ECLI:CZ:NS:2021:22.CDO.2489.2021.1
sp. zn. 22 Cdo 2489/2021-820
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobkyně J. S. , narozené XY , bytem v XY, zastoupené JUDr. Jiřím Brožem, advokátem se sídlem v Praze, Vinohradská 828/151, proti žalovanému D. Š., narozenému XY, bytem v XY, zastoupenému JUDr. Danielem Novotným, Ph.D., advokátem se sídlem v Jičíně, Valdštejnovo náměstí 76, o odstranění neoprávněné stavby, vedené u Okresního soudu v Semilech pod sp. zn. 5 C 77/2012, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 17. 2. 2021, č. j. 21 Co 10/2019-781, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 2 178 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám zástupce žalovaného JUDr. Daniela Novotného, Ph.D.
Odůvodnění:
Okresní soud v Semilech (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 15. 1. 2018, č. j. 5 C 77/2012-510, ve znění opravného usnesení ze dne 23. 10. 2018, č. j. 5 C 77/2012-569, uložil žalovanému povinnost odstranit na vlastní náklady stavbu postavenou na pozemku žalobců p. č. XY, zapsaném u Katastrálního úřadu pro Liberecký kraj, katastrální pracoviště XY na LV č. XY pro obec XY a katastrální území XY, do 60 dnů od právní moci rozsudku (výrok I) a rozhodl o nákladech řízení účastníků (výrok II) a státu (výrok III).
Krajský soud v Hradci Králové jako (dále jen „odvolací soud“) k odvolání žalované rozsudkem ze dne 17. 2. 2021, č. j. 21 Co 10/2019-781, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu na odstranění neoprávněné stavby zamítl, žalobkyni nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně a současně žalobkyni uložil povinnost zaplatit státu na nákladech řízení částku 9 900 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok I). Dále rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II).
Učinil tak s odůvodněním, že vlastnicí části pozemku p. č. XY, na které je postavena stavba ve vlastnictví žalovaného, je A. Š., právní předchůdkyně žalovaného, která vlastnické právo k části pozemku p. č. XY vydržela.
Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalobkyně dovolání. Namítá, že rozhodnutí odvolacího soudu je založeno na právních otázkách, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a poukazuje přitom na rozhodnutí Nejvyššího soudu: rozsudek ze dne 25. 3. 2015, sp. zn. 22 Cdo 204/2013, usnesení ze dne 25. 10. 2016, sp. zn. 22 Cdo 363/2016, usnesení ze dne 26. 8. 2012, sp. zn. 22 Cdo 3787/2012, rozsudek ze dne 14. 12. 2011, sp. zn. 22 Cdo 4027/2009 a mnohá další. Odvolací soud podle dovolatelky nesprávně posoudil otázku předpokladu vydržení vlastnického práva k nemovité věci. Rozporuje závěr odvolacího soudu, že vydržecí doba nutná k vydržení části pozemku parc. č. XY (části zaměňované s pozemkem parc. č. st. XY), na níž byl původně dům č. p. XY, posléze dlouhou dobu zbořeniště po požáru a nyní rekreační chata ve vlastnictví žalovaného, uplynula dnem 1. 1. 1961, tedy v době držby pozemku A. Š. – právní předchůdkyní žalovaného. Podle dovolatelky A. Š. předmětný pozemek sama neužívala (fakticky neovládala) po určitou zákonem stanovenou dobu jako svou vlastní věc. Faktické ovládání věci, jako jedna z podmínek vydržení, nemůže nahradit pouhé „povědomí držitele o jeho vlastnictví“. Navíc dobrá víra právní předchůdkyní žalovaného A. Š. byla podle dovolatelky vyvrácena v řízení o dědictví po M. Č.. Podle odvolacího soudu měla M. Č. vykonávat do své smrti v roce 1958 držbu pozemku prostřednictvím socialistické organizace (Jednotného zemědělského družstva Mír) a stejná organizace měla mít pozemek v užívání i v době jeho vydržení A. Š.. V řízení o dědictví po M. Č. však bylo zjištěno, že nezanechala žádný majetek a A. Š. o majetku v užívání jednotného zemědělského družstva „neprojevila žádnou vědomost“, ani neprojevila žádnou vůli stát se vlastnicí předmětného pozemku. Podle dovolatelky je navíc tvrzení žalovaného o případné držbě části pozemku parc. č. XY prostřednictvím jednotného zemědělského družstva „zcela liché“ již z toho důvodu, že žalovaný celou dobu řízení zaměňuje pozemek parc. č. st. XY, ke kterému mohli jeho právní předchůdci v rozhodné době takovou držbu teoreticky vykonávat, právě s částí pozemku parc. č. XY, jejíž držbu vykonávala dovolatelka.
