ECLI:CZ:NS:2021:22.CDO.3094.2020.3
sp. zn. 22 Cdo 3094/2020-483
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobkyně Italian Graffiti, s. r. o. , IČO 25699181, se sídlem v Praze, Vojtěšská 211/6, zastoupené JUDr. Máriem Voglem, advokátem se sídlem v Praze, Pařížská 68/9, proti žalované PREdistribuce, a. s. , IČO 27376516, se sídlem v Praze, Svornosti 3199/19a, zastoupené JUDr. Ľubomírem Fockem, advokátem se sídlem v Praze, Náprstkova 276/2, o vyklizení nemovitosti, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 23 C 263/2017, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. 5. 2020, č. j. 55 Co 374/2019-421, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 6. 5. 2020, č. j. 55 Co 374/2019-421, se ruší a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 2 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 12. 3. 2019, č. j. 23 C 263/2017-384, zamítl žalobu, aby žalované byla uložena povinnost vyklidit a žalobkyni odevzdat jednotku č. 1837/07, nacházející se v 1. nadzemním podlaží budovy č. p. 1837, která je součástí pozemku parc. č. 1763/1 v k. ú. Nově Město, obec Praha (dále jen „jednotka“). Současně uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení.
Zjistil, že žalobkyně je výlučným vlastníkem jednotky, ve které je umístěna trafostanice (s označením TS 5342) užívaná žalovanou. Trafostanice byla vybudována právním předchůdcem žalované na základě stavebního povolení ze dne 23. 4. 1980 a k 1. 1. 2006 byla vložena do části podniku žalované. V roce 2010 žalobkyně vyzvala žalovanou k uzavření nájemní smlouvy; žalovaná však odkázala na vznik zákonného věcného břemene.
Po právní stránce žalobu posoudil podle §1040 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), neboť žalobkyně se domáhala ochrany svého vlastnického práva proti žalované, která do něj zasahuje tím, že jednotku žalobkyně užívá (resp. užívá v ní umístěnou trafostanici). Žalobu však shledal nedůvodnou, neboť žalovaná má věcné právo užívání dané nemovitosti. Měl za prokázané, že k trafostanici bylo vydáno nejen stavební povolení, ale následně bylo energetickým závodům povoleno i provizorní užívání stavby a trafostanice byla uvedena do provozu v roce 1990. Žalovaná trafostanici nabyla v roce 2006. Měl za to, že od nabytí trafostanice do vlastnictví ji žalovaná užívala v dobré víře, že k jednotce náleží i věcné břemeno podle §22 odst. 1 písm. a) a §22 odst. 5 zákona č. 79/1957 Sb., o výrobě, rozvodu a spotřebě elektřiny (elektrisační zákon), ve znění účinném do 23. 11. 1990 (dále jen „el. zák.“). Uvedl, že tak tomu je přesto, že příslušné stavební povolení není opatřeno doložkou právní moci [a nejsou tak naplněny podmínky §22 odst. 1 písm. a) el. zák.]. Poznamenal, že dané stavební povolení je dokument více jak 30 let starý, tedy „poplatný době svého vzniku“; na jeho vydání však bylo navázáno rozhodnutí o provizorním povolení užívání stavby. Dobrou víru žalované přitom nenarušila ani výzva žalobkyně k uzavření nájemní smlouvy z roku 2010. Uzavřel, že žalovaná předmětnou trafostanici užívala v dobré víře více jak 11 let před podáním žaloby a věcné právo užívání nemovitosti (jednotky) proto vydržela.
K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze (odvolací soud) rozsudkem ze dne 6. 5. 2020, č. j. 55 Co 374/2019-421, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobkyni uložil povinnost jednotku do 30 dnů od právní moci rozsudku vyklidit a odevzdat žalobkyni. Současně rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů.
Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně. Nesouhlasil však s jeho právním posouzením věci. Předně uvedl, že soud prvního stupně učinil závěr, že „žalované vzniklo věcné břemeno dle tzv. elektrizačního zákona a posléze učinil závěr, že její věcné břemeno vzniklo vydržením. Obojí současně však není možné.“
Zdůraznil, že ke vzniku zákonného věcného břemene (ve smyslu §22 el. zák.) byly stanoveny dva předpoklady – velikost stanice do rozlohy 30 m 2 s příslušenstvím (tuto podmínku považoval v projednávané věci za splněnou) a existence povolení stavby. Z ustálené rozhodovací praxe přitom dovodil, že podmínku povolení stavby je nutné vykládát tak, že k dané stavbě bylo vydáno pravomocné stavební povolení. V případě trafostanice žalované však existence pravomocného stavebního povolení z provedených důkazů nevyplývá. Uzavřel, že „žalovaná osvědčila pouze nepravomocné stavební povolení a dále tzv. provizorní užívání stavby, což zákonnou podmínku povolené stavby nenaplňuje.“ Měl za to, že tuto skutečnost nelze přejít tím, že dané stavební povolení je dokumentem více jak 30 let starým, poplatným době svého vzniku, jak nesprávně učinil soud prvního stupně. Ke vzniku zákonného věcného břemene proto v projednávané věci nedošlo.
