ECLI:CZ:NS:2021:23.CDO.1208.2021.1
sp. zn. 23 Cdo 1208/2021-178
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., ve věci žalobce T. P. , nar. XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Hanou Zabadalovou, advokátkou se sídlem Vrchlického 2541/19, 695 01 Hodonín, proti žalované Direct pojišťovně, a.s. , se sídlem Nové sady 996/25, 602 00 Brno, IČO 25073958, zastoupené Mgr. Hynkem Růžičkou, LL.M., advokátem se sídlem Nové sady 996/25, 602 00 Brno, o zaplacení 350 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 108 C 82/2019, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 11. 11. 2020, č. j. 19 Co 143/2020-154, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 12 100 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jejího zástupce.
Odůvodnění:
Krajský soud v Brně (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 11. 11. 2020, č. j. 19 Co 143/2020-154, výrokem I. potvrdil rozsudek Městského soudu v Brně (dále jen „soud prvního stupně“) ze dne 7. 5. 2020, č. j. 108 C 82/2019-128, jímž byla žaloba zamítnuta a rozhodnuto o náhradě nákladů; výrokem II. rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Odvolací soud dospěl k závěru, že soud prvního stupně správně dovodil, že je důvod pro zamítnutí žaloby, jíž se žalobce domáhal po žalované úhrady částky 350 000 Kč z titulu plnění z pojistné smlouvy o pojištění podnikatelských rizik uzavřené s žalovanou pod č. 700000057360 s počátkem pojištění ke dne 3. 11. 2017, jestliže žalobce neunesl břemeno tvrzení, zůstala-li jeho tvrzení i po poučení soudem natolik nedostatečná, že nebylo možno určit základ jeho nároku pro stanovení výše případného pojistného plnění. Ze skutkových tvrzení žalobce nebyl zřejmý rozsah poškození jeho nemovitosti. Soud prvního stupně, s jehož závěry se odvolací soud ztotožnil, se při posouzení otázky neunesení břemene tvrzení řídil závěry ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu (rozsudky ze dne 21. 3. 2007, sp. zn. 28 Cdo 1396/2010 a ze dne 24. 11. 2009, sp. zn. 28 Cdo 2953/2009). Odvolací soud považoval za zcela přiléhavý i další důvod zamítnutí žaloby, a sice že nebyly naplněny podmínky pro vznik pojistné události v případě odcizení věcí, jestliže se pachatelé do nemovitosti žalobce nedostali násilným vniknutím, přičemž žalobce neučinil vše proto, aby pojistná událost nenastala a naopak trpěl porušování povinností ze strany třetích osob, které nechal ve své nemovitosti bydlet, a které mu měly způsobit na nemovitosti a na věcech v ní umístěných škodu.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, v němž namítá nesprávné právní posouzení věci. Nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, který potvrdil zamítnutí žaloby soudem prvního stupně z důvodu, že žalobce neunesl břemeno tvrzení ohledně uplatněného nároku a z důvodu nenaplnění podmínek pro přiznání práva na výplatu pojistného plnění. V dovolání žalobce rekapituluje dosavadní řízení a vznáší námitky k dokazování, kdy poukazuje i na to, že soud prvního stupně neprovedl některé jím navržené důkazy. Podle dovolatele důvody zamítnutí žaloby nemají oporu v provedeném dokazování. Žalobce má za to, že dovolání je přípustné, pokud otázka týkající se neunesení břemene tvrzení žalobcem nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu řešena. Závěrem navrhl zrušení rozsudků odvolacího soudu a soudu prvního stupně a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
K dovolání žalobce podala žalovaná vyjádření, v němž navrhla odmítnutí dovolání, neboť je přesvědčena, že dovolání není přípustné, jestliže žalobce v dovolání zcela rezignoval na obligatorní náležitost dovolání - vymezení kritérií přípustnosti dovolání, omezil se toliko na shrnutí dosavadního řízení a prezentaci svého názoru k právnímu posouzení věci oběma soudy. Námitky žalobce, že soud prvního stupně neprovedl jím navržené důkazy a že závěry soudů nemají oporu s provedeném dokazování, nerespektují pravidlo, že dovolacímu přezkumu nemůže být podrobena správnost skutkového stavu věci. Žalovaná zdůraznila, že dovolatel neuvedl žádnou judikaturu Nejvyššího soudu, s níž by mělo být napadené rozhodnutí v rozporu. Podle žalované se soudy ani nijak neodchýlily od rozhodovací praxe dovolacího soudu při posouzení následků nesplnění povinnosti tvrzení a soud prvního stupně, s jehož závěry se odvolací soud ztotožnil, dokonce odkázal na relevantní judikaturu Nejvyššího soudu týkajících se neunesení břemene tvrzení.