Dále dovolatelka namítá, že řízení před odvolacím soudem bylo vedeno „výrazně ve prospěch žalovaného“, a že nebyla zachována rovnost stran. Soud namísto koncentrace řízení připustil nová tvrzení a důkazy předložené žalovaným, čímž porušil právo žalobkyně na spravedlivý proces.
Rovněž dovolatelka tvrdí, že nebylo prokázáno, že se „ohořelé zbytky“ domu č. p. XY nachází přesně v místech, kde je nyní postavena stavba žalobce, jejíž odstranění je požadováno. Proto nelze zcela jistě uzavřít, jak učinil odvolací soud, že část pozemku pac. č. XY „by fakticky měla být pozemkem parc. č. st. XY“.
Navrhuje, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný ve vyjádření k dovolání navrhuje zamítnutí dovolání. Podrobně se vyjadřuje k jednotlivým námitkám dovolatelky, které podle jeho názoru nemohou zvrátit závěry odvolacího soudu, s nimiž se žalovaný zcela ztotožnil.
Podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1 – 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
K námitce, zda je možné vydržet vlastnické právo k nemovité věci pouze z důvodu „povědomí“ o jejím vlastnictví:
Odvolací soud vázán právním názorem Nejvyššího soudu vysloveným v rozsudku ze dne 27. 5. 2020, sp. zn. 22 Cdo 1062/2020, s odkazem na svoji ustálenou rozhodovací praxi (rozsudek ze dne 17. 1. 2002, sp. zn. 22 Cdo 728/2000, zveřejněný, stejně jako dále označená rozhodnutí Nejvyššího soudu, na www.nsoud.cz ) dovodil, že právní předchůdkyně žalovaného vydržela vlastnické právo k předmětnému pozemku nikoli proto, že měla pouhou „vědomost“ o svém vlastnictví, ale proto, že jeho držbu „vykonávala prostřednictvím JZD Mír“ s tím, že toto jednotné zemědělské družstvo „fyzicky ovládalo uvedený pozemek pro držitele (A. Š., resp. dříve pro její matku M. Č.) a jeho jménem“.
Tento závěr je v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu, podle které se faktickým ovládáním nerozumí jen fyzické ovládání věci. Fakticky věc ovládá ten, kdo podle obecných názorů a zkušeností vykonává tzv. právní panství nad věcí. Proto je držitelem pozemku i ten, kdo na něj sám fyzicky nevstoupil, pokud se držby nechopí někdo jiný, a také ten, kdo vykonává držbu prostřednictvím jiné osoby (tzv. detentora). V rozsudku ze dne 25. 3. 2015, sp zn. 22 Cdo 204/2013, Nejvyšší soud s odkazem na odbornou literaturu dále uvedl, že corpus possessionis má ten, kdo vstupuje ohledně věci do takových společenských vztahů, které jsou obecně považovány za projev moci nad věcí, tedy za „nakládání s věcí“. To je samozřejmě především ten, kdo věc fyzicky ovládá a má ji u sebe. Fyzické ovládání věci je však jen jedním z možných způsobů nakládání s věcí, a to již proto, že některé věci (např. nemovitosti) fyzicky držet nelze. Záleží tedy na objektivním společenském posouzení, zda někdo – s ohledem na zvyklosti, zkušenosti a obecné názory - nakládá s věcí. To je zjevné zejména u pozemků; držitel na pozemek nemusí celá léta vstoupit, může jej nechat ležet ladem a přesto, pokud se jeho držby nechopí někdo jiný, zůstává držitelem.
