ECLI:CZ:NS:2021:22.CDO.3136.2020.1
sp. zn. 22 Cdo 3136/2020-225
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobce D. N., narozeného XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Zuzanou Čumpelíkovou, advokátkou se sídlem v Praze 4, Kudeříkové 1103/11a, proti žalované N. K. P. D. J., narozené XY, bytem XY, zastoupené JUDr. Jiřím Voršilkou, advokátem se sídlem v Praze 1, Opletalova 4, o vypořádání společného jmění manželů, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 55 C 95/2019, o dovolání žalované proti mezitímnímu rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. 6. 2020, č. j. 12 Co 79/2020-194, takto:
Dovolání se odmítá .
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 4 mezitímním rozsudkem ze dne 16. 1. 2020, č. j. 55 C 95/2019-153, rozhodl, že „žaloba žalobce na vypořádání společného jmění manželů je co do základu důvodná. O výši podílů ze společného jmění manželů bude rozhodnuto v konečném rozsudku a stejně tak i o náhradě nákladů řízení.“
Městský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalované rozsudkem ze dne 23. 6. 2020, č. j. 12 Co 79/2020-194, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil.
Podstata věci spočívá v tomto: Žalobce se domáhá vypořádání společného jmění účastníků řízení, které mělo zaniknout na základě smlouvy o manželském majetkovém režimu ze dne 14. 4. 2016 uzavřené ve formě notářského zápisu sp. zn. NZ 58/2016, N 56/2016, sepsaného Mgr. Janem Hejtmánkem, notářem se sídlem v Praze 6, Terronská 727/7. Soudy obou stupňů s ohledem na hospodárnost řízení ve smyslu §6 o. s. ř. nejprve řešily otázku, zda na základě této smlouvy o manželském majetkovém režimu došlo k zániku společného jmění účastníků řízení. Dospěly k závěru, že společné jmění účastníků řízení ke dni 14. 4. 2016 zaniklo, a proto rozhodly mezitímním rozsudkem o důvodnosti žaloby.
Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalovaná dovolání, jehož přípustnost opírá o §237 o. s. ř. a v němž namítá nesprávné právní posouzení věci ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. Má za to, že rozhodnutí odvolacího soudu je založeno na následujících právních otázkách, které doposud nebyly v ustálené rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešeny, a to zda mohou manželé ujednat režim oddělených jmění pouze k majetku, který nabydou do budoucna s tím, že stávající majetek bude i nadále součástí společného jmění manželů, resp. jaké účinky má případné sjednání režimu oddělených jmění, který se vztahuje pouze k budoucímu majetku, a nikoliv k majetku stávajícímu. Za nevyřešenou považuje v ustálené rozhodovací praxi dovolacího soudu rovněž otázku výkladu §716 odst. 1 věta třetí zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, podle kterého ujedná-li se pro smluvený režim zpětný účinek, nepřihlíží se k tomu. Podle žalované je nutné toto ustanovení vyložit tak, že režim oddělených jmění nemůže mít zpětný účinek, a tudíž ani nezpůsobí zrušení stávajícího společného jmění manželů.
