ECLI:CZ:NS:2021:22.CDO.815.2021.1
sp. zn. 22 Cdo 815/2021-1151
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobců: a) FÜRST VON LIECHTENSTEIN STIFTUNG, reg. č. FL – 0001,030.270-0, se sídlem v Bergstrassse 5, Vaduz, Lichtenštejnské knížectví a b) H. A. II. v u. z. L., narozený XY, bytem v XY, zastoupených Dr. Ervinem Hanslikem, advokátem se sídlem v Praze 1, U Prašné brány 1078/1, proti žalovaným: 1) České republice - Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových , IČO: 697 97 111, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, 2) České republice - Státnímu pozemkovému úřadu, IČO: 01312774, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, zastoupené Mgr. Martinem Bělinou, advokátem se sídlem v Praze 8, Pobřežní 370/4, 3) České republice - Ministerstvu školství, mládeže a tělovýchovy, IČO: 00022985, se sídlem v Praze 1, Karmelitská 529/5, 4) Ředitelství silnic a dálnic ČR, IČO: 65993390, se sídlem v Praze 4, Na Pankráci 546/56, 5) Správě železnic, státní organizaci, IČO: 70994234, se sídlem v Praze 1, Dlážděná 1003/7, zastoupené Mgr. Martinem Bělinou, advokátem se sídlem v Praze 8, Pobřežní 370/4, 6) Lesům České republiky, s. p., IČO: 42196451 se sídlem v Hradci Králové, Přemyslova 1106/19, zastoupenému JUDr. Petrem Šťovíčkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Malostranské náměstí 5/28, 7) Povodí Vltavy, státnímu podniku, IČO: 70889953, se sídlem v Praze 5, Holečkova 3178/8, 8) Povodí Labe, státnímu podniku, IČO: 70890005, se sídlem v Hradci Králové, Víta Nejedlého 951/8 a 9) BALMED Praha, státnímu podniku, IČO: 25125877, se sídlem v Praze 6, Lysolajské údolí 15, o vyklizení nemovitých věci, event. zaplacení 900 000 Kč, o určení vlastnického práva k nemovitým věcem a o zaplacení 90 000 Kč, vedené u Okresního soudu v Kolíně pod sp. zn. 19 C 318/2018, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 23. 9. 2020, č. j. 30 Co 83/2020-863, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Ve vztahu mezi žalobci a žalovanými 1), 4), 7), 8) a 9) nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
III. Žalobci jsou povinni zaplatit žalovaným 2) a 5) na náhradě nákladů dovolacího řízení každý 2 601 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jejich zástupce Mgr. Martina Běliny.
IV. Žalobci jsou povinni zaplatit žalované 3) na náhradě nákladů dovolacího řízení každý 150 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
V. Žalobci jsou povinni zaplatit žalovanému 6) na náhradě nákladů dovolacího řízení každý 1 794 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jeho zástupce JUDr. Petra Šťovíčka.
Odůvodnění:
Žalobou podanou dne 20. 12. 2018 u Okresního soudu v Kolíně se žalobci vůči žalovaným domáhali vyklizení nemovitých věcí v žalobě uvedených a žalobkyně a) též určení vlastnického práva k těmto nemovitým věcem. Žalobní návrh zdůvodnili tím, že žalobkyně a) je všeobecným právním nástupcem F. J. II., knížete z XY, jemuž byly nemovitosti konfiskovány podle dekretu prezidenta republiky č. 12/1945 Sb., o konfiskaci a urychleném rozdělení zemědělského majetku Němců, Maďarů, jakož i zrádců a nepřátel českého a slovenského národa (dále jen „dekret“). Československý stát tak měl v roce 1945 učinit přesto, že o konfiskaci jeho majetku rozhodl věcně nepříslušný správní orgán, a dále, že F. J. II. nebyl německé, nýbrž lichtenštejnské národnosti a pravidla o konfiskaci majetku podle dekretu se na něj nevztahovala. Smrtí F. J. II. L. proto na žalobkyni a), jako jeho všeobecnou právní nástupkyni, přešlo vlastnické právo k nemovitým věcem a žalobci b) k nim pak podle vnitrostátního práva Lichtenštejnského knížectví přísluší právo požívací.
