ECLI:CZ:NS:2021:23.CDO.1197.2021.1
sp. zn. 23 Cdo 1197/2021-486
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a soudců JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., a JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., ve věci žalobkyně Medica Healthworld a. s. , se sídlem v Brně – Štýřicích, Bidláky 837/20, identifikační číslo osoby 27661857, zastoupené JUDr. Světlanou Žabenskou, advokátkou se sídlem v Brně, Šumavská 618/3a, proti žalované Všeobecné zdravotní pojišťovně České republiky , se sídlem v Praze 3 – Vinohradech, Orlická 2020/4, identifikační číslo osoby 41197518, o zaplacení částky 36.394.887 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 12 C 188/2015, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. 6. 2020, č. j. 91 Co 378/2019-434, takto:
Dovolání se odmítá .
Odůvodnění:
(dle §243f odst. 3 o. s. ř.)
Obvodní soud pro Prahu 3 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 24. 4. 2019, č. j. 12 C 188/2015-369, zamítl žalobu o zaplacení 36.394.887 Kč s příslušenstvím (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky a o náhradě nákladů řízení státu (výrok II. až IV.).
K odvolání žalobkyně a žalované Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 24. 6. 2020 potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. ohledně částky 32.282.220,54 Kč s příslušenstvím (první výrok) a zrušil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. ohledně částky 4.112.666,46 Kč s příslušenstvím a ve výrocích II. až IV. a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (druhý výrok).
Proti prvnímu výroku rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně (dále též jen „dovolatelka“) dovolání s tím, že je považuje za přípustné ve smyslu §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), neboť napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena. V konkrétnosti dovolatelka formuluje otázky, zda:
a) právní vztahy mezi podnikateli při jejich podnikatelské činnosti a žalovanou, jakožto státní organizací, při náboru nových pojištěnců, jakožto uspokojováním veřejných potřeb, představují obchodněprávní vztahy ve smyslu §261 odst. 2 zák. č. 513/1991 Sb. obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“);
b) se na právní vztahy dle předchozího bodu vztahuje čtyřletá promlčecí doba podle §397 obch. zák., nebo dvouletá promlčecí doba dle §107 odst. 1 zák. č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“).
Dovolatelka uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci (§241a odst. 1 o. s. ř.) a navrhuje, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu v požadovaném rozsahu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaná se k dovolání vyjádřila v tom smyslu, že navrhuje, aby dovolací soud dovolání jako nepřípustné odmítl, popřípadě zamítl.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř., zkoumal, zda dovolání obsahuje zákonné obligatorní náležitosti dovolání a zda je přípustné.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu vázán uplatněným dovolacím důvodem (srov. §242 odst. 3 větu první o. s. ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo která již dovolacím soudem vyřešena byla, ale má být posouzena jinak, a zda je tedy dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř. přípustné, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že jsou splněna kritéria přípustnosti dovolání obsažená v tomto ustanovení. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud, který jediný je oprávněn tuto přípustnost zkoumat (srov. §239 o. s. ř.), dospěje k závěru, že kritéria přípustnosti dovolání uvedená v ustanovení §237 o. s. ř. skutečně splněna jsou.
Protože dovolání může být podle ustanovení §237 o. s. ř. přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek, je dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu pouze z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 1 o. s. ř.).
Dovolání není přípustné.
Odvolací soud svůj závěr o tom, že námitka promlčení žalované je důvodná ve vztahu k nároku žalobkyně za období od 1. 7. 2011 do 29. 6. 2013, odůvodnil s odkazem na závěry ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Ten zejména v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2020, sp. zn. 32 Cdo 4205/2019 (ústavní stížnost proti tomuto usnesení byla usnesením Ústavního soudu ze dne 8. 4. 2020, sp. zn. II. ÚS 911/20, odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný), uvedl a blíže odůvodnil závěr, dle kterého se posouzení běhu promlčecí doby, jde-li o vydání plnění z bezdůvodného obohacení z činnosti spočívající v náboru nových pojištěnců ve vztahu k obohacené, kterou je (stejně jako ve věci zde souzené) Všeobecná zdravotní pojišťovna České republiky, řídí úpravou §107 odst. 1 obč. zák. Za této situace nelze odvolacímu soudu ničeho vytknout, jestliže dovodil, že právo na vydání plnění z bezdůvodného obohacení se ve zde projednávané věci promlčí za dva roky ode dne, kdy se oprávněný dozví, že došlo k obohacení a kdo se na jeho úkor obohatil dle §107 odst. 1 obč. zák. Od těchto závěrů nemá dovolací soud důvod se odchylovat ani ve věci zde projednávané.
