ECLI:CZ:NS:2021:22.CDO.3403.2020.1
sp. zn. 22 Cdo 3403/2020-185
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobců: a) K. H. , narozené XY, bytem v XY a b) R. H. , narozeného XY, bytem v XY, obou zastoupených JUDr. Tomášem Homolou, advokátem se sídlem v Praze 5, U Nikolajky 833/5, proti žalované České republice – Státnímu pozemkovému úřadu, IČO 01312774, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, za účasti vedlejší účastnice na straně žalované DOPIT s. r. o. , IČO 27511103, se sídlem v Hradci Králové, Vlčkovická 232/100, zastoupené Mgr. Šimonem Slezákem, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Ulrichovo nám. 737, o určení vlastnického práva, vedené u Okresního soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 12 C 140/2019, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 18. 6. 2020, č. j. 25 Co 101/2020-156, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobci jsou povinni nahradit žalované na nákladech dovolacího řízení každý 150 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
III. Žalobci jsou povinni nahradit vedlejší účastnici na straně žalované na nákladech dovolacího řízení každý 2 057 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jejího zástupce Mgr. Šimona Slezáka.
Odůvodnění:
Okresní soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 8. 1. 2020, č. j. 12 C 140/2019-100, zamítl žalobu na určení, že žalobci jsou podílovými spoluvlastníky stavby komunikace umístěné na pozemkové parcele č. XY v katastrálním území XY, obec XY (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky II a III).
Krajský soud v Hradci Králové jako soud odvolací k odvolání žalobců rozsudkem ze dne 18. 6. 2020, č. j. 25 Co 101/2020-156, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výroky II a III).
Proti rozsudku odvolacího soudu podávají žalobci dovolání. Přípustnost dovolání spatřují v tom, že „Krajský soud v Hradci Králové tím, že setrval na rozhodnutí Okresního soudu v Hradci Králové, se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe vysokých soudů, aniž pro takovou odchylku uvedl dostatečně relevantní důvody, jež by jí legitimizovaly.“ Nesprávným procesním postupem nalézacích soudů bylo podle dovolatelů zasaženo do jejich ústavně garantovaného práva na spravedlivý proces a řízení tak trpí „nezhojitelnými vadami“. Dovolatelé zejména namítají, že nebyly provedeny některé důkazy a podrobně se vyjadřují k otázce tzv. opomenutých důkazů. Rovněž zpochybňují závěr odvolacího soudu o tom, že komunikace není součástí stavby seníku ve smyslu §505 zák. č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“), a odvolacímu soudu vytýkají, že v rozhodnutí vůbec nezohlednil stav a vztah komunikace k budově seníku v době, kdy mělo poprvé dojít k nabytí vlastnického práva na základě smlouvy o převodu nemovitostí. Dovolatelé dále namítají, že rozhodnutí odvolacího soudu nesplňuje kritéria vymezená §157 odst. 2 zákona č. 99/1963, občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), pro odůvodnění rozhodnutí, a proto oba rozsudky nalézacích soudů vykazují známky nepřezkoumatelnosti. Dále se vyjadřují k otázce vydržení vlastnického práva. Na rozdíl od odvolacího soudu se domnívají, že vlastnické právo ke komunikaci na parcele č. XY vydrželi. Navrhují, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu i soudu prvního stupně zrušil a věc aby jim vrátil zpět k dalšímu řízení.
K dovolání se vyjádřila žalovaná i vedlejší účastnice. Obě dvě nepovažují dovolání žalobců za přípustné a navrhují, aby bylo dovolacím soudem odmítnuto.
Dovolání není přípustné.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1 – 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř., je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu §237 o. s. ř. či jeho části [k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013 (toto a další níže uvedená rozhodnutí Nejvyššího soudu dostupná na http:// www.nsoud.cz )].
