ECLI:CZ:NS:2021:22.CDO.59.2021.1
sp. zn. 22 Cdo 59/2021-49
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Davida Havlíka a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci žalobkyně Z. Š. , narozené XY, bytem XY, zastoupené Mgr. et Mgr. Simonou Pavlicovou, advokátkou se sídlem ve Frýdku-Místku, 8. pěšího pluku 2380, proti žalovanému A. I. , narozenému XY, bytem XY, o vydání věci, vedené u Okresního soudu ve Frýdku-Místku pod sp. zn. 8 C 241/2019, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 18. 6. 2020, č. j. 11 Co 109/2020-32, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění: (§243f odst. 3 o. s. ř.)
Okresní soud ve Frýdku-Místku („soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 13. 11. 2019, č. j. 8 C 241/2019-17, zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala, aby soud uložil žalovanému povinnost vydat žalobkyni odvětvený kmen smrku s obvodem nejširší části 1,35 m a délkou 30 m, skládající se z deseti třímetrových částí. Dále rozhodl o nákladech řízení.
Krajský soud v Ostravě jako soud odvolací k odvolání žalobkyně rozsudkem ze dne 18. 6. 2020, č. j. 11 Co 109/2020-32, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podává žalobkyně (dovolatelka) dovolání, jehož přípustnost opírá o §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu („o. s. ř.“). Tvrdí, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, konkrétně od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2013, sp. zn. 32 Cdo 1591/2011, podle kterého postup podle §118a odst. 3 o. s. ř. přichází v úvahu jen tehdy, jestliže účastníky uvedená tvrzení a navržené důkazy nepostačují k tomu, aby byl objasněn skutkový stav věci. Jako dovolací důvod uplatňuje nesprávné právní posouzení věci ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř.
Obsah rozhodnutí nalézacích soudů i obsah dovolání je účastníkům znám, proto na ně dovolací soud pro stručnost odkazuje (§243f odst. 3 o. s. ř.).
Dovolání není přípustné.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1 – 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatelka spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatelka domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatelka uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Z dovolání není zřejmé, v čem má spočívat nesprávné právní posouzení, resp. rozpor napadeného rozhodnutí s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2013, sp. zn. 32 Cdo 1591/2011, konkrétně s tam uplatněným závěrem, že poučení podle §118a odst. 3 o. s. ř. je namístě jen v případě, kdy účastníky uvedená tvrzení a navržené důkazy nepostačují k tomu, aby byl objasněn skutkový stav věci.
V rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2013, sp. zn. 32 Cdo 1591/2011, se uvádí: „Byla-li žaloba zamítnuta (popřípadě procesní obrana žalovaného neobstála) nikoli proto, že účastník řízení stran určité rozhodné (právně významné) skutečnosti neunesl důkazní břemeno (že se jím tvrzenou skutečnost nepodařilo prokázat), nýbrž na základě učiněného skutkového zjištění (tj. že byla tvrzená rozhodná skutečnost prokázána anebo bylo prokázáno, že je tomu jinak, než bylo tvrzeno), pak zde není důvod pro postup soudu podle ustanovení §118a odst. 3 o. s. ř.“.
To znamená, že poučení podle §118a odst. 3 o. s. ř. o nutnosti navrhnout důkazy potřebné k prokázání tvrzení je na místě jen tehdy, není-li soud bez předložení dalších důkazů schopen učinit závěr ohledně existence určité skutečnosti (zda nastala, či nikoli – v tomto případě zda žalovaný skutečně zadržuje strom žalobkyně), přičemž neoznačí-li účastník na výzvu soudu další důkazy, které soudu umožní skutkový stav spolehlivě zjistit, soud uplatní příslušná procesní pravidla ohledně dělení důkazního břemene v civilním soudním řízení, a nezjištění skutkového stavu ohledně tvrzené skutečnosti (tzv. stav non liquet ) půjde k tíži některé z procesních stran, zpravidla té, která z takové skutečnosti pro sebe vyvozuje příznivé právní důsledky; právě o tom také účastníka poučí. Naproti tomu v případě, že soud má z provedených důkazů možnost spolehlivě učinit závěr ohledně existence určité skutečnosti (buďto tvrzená skutečnost byla prokázána, anebo bylo prokázáno, že neexistuje, resp. neexistovala), bez dalšího z takového zjištění vychází a k uplatnění důkazního břemena při rozhodování nedochází; poučení podle §118a odst. 3 o. s. ř. se proto neuplatní.