Dovolatelka uvedený závěr zpochybňuje tvrzením, že žalovaná je státní organizací, která se ve smyslu §261 odst. 2 obch. zák. považuje za stát při uzavírání smluv, z jejichž obsahu vyplývá, že jejich obsahem je uspokojování veřejných potřeb.
Rozhodovací praxe Nejvyššího soudu je jednotná v závěru, že obchodním závazkovým vztahem může být i vztah, který je komplexně upraven v jiném zákoně, jako např. právě institut bezdůvodného obohacení v občanském zákoníku. Podstatné je, aby šlo o tzv. relativní obchod ve smyslu ustanovení §261 odst. 1 a 2 obch. zák., o tzv. absolutní obchod ve smyslu výčtu podávajícího se z ustanovení §261 odst. 3 obch. zák. nebo o závazkový vztah, jemuž strany přisoudily povahu obchodního vztahu písemnou volbou práva podle §262 obch. zák. K závěru, že vztah z bezdůvodného obohacení vzniklého přijetím plnění bez právního důvodu (srov. §451 odst. 2 obč. zák.) je obchodním závazkovým vztahem, je nezbytný předchozí úsudek, že majetkový prospěch, o jehož vydání jde, byl získán na základě vztahu, který svým pojetím odpovídá ustanovením §261 odst. 1 až 3 a §262 obch. zák. (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2019, sp. zn. 32 Cdo 20/2018).
Obchodní charakter závazkového vztahu podle úpravy obchodního zákoníku vyplývá buď z toho, že jde o závazkový vztah mezi podnikateli při jejich podnikání, nebo mezi podnikatelem při jeho podnikání a státem nebo samosprávnou územní jednotkou při zabezpečení veřejných potřeb, popřípadě státní organizací, na kterou bylo zabezpečení veřejných potřeb státem přeneseno (relativní obchody), nebo z povahy věci samé - z povahy určitých typických obchodních nebo jiných podnikatelských jednání, u určitých smluv, kterým byl na základě jejich povahy tento charakter přiznán (absolutní obchody). Pokud jde o vztahy mezi podnikatelem a státem nebo územní samosprávnou jednotkou, popřípadě státní organizací, je podmínkou, že jde o zajištění veřejných potřeb. Veřejnou potřebou bude nejen potřeba týkající se všech občanů, ale i potřeba, na níž je zájem z hlediska určité územní oblasti (která se nemusí krýt s určitým krajem) nebo obce, potřeba v určitých věcných oblastech a úsecích, na kterých je obecně uznávaný zájem. Půjde o zájmy v oblasti hospodářské, zdravotnictví, životního prostředí, sociální nebo kulturní. Typicky půjde o akce zajišťované veřejnými zakázkami, např. stavby státních nemocnic, škol, komunikací, a to i místních, zajišťování potřeb škol a státních nemocnic, ale dále podle převažujících názorů např. i provádění správy domů ve vlastnictví obce (srov. Štenglová, I., Plíva, S., Tomsa, M. a kol., Obchodní zákoník. Komentář. 13. vydání. Praha: C. H. Beck, 2010, s. 896 a násl.). Podmínka aplikace obchodního zákoníku na závazkové vztahy ve smyslu ustanovení §261 odst. 2 obch. zák. vztahující se k vymezení předmětu vztahu, tj. že musí jít o vztahy týkající se zabezpečování veřejných potřeb, je splněna i v případě širší souvislosti (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 1999, sp. zn. 29 Cdo 2115/98, uveřejněný pod číslem 41/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 12. 2010, sp. zn. 28 Cdo 4437/2010, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2006, sp. zn. 33 Odo 478/2004).
