ECLI:CZ:NS:2021:23.CDO.1389.2020.1
sp. zn. 23 Cdo 1389/2020-340
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a soudců JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., a JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., ve věci žalobce R. K. , se sídlem v XY, identifikační číslo osoby XY, zastoupeného JUDr. Petrem Holým, advokátem se sídlem v Praze 9, Místecká 567, proti žalovaným 1) Českému olympijskému výboru , se sídlem v Praze 10, Benešovská 1925/6, Vinohrady, identifikační číslo osoby 48546607, zastoupenému Mgr. Františkem Korbelem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 1, Na Florenci 2116/15, 2) CZ.NIC, z.s.p.o. , se sídlem v Praze 3, Milešovská 1136/5, identifikační číslo osoby 67985726, zastoupenému JUDr. Jiřím Čermákem, advokátem se sídlem v Praze 1, Klimentská 1216/46, o určení práva, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 41 Cm 16/2016, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 16. 12. 2019, č. j. 3 Cmo 29/2019-300, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému 1) na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 3 388 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám právního zástupce žalovaného 1), Mgr. Františka Korbela, Ph.D., advokáta.
III. Ve vztahu mezi žalobcem a žalovaným 2) žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.):
Vrchní soud v Praze napadeným rozsudkem změnil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 10. 10. 2018, č. j. 41 Cm 16/2016-206, tak, že zamítl žalobu o určení, že žalobce je oprávněným držitelem doménového jména czechteam.cz, a rozhodl o nákladech řízení. Rozhodl tak o žalobě, kterou se žalobce domáhal (mimo jiné) určení oprávněnosti držby uvedeného doménového jména, jehož správu vykonává žalovaný 2). Tato držba byla zpochybněna stanoviskem experta JUDr. Petra Hostaše ze dne 9. 7. 2016 vydaným podle Pravidel alternativního řešení sporů, které žalobce akceptoval při prodloužení registrace tohoto doménového jména, na jehož základě má žalovaný 2) toto doménové jméno převést na žalovaného 1). Uvedený expert odůvodnil své stanovisko zjištěním, že doménové jméno porušuje práva žalovaného 1) k jeho ochranným známkám číslo 165570, 165571, 466163 a 453101 a k jeho nezapsanému označení.
Odvolací soud na základě skutkových zjištění odůvodnil své rozhodnutí po právní stránce tím, že žalobce má za dané situace naléhavý právní zájem na požadovaném určení a podaná určovací žaloba je vhodným prostředkem k obraně jeho práv. Žalobce však při registraci doménového jména nebyl vzhledem k prioritě kombinované ochranné známky žalovaného 1) a dosavadnímu způsobu a okolnostem užívání doménového jména v dobré víře a k registraci neměl žádný jiný než spekulativní důvod. Ochranná známka žalovaného 1) je známkou s dobrým jménem a žalobce registrací a užíváním uvedeného doménového jména porušuje práva žalovaného 1) z ochranné známky podle §8 odst. 1 a odst. 2 písm. c) zákona č. 441/2003 Sb., o ochranných známkách a o změně zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), ve znění pozdějších předpisů, (zákon o ochranných známkách), a jedná v nekalé soutěži podle §2976 odst. 1 o. z. užíváním ochranné známky žalovaného 1), parazitováním na jeho pověsti a snížením možnosti žalovaného 1) uplatnit se u veřejnosti s vlastní hospodářskou nabídkou.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání s tím, že je považuje za přípustné dle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), neboť má za to, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, kterou odvolací soud vyřešil v rozporu „s platnou právní úpravou, v rozporu s tuzemskou judikaturou a v rozporu s judikaturou Evropského soudního dvora“, resp. „v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu, Ústavního soudu i Evropského soudu pro lidská práva“. Uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci dle ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř. Žalobce navrhl, aby dovolací soud změnil napadený rozsudek odvolacího soudu tak, že se žalobě vyhovuje, popř. aby dovolací soud tento rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
K dovolání žalobce se žalovaný 1) vyjádřil tak, že navrhuje dovolání odmítnout, popř. zamítnout.
Žalovaný 2) se k dovolání žalobce nevyjádřil.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno v zákonné lhůtě a oprávněnou osobou, zastoupenou advokátem (§240 odst. 1 a §241 odst. 1 o. s. ř.), posoudil, zda dovolání obsahuje náležitosti vyžadované ustanovením §241a odst. 2 o. s. ř. a zda je přípustné.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1 až 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (odst. 1). V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh) (odst. 2). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení (odst. 3).
Může-li být dovolání přípustné podle §237 o. s. ř., je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu §237 o. s. ř. (či jeho části) (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013).
Zároveň je dovolací soud při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu vázán uplatněným dovolacím důvodem (srov. §242 odst. 3 větu první o. s. ř.). Vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má být dovolacím soudem posouzena jinak, a zda je tedy dovolání podle §237 o. s. ř. přípustné, může dovolací soud posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, či ze dne 25. 6. 2019, sp. zn. 23 Cdo 443/2019). Dovolací soud není oprávněn si otázku přípustnosti vymezit sám, neboť by tím došlo k porušení základních procesních zásad, na nichž je dovolací řízení založeno, zejména zásady dispoziční a zásady rovnosti účastníků řízení (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 1. 2017, sp. zn. 22 Cdo 5378/2016).
