ECLI:CZ:NS:2021:22.CDO.2695.2021.1
sp. zn. 22 Cdo 2695/2021-455
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobce F. Z., narozeného XY, bytem v XY, zastoupeného Mgr. Pavlem Krausem, advokátem se sídlem v Praze 4, Jitřní 558/8, proti žalované R. Z., narozené XY, bytem v XY, zastoupené Mgr. Václavem Láskou, advokátem se sídlem v Praze 5, Štefánikova 1/65, o vypořádání společného jmění manželů, vedené u Okresního soudu v Chrudimi pod sp. zn. 11 C 39/2017, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 26. 5. 2021, č. j. 27 Co 74/2021-418, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 11 858 Kč k rukám zástupce žalované Mgr. Václava Lásky do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.
Odůvodnění:
Okresní soud v Chrudimi (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 26. 10. 2020, č. j. 11 C 39/2017-353, přikázal ze zaniklého společného jmění manželů do výlučného vlastnictví žalobce pozemky parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY a vodní dílo – hráz ohrazující umělou vodní nádrž stojící na pozemku parc. č. st. XY, to vše v k. ú. XY, zapsáno pro toto k. ú. u Katastrálního úřadu pro Pardubický kraj, Katastrálního pracoviště XY na LV č. XY [výrok I písm. a)]. Do výlučného vlastnictví žalované přikázal ze zaniklého společného jmění manželů pozemek parc. č. st. XY, jehož součástí je stavba č. p. XY, a dále pozemky parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY a parc. č. XY, to vše v k. ú. XY, zapsáno pro toto k. ú. u Katastrálního úřadu pro Pardubický kraj, Katastrálního pracoviště XY na LV č. XY [výrok I písm. b)]. Žalobci uložil povinnost zaplatit žalované jako vypořádací podíl částku 298 611,57 Kč do tří měsíců od právní moci tohoto rozhodnutí (výrok II). Dále rozhodl o vrácení části zálohy na znalecký posudek oběma účastníkům řízení a o náhradě nákladů nalézacího řízení (výrok III – IV).
Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že manželství účastníků řízení bylo uzavřeno 13. 6. 1981 a zaniklo dne 7. 10. 2015, kdy nabyl právní moci rozsudek Okresního soudu v Chrudimi ze dne 7. 10. 2015, č. j. 11 C 71/2015-15, kterým bylo manželství rozvedeno.
Účastníci řízení učinili předmětem vypořádání (mimo jiné) pozemky parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY a vodní dílo – hráz ohrazující umělou vodní nádrž stojící na pozemku parc. č. st. XY, a dále pozemky parc. č. st. XY, jehož součástí je stavba č. p. XY, parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY a parc. č. XY, to vše v k. ú. XY. Soud prvního stupně zjistil, že na základě smluv o zřízení zástavního práva ze dne 21. 4. 2010 uzavřených mezi Raiffeisenbank, a. s., IČO 49240901, se sídlem v Praze 4, Hvězdova 1716/2b, jako zástavním věřitelem a účastníky řízení jako zástavci (dále jen „smlouvy o zřízení zástavního práva“) jsou pozemek parc. č. st. XY, jehož součástí je stavba č. p. XY, a dále pozemky parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY a parc. č. XY, zatíženy zástavním právem k zajištění pohledávek zástavního věřitele vůči T., IČO XY, se sídlem v XY, vzniklých na základě smluv o úvěru ze dne 21. 4. 2010 uzavřených mezi Raiffeisenbank, a. s., jako věřitelem a T., jako dlužníkem (dále jen „smlouvy o úvěru“). Dne 23. 7. 2015 uzavřely Raiffeisenbank, a. s., jako věřitel a žalovaná jako přistupitel dohodu o přistoupení k dluhům a vypořádání vzájemných závazkových vztahů, prostřednictvím které žalovaná přistoupila k části dluhů, které vznikly na základě shora uvedených smluv o úvěru. Soud prvního stupně vzal za prokázané, že žalovaná všechny povinnosti plynoucí z této dohody splnila, a proto veškeré závazky žalované vyplývající z této dohody jsou vypořádané. Žalovaná tak nadále ve vztahu k dluhu společnosti T., vystupovala pouze z pozice zástavce.