V posuzovaném případě je dovolání nepřípustné z toho důvodu, že dovolatelé v rozporu s §237 a §241a odst. 2 a 3 o. s. ř. v dovolání nevymezili konkrétní předpoklad přípustnosti dovolání. Dovolatelé sice avizovali, že dovolání považují za přípustné podle §237 o. s. ř. tehdy, záleží-li rozhodnutí věci na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, při níž se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, nebo která prozatím Nejvyšším soudem řešena nebyla, žádnou konkrétní právní otázku ale v dovolání neoznačili a taková otázka se nepodává ani z obsahu dovolání. Otázku přípustnosti dovolání si pak není oprávněn vymezit sám dovolací soud, neboť tím by narušil zásady, na nichž spočívá dovolací řízení, zejména zásadu dispoziční a zásadu rovnosti účastníků řízení. Z judikatury Ústavního soudu se potom podává, že pokud Nejvyšší soud požaduje po dovolateli dodržení zákonem stanovených formálních náležitostí dovolání, nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup [např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 1092/15 (dostupné, stejně jako další níže uvedená rozhodnutí Ústavního soudu, na http://nalus.usoud.cz )].
K přípustnosti dovolání nepostačuje ani vymezení dovolacích důvodů (dovolacích námitek), aniž by společně s nimi byla vymezena otázka přípustnosti dovolání (k tomu srovnej usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13). Ostatně i judikatura dovolacího soudu akceptuje, že dovolací řízení nemá být bezbřehým přezkumem, v němž procesní aktivitu stran nahrazuje soud (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2008, sp. zn. 28 Cdo 2402/2007, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1936/2015).
Řádné vymezení předpokladů přípustnosti dovolání nelze spatřovat ve formulaci „Krajský soud v Hradci Králové tím, že setrval na rozhodnutí Okresního soudu v Hradci Králové, se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe vysokých soudů, aniž pro takovou odchylku uvedl dostatečně relevantní důvody, jež by jí legitimizovaly“. Dovolatelé nekonkretizují, v jaké právní otázce se měl odvolací soud odchýlit od judikatury dovolacího soudu nebo Ústavního soudu (těmito soudy dovolatelé nejspíše myslí „vysoké soudy“), ale ani neoznačují žádnou „ustálenou rozhodovací praxi“, od které se napadené rozhodnutí odchyluje. Obsahem podaného dovolání tak zůstává pouhá polemika s právním posouzením věci provedeným odvolacím soudem s tím, že právní posouzení má být jiné (a to takové, že jsou podílovými spoluvlastníky stavby komunikace umístěné na pozemkové parcele č. XY v katastrálním území XY), společně s výtkami ohledně vad řízení.
Dovolatelé však opomíjí, že vady řízení (kam patří i dovolateli uplatněná námitka, že soud neprovedl jimi navržené důkazy, že rozhodnutí odvolacího soudu je nepřezkoumatelné, nebo že bylo porušeno právo dovolatelů na spravedlivý proces) samy o sobě nemohou vést k přípustnosti dovolání; jsou subsidiárním dovolacím důvodem (srovnej §241a odst. 1 a contrario a §242 odst. 3 o. s. ř.); jestliže dovolatelé v souvislosti s tvrzenými vadami řízení nevymezí právní otázku, která by zakládala přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř., může dovolací soud k vadám řízení přihlédnout pouze v tom případě, že z jiného důvodu shledá dovolání jako přípustné (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 9. 2014, sp. zn. 22 Cdo 3332/2014, či ze dne 25. 11. 2014, sp. zn. 22 Cdo 4553/2014). Ani Ústavní soud nezpochybňuje, že vady řízení, natož i námitka porušení ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces samy o sobě k přípustnosti dovolání nepostačují, pokud v jejich souvislosti není vymezena řádná právní otázka přípustnosti dovolání (srovnej např. nález Ústavního soudu ze dne 26. 9. 2017, sp. zn. III. ÚS 3717/16, bod 22 a 23).
Protože dovolání postrádá vymezení jakékoliv právní otázky způsobilé založit přípustnost dovolání, a to jak ve vztahu k hmotnému, tak i procesnímu právu, nelze než konstatovat, že dovolatelé nevymezují řádně, v souladu s 241a odst. 2 o. s. ř. ve spojení s §237 o. s. ř. a ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, v čem spatřují splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Z těchto důvodů trpí dovolání vadami, pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat (§241a odst. 2 a §243c odst. 1 o. s. ř.)
Dovolací soud tedy nemohl postupovat jinak, než dovolání podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítnout.
V souladu s §243f odst. 3 o. s. ř. neobsahuje rozhodnutí o nákladech dovolacího řízení odůvodnění.
Poučení: Nesplní-li žalobci povinnost uloženou jim tímto rozhodnutím, mohou se žalovaná a vedlejší účastnice na straně žalované domáhat nařízení výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 27. 4. 2021
Mgr. David Havlík
předseda senátu