Nesouhlasí rovněž se závěrem odvolacího soudu, že na základě smlouvy o manželském majetkovém režimu ze dne 14. 4. 2016 uzavřené ve formě notářského zápisu sp. zn. NZ 58/2016, N 56/2016, sepsaného Mgr. Janem Hejtmánkem, notářem se sídlem v Praze 6, Terronská 727/7 (dále rovněž jako „smlouva o manželském majetkovém režimu ze dne 14. 4. 2016“), kterou manželé ujednali manželský majetkový režim odlišný od zákonného režimu spočívající v režimu oddělených jmění, došlo k zániku společného jmění účastníků řízení (a to vzhledem ke všem existujícím součástem společného jmění účastníků řízení). Má za to, že odvolací soud se při výkladu projevu vůle účastníků této dohody odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, konkrétně rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 19. 5. 2004, sp. zn. 33 Odo 30/2002, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2007, sp. zn. 33 Cdo 2393/2007. Podle žalované se ze smlouvy o manželském majetkovém režimu ze dne 14. 4. 2016 podává, že vůlí účastníků řízení bylo upravit režim společného jmění tak, že aktiva a pasiva nabytá do budoucna připadnou výlučně každému z manželů, avšak pro existující součásti společného jmění manželů (aktiva i pasivy) toto majetkové společenství nezanikne. Dospěl-li odvolací soud k závěru, že na základě smlouvy o manželském majetkovém režimu ze dne 14. 4. 2016 došlo k zániku společného jmění účastníků řízení ke dni uzavření této dohody, a to i ke stávajícím součástem tohoto majetkového společenství, je jeho rozhodnutí v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu. Navrhuje, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího i nalézacího soudu zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobce se ve vyjádření k dovolání ztotožňuje s rozhodnutím odvolacího soudu. Má za to, že na základě smlouvy o manželském majetkovém režimu ze dne 14. 4. 2016 došlo k zániku společného jmění účastníků řízení, a to i pro existující součásti tohoto majetkového společenství. Podle žalobce není v souladu se zákonem, aby na základě smlouvy o majetkovém manželském režimu, kterou je založen režim oddělených jmění, došlo pouze k úpravě zařazení budoucích součástí jmění rozdílně od zákonného, avšak existující součástí by byly i nadále součástí společného jmění manželů, které by nezaniklo. Navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl, případně jako nedůvodné zamítl.
Podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1 – 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Jelikož k zániku společného jmění účastníků řízení mělo dojít v posuzované věci po 1. 1. 2014, tedy po účinnosti zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále rovněž jako „o. z.“), podléhá režim jeho vypořádání soudem příslušným ustanovením zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (zejména §736 a násl. o. z.) [srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2018, sp. zn. 22 Cdo 6109/2017, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 63/2019, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2019, sp. zn. 22 Cdo 2020/2018, toto a další níže uvedená rozhodnutí dovolacího soudu jsou dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu – www.nsoud.cz ].
Nejvyšší soud předesílá, že se vzhledem k rozsahu a obsahu dovolání (§242 odst. 1, 3 o. s. ř.) nemohl přezkoumávat správnost závěru o možnosti vydání mezitímního rozsudku v řízení o vypořádání společného jmění manželů.
Nejvyšší soud se nejdříve zabýval námitkou žalované, že rozhodnutí odvolacího soudu je v souvislosti s výkladem projevu vůle účastníků řízení vyjádřené ve smlouvě o manželském majetkovém režimu ze dne 14. 4. 2016 založeno na právní otázce, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Podle §555 odst. 1 o. z. právní jednání se posuzuje podle svého obsahu.
Podle §556 odst. 1 o. z. co je vyjádřeno slovy nebo jinak, vyloží se podle úmyslu jednajícího, byl-li takový úmysl druhé straně znám, anebo musela-li o něm vědět. Nelze-li zjistit úmysl jednajícího, přisuzuje se projevu vůle význam, jaký by mu zpravidla přikládala osoba v postavení toho, jemuž je projev vůle určen.
Podle §556 odst. 2 o. z. při výkladu projevu vůle se přihlédne k praxi zavedené mezi stranami v právním styku, k tomu, co právnímu jednání předcházelo, i k tomu, jak strany následně daly najevo, jaký obsah a význam právnímu jednání přikládají.
Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 25. 4. 2017, sp. zn. 21 Cdo 5281/2016, přijal a odůvodnil závěr, že „základním hlediskem pro výklad právního jednání je podle právní úpravy účinné od 1. 1. 2014 úmysl jednajícího (popřípadě – u vícestranných právních jednání – společný úmysl jednajících stran), byl-li takový úmysl druhé straně (adresátovi projevu vůle) znám, anebo musela-li (musel-li) o něm vědět. Při zjišťování tohoto úmyslu je třeba vycházet z hledisek uvedených v ustanovení §556 odst. 2 o. z. a přihlédnout též k praxi zavedené mezi stranami v právním styku, k tomu, co právnímu jednání předcházelo, i k tomu, jak strany následně daly najevo, jaký obsah a význam právnímu jednání přikládají. Teprve v případě, že ani za použití uvedených výkladových pravidel nelze zjistit úmysl jednajícího, se uplatní objektivní metoda interpretace a projevu vůle se přisuzuje význam, jaký by mu zpravidla přikládala osoba v postavení toho, jemuž je projev vůle určen (srov. rovněž rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2017, sp. zn. 29 Cdo 61/2017, uveřejněný pod č. 4/2019 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozh. obč., usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 3. 2019, sp. zn. 20 Cdo 2764/2018, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 7. 2020, sp. zn. 33 Cdo 1767/2019).“
K tomu Nejvyšší soud dále vyložil, že na rozdíl od právní úpravy v předchozím občanském zákoníku [zákoně č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, účinném do 31. 12. 2013 (dále též „obč. zák.“)], podle níž bylo třeba právní úkony vyjádřené slovy vykládat nejenom podle jejich jazykového vyjádření, ale zejména též podle vůle toho, kdo právní úkon učinil, není-li tato vůle v rozporu s jazykovým projevem (srov. §35 odst. 2 obč. zák.), a ve vztahu k níž dovolací soud ve své ustálené judikatuře dovodil, že podmínkou pro přihlédnutí k vůli účastníků je to, aby nebyla v rozporu s tím, co plyne z jazykového vyjádření úkonu (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 1998 sp. zn. 25 Cdo 1650/98, který byl uveřejněn v časopise Právní rozhledy, č. 7, roč. 1999, str. 386, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2002 sp. zn. 25 Cdo 1116/2001), právní úprava v zákoně č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, účinném od 1. 1. 2014, opouští – jak vyplývá i z důvodové zprávy k tomuto zákonu – důraz na formální hledisko projevu, typický pro předchozí občanský zákoník (srov. zejména ustanovení §35 odst. 2 obč. zák.), a klade větší důraz na hledisko skutečné vůle jednajících osob.
Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 31. 10. 2017, sp. zn. 29 Cdo 61/2017, uveřejněném pod č. 4/2019 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozh. obč., rovněž poznamenal, že „ustanovení §555 odst. 1 o. z. formuluje východisko výkladu jakéhokoliv právního jednání; podstatný je jeho obsah, nikoliv např. jeho označení či pojmenování. Skutečnost, že osoba činící právní jednání jej nesprávně (např. v důsledku svého mylného právního názoru) označí, nemá při výkladu právního jednání zásadně žádný význam“
Dovolací soud konstantně zastává názor, že výklad smluvního ujednání ve vztahu ke konkrétní, skutkově jedinečné smlouvě provedený odvolacím soudem by mohl Nejvyšší soud zpochybnit pouze za předpokladu zjevně nepřiměřenosti závěrů odvolacího soudu či pokud by závěry odvolacího soudu nebyly řádně odůvodněny (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2009, sp. zn. 22 Cdo 59/2007, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 1. 2012, sp. zn. 22 Cdo 1664/2010, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 8. 2013, sp. zn. 22 Cdo 616/2012, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 12. 2013, sp. zn. 22 Cdo 3837/2013).
Nejvyšší soud neshledává v posuzované věci za zjevně nepřiměřenou úvahu soudů nižších stupňů, že obsahem projevu vůle vyjádřenému ve smlouvě o manželském majetkovém režimu ze dne 14. 4. 2016 byl zánik společného jmění účastníků řízení [a to ke všem součástem tohoto majetkového společenství (aktivům i pasivům), které jej tvořily ke dni 14. 4. 2016] s tím, že manželé nebudou pro futuro nabývat aktiva ani pasiva do společného jmění manželů. Odvolací soud se ztotožnil se závěry soudu prvního stupně, který důkladně odůvodnil své závěry o výkladu smlouvy o manželském majetkovém režimu ze dne 14. 4. 2016 (srov. odst. 13 rozsudku odvolacího soudu ve spojení s odst. 32 – 37 rozsudku nalézacího soudu). Soudy obou stupňů přihlédly k úmyslu smluvních stran, zohlednily rovněž, co právnímu jednání předcházelo i jak účastníci řízení dali následně najevo, jaký obsah a význam právnímu jednání přikládají.