V nyní projednávané věci soud prvního stupně dovolatelku poučil podle §118a odst. 3 o. s. ř., a to zcela v souladu s uvedenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu. Tvrzení o tom, že žalovaný zadržuje strom dovolatelky, soud nevzal ani za prokázané, ani nevyšel z toho, že se prokázal opak; pro nedostatek důkazů nemohl ohledně této skutečnosti učinit žádný skutkový závěr (tzn., zůstala otevřena jak možnost, že je tvrzení dovolatelky pravdivé, tak i možnost, že pravdivé není). Právě proto dovolatelku poučil o nutnosti předložit další důkazy, a poněvadž dovolatelka žádné další důkazy k prokázání svého tvrzení neoznačila, následně podle pravidel o dělení důkazního břemene rozhodl tak, že neprokázání skutečnosti tvořící skutkový základ žaloby jde k tíži dovolatelky a žalobu zamítl. Napadené rozhodnutí je proto v předložené otázce s judikaturou dovolacího soudu zcela v souladu.
Dále dovolatelka namítá, že se odvolací soud nevypořádal s námitkou, podle níž soud prvního stupně vnesl do řízení bez předchozích skutkových tvrzení účastníků skutečnost, že oblast, v níž se měl strom nacházet „je oblast, kde se dřevo krade“ (šlo o důkaz výpovědí svědka V. M., učiněnou ve věci vedené pod sp. zn. 17 C 13/2017). Tím soudy zatížily řízení vadou, jež mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a ve svém důsledku znamená pro dovolatelku odepření spravedlnosti ve smyslu čl. 36 Listiny základních práv a svobod. „Nesprávné právní posouzení spatřuje dovolatelka v tom, že soudy přihlédly ke skutečnostem zjištěným výslechem svědka v řízení sp. zn. 17 C 13/2017 v rozsahu, který nevyšel v řízení sp. zn. 8 C 241/2019 najevo“.
K vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, však může dovolací soud přihlédnout jen, je-li dovolání přípustné (§242 odst. 3 o. s. ř.). Tak tomu v dané věci není.
Ostatně k takto formulovanému dovolacímu důvodu – údajnému nesprávnému právnímu posouzení věci - dovolatelka v rozporu s §241a odst. 2 o. s. ř. nevymezuje, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř.; ani z obsahu dovolání se přitom nepodává, který z důvodů přípustnosti dovolání má být naplněn. Tvrzení o porušení práva na spravedlivý proces je jen obecné a nepodává se z něj, v čem by mělo nad rámec tvrzeného porušení tohoto práva spočívat.
Požadavek, aby dovolatelka v dovolání uvedla, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle nyní platného znění občanského soudního řádu (podle §241a odst. 2 o. s. ř.) obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatelka povinna v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. či jeho části (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, a ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013). Srov. ostatně též usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13, ze dne 12. 2. 2014, sp. zn. IV. ÚS 3982/13, ze dne 17. 4. 2014, sp. zn. III. ÚS 695/14, a ze dne 24. 6. 2014, sp. zn. IV. ÚS 1407/14. K přípustnosti dovolání nepostačuje ani vymezení jednotlivých dovolacích námitek, aniž by společně s nimi byla řádně vymezena otázka přípustnosti dovolání (k tomu srovnej usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13), neboť dovolací řízení nemá být bezbřehým přezkumem, v němž procesní aktivitu stran nahrazuje soud (např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2008, sp. zn. 28 Cdo 2402/2007, nebo ze dne 27. 5. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1936/2015). Dovolací soud není oprávněn si otázku přípustnosti vymezit sám, neboť by tím došlo k porušení základních procesních zásad, na nichž je dovolací řízení založeno, zejména zásady dispoziční a zásady rovnosti účastníků řízení.
Z judikatury Ústavního soudu se potom podává, že pokud občanský soudní řád vyžaduje splnění zákonem stanovených formálních náležitostí dovolání a Nejvyšší soud splnění těchto náležitostí posuzuje, nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup (např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 1092/15). Uvedené bylo potvrzeno i stanoviskem Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, týkajícím se problematiky přípustnosti dovolání, neboť i Ústavní soud požaduje, aby dovolatel v souladu se zákonem řádně vymezil otázku přípustnosti dovolání.
Protože dovolání není přípustné, Nejvyšší soud je podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení není odůvodněn v souladu s §243f odst. 3 o. s. ř.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. 2. 2021
JUDr. Jiří Spáčil, CSc.
předseda senátu