ECLI:CZ:NS:2021:23.CDO.1544.2020.1
sp. zn. 23 Cdo 1544/2020-415
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Příhody a soudců Mgr. Jiřího Němce a JUDr. Mgr. Marka Del Favera, Ph.D., ve věci žalobkyně P. M. , se sídlem XY, identifikační číslo XY, zastoupené JUDr. Petrem Plavcem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 1, Na Zábradlí 205/1, proti žalované Q. C. , se sídlem v XY, identifikační číslo XY, zastoupené JUDr. Zdeňkou Vostrovskou, advokátkou se sídlem ve Škvorci, Lipová 278, o zaplacení 500 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 21 C 106/2017, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. 9. 2019, č. j. 20 Co 195/2019-333, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 26. 9. 2019, č. j. 20 Co 195/2019-333, jakož i rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 15. 11. 2018, č. j. 21 C 106/2017-234, ve výrocích I a III, se zrušují a věc se v tomto rozsahu vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 5 k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Ve zde souzené věci se žalobkyně po žalované domáhala zaplacení částky 500 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení, jakožto pohledávky z titulu dlužné provize za zprostředkování prodeje pozemků, kterou nabyla postoupením.
2. Obvodní soud pro Prahu 5 rozsudkem ze dne 15. 11. 2018, č. j. 21 C 106/2017-234, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 500 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení od 16. 12. 2016 do zaplacení (výrok I), zamítl žalobu v části, jíž se žalobkyně domáhala zaplacení zákonného úroku z prodlení od 30. 9. 2016 do 15. 12. 2016 (výrok II), a uložil žalované povinnost k náhradě nákladů řízení (výrok III).
3. Krajský soud v Brně k odvolání žalované v záhlaví označeným rozhodnutím rozsudek soudu prvního stupně v napadených výrocích I a III potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
4. Soud prvního stupně zjistil, že:
a) Od roku 2006 Z. Ch. (pozdější jediný společník a jednatel žalobkyně) spolupracoval s D. S. (jedním ze dvou jednatelů žalované) tak, že pro něho zprostředkovával realitní obchody na základě ústně uzavřených smluv, za což mu S. vyplácel provizi.
b) V roce 2008 byl Z. Ch. osloven S., zda by pro žalovanou zprostředkoval prodej pozemků v katastrálním území XY (dále jen „pozemky v XY“), s čímž Z. Ch. souhlasil. Dohoda byla ústní, k uzavření písemné smlouvy o zprostředkování přes zaslání jejího návrhu právním předchůdcem žalobkyně žalované nedošlo.
c) Přestože bylo prokázáno, že byla uzavřena smlouva o zprostředkování, nelze takovýto závěr učinit i ve vztahu k výši provize za zprostředkování.
d) Z. Ch. obstaral žalované jako třetí osobu, se kterou měla být uzavřena zprostředkovaná smlouva, společnost C. D., (dále též jen „C. D.“), za niž jednal G. J. P.. Pro vysokou cenu pozemků k uzavření smlouvy nedošlo.
e) V roce 2010 jednatel žalované S. opětovně oslovil společnost C. D. a ta po snížení ceny pozemků opětovně projevila zájem o jejich koupi.
f) Z. Ch. mimo jiné organizoval schůzky mezi jednatelem žalované a jednatelem společnosti C. D, některých se zúčastnil, účastnil se prohlídky pozemků a zajišťoval korespondenci mezi stranami a zasílání podkladů.
g) Dne 29. 5. 2013 uzavřela žalovaná se společností C. P. s.. (dále jen „C. – P. s.“) smlouvu o budoucí kupní smlouvě a dne 29. 10. 2015 kupní smlouvu o převodu pozemků v H., od níž kupující následně odstoupila.
h) Dne 29. 9. 2016 byla opětovně mezi týmiž subjekty uzavřena kupní smlouva na pozemky v XY za cenu 23 947 560 Kč. Předmětem kupní smlouvy ale nebyl pozemek parc. č. XY, jiná plocha, zapsaný na LV č. XY pro kat. úz. XY.
i) Ani C. – P. s., ani C. D. nebyly se Z. Ch. ve smluvním vztahu a ten od nich žádnou úplatu za zprostředkování koupě pozemků neobdržel.
j) Obvyklá cena provize za zprostředkování obdobných smluv v době uzavření smlouvy o zprostředkování činila něco mezi 3 až 5 % z prodejní ceny prodaných pozemků.
k) Postupní smlouvou ze dne 7. 1. 2013 převedl Z. Ch. na žalobkyni pohledávku na zaplacení provize za zprostředkování prodeje pozemků v H.. Postoupení oznámil žalované emailem ze dne 26. 7. 2017 a podávalo se též z žalobních tvrzení.
l) Žalobkyně vyzvala žalovanou k zaplacení částky 500 000 Kč výzvou odeslanou dne 9. 12. 2016. Žalovaná v odpovědi ze dne 15. 12. 2016 její nárok odmítla.