V této souvislosti je nutné především zohlednit, že Mgr. Jan Hejtmánek, notář, i M. L. informovali oba účastníky řízení o tom, že důsledkem dohody o manželském majetkovém režimu ze dne 14. 4. 2016 bude zánik jejich společného jmění. Žalovaná rovněž dne 14. 4. 2016 podepsala dodatek k notářskému zápisu, ze kterého vyplývá vůle účastníků část společného jmění k tomuto dni vypořádat; z toho plyne, že úmyslem obou smluvních stran bylo na základě dohody o manželském majetkovém režimu ze dne 14. 4. 2016 dosáhnout zániku jejich společného jmění ke dni uzavření této dohody. Dovolací soud se s těmito úvahami soudů nižších stupňů ztotožňuje a nepovažuje je za zjevně nepřiměřené. Vzhledem k tomu tato námitka žalované přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. nezakládá, protože rozhodnutí odvolacího soudu je založeno na právní otázce, při jejímž řešení se odvolací soud neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Žalovaná dále formuluje níže uvedené právní otázky, které považuje v ustálené rozhodovací praxi za nevyřešené:
a) zda mohou manželé ujednat režim oddělených jmění pouze k majetku, který nabydou do budoucna s tím, že stávající majetek bude i nadále součástí společného jmění manželů,
b) jaké účinky má případné sjednání režimu oddělených jmění, který se vztahuje pouze k budoucímu majetku, a nikoliv k majetku stávajícímu,
c) otázka výkladu §716 odst. 1 věta třetí o. z., podle kterého ujedná-li se pro smluvený režim zpětný účinek, nepřihlíží se k tomu.
Otázky ad a) a b) přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. nezakládají, neboť na jejich řešení není rozhodnutí odvolacího soudu založeno. Podle ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nemohou založit přípustnost dovolání otázky akademické či spekulativní (byť Nejvyšším soudem dosud neřešené), ale pouze ty otázky, jejichž zodpovězení (v souladu s požadavkem dovolatele) je způsobilé přinést pro něj příznivější rozhodnutí ve sporu (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 2. 2016, sp. zn. 29 Cdo 1173/2014, či ze dne 28. 6. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2204/2017, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2018, sp. zn. 22 Cdo 1232/2018). Jak již bylo uvedeno shora – na základě smlouvy o manželském majetkovém režimu ze dne 14. 4. 2016 došlo k tomuto dni k zániku společného jmění účastníků řízení (a to ke všem existujícím součástem společného jmění účastníků řízení) s tím, že manželé nebudou pro futuro nabývat aktiva ani pasiva do společného jmění manželů. Proto řešení otázek ad a) a b) by bylo čistě akademické, neboť na jejich posouzení není rozhodnutí odvolacího soudu založeno.
Přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. nezakládá ani otázka ad c). Rozhodnutí odvolacího soudu není založeno na řešení možného zpětného účinku ujednaného smluveného režimu společného jmění manželů, ale na výkladu důsledků smlouvy o manželském majetkovém režimu ze dne 14. 4. 2016 spočívajícím v zániku společného jmění manželů ke dni uzavření této dohody a pro futuro . Jinými slovy soudy nižších stupňů neřešily právní otázku zpětného účinku smluveného režimu společného jmění manželů, ale právní otázku účinku smlouvy o manželském majetkovém režimu ze dne 14. 4. 2016 k tomuto dni a pro futuro – v takovém případě nelze hovořit o zpětném účinku smlouvy o manželském majetkovém režimu ve smyslu §716 odst. 1 věty třetí o. z.
S ohledem na výše uvedené Nejvyšší soud dovolání žalované podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v konečném rozhodnutí o věci (§243g odst. 1 in fine o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. 4. 2021
Mgr. David Havlík
předseda senátu