Na základě znaleckého posudku č. 5020a/12a/18 ze dne 26. 10. 2018 vypracovaného Ing. Bohuslavem Pavlouskem byla stanovena obvyklá cena vodní hráze nacházející se na pozemku parc. č. st. XY ve výši 500 000 Kč. Znaleckým posudkem č. 5020/12/18 ze dne 27. 10. 2018 vypracovaným Ing. Bohuslavem Pavlouskem byla stanovena obvyklá cena pozemků parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY a parc. č. XY ve výši 97 223,14 Kč. Obvyklá cena pozemku parc. č. st. XY, jehož součástí je stavba č. p. XY, a dále pozemků parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY a parc. č. XY, byla tímto znaleckým posudkem stanovena ve výši 4 204 236,70 Kč (znalec tyto nemovitosti oceňoval za předpokladu, že nejsou zatíženy zástavním právem s tím, že zástavní právo by bylo zohledněno při jejich prodeji). Soud prvního stupně uzavřel, že pro účely vypořádání společného jmění účastníků řízení je cena pozemku parc. č. st. XY, jehož součástí je stavba č. p. XY, a dále pozemků parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY a parc. č. XY, 0 Kč, a to s ohledem na výši dluhů (včetně příslušenství) vyplývajících ze smluv o úvěru, jež přesahuje obvyklou cenu těchto nemovitostí stanovenou znalcem. Přihlédl také ke skutečnosti, že společnost T., (jakožto obligační dlužník) v roce 2019 zanikla, přičemž na základě příslušného soudního rozhodnutí byl zrušen konkurs na její majetek, jelikož byl pro uspokojení věřitelů zcela nepostačující. V době rozhodnutí nalézacího soudu již také byl nařízen usnesením Okresního soudu v Chrudimi ze dne 25. 9. 2019, č. j. 5 C 5/2018-137, soudní prodej těchto nemovitostí za účelem uspokojení věřitele.
Soud prvního stupně přikázal do výlučného vlastnictví žalobce vodní hráz nacházející se na pozemku parc. č. st. XY a pozemky parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY a parc. č. XY. Do výlučného vlastnictví žalované přikázal pozemek parc. č. st. XY, jehož součástí je stavba č. p. XY, a dále pozemky parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY a parc. č. XY, a to s ohledem na úsilí žalované plnit dluhy vyplývající ze smluv o úvěru, aby nemovitosti nemusely být prodány pro uspokojení věřitele. K tomu poznamenal, že z provedeného dokazování neplyne jednoznačný závěr, že to byl žalobce nebo žalovaná, kdo o tyto nemovitosti pečoval „v té míře významnosti“ odůvodňující přikázání nemovitostí do výlučného vlastnictví konkrétního účastníka řízení.
S ohledem na skutečnost, že žalobci připadly do vlastnictví nemovitosti oceněné částkou 597 223,14 Kč a cena nemovitostí přikázaných žalované byla stanovena na 0 Kč, uložil žalobci povinnost zaplatit žalované na vypořádacím podílu 298 611,57 Kč.
Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích jako soud odvolací k odvolání obou účastníků řízení rozsudkem ze dne 26. 5. 2021, č. j. 27 Co 74/2021-418, změnil rozsudek soudu prvního stupně takto: Ze zaniklého společného jmění účastníků řízení přikázal do výlučného vlastnictví žalobce pozemky parc. č. XY a parc. č. XY, jakož i vodní dílo – hráz ohrazující umělou vodní nádrž stojící na pozemku parc. č. st. XY, vše v k. ú. XY, a do výlučné vlastnictví žalované pozemek parc. č. st. XY, jehož součástí je stavba č. p. XY, a dále pozemky parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY a parc. č. XY, vše v k. ú. XY. Žalobci uložil povinnost zaplatit žalované vypořádací podíl ve výši 251 404,07 Kč do tří měsíců od právní moci tohoto rozsudku (výrok I rozsudku odvolacího soudu). Ve výroku II rozhodl o vrácení části zálohy na znalecký posudek oběma účastníkům řízení. Rozhodl také o náhradě nákladů nalézacího a odvolacího řízení (výrok III).
Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně i s jeho závěry vztahujícími se k ocenění pozemku parc. č. st. XY, jehož součástí je stavba č. p. XY, a dále pozemků parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY a parc. č. XY, a k jejich přikázání do výlučného vlastnictví žalované. Za opodstatněnou považoval námitku žalované, aby i žalované byly přikázány některé z pozemků parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY a parc. č. XY do výlučného vlastnictví tak, aby vypořádací podíl byl pokud možno co nejnižší. Proto rozhodl, že žalované se přikazují do výlučného vlastnictví pozemky parc. č. XY a parc. č. XY v hodnotě 47 207,10 Kč a žalobci vodní hráz nacházející se na pozemku parc. č. st. XY a pozemky parc. č. XY a parc. č. XY v hodnotě 550 016,04 Kč. Z tohoto důvodu uložil žalobci povinnost zaplatit žalované na vypořádacím podílu 251 404,07 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.
Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalobce dovolání, jehož přípustnost opírá o §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), a v němž uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. Uvádí, že napadené rozhodnutí je založeno na právních otázkách, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Nesouhlasí s postupem odvolacího soudu, který stanovil cenu vypořádávaných nemovitostí na základě znaleckého posudku č. 5020/12/18 vypracovaného Ing. Bohuslavem Pavlouskem dne 27. 10. 2018. Poukazuje na skutečnost, že odvolací soud rozhodl rozsudkem ze dne 26. 5. 2021. Z ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu však vyplývá, že pokud odvolací soud při stanovení ceny věci pro účely vypořádání společného jmění manželů vezme za základ znalecký posudek vypracovaný před 2 a více lety, pak nesprávně nevychází z ceny věci v době rozhodování soudu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2020, sp. zn. 22 Cdo 1205/2019, ve spojení s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2019, sp. zn. 22 Cdo 3956/2018). Jelikož v poměrech projednávané věci stanovil soud cenu vypořádávaných nemovitostí podle znaleckého posudku vypracovaného před více než 2 lety, je jeho rozhodnutí v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu.
Napadá také postup odvolacího soudu, který pro účely vypořádání společného jmění účastníků řízení stanovil cenu pozemku parc. č. st. XY, jehož součástí je stavba č. p. XY, a dále pozemků parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY, jež byly přikázány do výlučného vlastnictví žalované, na 0 Kč, a to s ohledem na zástavní právo váznoucí na těchto nemovitostech. Předně namítá, že žalovaná je v posuzované věci na základě dohody o přistoupení k dluhům a vypořádání vzájemných závazkových vztahů ze dne 23. 7. 2015 i obligačním dlužníkem (a to jediným, protože původní dlužník, T., již zanikl). Žalobce je na základě smluv o zřízení zástavního práva pouze vlastníkem zástavy. V takovém případě však platí, že zatížení nemovitosti zástavním právem zajišťujícím pohledávku z dluhu jednoho z manželů se nemůže projevit při vypořádání nemovitostí představujících zástavu. Pokud však odvolací soud stanovil cenu shora uvedených nemovitostí pro účely vypořádání společného jmění manželů s ohledem na existenci zástavního práva na 0 Kč, je jeho rozhodnutí v rozporu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2008, sp. zn. 22 Cdo 1629/2006.
Podle žalobce měly být rovněž pozemek parc. č. st. XY, jehož součástí je stavba č. p. XY, a dále pozemky parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY přikázány do jeho výlučného vlastnictví, a to s ohledem na skutečnost, že žalobce tyto nemovitosti v převážné míře užíval a zajišťoval jejich údržbu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2007, sp. zn. 22 Cdo 2276/2006, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. 12. 2003, sp. zn. 22 Cdo 980/2003).
