ECLI:CZ:NS:2021:22.CDO.3112.2021.1
sp. zn. 22 Cdo 3112/2021-87
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobkyně H. R., narozené XY, bytem ve XY, zastoupené Mgr. Davidem Pumerským, advokátem se sídlem v Ostravě, 28. října 3117/61, proti žalovanému L. S., narozenému XY, bytem ve XY, o přikázání pozemku do vlastnictví zřizovatele stavby, vedené u Okresního soudu v Bruntále pod sp. zn. 18 C 160/2020, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 26. 4. 2021, č. j. 11 Co 34/2021-63, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Bruntále (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 12. 10. 2020, č. j. 18 C 160/2020-45, ve výroku I zamítl žalobu (o přikázání pozemku do vlastnictví zřizovatele stavby) a rozhodl o náhradě nákladů nalézacího řízení (výrok II).
Krajský soud v Ostravě (dále jen „odvolací soud“) k odvolání žalobkyně rozsudkem ze dne 26. 4. 2021, č. j. 11 Co 34/2021-63, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil s upřesním ve výroku I, že se zamítá žaloba o přikázání pozemku parc. č. XY v k. ú. XY (dále rovněž jako „předmětný pozemek“) do výlučného vlastnictví žalobkyně (výrok I). Rozhodl také o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II).
Podstata věci je v tomto: Žalovaný jako vlastník předmětného pozemku a žalobkyně uzavřeli dne 2. 8. 2016 smlouvu o výhradním užívání pozemků, jejich součástí a příslušenství (jejímž předmětem byl rovněž pozemek parc. č. XY v k. ú. XY), na základě které žalovaný (mimo jiné) „povolil“ žalobkyni „případnou celkovou rekonstrukci malé zahradní chatky k její potřebě a představě o užívání.“ Žalobkyně však původní stavbu chatky nacházející se na předmětném pozemku odstranila a zřídila zde stavbu novou. Prostřednictvím této žaloby se domáhá ve smyslu §1086 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), přikázání předmětného pozemku do svého vlastnictví, neboť měla zřídit stavbu na pozemku žalovaného v dobré víře, přičemž žalovaný o zřizování stavby věděl a bez zbytečného odkladu ji nezakázal. Odvolací soud uzavřel, že žalobkyně nemohla být vzhledem ke všem okolnostem v dobré víře, že je oprávněna tuto stavbu zřídit (především s přihlédnutím ke shora uvedené smlouvě, na základě které byla oprávněna pouze zrekonstruovat stávající stavbu, nikoliv zřídit stavbu novou).
Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalobkyně dovolání, jehož přípustnost opírá o §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“). V ustálené rozhodovací praxi dovolacího soudu považuje za nevyřešenou právní otázku, „zda lze pod pojem ‚celkové rekonstrukce‘ podřadit i faktické stržení a novou stavbu chatky namísto chatky staré.“ K tomu poznamenává, že „to má pro tento spor žalobce s žalovaným zcela zásadní význam, když při výkladu žalobce (že celková rekonstrukce v sobě zahrnuje i stržení stavbu nové chatky) by byl žalobce v žalobním návrhu zcela úspěšný.“ V takovém případě by totiž byla žalobkyně na základě smlouvy o výhradním užívání pozemků ze dne 2. 8. 2016 uzavřené mezi účastníky řízení v dobré víře, že může stavbu nacházející se na předmětném pozemku „rekonstruovat ve formě novostavby“, a proto by byl její žalobní návrh ve smyslu §1086 o. z. opodstatněný. Namítá také, že rozhodnutí odvolacího soudu není dostatečně odůvodněno. Odvolací soud měl rovněž při svém rozhodnutí zohlednit závěry Krajského soudu v Ostravě učiněné v příslušném rozhodnutí ve věci vedené u tohoto soudu pod sp. zn. 57 Co 294/2020. Navrhuje, aby Nejvyšší soud změnil rozhodnutí odvolacího soudu tak, že pozemek parc. č. XY v k. ú. XY se za náhradu přikazuje do výlučného vlastnictví žalobkyně.