Současně uvedl, že věcné břemeno užívání jednotky nebylo žalovanou ani vydrženo. Podmínkami vydržení je existence oprávněné držby, a to po zákonnou vydržecí dobu. Oprávněná držba předpokládá, že držitel je v dobré víře se zřetelem ke všem okolnostem (tedy objektivně); nepostačuje pouze subjektivní přesvědčení držitele o tom, že mu věc nebo právo náleží. Dobrá víra držitele se musí vztahovat i k právnímu titulu, který by mohl mít za následek konstituování práva. Tímto titulem může být i zákon. Dále uvedl, že k vydržení může dojít i na základě (právního či skutkového) omylu držitele. Musí však jít o omyl omluvitelný. Měl za to, že v posuzované věci žalovaná být v dobré víře nemohla, když nedisponovala předpokladem pro vznik zákonného věcného břemene, tedy pravomocným stavebním povolením. Nadto poznamenal, že za naplněnou nelze považovat ani podmínku uplynutí vydržecí doby, neboť po roce 2006 žalobkyně opakovaně žalovanou vyzývala, aby doložila právní titul k užívání trafostanice, případně aby s ní uzavřela nájemní smlouvu. Tyto skutečnosti odvolací soud považoval za okolnosti, které objektivně musely u žalované vyvolat pochybnosti o oprávněnosti držby, a narušit tak její případnou dobrou víru.
Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalovaná dovolání, jehož přípustnost opírá o §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), a v němž uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. Nesouhlasí s právním posouzením odvolacího soudu a za správné považuje závěry soudu prvního stupně.
Především namítá, že odvolací soud nesprávně posoudil otázku vzniku zákonného věcného břemene ve smyslu §22 odst. 1 písm. a) el. zák., konkrétně předpoklad existence pravomocného stavebního povolení. Zdůrazňuje, že z ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu vyplývá zásada tzv. presumpce správnosti správního aktu. Podle Ústavního soudu i Nejvyššího soudu doložka právní moci představuje pouhé úřední osvědčení dané skutečnosti; skutečností, s níž je spjat vznik, změna nebo zánik práv a povinností však zůstává samotná právní moc rozhodnutí. Ani vyznačená doložka právní moci neznamená, resp. nezaručuje, že takové rozhodnutí skutečně právní moci nabylo; je proto třeba vždy přihlížet ke specifickým okolnostem daného případu. Uvádí, že v projednávané věci byla stavba trafostanice provedena na základě stavebního povolení ze dne 23. 4. 1980; následně bylo dne 13. 12. 1985 vydáno rozhodnutí o povolení provizorního užívání stavby. Již z této skutečnosti má za nepochybné, že stavební povolení muselo nabýt (materiálně) právní moci, a zákonné podmínky vzniku věcného břemene proto byly naplněny. Navíc poukazuje na skutečnost, že podle příslušné právní úpravy byl dobový stavební úřad povinen v době vydání stavebního povolení jednat se všemi osobami, jejichž práva mohla být stavebním záměrem dotčena. Pouze tyto osoby mohly uplatňovat opravné prostředky, a zabránit tak tomu, aby stavební povolení nabylo právní moci. Ve spojení s vydáním rozhodnutí o provizorním užívání stavby lze však nepochybně dovodit, že žádný opravný prostředek podán nebyl. Tvrdí, že nikdo realizaci stavby, ani následnému provozu trafostanice (od jejího zapnutí dne 1. 6. 1987), nebránil. I přes formální vadu, spočívající v absenci doložky právní moci, nemůže proto v projednávané věci být o právní moci daného stavebního povolení jakýchkoli pochybností. Upozorňuje, že i ze zjednodušené dokumentace ze dne 19. 5. 2010, vydané Městskou částí Praha 2, Odbor výstavby, je zřejmé, že jí příslušné zákonné věcné břemeno užívání jednotky svědčí. Nad rámec uvedeného se dále domnívá, že důkazní břemeno o neexistenci pravomocného stavebního povolení leží na straně žalobkyně, neboť má za to, že v rámci řízení navrženými důkazy prokázala, že o nabytí právní moci není důvod pochybovat; k tomu odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 2. 2005, sp. zn. 22 Cdo 1400/2004, jakož i na několik dalších rozhodnutí dovolacího soudu. Uzavírá, že postup odvolacího soudu, který neexistenci daného věcného břemene dovodil pouze z pouhé formální vady stavebního povolení (nevyznačení doložky právní moci), je ryze formalistický, přehlížející specifické okolnosti případu.