Žalovaní shodně navrhli zamítnutí žaloby. Uvedli, že žalobkyně a) nemá na požadovaném určení naléhavý právní zájem a oba žalobci postrádají aktivní věcnou legitimaci. Podle právní úpravy účinné v době úmrtí právního předchůdce žalobkyně a) se ohledně nemovitých věcí nacházejících se na území Československé socialistické republiky vyžadovalo projednání dědictví československým státním notářstvím, k němuž nedošlo. Chybí-li vlastnické právo žalobkyně a), nemůže od něj žalobce b) dobře odvozovat tvrzené požívací právo. Zpochybnění vlastnického práva státu ke sporným nemovitostem po tak dlouhé době je i v rozporu se zásadou právní jistoty.
Okresní soud v Kolíně rozsudkem ze dne 29. 11. 2019, č. j. 19 C 318/2018-650, žalobu zamítl (výroky I až XXXVI) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky XXXVII až LVI).
Krajský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalobců rozsudkem ze dne 23. 9. 2020, č. j. 30 Co 83/2020-863, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výroky II až X).
Proti rozsudku odvolacího soudu podávají žalobci dovolání, jehož přípustnost opírají o §237 zákona č. 99/1963/Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů („o. s. ř.“), a uplatňují dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci. Nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že naléhavý právní zájem žalobkyně a) na požadovaném určení není dán. Obsahem podaného dovolání je zejména zpochybnění procesu konfiskace majetku jejich právního předchůdce lichtenštejnského knížete F. J. II., ke které došlo na základě dekretu. Navrhují, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaní 1), 4), 7), 8) a 9) se k dovolání nevyjádřili. Žalovaní 2) a 5) navrhují, aby dovolací soud dovolání žalobců jako nedůvodné odmítl. Žalovaná 3) se plně ztotožňuje s rozhodnutím odvolacího soudu a navrhuje, aby bylo dovolání žalobců zamítnuto. Žalovaný 6) ve vyjádření k dovolání namítá, že dovolání postrádá vymezení předpokladů přípustnosti, jakož i dovolací důvody. Nejvyšší soud by měl proto dovolání odmítnout. Nad rámec přitom dodává, že odvolací soud rozhodoval v souladu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího i Ústavního soudu s tím, že jednotlivé námitky dovolatelů již byly touto rozhodovací praxí vyvráceny. Ostatní žalovaní se k dovolání nevyjádřili.
Podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále také jako „o. s. ř.“), není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1 – 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Dovolání není přípustné, neboť otázky, které dovolatelé ve velmi obsáhlém dovolání nastínili, řešil odvolací soud v souladu s ustálenou rozhodovací praxí, od níž nemá dovolací soud důvod se jakkoli odchýlit, a to i ty otázky, které dovolatelé považují za dosud neřešené.
Dovolací soud připomíná, že je-li judikatorně dovolacím soudem vyřešena otázka obecnějšího charakteru, nemá smysl v dovolacím řízení meritorně přezkoumávat dovolatelem formulované otázky dílčí či specifické, jejichž závěr však nemůže nijak zvrátit řešení otázky obecné (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 8. 3. 2016, sp. zn. I. ÚS 2619/15). V posuzované věci poskytly nalézací soudy dovolatelům rozsáhlý výklad otázky konfiskace majetku podle dekretu, který nijak nevybočuje z již ustálených závěrů, na nichž se sjednotila judikatura Nejvyššího soudu i Ústavního soudu a dovolací soud nevidí žádný důvod k tomu, aby se od těchto závěrů jakkoli odchýlil.
V nyní posuzované věci bylo právnímu předchůdci žalobců odňato vlastnické právo jak fakticky (převzetím majetku státem v roce 1945 na základě dekretu), tak i konfiskačními akty. Dovolatelé nyní poukazují na skutečnosti, které měly konfiskaci bránit, odmítají, že byly splněny podmínky dekretu a dovolávají se nezákonnosti konfiskačního rozhodnutí.
Nalézací soudy neprojednaly žalobu podle §1040 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále „o. z.“), ze dvou důvodů. Tím prvním důvodem bylo, že k zásahu do vlastnického práva žalobců došlo před 25. 2. 1948 a podle obecných předpisů se nelze účinně domáhat ochrany vlastnického práva, k jehož zániku došlo před tímto datem a zvláštní restituční předpis nestanovil způsob zmírnění nebo nápravy této majetkové újmy. Druhým důvodem byla skutečnost, že soud - nestíhá-li správní akt nicotnost - není mimo rámec správního soudnictví oprávněn zkoumat jeho zákonnost či věcnou správnost.