Nejvyšší soud, jako soud dovolací podle §10a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), po zjištění, že dovolání žalobce bylo podáno včas (§240 odst. 1 o. s. ř.) k tomu oprávněným subjektem - účastníkem řízení, který je řádně zastoupen advokátem (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), posuzoval přípustnost podaného dovolání.
Podle §237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Nejvyšší soud je nucen nejprve připomenout, že ve své rozhodovací praxi opakovaně zdůrazňuje, že požadavek, aby dovolatel v dovolání konkrétně popsal, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako je tomu v projednávané věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které tam z uvedených hledisek považuje za splněné. Dovolání v dané věci by mohlo být přípustné podle §237 o. s. ř. za předpokladu, že by žalobce uvedl, od jaké ustálené rozhodovací praxe se odvolací soud při řešení právní otázky, na níž odvolací soud své rozhodnutí založil, odchýlil, což žalobce v dovolání neučinil, nebo by označil právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla vyřešena nebo byla dovolacím soudem rozhodována rozdílně, případně by měla být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak, přičemž z dovolání by muselo být zřejmé, od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má (podle mínění dovolatele) dovolací soud odchýlit. Uvedeným požadavkům na vymezení přípustnosti dovolání však žalobce nedostál. Navíc otázka neunesení břemene tvrzení byla již judikaturou dovolacího soudu řešena, nejedná se tedy o otázku v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud neřešenou, přičemž soudy při posouzení věci na relevantní judikaturu Nejvyššího soudu (cit. výše), týkající se otázky posouzení neunesení břemene tvrzení, odkázaly. Skutečnost, že dovolatel má jiný názor na právní závěr odvolacího soudu a namítá pouze nesprávné právní posouzení, bez tohoto, že by výslovně vymezil přípustnost dovolání k tvrzenému nesprávnému právnímu posouzení uplatněného nároku, nepředstavuje způsobilé vymezení přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř. (srov. usnesení ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod č. 4/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 12. 2013, sp. zn. 29 NSCR 114/2013 nebo usnesení ze dne 29. 10. 2015, sp. zn. 29 NSCR 104/2015 či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 5. 2019, sp. zn. 23 Cdo 1232/2019 - dostupných na www.nsoud.cz ).
Námitky dovolatele, týkající se nedostatečně zjištěného skutkového stavu, směřující do vad řízení, neodpovídají kritériím stanoveným v §237 o. s. ř. (vzhledem k §241a odst. 1 o. s. ř. nejsou ani způsobilým dovolacím důvodem); přípustnost dovolání tudíž založit nemohou, i kdyby se soud vytýkaných procesních pochybení dopustil (srov. např. závěry usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 11. 2017, sp. zn. 23 Cdo 4300/2017 nebo ze dne 28. 11. 2018, sp. zn. 23 Cdo 3745/2018 - veřejnosti dostupných na www.nsoud.cz ).
Přípustnost dovolání nemohou založit ani námitky založené na kritice hodnocení důkazů odvolacím soudem (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod označením 4/2014).
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání žalobce trpí vadami, které nebyly ani ve lhůtě podle §241b odst. 3 o. s. ř. odstraněny, což brání dovolacímu soudu v dovolacím řízení pokračovat. Nejvyšší soud proto dovolání žalobce odmítl (§243c odst. 1 o. s. ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§243f odst. 3 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. 5. 2021
JUDr. Kateřina Hornochová
předsedkyně senátu