Navrhuje, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná se ve vyjádření k dovolání ztotožňuje s rozhodnutím odvolacího soudu. K ocenění pozemku parc. č. st. XY, jehož součástí je stavba č. p. XY, a dále pozemků parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY poukazuje na skutečnost, že účastníci řízení se shodli s ohledem na zástavní právo váznoucí na těchto nemovitostech na jejich ceně pro účely vypořádání společného jmění manželů ve výši 0 Kč. Za správné považuje rovněž rozhodnutí odvolacího soudu o přikázání těchto nemovitostí do jejího výlučného vlastnictví, a to s ohledem na zásluhy žalované o udržení společného majetku spočívající v jejím splnění části dluhu vyplývajícího ze smluv o úvěru. Poukazuje také na skutečnost, že oba účastníci řízení se podíleli na nákladech spojených s údržbou shora uvedeného rodinného domu a tyto nemovitosti střídavě užívali. Navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání žalobce zamítl.
Dovolání není přípustné.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1–3 o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
V řízení o vypořádání společného jmění manželů dovolací soud zkoumá přípustnost dovolání ohledně každé vypořádávané položky zvlášť. Skutečnost, že ve vztahu k některé z vypořádávaných položek je dovolání přípustné, neznamená, že je dovolání přípustné bez dalšího i proti těm částem rozsudku odvolacího soudu, které se týkají jiných položek, a že dovolací soud je již jen z tohoto důvodu oprávněn přezkoumat celé rozhodnutí (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2013, sp. zn. 22 Cdo 2537/2013, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 3. 2016, sp. zn. 22 Cdo 932/2016, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2016, sp. zn. 22 Cdo 4370/2016, tato a další níže uvedená rozhodnutí dovolacího soudu jsou dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu – www.nsoud.cz ).
Podle §3028 odst. 1, 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), se tímto zákonem řídí práva a povinnosti vzniklé ode dne nabytí jeho účinnosti. Není-li dále stanoveno jinak, řídí se ustanoveními tohoto zákona i právní poměry týkající se práv osobních, rodinných a věcných; jejich vznik, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se však posuzují podle dosavadních právních předpisů.
Jelikož k zániku společného jmění manželů došlo v posuzované věci po 1. 1. 2014, a tedy právo domáhat se vypořádání společného jmění rozhodnutím soudu vzniklo účastníkům řízení až po nabytí účinnosti zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (§736 věta první, §740 a §765 odst. 2 o. z.), podléhá režim jeho vypořádání soudem příslušným ustanovením zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (zejména §736 a násl. o. z.) [srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2018, sp. zn. 22 Cdo 6109/2017, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 63/2019, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2019, sp. zn. 22 Cdo 2020/2018].
K námitce, že pozemek parc. č. st. XY, jehož součástí je stavba č. p. XY, a dále pozemky parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY, vše v k. ú. XY, měly být přikázány do výlučného vlastnictví žalobce, a nikoliv žalované.
V této souvislosti žalobce namítá, že shora uvedené nemovitosti od roku 2016 převážně užívá a podílí se na jejich údržbě, a proto by měly být přikázány do jeho vlastnictví.
Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 27. 1. 2021, sp. zn. 22 Cdo 2068/2019, vyložil, že úprava vypořádání společného jmění manželů obsažená v zákoně č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, se co do základních hmotněprávních souvislostí zásadně neliší od úpravy zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013. Nevyplývají z ní výslovně (stejně jako v zákoně č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013) žádné konkrétní způsoby vypořádání společného jmění manželů. Podpůrně lze uvažovat o aplikaci způsobů vypořádání podle úpravy podílového spoluvlastnictví (§712 o. z.). Lze proto připustit, stejně jako za účinnosti zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013, způsob vypořádání přikázáním majetkových hodnot do výlučného vlastnictví některému z bývalých manželů.
Již za účinnosti zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013, soudní praxe formulovala množství hledisek rozhodných pro přikázání věci jednomu z manželů; právní úprava totiž nestanovila přesná a jednoznačná kritéria pro určení toho, které součásti vypořádávaného majetku budou každému z manželů přikázány (§149 odst. 3 obč. zák.), ani hlediska určující, k čemu má soud při vypořádání zákonného majetkového společenství manželů přihlédnout (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 11. 2011, sp. zn. 22 Cdo 1280/2011). Jedním z takto dovozených hledisek bylo, aby částka, kterou je jeden z manželů povinen zaplatit druhému na vyrovnání jeho podílu, byla pokud možno co nejnižší (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 9. 2002, sp. zn. 22 Cdo 264/2001).
