ECLI:CZ:NS:2021:23.CDO.1142.2021.1
sp. zn. 23 Cdo 1142/2021-295
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., ve věci žalobkyně Bison & Rose, s.r.o. , se sídlem v Praze 6, Bělohorská 33, Břevnov, PSČ 160 00, identifikační číslo osoby 25660004, zastoupené Mgr. Lukášem Wimětalem, advokátem se sídlem v Brně, Údolní 388/8, PSČ 602 00, proti žalovanému A. B. , nar. XY, bytem XY, zastoupenému Mgr. Jiřím Urbánkem, advokátem se sídlem v Praze 2, Na Kozačce 1289/7, PSČ 120 00, o ochranu pověsti právnické osoby, vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 47 Cm 41/2017, o dovolání žalobkyně proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 30. 11. 2020, č. j. 3 Cmo 185/2020-263, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradu nákladů dovolacího řízení 1 512,50 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám právního zástupce žalovaného, Mgr. Jiřího Urbánka, advokáta.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.):
Odvolací soud napadeným usnesením potvrdil usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 1. 10. 2020, č. j. 47 Cm 41/2017-251, jímž soud prvního stupně zastavil řízení o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 11. 3. 2020, č. j. 3 Cmo 51/2019-235, a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Své rozhodnutí odůvodnil tím, že žalobkyně nezaplatila soudní poplatek za dovolání ani ve lhůtě stanovené jí ve výzvě soudu prvního stupně. Jelikož se na poplatkovou povinnost žalobkyně za toto dovolání použije ustanovení §9 odst. 1 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění účinném od 30. 9. 2017, po marném uplynutí lhůty se k zaplacení poplatku nepřihlíží.
Usnesení odvolacího soudu napadla v celém rozsahu žalobkyně dovoláním, které považuje za přípustné podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), pro řešení dvou otázek procesního práva, jež mají být dle žalobkyně posouzeny dovolacím soudem jinak. A to jednak otázky, zda poplatníkovi „nic nebrání“ uhradit soudní poplatek již při samotném podání zpoplatněného návrhu, resp. zda usnesení o „vyměření“ soudního poplatku stanovuje již pouze lhůtu náhradní, a dále otázky, zda v případě nezohlednění opožděné úhrady soudního poplatku z omluvitelných důvodů, kdy by zastavení řízení mělo pro poplatníka závažné a nenapravitelné následky, dochází k odepření ústavně zaručeného práva na soudní ochranu podle článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Kromě toho má žalobkyně své dovolání za přípustné pro řešení otázky procesního práva, jež dle žalobkyně dosud v rozhodování dovolacího soudu nebyla vyřešena, zda k zastavení dovolacího řízení podle §9 odst. 1 zákona o soudních poplatcích může dojít tehdy, kdy již ve smyslu §9 odst. 4 písm. a) tohoto zákona soud prvního stupně rozhodl o věci samé.
Nesprávnost právního posouzení věci spatřuje žalobkyně v tom, že odvolací soud nezohlednil skutečnost, že jediné administrativní pochybení účastníka řízení při provádění platby může zapříčinit nezvratné procesní a hmotněprávní následky s důsledkem odepření práva jednotlivce na soudní ochranu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. A to za situace, kdy poplatník není oprávněn zaplatit soudní poplatek převyšující 5 000 Kč pomocí kolků, placení okamžitou elektronickou platbou (např. platební kartou) není umožněno a zaplacení poplatku bezhotovostním převodem z účtu zároveň s podáním návrhu není praktické pro neznalost bankovního účtu soudu a variabilního symbolu. Lhůtu stanovenou ve výzvě soudu k zaplacení soudního poplatku proto nelze považovat za lhůtu náhradní.
Žalobkyně má za to, že současné znění §9 odst. 1 zákona o soudních poplatcích představuje nedůvodnou a neúnosnou tvrdost, když nebere v úvahu výjimečné situace, jež poplatník soudního poplatku nezavinil, a je tak zjevně v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Žalobkyně shledává nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem rovněž v tom, že k zastavení dovolacího řízení došlo v projednávané věci rozporu s §9 odst. 4 písm. a) zákona o soudních poplatcích, neboť soudem prvního stupně již bylo rozhodnuto o věci samé.