Prostřednictvím velkého množství námitek dovolatelé tyto důvody zpochybňují a snaží se prokázat, že na jejich právního předchůdce se právní předpisy o konfiskaci majetku vůbec nevztahují, a že rozhodnutí správního orgánu vydané na jejich základě stíhají vady, pro které je nicotné.
Ke konfiskaci podle dekretu a k možnosti přezkumu její opodstatněnosti, jakož i k otázce aplikace stanoviska pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS st. 21/05 ze dne 1. 11. 2005 na posuzovanou věc:
Ke konfiskaci podle dekretu a k možnosti přezkumu její opodstatněnosti se Nejvyšší soud velmi podrobně vyjádřil již v usnesení ze dne 26. 4. 2017, sp. zn. 22 Cdo 4705/2016, proti kterému byla podána ústavní stížnost, kterou Ústavní soud coby zjevně neopodstatněnou usnesením ze dne 20. 2. 2020, sp. zn. III. ÚS 2130/17, odmítl (všechna zde i dále uváděná rozhodnutí jsou dohledatelná na internetových stránkách www.nsoud.cz a www.nalus.usoud.cz ).
Ústavní soud v tomto rozhodnutí srozumitelně odůvodnil, proč se na posuzovanou věc vztahuje stanovisko pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS st. 21/05 ze dne 1. 11. 2005 (dále jen „Stanovisko“), a že nelze toto Stanovisko shledat překonaným. Opět tak potvrdil, že žalobou o určení vlastnického práva nelze obcházet smysl a účel restitučního zákonodárství a nelze se účinné domáhat podle obecných předpisů ani ochrany vlastnického práva, k jehož zániku došlo před 25. 2. 1948, a zvláštní restituční předpis nestanovil způsob zmírnění nebo nápravy této majetkové újmy, a dále, že právním důvodem konfiskace majetku podle dekretu byl dekret samotný; docházelo k ní tudíž k datu jeho účinnosti (23. 6. 1945), k němuž se předmětné nemovitosti staly majetkem Československého státu, přičemž následné konfiskační rozhodnutí mělo jen deklaratorní charakter (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2017, sp. zn. 22 Cdo 4716/2016, ze dne 27. 6. 2017, sp. zn. 22 Cdo 5583/2016). Ústavní soud dále uvedl, že vydání restitučních předpisů, jejichž účelem bylo zmírnit některé převážně majetkové křivdy způsobené v době po 25. 2. 1948 (zejména zákony č. 87/1991 Sb., č. 229/1991 Sb., č. 243/1992 Sb., č. 403/1990 Sb. a další), resp. „samo zakotvení restituční nároků bylo beneficiem státu – přesně vymezeným z hlediska časového a věcného.“
Ústavní soud rovněž zdůraznil, že „Evropský soud pro lidská práva ve svých rozhodnutích takto stanovenou hranici nezpochybnil, nýbrž naopak zřetelně konstatoval (např. v rozhodnutí ze dne 7. 3. 2003 J. proti Slovensku, rozhodnutí ze dne 27. 6. 2004, B. proti Polsku), že článek 1 Protokolu č. 1 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, zaručující ochranu vlastnického práva nemůže být vykládán tak, že by jakkoli omezoval svobodu smluvních států při výběru podmínek, za kterých přistoupí k navracení majetku, který na ně byl převeden předtím, než ratifikovaly Úmluvu. Rovněž nijak neomezuje jejich svobodu stanovit působnost restitučních norem a podmínky, za kterých lze vrátit majetek osobám, které ho byly zbaveny (rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ve věci J. proti Slovensku, shodně rozsudek jeho velkého senátu ve věci K. proti Slovensku). Právo na obnovení vlastnického práva jim tedy garantováno není.“
V nyní posuzované věci bylo nalézacími soudy zjištěno, že Československý stát se v roce 1945 chopil držby sporných nemovitých věcí na základě dekretu a právní předchůdce žalobců F. J. II. z XY byl podle tohoto dekretu vyhláškou bývalého Okresního národního výboru v Olomouci ze dne 3. 7. 1945, č. j. 470/pres. označen za osobu německé národnosti. Konfiskaci svého majetku se přitom tehdy dostupnými právními prostředky neúspěšně bránil. S ohledem na výše uvedené závěry je tak nesporné, že nemovitosti přešly do vlastnictví státu dnem účinnosti dekretu, a tímto dnem také zaniklo vlastnické právo právního předchůdce žalobců. Z tohoto důvodu pak nemohl F. J. II., kníže z XY, převést věnovací listinou ze dne 3. 1. 1970 sporný majetek na žalobkyni a), a žalobci se tudíž nemohou úspěšně domáhat ochrany vlastnického práva za použití obecných občanskoprávních institutů - žaloby na určení vlastnického práva, žaloby na vyklizení a žaloby na vydání věci (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2007, sp. zn. 22 Cdo 493/2005, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 3. 2007, sp. zn. 22 Cdo 1703/2006, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2017, sp. zn. 22 Cdo 4705/2016).
