéria poměru velikosti předmětných pozemků k pozemkům zapsaným ve veřejném seznamu.
Ani tato námitka nemůže založit přípustnost dovolání.
V předešlém rozhodnutí sp. zn. 22 Cdo 4089/2019 se s touto námitkou dovolací soud již vypořádal s tím, že i při nejpříznivějším náhledu pro žalobce držené pozemky představují cca 200 % výměru pozemků vlastněných (počítáno včetně zastavěné plochy), což značně převyšuje judikatorní limit, byť byly předmětné pozemky rodinou žalobce užívány dlouhodobě a byly k jejich pozemkům připloceny. I kdyby od tohoto aspektu dovolací soud mohl odhlédnout, jsou zde však stále další okolnosti vylučující dobrou víru žalobce, jako porovnání děděných pozemků s výčtem pozemků uvedených v protokolu o šetření a vyznačení hranic a tvrzená ztráta dobré víry žalobce v roce 1993.
Žalobce odvolacímu soudu dále vytýká, že nehodnotil všechny důkazy a nepřihlédl ke všem okolnostem daného případu, což má zásadní dopad pro hodnocení otázky dobré víry.
Ani tato námitka nezakládá přípustnost dovolání. Je sice pravdou, že odvolací soud se ve svém rozhodnutí detailně nezabýval všemi aspekty týkajícími se dobré víry, které v průběhu řízení vyšly najevo, nicméně dovolací soud se se všemi dovolacími námitkami vypořádal v tomto i především v předchozích rozhodnutích a odvolací soud výslovně na závěry dovolacího soudu obsažené v kasačním rozhodnutí odkázal a zjevně z nich vycházel, neboť byl těmito právními závěry vázán. Ostatně žalobce v dovolání vůbec nekonkretizoval, o jaké důkazy by mělo jít, tudíž tuto námitku pro její obecnost ani nelze věcně posoudit.
Jelikož Nejvyšší soud neshledal dovolání žalobce přípustným, podle §243c odst. 1 o. s. ř. je odmítl.
Vzhledem k tomu, že nebylo dovolání shledáno přípustným, zamítl dovolací soud pro nedůvodnost návrh na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí [srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2017, sp. zn. 29 Cdo 78/2016, či ze dne 4. 10. 2017, sp. zn. 23 Cdo 3999/2017 (dostupná na www.nsoud.cz )], a to v rozhodnutí, kterým bylo rovněž dovolací řízení skončeno [srovnej nález Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16 (dostupný na http://nalus.usoud.cz )].
V souladu s §243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. neobsahuje rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodnění.
Poučení: Nesplní-li žalobce ve stanovené lhůtě povinnost uloženou tímto usnesením, může se žalovaný domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. 3. 2021
Mgr. Michal Králík, Ph.D.
předseda senátu