Ani současná právní úprava nestanoví kritéria pro určení toho, které součásti vypořádávaného majetku budou každému z manželů přikázány (srov. především §742 o. z.). S ohledem na některé podstatné změny právní úpravy společného jmění manželů nelze patrně bez dalšího dovozovat použitelnost všech takto dosud formulovaných kritérií či zachování jejich dřívější váhy. Lze však nadále vycházet z toho, že objeví-li se v řízení o vypořádání společného jmění manželů různé skutečnosti svědčící pro přikázání věci každému z účastníků, je na úvaze soudů nižších stupňů, jaké řešení zvolí. Tuto úvahu dovolací soud zpochybní pouze v případě, že bude zjevně nepřiměřená či nebude řádně odůvodněna (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 11. 2011, sp. zn. 22 Cdo 1280/2011, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 1. 2010, sp. zn. 22 Cdo 3915/2009, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2020, sp. zn. 22 Cdo 3822/2019).
V posuzované věci nepovažuje dovolací soud za zjevně nepřiměřenou úvahu odvolacího soudu o přikázání shora uvedených nemovitostí do výlučného vlastnictví žalované. Je nutné především přihlédnout ke snahám žalované o splnění alespoň části dluhů vyplývajících ze smluv o úvěru, které vznikly společnosti T. (přičemž v době uzavření těchto smluv byli oba manželé jednateli i společníky společnosti T.; společnost zanikla a na základě příslušného soudního rozhodnutí byl konkurs na majetek společnosti zrušen, jelikož majetek byl pro uspokojení věřitelům zcela nepostačující) a jež jsou zajištěny zástavním právem váznoucím na nemovitostech náležejících do společného jmění manželů. Dovolací soud se ztotožňuje se závěry soudů nižších stupňů, že z provedeného dokazování neplyne jednoznačný závěr, že je to žalobce či žalovaná, kdo o nemovitosti pečuje „v té míře významnosti“, aby byly tomuto účastníku řízení přikázány jen z tohoto důvodu do výlučného vlastnictví. Důvodem pro přikázání nemovitostí do výlučného vlastnictví žalobce nemůže být ani skutečnost, že předchozími vlastníky nemovitostí byla žalobcova „rodinná linie“. Je nutno poznamenat, že účastníci řízení nabyli nemovitosti do společného jmění manželů na základě kupních smluv, tedy nikoliv na základě darování, a tyto smlouvy neobsahovaly žádné podmínky omezující např. následné dispozice s nemovitostmi, jejichž účelem by bylo zachování vlastnictví nemovitostí v „rodové linii“ žalobce.
Z uvedeného plyne, že rozhodl-li odvolací soud o přikázání těchto nemovitostí do vlastnictví žalované, spočívá jeho rozhodnutí v této části na právní otázce, při jejímž řešení se odvolací soud neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu ve smyslu §237 o. s. ř., a proto tato námitka přípustnost dovolání nezakládá.
K námitce směřující do závěru odvolacího soudu, že cena pozemku parc. č. st. XY, jehož součástí je stavba č. p. XY, a dále pozemků parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY, vše v k. ú. XY, pro účely vypořádání společného jmění manželů je 0 Kč, a to s ohledem na zástavní právo váznoucí na těchto nemovitostech:
Z obsahu dovolání se podává, že žalobce založil svou argumentaci na závěru, že žalovaná je obligačním dlužníkem z dluhu, který vznikl společnosti T., vyplývajícímu ze smluv o úvěru. Podle žalobce nemohou být z tohoto důvodu pozemek parc. č. st. XY, jehož součástí je stavba – rodinný dům č. p. XY, a dále pozemky parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY oceněny s ohledem na existenci zástavního práva nulovou hodnotou (uvádí, že za takových okolností by v případě soudního prodeje zástavy byl umořen výlučný dluh žalované, čímž by získala majetkovou výhodu spočívající v umoření dluhu pouze žalovaná). Odvolací soud měl pominout, že žalovaná nevystupuje (na rozdíl od žalobce) jen jako zástavce, ale rovněž jako (obligační) dlužník, což má zásadní význam při stanovení ceny nemovitosti pro účely vypořádání společného jmění.