Žalovaný se k dovolání nevyjádřil.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1 – 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Žalobkyně opírá přípustnost dovolání o právní otázku, která podle tvrzení dovolatelky nebyla doposud v ustálené rozhodovací praxi vyřešena, a to „zda lze pod pojem ‚celkové rekonstrukce‘ podřadit i faktické stržení a novou stavbu chatky namísto chatky staré, protože to má pro spor žalobce s žalovaným zcela zásadní význam, když při výkladu žalobce (že celková rekonstrukce v sobě zahrnuje i stržení stavbu nové chatky) by byl žalobce v žalobním návrh zcela úspěšný.“
Takto formulovanou otázkou však nemůže být v poměrech projednávané věci přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. založena.
Důsledkem přípustnosti dovolání koncipované v §237 o. s. ř. je, že dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (srov. §241a odst. 1 o. s. ř.). Jinými slovy rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení určité otázky hmotného nebo procesního práva tehdy, jestliže vyřešení této právní otázky je určující pro právní posouzení věci.
Nesprávným právním posouzením věci je omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav. O mylnou aplikaci se jedná, jestliže soud použil jiný právní předpis, než který měl správně použít, nebo aplikoval sice správný právní předpis, ale nesprávně jej vyložil, popř. jestliže ze skutkových zjištění vyvodil nesprávné právní závěry. Právní posouzení je rovněž nesprávné, není-li úplné, tj. učinil-li soud právní závěr, aniž při jeho utváření zohlednil všechny relevantní skutečnosti (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 12. 2019, sp. zn. 21 Cdo 3524/2019, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 6. 2020, sp. zn. 33 Cdo 99/2020, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 9. 2021, sp. zn. 20 Cdo 1234/2021, tato a další níže uvedená rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná na www.nsoud.cz ).
V poměrech projednávané věci není otázka, kterou považuje dovolatelka v ustálené rozhodovací praxi za nevyřešenou, otázkou právní ve smyslu §237 o. s. ř., která v rozhodovací praxi dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena a kterou by Nejvyšší soud mohl a měl vyřešit právě ve zde souzené věci. A to nejen pro účely přezkumu správnosti právního posouzení odvolacího soudu, ale zejména též pro futuro , při plnění své úlohy zajišťovat jednotu rozhodování [srov. §14 odst. 1 písm. a) zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů]; šlo by tu o posouzení významu konkrétního smluvního ujednání a jeho důsledků, odvislé od individuálních poměrů zde souzené věci
– aniž by však dovolatelka uvedla, na základě jakých právních norem by mělo být konkrétní smluvní ujednání a jeho důsledky posouzeny jinak (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 2019, sp. zn. 32 Cdo 3622/2017, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2021, sp. zn. 32 Cdo 3401/2020).
Obsahem podstatné části dovolání je námitka dovolatelky, že byla oprávněna ke zřízení stavby na předmětném pozemku na základě smlouvy o výhradním užívání pozemků, jejich součástí a příslušenství ze dne 2. 8. 2016. Dovolatelka však v souvislosti s jí formulovanou otázkou neuvádí (a nelze to dovodit ani z obsahu dovolání), v čem spatřuje nesprávné právní posouzení věci, tedy jaký právní předpis nebo jeho ustanovení (místo právního předpisu nebo jeho ustanovení aplikovaných odvolacím soudem) měly být správně použity nebo jaký je jejich správný výklad. Žalobkyně tedy v této souvislosti ani řádně nevymezuje v souladu s §241a odst. 3 o. s. ř., v čem spatřuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř.
Dovolací soud k tomu poznamenává, že ve svém rozsudku ze dne 8. 6. 2017, sp. zn. 22 Cdo 828/2017, publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 54/2020, výslovně k aplikaci §1086 odst. 1 o. z. uvedl, že obrat „kdo v dobré víře zřídil na cizím pozemku stavbu“ je nutno vykládat tak, že zřizovatel byl v dobré víře, že zřizuje stavbu na svém pozemku.
Z tohoto důvodu nemůže dovolatelkou formulovaná otázka přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. založit.