Držitelem je jen ten, kdo fakticky ovládá věc a chová se k ní jako vlastník. To předpokládá zpravidla akt uchopení držby; jestliže pak držitel pozemek neužívá, ale užívá jej někdo jiný, je třeba, aby uživatel – detentor – tak činil na základě svolení držitele (zpravidla založeného právním jednáním, např. smlouvou nájemní či smlouvou o výpůjčce) a pro něj (tzv. držba vykonávaná zástupcem). Je třeba, aby se detentor choval k držiteli jako k vlastníkovi (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 12. 9. 2002, sp. zn. 22 Cdo 2302/2000, ze dne 31. 1. 2018, sp. zn. 22 Cdo 5823/2017).
Držbu věci tedy nevylučuje ani užívání věci jinou osobou než držitelem na základě věcného nebo závazkového práva (popř. i bez právního důvodu), pokud se tato osoba sama nechopí držby, a to ani v případě, že vlastník má k věci jen „holé vlastnictví“.
Nejvyšší soud dále dovodil, že sdružením pozemků k hospodaření v jednotném zemědělském družstvu se družstvo stalo detentorem sdružených pozemků, jejichž držitelem byl nadále ten, kdo je sdružil. Samotným sdružením pozemků do družstva nedošlo ani k přerušení běhu vydržecí lhůty (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 5. 2000, sp. zn. 22 Cdo 83/99).
Zda jde v konkrétní věci podle obecných názorů a zkušeností o faktické ovládání věci, a je tak naplněn stav označovaný jako „corpus possessionis“, záleží vždy na úvaze soudu rozhodujícího v nalézacím řízení, kterou by dovolací soud mohl zpochybnit jen v případě, že by byla zjevně nepřiměřená (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2017, sp. zn. 22 Cdo 6010/2016 – všechna zde uváděná rozhodnutí je možné dohledat na internetových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz ).
Dovolací soud neshledává v poměrech projednávané věci za zjevně nepřiměřenou úvahu odvolacího soudu, že právní předchůdci žalovaného byli vzhledem ke všem okolnostem v dobré víře, že jim sporný pozemek patří a fakticky ho i ovládali. Je totiž nutné zohlednit, že v padesátých letech 20. století převzalo pozemek do užívání Jednotné zemědělské družstvo Mír pod Kozákovem (dále jen „JZD Mír“) a užívalo ho až do jara 1989. M. Č. tak až do své smrti v roce 1958 vykonávala držbu části pozemku parc. č. XY zaměňovanou s pozemkem parc. č. st. XY prostřednictvím JZD Mír. Po ní tuto držbu vykonávala rovněž prostřednictvím JZD Mír její dcera A. Š., která byla její jedinou dědičkou, a to i přes to, že v dědickém řízení po M. Č. bylo projednání dědictví k pozemkům v k. ú. XY opomenuto a došlo k němu až dodatečně v roce 1986. JZD Mír přitom považovalo právní nástupce M. Č. za vlastníky sporného pozemku p. č. XY.
K námitce, že odvolací soud výrazně stranil žalovanému a porušil tím zásadu procesní rovnosti stran; v takovém postupu pak dovolatelka spatřuje porušení práva na spravedlivý proces:
Tato námitka přípustnost dovolání nezakládá, neboť v souvislosti s touto námitkou nespojuje dovolatelka žádný důvod přípustnosti dovolání. Neuvádí, který z předpokladů přípustnosti dovolání považuje za splněný, ani v této části dovolání neformuluje konkrétní právní otázku, na jejímž řešení by mělo být rozhodnutí odvolacího soudu založeno. V takovém případě nevymezuje řádně ve smyslu §241a odst. 2 o. s. ř. ve spojení s §237 o. s. ř., v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Proto dovolání trpí v této části vadami, pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat.