Současně nesouhlasí se závěrem, že nemohlo dojít ani k vydržení věcného břemene; je přesvědčena, že závěr o nedostatku její dobré víry je taktéž nesprávný a v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu. Uvádí, že odvolací soud týmž argumentem odůvodňuje jak skutečnost, proč nedošlo ke vzniku zákonného věcného břemene, tak i to, proč nebylo možné jeho vydržení. Tento postup považuje za nesprávný, neboť v jeho důsledku soud přehlíží zbývající okolnosti daného případu. Zdůrazňuje, že trafostanice je v jednotce provozována od roku 1987. Již při prvotní komunikaci s žalobkyní v roce 2010 (v rámci které byla vyzývána k předložení smlouvy o umístění trafostanice) přitom opakovaně uváděla, že jednotku užívá na základě zákonného věcného břemene. O oprávněnosti užívání jednotky pak ani ona, ani její právní předchůdci nikdy nepochybovali, protože jim v užívání trafostanice nikdo nebránil. Má za to, že z ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu vyplývá, že zpochybnění dobré víry v oprávněnost užívání jednotky by muselo nabýt určité intenzity, aby bylo schopno vzbudit odůvodněné pochybnosti. To však v daném případě nenastalo. Domnívá se, že ke zpochybnění dobré víry v existenci zákonného věcného břemene mohlo dojít až na základě dopisu žalobkyně ze dne 29. 11. 2016, tedy až dlouho poté, co došlo k (případnému) vydržení. K tomu cituje několik rozhodnutí Nejvyššího i Ústavního soudu.
Dále nesouhlasí se skutkovými závěry odvolacího soudu, zpochybňuje správnost hodnocení důkazů. Namítá, že ačkoli odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí deklaroval, že vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, ve skutečnosti tak neučinil, neboť – jak vyplývá z dalšího odůvodnění – své právní závěry založil na jiných skutkových zjištěních. Pochybení spatřuje i v tom, že nerespektoval ustanovení §213b odst. 1 o. s. ř. Má za to, že rozhodnutí odvolacího soudu je překvapivé a porušující její právo na spravedlivý proces, neboť úvaha o nedostatku její dobré víry jí byla předestřena poprvé až v písemném vyhotovení rozsudku. Byla jí tak odepřena možnost adekvátně reagovat.
Navrhuje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Současně navrhuje, aby dovolací soud postupem podle §243 písm. a) a b) o. s. ř. odložil právní moc a vykonatelnost dovoláním napadeného rozsudku.
Žalobkyně v dovolacím vyjádření předně uvádí, že z obsahu dovolání není patrné, který ze zákonných důvodů přípustnosti dovolání žalobkyně uplatňuje, a dovolání je proto nepřípustné pro neurčitost vymezení dovolacích důvodů. Současně rozhodnutí odvolacího soudu považuje za správné a odpovídající ustálené rozhodovací praxi. Má za to, že odvolací soud přihlédl ke všem rozhodným skutečnostem a své závěry řádně odůvodnil. Dále vyvrací některé dovolací námitky a upozorňuje na rozpory v tvrzeních žalované. Za nedůvodný považuje i návrh na odklad vykonatelnosti a právní moci rozsudku odvolacího soudu a žádá jejich zamítnutí. Navrhuje, aby dovolací soud dovolání odmítl, případně zamítl, a aby jí přiznal náhradu nákladů dovolacího řízení.
Jelikož napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno po 30. 9. 2017, projednal Nejvyšší soud dovolání a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (dále opět jen „o. s. ř.“, srov. čl. II odst. 2 zákona č. 296/2017 Sb.).