Žalovaná přistoupila k dluhům společnosti T., vyplývajícím ze smluv o úvěru, na základě dohody o přistoupení k dluhům a vypořádání vzájemných závazkových vztahů ze dne 23. 7. 2015. Odvolací soud (viz odst. 30 rozhodnutí odvolacího soudu) i soud prvního stupně (viz odst. 31 rozhodnutí soudu prvního stupně) uzavřely, že žalovaná své povinnosti plynoucí z této dohody splnila, a v takovém případě z dohody plyne, že věřitel považuje veškeré závazky žalované za vypořádané a nebude proti žalované vznášet další nároky. Jinými slovy vztah žalované k dluhům vzniklým na základě smluv o úvěru vyplýval nadále pouze ze smluv o zřízení zástavního práva ze dne 21. 4. 2010. Žalovaná tedy nadále nevystupovala v těchto právních vztazích jako obligační dlužník, ale jako zástavce a vlastník zástavy (stejně jako žalovaný).
Z uvedeného se podává, že žalobce staví svou argumentaci týkající se právní otázky ocenění shora uvedených nemovitostí na jiném řešení prejudiciální otázky, než ze kterého vyšel odvolací soud. Odvolací soud totiž uzavřel, že žalovaná vystupuje ve vztahu k předmětnému dluhu pouze jako zástavce a vlastník zástavy, avšak žalobce v dovolání uvádí, že žalovaná je rovněž (na rozdíl od žalobce) v postavení (obligačního) dlužníka.
V souvislosti s touto prejudiciální otázkou ovšem žalobce nevymezuje řádně, v souladu se zákonem a ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání.
Může-li být dovolání v této části přípustné jen podle §237 o. s. ř., je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. či jeho části (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, a ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013).
Pouhá polemika dovolatele s právním posouzením otázky hmotného či procesního práva, na níž je rozhodnutí odvolacího soudu založeno, s tím, že tato právní otázka má být posouzena jinak, nepředstavuje řádné vymezení předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu §241a odst. 2 o. s. ř. ve spojení s §237 o. s. ř. Pokud má být totiž dovolání přípustné podle §237 o. s. ř. proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného či procesního práva a tato dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být posouzena jinak, musí být z dovolání patrno, o kterou otázku hmotného či procesního práva jde a od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má (podle mínění dovolatele) dovolací soud odchýlit (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 22 Cdo 4346/2016, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2017, sp. zn. 22 Cdo 5688/2016, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 12. 2018, sp. zn. 22 Cdo 3945/2018).
V projednávané věci žalobce založil svou argumentaci v této části dovolání na závěru, že žalovaná je v souvislosti s předmětným dluhem i v postavení obligačního dlužníka (odvolací soud však uzavřel, že žalovaná v příslušných právních vztazích vystupuje pouze jako zástavce a vlastník zástavy, tedy zástavní dlužník). Žalobce v dovolání nepředkládá žádné námitky napadající tyto závěry odvolacího soudu ani neuvádí, který z předpokladů přípustnosti dovolání považuje v souvislosti s řešením označené právní otázky za splněný. V takovém případě nevymezuje v souvislosti s touto prejudiciální otázkou řádně ve smyslu §241a odst. 2 o. s. ř. ve spojení s §237 o. s. ř., v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Proto je Nejvyšší soud posouzením této prejudiciální právní otázky vázán a není oprávněn ji v tomto dovolacím řízení přezkoumávat.
Z výše uvedeného potom vyplývá, že rozhodnutí odvolacího soudu nespočívá na řešení právní otázky, jakým způsobem měla být stanovena cena nemovitosti, je-li jeden z manželů rovněž v postavení (obligačního) dlužníka plynoucího ze závazku, jenž je zajištěn zástavním právem váznoucím na nemovitostech tvořících společného jmění manželů. Z tohoto důvodu nemůže takto žalobcem formulovaná právní otázka (a s tím související argumentace) přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. založit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 9. 2018, sp. zn. 23 Cdo 1913/2018, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 4. 2020, sp. zn. 23 Cdo 286/2020).