Přípustnost dovolání proto nemohou založit námitky dovolatelů, jimiž polemizují s názorem odvolacího soudu ohledně aplikace Stanoviska na posuzovanou věc, neboť jak Ústavní soud, tak i Nejvyšší soud ve své rozsáhlé judikatuře navazující právě na výklad Stanoviska podrobně vysvětlil, že obnova vlastnického práva k majetku zabavenému podle dekretu je i nadále výslovně vyloučena.
K otázce posuzování případných vad konfiskačního řízení:
K otázce posuzování případných vad konfiskačního řízení se velmi podrobně vyjádřil Ústavní soud v již uvedeném Stanovisku, kdy dovodil, že skutečnosti nastalé před 25. 2. 1948 a jejich právní následky, nelze-li na ně v taxativně stanovených případech aplikovat příslušná ustanovení restitučních zákonů, jsou dokonanými skutečnostmi jak z pohledu práva mezinárodního, tak i z pohledu práva vnitrostátního. Dále uvedl, že konfiskace podle dekretu byla zákonným aktem, jejž nelze posuzovat z hlediska vad, nicotnosti či věcné nesprávnosti na něj navazujících správních (deklaratorních) rozhodnutí, není-li to zákonem výslovně připuštěno, a že odmítnutí ochrany tvrzenému právu nemůže být v takových případech v rozporu s čl. 11 Listiny základních práv a svobod. Opakovaně přitom ve své rozhodovací praxi zdůraznil, že ve věcech konfiskace podle dekretu zpravidla docházelo ke konfiskaci přímo ze zákona bez správního řízení (srovnej usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 89/94 ze dne 10. 11. 1994), byl-li vlastník věci již jako osoba, jejíž majetek konfiskaci podléhal, ze strany státních orgánů označen (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 24. 6. 2003, sp. zn. II. ÚS 155/03) a jestliže on sám nenavrhl, aby bylo ve správním řízení rozhodnuto, nebo vydání takového deklaratorního rozhodnutí neuznal za potřebné sám správní úřad.
Odvolací soud v nyní posuzované věci srozumitelně vyložil, že tvrzení o vadách v konfiskačním řízení vydaného rozhodnutí samo o sobě není s to účinky konfiskace zpochybnit, neboť právním titulem převodu vlastnického práva zde není tento správní akt, nýbrž dekret sám. Rovněž připomněl, že mimo rámec správního soudnictví není soud ani oprávněn zkoumat věcnou správnost správního aktu. Navíc odvolací soud ani neshledal, že by správní akty byly nulitní a s odkazem na závěry usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2017, sp. zn. 22 Cdo 4705/2016, a usnesení Ústavního soudu ze dne 20. 2. 2020, sp. zn. III. ÚS 2130/17, podrobně vysvětlil, jak k tomuto závěru dospěl a zdůraznil, že správní akty bývalého Okresního národního výboru v Olomouci byly opakovaně přezkoumány Zemským národním výborem v Brně a poté i Správním soudem a nebylo ani zjištěno, že by jejich neexistence byla namítána v rámci tehdy uplatněné obrany právního předchůdce žalobců.
S ohledem na výše uvedené závěry proto nemohou být připuštěny námitky dovolatelů ohledně tvrzené nicotnost správního aktu - vyhlášky ze dne 3. 7. 1945, č. j.