Vymezení, v čem dovolatel spatřuje přípustnost dovolání, je podle §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Tuto povinnost dovolatel splní, koncipuje-li své dovolání tak, aby z jeho obsahu bylo zřejmé, kterou otázku hmotného nebo procesního práva podle jeho názoru odvolací soud vyřešil v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu nebo která nebyla dosud v rozhodování dovolacího soudu vyřešena nebo která je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má být dovolacím soudem vyřešena jinak. Má-li být dovolání přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř. proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena, musí být z obsahu dovolání patrno, kterou otázku hmotného nebo procesního práva má dovolatel za dosud nevyřešenou dovolacím soudem. Má-li být dovolání přípustné proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které „ustálené rozhodovací praxe“ se řešení této právní otázky odvolacím soudem (podle mínění dovolatele) odchyluje (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Proto k přípustnosti dovolání nepostačuje vymezení jednotlivých dovolacích námitek, aniž by společně s nimi byla řádně vymezena otázka přípustnosti dovolání, neboť dovolací řízení nemá být bezbřehým přezkumem, v němž procesní aktivitu stran nahrazuje soud (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, či ze dne 27. 5. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1936/2015). Pouhá polemika dovolatele s právním posouzením věci provedeným odvolacím soudem s tím, že toto právní posouzení má být jiné, nepředstavuje řádné vymezení předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu §241a odst. 2 o. s. ř. ve spojení s §237 o. s. ř. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2018 ve věci sp. zn. 22 Cdo 2618/2018).
Pokud občanský soudní řád vyžaduje splnění zákonem stanovených formálních náležitostí dovolání a dovolací soud splnění těchto náležitostí posuzuje, nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 1092/15).
Dovolatel v podstatné části svého dovolání shora uvedené náležitosti přípustnosti dovolání nevymezil, když ve vztahu k jím formulovaným otázkám hmotného práva, jejichž řešení má být dle dovolatele v rozporu s judikaturou, neuvedl, od které ustálené rozhodovací praxe se řešení těchto právních otázek odvolacím soudem odchyluje.
Z dovolatelem formulovaných otázek hmotného práva lze mít náležitosti dovolání spočívající ve vylíčení předpokladů jeho přípustnosti za splněné pouze ve vztahu k otázce týkající se způsobilosti určitého označení odlišit výrobky a služby jednotlivých osob a jeho způsobilosti být ochrannou známkou ve smyslu §1a zákona o ochranných známkách, při jejímž řešení se odvolací soud dle žalobce odchýlil od závěrů rozhodovací praxe Soudního dvora Evropské unie vyjádřených v rozsudcích ze dne 18. 6. 2009 ve věci C-487/07, L'Oréal SA, Lancôme parfums et beauté & Cie SNC a Laboratoire Garnier & Cie proti Bellure NV, Malaika Investments Ltd a Starion International Ltd, a ze dne 25. 1. 2007 ve věci C-48/05, Adam Opel AG proti Autec AG. (K přípustnosti dovolání z důvodu, že odvolací soud se při vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Soudního dvora Evropské unie, srov. nález Ústavního soudu ze dne 10. 12. 2020, sp. zn. II. ÚS 2522/19.)
Tato otázka však přípustnost dovolání nezakládá. Dovolací soud ve svém rozhodování dospěl k ustálenému závěru, že pro úsudek dovolacího soudu, zda dovolání je přípustné podle §237 o. s. ř., jsou relevantní jen ty právní otázky, na nichž napadené rozhodnutí spočívá (tj. právní otázky, které měly pro rozhodnutí ve věci určující význam) a jejichž řešení dovolatel v dovolání zpochybnil (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 4. 2007, sp. zn. 33 Odo 1187/2005, ze dne 17. 5. 2012, sp. zn. 26 Cdo 3297/2011, a ze dne 26. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2376/2013, a rovněž např. usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 3. 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06).
Napadený rozsudek odvolacího soudu je založen na závěru, že registrace a užívání předmětného doménového jména porušuje práva žalovaného 1) z jeho ochranné známky a je jednáním v nekalé soutěži způsobilým přivodit žalovanému 1) újmu. Na otázce, zda označení tvořící zapsanou ochrannou známku žalovaného 1) je způsobilé odlišit výrobky a služby jednotlivých osob a zda je tak ve smyslu §1a zákona o ochranných známkách způsobilé pro zápis do rejstříku ochranných známek, napadené rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí a tato otázka neměla pro posouzení věci určující význam, když ostatně tuto otázku by soud v civilním řízení ani nebyl oprávněn řešit (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 1. 2011, sp. zn. 23 Cdo 5184/2009).
Přípustnost dovolání nezakládají ani dovolatelem vytýkané vady řízení, neboť k vadám řízení může dovolací soud podle §242 odst. 3 věta druhá o. s. ř. přihlédnout pouze tehdy, je-li dovolání přípustné, což v projednávané věci není.
Proto dovolací soud dovolání žalobce podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Pro úplnost pak lze uvést, že dovolací soud posoudil rozsah dovolání žalobce s přihlédnutím k celkovému obsahu dovolání (§41 odst. 2 o. s. ř.) a dovodil, že proti nákladovému výroku napadeného rozsudku dovolání ve skutečnosti nesměřuje, neboť ve vztahu k tomuto výroku postrádá dovolání jakékoli odůvodnění. Kromě toho by proti tomuto výroku nebylo dovolání podle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. přípustné.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat jeho výkonu.
V Brně dne 30. 3. 2021
JUDr. Pavel Horák, Ph.D.
předseda senátu