Nad rámec uvedeného k tvrzeným vadám řízení dovolací soud zdůrazňuje, že vady řízení jsou subsidiárním dovolacím důvodem (srovnej §241a odst. 1 a contrario a §242 odst. 3 o. s. ř.); jestliže dovolatel v souvislosti s tvrzenými vadami řízení nevymezí právní otázku, která by zakládala přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř., může dovolací soud k vadám řízení přihlédnout pouze v tom případě, že z jiného důvodu shledá dovolání jako přípustné [srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 9. 2014, sp. zn. 22 Cdo 3332/2014, či ze dne 25. 11. 2014, sp. zn. 22 Cdo 4553/2014 (obě dostupná na www.nsoud.cz )]. Ani Ústavní soud nezpochybňuje, že vady řízení, natož i námitka porušení ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces samy o sobě k přípustnosti dovolání nepostačují, pokud v jejich souvislosti není vymezena řádná právní otázka přípustnosti dovolání [srovnej např. nález Ústavního soudu ze dne 26. 9. 2017, sp. zn. III. ÚS 3717/16, bod 22 a 23 (dostupný na http://nalus.usoud.cz )]; to však v posuzovaném případě splněno nebylo.
K námitce, že nebylo prokázáno tvrzení, že zbytky ohořelé domu č. p. XY se nachází přesně v místech, kde je nyní postavena stavba žalobce, jejíž odstranění je požadováno.
Odvolací soud vzal za prokázané, že současná stavba žalovaného stojí na části pozemku p. č. XY v místech, kde stál původní dům č. p. XY a posléze jeho ruiny. Dovolatelka s tímto závěrem nesouhlasí a namítá, že v řízení nebylo prokázáno, že zbytky ohořelého domu č. p. XY se nachází přesně v místech, kde je nyní postavena stavba žalovaného. V této části dovolání tak žalobkyně svými námitkami nepřípustně napadá skutková zjištění odvolacího soudu. V souvislosti s provedeným dokazováním však pouze polemizuje se skutkovými zjištěními odvolacího soudu, aniž řádně formuluje (v souvislosti s provedeným dokazováním) konkrétní otázku procesního práva, na níž by mělo být rozhodnutí odvolacího soudu založeno. V dovolání rovněž neuvádí, který z předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. považuje v této souvislosti za naplněný.
Pouhá polemika se skutkovými zjištěními odvolacího soudu, aniž by dovolatel uvedl, v čem spatřuje (v této souvislosti) splnění předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu §237 o. s. ř., nepředstavuje řádné vymezení předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu §241a odst. 2 o. s. ř. ve spojení s §237 o. s. ř. (srov. odst. 24 – 27 nálezu Ústavního soudu ze dne 15. 3. 2017, sp. zn. II. ÚS 1966/16, dostupného na nalus.usoud.cz). V takovém případě je ovšem dovolací soud skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů vázán a není oprávněn je v rámci dovolacího řízení přezkoumávat (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2014, sp. zn. 28 Cdo 4295/2013, ve spojení s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2017, sp. zn. 22 Cdo 5688/2016, nálezem Ústavního soudu ze dne 15. 3. 2017, sp. zn. II. ÚS 1966/16, a nálezem Ústavního soudu ze dne 3. 5. 2017, sp. zn. I. ÚS 2135/16). Proto dovolání trpí i v této části vadami, pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat.
S ohledem na shora uvedené Nejvyšší soud dovolání žalobkyně podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Rozhodnutí o náhradě nákladů řízení neobsahuje v souladu s §243f odst. 3 o. s. ř. odůvodnění.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li žalobkyně dobrovolně povinnost uloženou jí tímto rozhodnutím, může se žalovaný domáhat nařízení výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
V Brně dne 13. 12. 2021
Mgr. David Havlík
předseda senátu