470/pres. – pro nedostatek věcné pravomoci bývalého Okresního národního výboru v Olomouci, z důvodu absolutní jurisdikční a exekuční imunity F. J. II. z XY jako hlavy státu, z důvodu neexistence orgánu, který jej měl vydat, či z důvodu jeho nevykonatelnosti. Bez ohledu na to, jaké argumenty dovolatelé k vadám konfiskačního řízení předkládají, jaké důkazy k prokázání svých tvrzení navrhují a jaké právní otázky v souvislosti s namítanými vadami konfiskačního řízení vymezují, nemůže jim dovolací soud přikládat žádnou právní relevanci, neboť jak již bylo mnohokrát judikaturou vyloženo, tvrzení o vadách v konfiskačním řízení vydaného rozhodnutí samo o sobě není s to účinky konfiskace zpochybnit, neboť právním titulem přechodu vlastnického práva zde není tento správní akt, nýbrž dekret samotný.
To platí s ohledem na vymezenou přípustnost dovolání zejména ve vztahu k námitce, že v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud nebyla řešena otázka jurisdikční imunity hlavy státu v roce 1945. Skutečnost, že právní předchůdce byl ve smyslu mezinárodního práva hlavou neutrálního státu, a tudíž na něj mohla dopadat jurisdikční imunita, nemůže vést k přezkumu a ochraně jeho vlastnického práva k majetku, který pozbyl před únorem 1948 na základě dekretu. Je tomu tak zejména z důvodu historických a právních okolností, za nichž dekret v roce 1945 vznikl. Skutečnost, že vydání dekretu bylo i z hlediska mezinárodního práva legálním a legitimním aktem, respektuje i Evropský soud pro lidská práva. K možnému průlomu za danou časovou hranici by mohlo dojít již jen cestou zákona, a to pouze v případě, že by vyvstala nutnost řešit určitou problematiku. Tou ale není tvrzená jurisdikční imunita hlavy státu.
K nesprávnému posouzení projednání nároku dovolatelů:
Dovolatelé těmito námitkami vytýkají odvolacímu soudu, že neprojednal jejich nárok podle §1040 o. z. Podstatou argumentace dovolatelů je zejména zpochybnění závěrů nalézacích soudů, že v důsledku tzv. restitučních zákonů není možný přezkum zákonnosti přechodu vlastnického práva k nemovitostem na základě dekretu, potažmo vyhlášky.
Těmto námitkám přisvědčit nelze. Nalézací soudy v žádném případě žalobcům právo na ochranu jejich vlastnického práva podle obecných předpisů neodepřely; realizace vlastnického práva žalobců - tak, jako v případě jakéhokoliv jiného účastníka - předpokládá, že v řízení bude prokázáno jejich vlastnictví (resp. skutečnosti je zakládající). To se však v nyní posuzované věci nestalo. Sporné nemovitosti přešly do vlastnictví Československého státu dnem účinností dekretu (23. 6. 1945), a tímto dnem také zaniklo vlastnické právo právního předchůdce žalobců. Z tohoto důvodu pak nemohly být v dědickém řízení po právním předchůdci žalobců projednány nemovitosti, které mu již z důvodu konfiskace majetku nepatřily a jejich vlastníkem se nemohl stát ani ten, komu bylo v dědickém řízení potvrzeno jejich nabytí (srovnej již uváděné usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2017, sp. zn. 22 Cdo 4705/2016, a usnesení Ústavního soudu ze dne 20. 2. 2020, sp. zn. III. ÚS 2130/17). Dovolací soud navíc ani neshledává, že by došlo k porušení základního práva dovolatelů na spravedlivý proces. Dovolatelé ostatně velmi často argumentují (i v dalších bodech dovolání) judikaturou Nejvyššího i Ústavního soudu, která řeší potenciální přechod vlastnického práva na stát po roce 1948. Tu však nelze na případy konfiskace provedené před 25. 2. 1948 použít.
K namítaným procesním pochybením:
Podle dovolatelů jim odvolací soud svým postupem (zejména tím, že odmítl projednat jejich nárok podle §1040 o. z.) odepřel právo na spravedlivý proces a porušil tím i další práva a zásady, jako například právo na přístup k nezávislému soudu s plnou pravomocí věc projednat, právo na přezkoumatelné a řádné odůvodnění, majetkové právo každé samostatně a ve spojení se zákazem diskriminace, zásadu rovnosti zbraní, právo na soukromý a rodinný život, právo na účinné právní prostředky nápravy, jakož i práva vyplývající z mezinárodních nástrojů ochrany v oblasti lidských práv a mnohá další. Rovněž dovolatelé namítají nepřezkoumatelnost rozhodnutí nalézacích soudů.