K námitce žalobce o nutnosti aktualizovat znalecký posudek, na jehož základě soud stanovil obvyklou cenu vypořádávaných nemovitostí:
Nejvyšší soud setrvale ve své rozhodovací praxi vychází z názoru, že v občanském soudním řízení se uplatňuje zásada projednací, která klade důraz na odpovědnost účastníka za výsledek řízení, a to i řízení odvolacího. I když v odvolacím řízení lze rozsudek soudu prvního stupně přezkoumat i z důvodů, které nebyly v odvolání uplatněny, samotná skutečnost, že odvolací soud se otázkou v odvolacím řízení neuplatněnou nezabýval, nezakládá dovolací důvod spočívající v nesprávném právním posouzení věci (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 7. 2009, sp. zn. 22 Cdo 122/2008, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2011, sp. zn. 22 Cdo 468/2010, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2012, sp. zn. 22 Cdo 4131/2010).
V projednávané věci neuplatnil žalobce v rámci odvolacího řízení námitku, že je nutné aktualizovat znalecké posudky, na základě kterých byla stanovena cena nemovitostí pro účely vypořádání společného jmění manželů. Pokud se proto odvolací soud touto právní otázkou v poměrech projednávané věci nezabýval, nemůže jeho rozhodnutí spočívat jen z tohoto důvodu na nesprávném právním posouzení věci, jestliže s touto námitkou přichází žalobce až v dovolání (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3766/2012, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 6. 2014, sp. zn. 22 Cdo 1480/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 7. 2021, sp. zn. 22 Cdo 1805/2021). Již jen z tohoto důvodu tato námitka přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. nezakládá.
Nad rámec uvedeného dovolací soud poznamenává následující:
Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 28. 4. 2020, sp. zn. 22 Cdo 1205/2019, přijal a odůvodnil závěr, že „při vypořádání společného jmění manželů zaniklého podle zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, se zásadně vychází z obvyklé ceny věci a jejího stavu v době rozhodování soudu.“
Dovolací soud v poměrech vypořádání společného jmění manželů vychází z ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, podle níž jestliže soud při zjištění ceny předmětu spoluvlastnictví vezme za základ znalecký posudek vypracovaný před více lety, pak nesprávně nevychází z ceny v době vypořádání; nejedná se o procesní vadu, ale o nesprávné právní posouzení věci (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 8. 2010, sp. zn. 22 Cdo 2597/2010, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2011, sp. zn.
22 Cdo 3555/2009). Ustálená rozhodovací praxe Nejvyššího soudu zásadně požaduje, aby po více než dvou letech od vypracování byl znalecký posudek aktualizován (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2019, sp. zn. 22 Cdo 3956/2018, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 7. 2021, sp. zn. 22 Cdo 1805/2021). V rozsudku ze dne 30. 1. 2019, sp. zn. 22 Cdo 3956/2018, Nejvyšší soud poznamenal, že pro účely aktualizace znaleckého posudku není samozřejmě nutné zpracovat nový posudek, postačí i ústní či písemné vyjádření znalce, zda a jak se cena nemovitostí za dobu od zpracování znaleckého posudku změnila.
V projednávané věci byla stanovena hodnota nemovitých věcí na základě znaleckého posudku č. 5020a/12a/18 ze dne 26. 10. 2018 a na základě znaleckého posudku č. 5020/12/18 ze dne 27. 10. 2018 vypracovaných Ing. Bohuslavem Pavlouskem. Znalec se k takto stanovené ceně vyjádřil i při jednání soudu prvního stupně konaném dne 13. 5. 2020. Z uvedeného se podává, že znalec se vyjadřoval k ceně obvyklé vypořádávaných nemovitostí 13. 5. 2020, přičemž odvolací soud vyhlásil rozsudek dne 26. 5. 2021, tedy přibližně 1 rok po vyjádření znalce k obvyklé ceně nemovitostí.
S ohledem na shora uvedené Nejvyšší soud dovolání žalobce podle §243c
odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Rozhodnutí o náhradě nákladů řízení neobsahuje v souladu s §243f odst. 3 o. s. ř. odůvodnění.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li žalobce povinnost uloženou mu tímto rozhodnutím, může se žalovaná domáhat nařízení výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
V Brně dne 24. 11. 2021
Mgr. David Havlík
předseda senátu