Žalobkyně navrhla, aby dovolací soud změnil napadené usnesení odvolacího soudu tak, že se předmětné dovolací řízení nezastavuje, popřípadě aby napadené usnesení odvolacího soudu, jakož i soudu prvního stupně, zrušil.
Žalovaný se k dovolání žalobkyně vyjádřil tak, že považuje napadené usnesení odvolacího soudu za správné, a navrhl, aby dovolací soud dovolání žalobkyně odmítl, popřípadě zamítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno v zákonné lhůtě a oprávněnou osobou, zastoupenou advokátem (§240 odst. 1 a §241 odst. 1 o. s. ř.), dospěl k závěru, že dovolání nelze shledat přípustným podle §237 o. s. ř.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1 až 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (odst. 1). V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh) (odst. 2). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení (odst. 3).
Nejvyšší soud dospěl ve své rozhodovací praxi k ustálenému závěru, podle kterého neuhradí-li poplatník soudní poplatek za řízení splatný podáním žaloby ani dodatečně ve lhůtě určené ve výzvě soudu dle §9 odst. 1 věty první zákona o soudních poplatcích (ve znění účinném od 30. 9. 2017), soud zastaví řízení pro neuhrazení soudního poplatku bez zřetele k tomu, že poplatník v mezidobí soudní poplatek již (opožděně) uhradil. To platí i v případě, že se jedná o soudní poplatek za opravný prostředek podaný poté, kdy soud prvního stupně začal jednat o věci samé (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2019, sen. zn. 29 ICdo 156/2018, uveřejněné pod číslem 30/2020 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a obdobně rovněž usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2018, sp. zn. 22 Cdo 2827/2018, ze dne 20. 12. 2018, sp. zn. 25 Cdo 3918/2018, ze dne 7. 3. 2019, sp. zn. 26 Cdo 4200/2018, ze dne 19. 11. 2018, sp. zn. 32 Cdo 3698/2018, a ze dne 20. 12. 2018, sen. zn. 29 ICdo 152/2018, proti němuž byla ústavní stížnost odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21. 5. 2019, sp. zn. I. ÚS 1147/19).
Ústavní soud v tomto směru dovodil, že již samotná povinnost soudů vyzvat poplatníka k úhradě splatného soudního poplatku je do jisté míry beneficiem, jelikož poplatková povinnost je jednoznačně určena zákonem a poplatníku v zásadě nic nebrání, aby ji řádně splnil již při podání žaloby. Jestliže tak neučiní, a dokonce tak neučiní ani v dodatečné (náhradní) propadné lhůtě poskytnuté soudem, je zastavení řízení logickým a ústavně konformním důsledkem jeho pasivity (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 20. 6. 2018, sp. zn. I. ÚS 1335/18, a ze dne 26. 6. 2018, sp. zn. I. ÚS 1680/18).
Ústavní soud dále dospěl k závěru, že právní úprava dle §9 odst. 1 věty poslední zákona o soudních poplatcích, ve znění účinném od 30. 9. 2017, je v souladu s ústavním pořádkem, a návrh na její zrušení zamítl (srov. nález Ústavního soudu ze dne 30. 3. 2021, sp. zn. Pl. ÚS 9/20).
Ze shora uvedeného plyne, že otázky předložené dovolatelkou již byly v rozhodování dovolacího soudu vyřešeny, přičemž odvolací soud nemá důvod se od tohoto řešení odchylovat, a odvolací soud je posoudil v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu i Ústavního soudu.
Proto dovolací soud s ohledem na výše uvedené dovolání žalobkyně podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Pro úplnost pak lze uvést, že dovolací soud rozsah dovolání vymezený žalobkyní tak, že se usnesení odvolacího soudu napadá v celém rozsahu, posoudil s přihlédnutím k celkovému obsahu dovolání (§41 odst. 2 o. s. ř.) a dovodil, že proti nákladovému výroku napadeného usnesení dovolání ve skutečnosti nesměřuje, neboť ve vztahu k tomuto výroku postrádá dovolání jakékoli odůvodnění. Kromě toho by proti tomuto výroku nebylo dovolání podle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. přípustné.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat jeho výkonu.
V Brně dne 31. 5. 2021
JUDr. Kateřina Hornochová
předsedkyně senátu