Přípustnost dovolání nezakládá ani další, dovolatelkou uvedená otázka, a to „zda je dána dobrá víra zřizovatele stavby dle §1086 NOZ i ve vztahu k celkové rekonstrukci stavby (když oba odvolací soudy řešily skutkově jinak).“ Opět se jedná o pouhou úvahu dovolatelky směřující k posouzení konkrétních skutkových okolností a jejich důsledků, které je odvislé od individuálních poměrů právě projednávané věci – ani v této souvislosti však dovolatelka neuvádí, na základě jakých právních norem by měly být konkrétní skutkové okolnosti a jejich důsledky posouzeny jinak (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 2019, sp. zn. 32 Cdo 3622/2017, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2021, sp. zn. 32 Cdo 3401/2020).
V souvislosti s touto otázkou rovněž dovolatelka nevymezuje řádně podle §241a odst. 3 o. s. ř., v čem spatřuje naplnění dovolacího důvodu nesprávného právního posouzení věci ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. Z dovolání se nepodává, jaký právní předpis nebo jeho ustanovení (místo právního předpisu nebo jeho ustanovení aplikovaných odvolacím soudem) měly být správně použity nebo jaký je jejich správný výklad.
Dovolatelka dále namítá, že odvolací soud nezohlednil při posouzení věci závěry Krajského soudu v Ostravě učiněné v příslušném rozhodnutí ve věci vedené u tohoto soudu pod sp. zn. 57 Co 294/2020.
Může-li být dovolání v této části přípustné jen podle §237 o. s. ř., je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. či jeho části (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013).
Pouhá polemika dovolatele s právním posouzením věci provedeným odvolacím soudem s tím, že toto právní posouzení má být jiné, nepředstavuje řádné vymezení předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu §241a odst. 2 o. s. ř. ve spojení s §237 o. s. ř. Pokud má být totiž dovolání přípustné podle §237 o. s. ř. proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného či procesního práva a tato dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být posouzena jinak, musí být z dovolání patrno, o kterou otázku hmotného či procesního práva jde a od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má (podle mínění dovolatele) dovolací soud odchýlit. Má-li být dovolání přípustné podle §237 o. s. ř. proto, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného či procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z dovolání zřejmé, o kterou právní otázku jde a od které ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu se měl odvolací soud při řešení této právní otázky odchýlit (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 22 Cdo 4346/2016, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2017, sp. zn. 22 Cdo 5688/2016, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 12. 2018, sp. zn. 22 Cdo 3945/2018). Z uvedeného se podává, že pokud dovolatel pouze polemizuje s právním posouzením věci provedeným odvolacím soudem s tím, že toto právní posouzení má být jiné, nevymezuje řádně ve smyslu §241a odst. 2 o. s. ř. ve spojení s §237 o. s. ř., v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Jinými slovy prostřednictvím takové námitky dovolatele nemůže být naplněn žádný z předpokladů přípustnosti dovolání uvedený v §237 o. s. ř.
V projednávané věci nevymezuje žalobkyně v této části dovolání řádně, v souladu se zákonem a ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. Dovolatelka neformuluje žádnou otázkou procesního nebo hmotného práva, na jejímž vyřešení by napadené rozhodnutí záviselo, ani neuvádí, který z předpokladů přípustnosti dovolání považuje za naplněný. Obsahem dovolání je pouhá polemika s právním posouzením odvolacího soudu, resp. s jeho procesním postupem s tím, že toto právní posouzení má být podle názoru dovolatelky jiné.
Z těchto důvodů trpí dovolání v této části vadami, pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat (§241a odst. 2 a §243c odst. 1 o. s. ř.).
Výše uvedené platí rovněž o námitce žalobkyně, že rozhodnutí odvolacího soudu není řádně odůvodněno.
S ohledem na shora uvedené Nejvyšší soud dovolání žalobkyně podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Rozhodnutí o náhradě nákladů řízení neobsahuje v souladu s §243f odst. 3 o. s. ř. odůvodnění.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 24. 11. 2021
Mgr. David Havlík
předseda senátu