ECLI:CZ:NS:2021:22.CDO.2959.2020.1
sp. zn. 22 Cdo 2959/2020-649
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Davida Havlíka a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci žalobkyně G. M. , narozené XY, bytem v XY, zastoupené JUDr. Zuzanou Chlupáčovou, advokátkou se sídlem v Praze 8, Na Okrouhlíku 2044/23, proti žalovanému J. M. , narozenému XY, bytem v XY, zastoupenému JUDr. Jindřichem Vítkem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 2, Šafaříkova 201/17, o vypořádání společného jmění manželů, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 10 C 279/2010, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. května 2020, č. j. 30 Co 62/2020-627, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 6 (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 21. 6. 2012, č. j. 10 C 279/2010-63, rozhodl, že „ze zaniklého společného jmění manželů se věci, tj. běžné vybavení domácnosti v hodnotě 5 000 Kč přikazují do výlučného vlastnictví žalobkyně“, které uložil, aby zaplatila žalovanému na vypořádání částku 2 500 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku, a rozhodl o nákladech řízení.
K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze (dále „odvolací soud“) usnesením ze dne 20. 5. 2013, č. j. 30 Co 575/202-129, rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Soud prvního stupně po doplnění dokazování rozsudkem ze dne 9. 10. 2019, č. j. 10 C 279/2010-588, vypořádal společné jmění manželů (dále „SJM“) shodně jako v předchozím rozhodnutí (výroky I - II) a rozhodl o nákladech řízení státu a účastníků (výroky III – V).
K odvolání žalobkyně odvolací soud rozsudkem ze dne 12. 5. 2020, č. j. 30 Co 62/2020-627, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, které považuje za přípustné podle §237 občanského soudního řádu, neboť rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného i procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Za „dosud neřešenou otázku“ považuje situaci, kdy jeden z manželů záměrně jedná tak, aby vytvořil podmínky pro získání výlučného majetku za trvání manželství, neboť uzavře darovací smlouvu, případně sám smlouvu o zápůjčce, bez ohledu na informační povinnost manželů o zdraví, příjmech či podnikatelských záměrech, a to za situace, kdy chce manželství ukončit rozvodem.
Uvádí, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení a „kromě toho je v rozporu s právním posouzením, k němuž odvolací soud dospěl v předchozím zrušujícím rozhodnutí soudu prvního stupně“.
Dovolatelka navrhla, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí soudu obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaný se k dovolání nevyjádřil.
Obsah rozsudků soudů obou stupňů i obsah dovolání jsou účastníkům známy, a proto na ně dovolací soud pro stručnost (§243f odst. 3 občanského soudního řádu – „o. s. ř.“) odkazuje.
Dovolání není přípustné.
Nejvyšší soud věc posoudil podle občanského zákoníku č. 40/1964 Sb. (dále jen „obč. zák.“) – viz hlava II. – ustanovení přechodná a závěrečná, díl, 1 – přechodná ustanovení oddíl I. – všeobecná ustanovení, §3028 odst. 1, 2 občanského zákoníku č. 89/2012 Sb. (dále jen „o. z.“) – srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3779/2014, publikovaný pod č. 103/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o. s. ř.“).
Podle konstantní judikatury Nejvyššího soudu, mnohokrát aprobované Ústavním soudem, platí, že může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu §237 o. s. ř. (či jeho části) – viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sp. zn. 29 NSČR 55/2013, rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 12. 11. 2014, sp. zn. 31 Cdo 3931/2013. Rozhodnutí odvolacího soudu lze v dovolacím řízení přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání (§242 odst. 3 o. s. ř.). Přitom je dovolací soud vázán nejen tím, který z důvodů přípustnosti dovolání byl uplatněn, ale i tím, jak byl důvod vylíčen, tj. v jakých okolnostech dovolatel spatřuje jeho naplnění (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2010, sp. zn. 22 Cdo 692/2010, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 33/2011).
K tomu (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sp. zn. 29 NSČR 55/2013, a ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013). Srov. ostatně též usnesení Ústavního soudu ze dne 21. ledna 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13, ze dne 12. února 2014, sp. zn. IV. ÚS 3982/13, ze dne 17. dubna 2014, sp. zn. III. ÚS 695/14 a ze dne 24. června 2014, sp. zn. IV. ÚS 1407/14. Nesplní-li dovolatel tuto povinnost, nezbývá, než dovolání odmítnout; dovozování otázky přípustnosti z obsahu dovolání má své meze, neboť není možné, aby si dovolací soud sám otázku přípustnosti dovolání vymezil namísto dovolatelů, neboť takovým postupem by porušil zásadu dispoziční a zásadu rovnosti účastníků řízení. K tomu viz zejména stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, a další judikaturu tam citovanou.
Od 1. 1. 2013 nelze v dovolání úspěšně zpochybnit skutková zjištění odvolacího soudu; dovolací soud tak musí vycházet ze skutkových zjištění, učiněných v nalézacím řízení (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2014, sp. zn. 28 Cdo 4295/2013, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2016, sp. zn. 22 Cdo 1235/2014, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 68/2017). Uplatněním jediného způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud; samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř.) nelze úspěšně napadnout dovolacím důvodem dle §241a odst. 1 o. s. ř. (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení ze dne 25. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1803/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. 28 Cdo 1539/2013).