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1 - 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Podle §242 odst. 3 o. s. ř. je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání je přípustné podle §237 o. s. ř. (napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právní otázky, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu), že je uplatněn dovolací důvod uvedený v §241a odst. 1 o. s. ř. a že jsou splněny i další náležitosti dovolání a podmínky dovolacího řízení (zejména §240 odst. 1, §241 o. s. ř.), napadené rozhodnutí přezkoumal a zjistil, že dovolání je důvodné.
Podle §22 odst. 1 písm. a) el. zák. energetickým podnikům přísluší právo stavět a provozovat na cizích nemovitostech v rozsahu vyplývajícím z povolené stavby vedení, jakož i malé stanice do rozlohy 30 m 2 , s příslušenstvím (dále jen „vedení“), zejména zřizovat na nemovitostech podpěrné body, přepnout nemovitosti vodiči a umisťovat v nich vedení. Oprávnění podle odstavce 1 vznikají povolením ke stavbě vedení a zanikají zrušením vedení (§22 odst. 3 el. zák.). Povinnost trpět výkon oprávnění uvedených v odstavci 1 vázne na dotčené nemovitosti jako věcné břemeno (§22 odst. 5 el. zák.). Podle §26 odst. 1 el. zák. věcná břemena podle ustanovení §22 postihují i národní majetek; nezapisují se do pozemkových knih a neplatí o nich předpisy o promlčení a vydržení.
Již v rozsudku ze dne 8. 2. 2001, sp. zn. 22 Cdo 1819/99 (publikovaném v časopise Soudní rozhledy č. 4/2001, s. 116), Nejvyšší soud vyslovil a odůvodnil závěr, že zákon č. 67/1960 Sb., o výrobě, rozvodu a využití topných plynů (plynárenský zákon), i zákon č. 79/1957 Sb., o výrobě, rozvodu a spotřebě elektřiny (elektrisační zákon), „vážou vznik věcného břemene zřídit a provozovat na cizím pozemku síť na stavební povolení; zánik tohoto břemene však nespojují se zrušením tohoto povolení, ale až se zrušením vedení.“ Jednou z podmínek vzniku věcného břemene ve smyslu §22 odst. 5 el. zák. je proto existence pravomocného stavebního povolení; ke vzniku věcného břemene (při naplnění dalších zákonných podmínek §22 el. zák.) došlo jeho vydáním.
Je nepochybné, že v případě trafostanice žalované byla naplněna podmínka rozlohy nepřesahující 30 m 2 . Tato skutečnost ostatně nebyla nikým zpochybněna. Sporná však zůstává otázka jejího vybudování na základě pravomocného stavebního povolení, neboť žalovaná v řízení před nalézacími soudy předložila (pouze) stavební povolení ze dne 24. 4. 1980, na kterém však není vyznačena doložka právní moci. Právě s ohledem na absenci doložky právní moci měl odvolací soud za to, že žalovaná naplnění podmínky povolené stavby neprokázala.
V této souvislosti je nejprve nutné uvést, že podle ustálené soudní praxe leží důkazní břemeno ohledně určitých skutečností na tom účastníku řízení, který z existence těchto skutečností vyvozuje pro sebe příznivé právní důsledky; jde o toho účastníka, který existenci těchto skutečností také tvrdí [srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu z 29. 10. 1997, sp. zn. 2 Cdon 257/97 (publikovaný v časopise Právní rozhledy č. 7/1998, s. 372)]. Uvedené obecné pravidlo dělení důkazního břemene mezi účastníky však neplatí vždy. Výjimečně může být prolomeno, neboť v některých případech je v zájmu spravedlivého rozhodování (ve smyslu §1 o. s. ř.) namístě uplatnit princip, že extenzivním přístupem nelze zpochybňovat či otevírat záležitosti, které právní vztah založily před mnoha lety. Ve sporech, v nichž časový odstup od rozhodných skutečností podstatně překračuje i vydržecí lhůty nebo lhůty skartační, je požadavek dokládat existenci právních úkonů, k nimž nebylo třeba ani písemné formy a k nimž pravidelně, resp. obvykle, docházelo, nepatřičný, obdobně jako je tomu (v jiných případech) při zpochybňování správnosti správního rozhodnutí včetně správnosti postupu správního orgánu v řízení, které jeho rozhodnutí předcházelo (zde v případě pochybností platí zásada presumpce správnosti správního aktu). Proto v případech, kdy není důvod k pochybnostem, že se určité věci v době dávno minulé (tj. když časový odstup od rozhodných skutečností podstatně překračuje i vydržecí lhůty nebo lhůty skartační) děly obvyklým či pravidelným způsobem, resp. (úředním) postupem, je důkazní břemeno o tom, že v daném případě tomu tak nebylo, na tom, kdo to tvrdí [srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 2. 2005, sp. zn. 22 Cdo 1400/2004 (publikovaný v časopise Právní rozhledy č. 11/2005, s. 414), ze dne 25. 3. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1005/2013 (publikovaný v časopise Soudní rozhledy č. 9/2015, s. 315), nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2010, sp. zn. 28 Cdo 4281/2009].