Z uvedeného vyplývá, že pro založení obchodního charakteru závazkového vztahu podle §261 odst. 2 obch. zák. v projednávané věci je namístě zkoumat, zda se obsah závazku dotýká uspokojování veřejných potřeb pouze tehdy, jde-li o závazkový právní vztah mezi podnikatelem při jeho podnikatelské činnosti na straně jedné a státem, samosprávnou územní jednotkou či státní organizací na straně druhé. Tvrzení dovolatelky o tom, že činnost poskytovaná žalované směřovala k uspokojení veřejných potřeb, tak není pro posouzení projednávané věci významné, jestliže současně žalovaná není státem, samosprávnou územní jednotkou či státní organizací.
Přitom sama otázka, zda je žalovaná státní organizací, není způsobilá založit přípustnost dovolání, neboť odpověď na ni vyplývá již ze samotného §2 zák. č. 551/1991 Sb., o Všeobecné zdravotní pojišťovně České republiky, ze kterého plyne, že žalovaná je právnickou osobou zřízenou zákonem, která v právních vztazích vystupuje svým jménem, může nabývat práv a povinností a nese odpovědnost z těchto vztahů vyplývající, a které je zákonem svěřeno provádění veřejného zdravotního pojištění. Obdobně je činnost provádění veřejného zdravotní pojištění svěřena resortním, oborovým, podnikovým a dalším zdravotním pojišťovnám za podmínek stanovených v zák. č. 280/1992 Sb., o resortních, oborových, podnikových a dalších zdravotních pojišťovnách, aniž by i tyto měly postavení státní organizace. Z uvedeného plyne, že ani žalovaná není státní organizací ve smyslu §261 odst. 2 obch. zák.
Na tomto závěru ničeho nemění ani dovolatelkou odkazovaný §2 písm. a) zák. č. 320/2001 Sb., o finanční kontrole ve veřejné správě, který vymezuje blíže orgány veřejné správy, mezi které řadí jak Všeobecnou zdravotní pojišťovnu České republiky, tak pojišťovny zaměstnanecké, avšak toliko pro účely tohoto zákona. Obdobně důvodný není ani poukaz dovolatelky na to, že žalovaná je povinným subjektem dle §2 zák. č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím.
Dovolatelka dále namítá, že rozhodnutí odvolacího soudu trpí další vadou, a tou je nepřezkoumatelnost. K uvedené námitce dovolací soud pouze připomíná, že tato sama o sobě nemůže zakládat přípustnost dovolání, neboť nepřezkoumatelnost rozhodnutí představuje vadu řízení, která sama o sobě způsobilým dovolacím důvodem není (tím je toliko nesprávné právní posouzení věci); k její případné existenci by mohl dovolací soud přihlédnout z úřední povinnosti (§242 odst. 3 o. s. ř.) jen v případě přípustného dovolání. Tvrzení dovolatelky o vadě řízení nezahrnuje žádnou odvolacím soudem řešenou otázku procesního práva, která by splňovala předpoklady vymezené v ustanovení §237 o. s. ř., přípustnost dovolání tudíž založit nemůže, i kdyby se odvolací soud namítaného procesního pochybení dopustil (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2014, sp. zn. 32 Cdo 14/2014, ze dne 15. 9. 2015, sp. zn. 32 Cdo 1145/2015, ze dne 19. 10. 2016, sp. zn. 32 Cdo 1964/2016, a ze dne 12. 9. 2018, sp. zn. 23 Cdo 1913/2018).
Namítá-li dovolatelka v této souvislosti porušení svých ústavně zaručených práv, může být toto předmětem dovolacího přezkumu, jen pokud dovolatel i při namítání porušení svých ústavně zaručených práv řádně vymezí, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání v intencích §237 až 238a o. s. ř. (srov. bod 57 a 58 stanoviska pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, či odůvodnění nálezu Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2016, sp. zn. III. ÚS 1594/16). Tomuto požadavku dovolatelka nedostála.
Nejvyšší soud tedy s ohledem na výše uvedené dovolání žalobkyně podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení nebylo rozhodnuto, neboť se tímto rozhodnutím řízení nekončí (§151 odst. 1 část věty před středníkem o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. 6. 2021
JUDr. Pavel Horák, Ph.D.
předseda senátu