Dovolací soud žádné zde uváděné porušení práv nebo zásad neshledává. Skutečnost, že odvolací soud založil své řádně, důvodně a přezkoumatelně odůvodněné rozhodnutí na závěru, s nímž dovolatelé nesouhlasí, nezakládá porušení jejich ústavně zaručených práv. Dovolatelé staví své námitky na tom, že konfiskace majetku jejich právního předchůdce byla nezákonná. Tak tomu ale není. Evropský soud pro lidská práva dal zcela jasně najevo, že státy mají volnost ve stanovení podmínek pro zmírnění některých majetkových křivd. Judikatura Ústavního soudu v tzv. restitučních věcech byla sjednocena plénem Ústavního soudu, podle jehož Stanoviska nalézací soudy postupovaly a přitom dovolatelům poskytly rozsáhlý rozbor konstantně zastávaného názoru k této problematice, a svá rozhodnutí i velmi podrobně odůvodnily. Od závěrů zde uvedených se nehodlá dovolací soud odchýlit.
K nesprávnému posouzení nároku na peněžitou náhradu a nároku na náhradu škody.
Obsahem podaného dovolání jsou rovněž o námitky, že právní předchůdce žalobců byl v rozporu s mezinárodním právem zbaven vlastnického práva, aniž by mu byla přisouzena náhrada. Ústavní soud však již v usnesení ze dne 20. 2. 2020, sp. zn. III. ÚS 2130/17, vysvětlil, že absence náhrady je inherentním znakem konfiskace, pro kterou z podstaty věci nemusí být splněny dnešní podmínky vyvlastnění podle čl. 11 odst. 4 Listiny.
K dalším námitkám dovolatelů:
Námitka, že Stanovisko žádným způsobem neřeší možnost mimořádného vydržení nemovité věci státem za situace, kdy je nemovitá věc státem okupována bez právního titulu, přípustnost dovolání nezakládá. V nyní posuzované věci byl tím titulem ke konfiskaci majetku právního předchůdce žalobců bezpochyby dekret. Nejedná se tedy o případ, kdy majetek přešel na stát bez právního důvodu. Námitka je proto bezpředmětná.
Dovolatelé dále zcela opomíjí, že jimi namítané vady řízení (kam patří uplatněná námitka, že odvolací soud neprovedl všechny jimi navržené důkazy, že jeho rozhodnutí je nepřezkoumatelné, že se nevypořádal se všemi vznesenými námitkami, nebo že bylo porušeno právo dovolatelů na spravedlivý proces) samy o sobě nemohou vést k přípustnosti dovolání; jsou subsidiárním dovolacím důvodem (srovnej §241a odst. 1 a contrario a §242 odst. 3 o. s. ř.); jestliže dovolatelé v souvislosti s tvrzenými vadami řízení nevymezí právní otázku, která by zakládala přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř., může dovolací soud k vadám řízení přihlédnout pouze v tom případě, že z jiného důvodu shledá dovolání jako přípustné (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 9. 2014, sp. zn. 22 Cdo 3332/2014, či ze dne 25. 11. 2014, sp. zn. 22 Cdo 4553/2014). Ani Ústavní soud nezpochybňuje, že vady řízení, natož i námitka porušení ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces samy o sobě k přípustnosti dovolání nepostačují, pokud v jejich souvislosti není vymezena řádná právní otázka přípustnosti dovolání (srovnej např. nález Ústavního soudu ze dne 26. 9. 2017, sp. zn. III. ÚS 3717/16, bod 22 a 23).
Lze uzavřít, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněného dovolacího důvodu věcně správný, je založen na právní otázce, kterou odvolací soud vyřešil v souladu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu i Ústavního soudu a dovolací soud nemá důvod vyřešenou právní otázku posoudit jinak. Nejvyšší soud proto dovolání žalobců podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
V souladu s §243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. neobsahuje rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodnění.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li žalobci povinnost uloženou jim tímto rozhodnutím, mohou se žalovaní 2), 3), 5) a 6) domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
V Brně dne 13. 12. 2021
Mgr. David Havlík
předseda senátu