S uvedenými právními závěry Nejvyššího soudu je dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu v rozporu. Odvolací soud uzavřel, že žalovaná neunesla důkazní břemeno ohledně prokázání naplnění podmínky existence pravomocného stavebního povolení k vybudování předmětné trafostanice. Je však zřejmé, že v průběhu soudního řízení žalovaná stavební povolení k důkazu předložila, přičemž jedinou okolností (která vyplývá z obsahu spisu a na níž odvolací soud své závěry založil), ze které by bylo možné usuzovat na to, že dané správní rozhodnutí snad nenabylo právní moci, je nevyznačení doložky právní moci. Samotná absence doložky však není důvodem, pro který by rozhodnutí právní moci nenabylo. Doložka právní moci není právní skutečností, která zakládá, mění nebo ruší právní vztahy; je úředním osvědčením o právní skutečnosti – nabytí právní moci – a jako takové jí svědčí presumpce správnosti a strana soudního sporu není povinna si ověřovat správnost tohoto úředního osvědčení [viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 6. 2001, sp. zn. 26 Cdo 1291/99, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2003, sp. zn. 22 Cdo 1057/2003, nález Ústavního soudu ze dne 2. 4. 1998, sp. zn. III. ÚS 456/97 (publikovaný v časopise Právní rozhledy č. 7/1998, s. 370), nález Ústavního soudu ze dne 4. 8. 2011, sp. zn. I. ÚS 799/11, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 1. 2013, sp. zn. IV. ÚS 3152/12; shodně např. i rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 11. 2004, č. j. 1 As 28/2004-106, ze dne 22. 6. 2005, č. j. 3 As 56/2004-82, a ze dne 30. 1. 2014, č. j. 7 Ans 16/2013-39]. Nejvyšší soud je proto toho názoru, že v rámci řízení v projednávané věci nebyly doposud tvrzeny či zjištěny skutečnosti, které by nasvědčovaly tomu, že žalovanou předložené stavební povolení právní moci nenabylo, jinými slovy které by zpochybňovaly to, že se věci „udály obvyklým způsobem“. S ohledem na délku doby, která uběhla od vybudování trafostanice (resp. ode dne vydání předloženého stavebního povolení), výše uvedenou rozhodovací praxi a zásadu presumpce správnosti postupu správních orgánů, se proto jeví jako nezbytné uzavřít, že břemeno důkazu ohledně prokázání nedostatku právní moci stavebního povolení tíží v dané věci žalobkyni, nikoli žalovanou.
Ze shora uvedeného se podává, že právní posouzení rozvržení důkazního břemene mezi účastníky soudního řízení je nesprávné. Nesprávný je proto (prozatím) i závěr o nedostatku naplnění podmínek vzniku zákonného věcného břemene ve smyslu §22 odst. 1 písm. a) el. zák. Nejvyšší soud proto rozhodnutí odvolacího soudu podle §243e odst. 1 o. s. ř. zrušil a věc vrátil odvolacímu osudu k dalšímu řízení (§243e odst. 2 o. s. ř.).
S ohledem na to, že rozhodnutí odvolacího soudu je z uvedeného důvodu nesprávné, nezabýval se dovolací soud – z důvodu procesní ekonomie – zbývajícími dovolacími otázkami. V případě, kdy by soud dospěl k závěru, že v projednávané věci byly naplněny podmínky vzniku zákonného věcného břemene, nebylo by nutné se již zabývat otázkou vydržení.
V dalším řízení bude úkolem odvolacího soudu, aby se náležitě vypořádal s otázkou rozdělení důkazního břemene; neopomene přitom skutečnost, že doložka právní moci je (toliko) úředním osvědčením právní skutečnosti.
Odvolací soud je vysloveným právním názorem dovolacího soudu vázán (srov. §243g odst. 1 věta první, část věty za středníkem o. s. ř. ve spojení s §226 o. s. ř.).
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení rozhodne odvolací soud v novém rozhodnutí o věci (srovnej §243g odst. 1 in fine o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 16. 2. 2021
Mgr. David Havlík
předseda senátu