Dovolání je mimořádný opravný prostředek, na který jsou kladeny vyšší požadavky, než na řádné opravné prostředky (odvolání). K jeho projednatelnosti tedy již nestačí, aby dovolatel jen uvedl, jaký právní názor (skutkové námitky jsou nepřípustné) má být podle něj podroben přezkumu, resp. aby uvedl svůj právní názor; je – v souladu s uplatněním zásad projednací a dispoziční i v dovolacím řízení - třeba konkrétně vymezit i důvody přípustnosti dovolání. Protože v dovolacím řízení se uplatňuje zásada projednací, je povinností dovolatele nejen uvést dovolací důvod (proč považuje právní posouzení věci za nesprávné), ale především vymezit důvod přípustnosti dovolání (to výslovně stanoví §241a odst. 2 o. s. ř.). Rozlišení podmínek přípustnosti a důvodnosti dovolání a jejich vymezení předpokládá poměrně sofistikovanou úvahu, nicméně právě proto zákon stanoví povinné zastoupení advokátem v dovolacím řízení. Z úpravy přípustnosti dovolání je zřejmé, že Nejvyšší soud se nemá zabývat každým vyjádřením nesouhlasu s rozhodnutím odvolacího soudu, nýbrž vyjádření nesouhlasu musí splňovat požadované náležitosti (k tomu viz stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, a další judikaturu tam citovanou). Teprve řádné vymezení důvodu přípustnosti dovolání vytváří předpoklad k tomu, aby se dovolací soud zabýval otázkou, zda důvod přípustnosti je opravdu dán, a v kladném případě přezkoumal důvodnost dovolání.
Dovolatelka tvrdí, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného i procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu; tuto otázku však nijak nekonkretizuje a neuvádí ani rozhodnutí dovolacího soudu, od kterých se měl odvolací soud odchýlit. Pod body 1 - 16 dovolání rekapituluje průběh řízení a občas připojuje výtky k postupu soudů, ale výslovně ani obsahově zde žádný z důvodů přípustnosti dovolání, uvedených v §237 o. s. ř., nevymezuje. Dovolací soud tak nemůže učinit místo ní. Proto se výtkami tam uvedenými nemohl zabývat.
Pod bodem 17 dovolatelka uvádí, že za „dosud neřešenou otázku“ považuje situaci, kdy jeden z manželů záměrně jedná tak, aby vytvořil podmínky pro získání výlučného majetku za trvání manželství, když uzavře darovací smlouvu, případně sám smlouvu o zápůjčce bez ohledu na informační povinnost manželů o zdraví, příjmech či podnikatelských záměrech, a to chce-li manželství ukončit rozvodem. Ani takto vymezený důvod přípustnosti není jasný; není zřejmé, s jakými důsledky dovolatelka toto jednání spojuje, zda má takový majetek být součástí společného jmění či zda se má uplatnit tzv. disparita podílů nebo zda má nastat jiný důsledek.
Navíc na řešení takové otázky nemůže napadené rozhodnutí objektivně spočívat. Při vymezení přípustnosti totiž dovolatelka odkazuje na obsah §688 o. z., upravující vzájemnou informační povinnost manželů, ačkoliv vypořádání probíhá v režimu občanského zákoníku č. 40/1964 Sb., který – stejně jako tehdy platný zákon č. 94/1963 Sb., o rodině, podobné ustanovení neobsahoval.
Proto dovolací soud jen na okraj, formou poznámky „obiter dicta“ uvádí:
Společné jmění manželů tvoří majetek nabytý některým z manželů nebo jimi oběma společně za trvání manželství, s výjimkou mimo jiné majetku nabytého jedním z manželů za majetek náležející do výlučného vlastnictví tohoto manžela (§143 odst. 1 obč. zák.). Jde o tzv. princip transformace majetku, to co bylo získáno za majetek ve výlučném vlastnictví, také výlučným majetkem zůstává. Tato skutečnost, vyplývající jasně ze zákona, je judikaturou bez jakýchkoliv pochybností respektována (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2017, sp. zn. 22 Cdo 5601/2016, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2014, sp. zn. 30 Cdo 1215/2014. Občanský zákoník nijak manžela v nakládání s výlučným majetkem neomezuje.
„Manžel má právo na to, aby mu druhý manžel sdělil údaje o svých příjmech a stavu svého jmění, jakož i o svých stávajících i uvažovaných pracovních, studijních a podobných činnostech“ (§688 o. z.).
Porušení povinností uvedených v tomto ustanovení však zákon nespojuje s důsledky pro nabytí do společného jmění manželů, zejména tak, že by v důsledku jejího porušení bylo možno věc, nabytou jedním z manželů za majetek náležející do výlučného vlastnictví tohoto manžela, bylo možno zařadit do společného jmění manželů. O disparitě podílů (té se však žalobkyně nedovolává) by pak bylo možno uvažovat jen, pokud by porušení informační povinnosti upravené v §688 o. z. bylo možno podřadit pod některý ze zákonných důvodů disparitu umožňujících (§742 odst. 1 o. z.). Obecně též platí, že nelze snížit vypořádací podíl jednoho z manželů na zaniklém společném jmění jen proto, že zjevnou příčinou rozvratu manželství byl jeho mimomanželský vztah (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 3. 2007, sp. zn. 22 Cdo 2921/2005).
Jelikož Nejvyšší soud neshledal dovolání přípustným, podle §243c odst. 1 o. s. ř. je odmítl. V souladu s §243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. neobsahuje rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodnění.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. 1. 2021
JUDr. Jiří Spáčil, CSc.
předseda senátu