5. V rámci právního posouzení věci soud prvního stupně zdůraznil, že to byl Z. Ch., kdo přivedl žalované zájemce o pozemky v H. a že přitom vystupoval jako zástupce žalované s dohodnutou provizí od žalované v řádech statisíců korun. Soud vyslovil názor, že ani skutečnost, že případně výsledná kupní cena byla nižší, než se původně předpokládalo, a že nedošlo k prodeji úplně všech pozemků původně určených k prodeji, nemá vliv na závazek žalované zaplatit žalobkyni provizi za zprostředkování. Nelze podle jeho názoru klást k tíži žalobkyně, že se žalovaná jako prodávající rozhodla vzhledem k aktuálním podmínkám kupní cenu snížit, stejně jako není rozhodné, že v rámci prodávané výměry pozemků bezmála 16 000 m 2 nebyl převeden pozemek par. č. 2769 o výměře 26 m 2 .
6. Soud prvního stupně uvedl, že přiznal žalobkyni provizi v obvyklé výši, při jejímž určení „vyšel z dalších smluv o zprostředkování, jak mezi účastníky, tak mezi p. Ch. a C., z výpovědi svědka P. i článků na realitních serverech“, z nichž vyplynulo, že obvyklá provize za zprostředkování prodeje nemovitostí se pohybuje ve výši 3 – 5% prodejní ceny. Protože žalobkyně požadovala provizi nepatrně převyšující 2 % z realizované kupní ceny pozemků, soud žalobě vyhověl.
7. Odvolací soud se ztotožnil jak se skutkovými, tak i s právními závěry soudu prvního stupně.
8. Podle mínění odvolacího soudu se ze skutkových zjištění soudu prvního stupně jednoznačně podává, že právní předchůdce žalobkyně obstaral na základě dohody žalované příležitost uzavřít kupní smlouvu ohledně předmětných pozemků se společností C. D., zprostředkoval tedy obchod ve smyslu §642 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, zrušeného ke dni 1. 1. 2014 (dále jen „obch. zák.“). Zdůraznil, že z výpovědi jednatele žalované S. vyplývá, že se Z. Ch. opakovaně spolupracoval a za poskytnuté informace, které byly pro uskutečnění jeho obchodů klíčové, mu poskytoval úplatu. Jeho tvrzení, že se v daném případě o zprostředkování obchodu za úplatu nejednalo, je i ve světle odpovědi na email Z. Ch. ze dne 6. 5. 2013 s návrhem na uzavření písemné smlouvy (že si za předmětný obchod dohodli jinou částku) účelové. Zjevně účelové je i v odvolání nově předložené tvrzení, že sám jednatel žalované byl jejím zprostředkovatelem a že se jednalo o vztah mezi dvěma zprostředkovateli. Tvrzení žalované, že Z. Ch. byl zprostředkovatelem společnosti C. D., bylo v řízení vyvráceno.
9. Ve shodě se soudem prvního stupně odvolací soud posoudil smlouvu uzavřenou mezi právním předchůdcem žalobkyně a žalovanou jako smlouvu o zprostředkování, která se dle §3028 odst. 3 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, řídí ustanoveními §642 a násl. obch. zák. Vyjádřil názor, že podstatnou náležitostí smlouvy o zprostředkování je pouze vymezení předmětu zprostředkování, kterým bylo v daném případě obstarání zájemce o koupi uvedených pozemků, platnosti takové smlouvy proto nebrání ani okolnost, že výše provize nebyla jednoznačně sjednána. Dovodil, že právní předchůdce žalobkyně své smluvní povinnosti dostál a žalované obstaral zájemce, s nímž žalovaná také následně, byť v delším časovém horizontu, uzavřela kupní smlouvu. Podle jeho názoru je přitom bez významu, že původní jednání se žalovanou vedl jednatel společnosti C. D. a následnou kupní smlouvu uzavřela společnost C. – P. s., neboť obě tyto společnosti byly personálně propojené přes osobu jejich společníka C., tvořily určité společenství sledující stejné obchodní cíle a takto byly také oběma účastnicemi vnímány. Podstatné je, že bez zprostředkování zájemce o koupi pozemků by nebyl předmětný obchod realizován.
10. Odvolací soud navázal úvahou, že uzavřením kupní smlouvy vznikl žalobkyni, jíž byla v mezidobí budoucí pohledávka na provizi postoupena, podle §642 a §647 odst. l věty první obch. zák. nárok na provizi obvyklou v místě a čase. Zdůraznil s odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu, zejména na rozsudek ze dne 9. 12. 2009, sp. zn. 31 Cdo 1328/2007, uveřejněný pod číslem 47/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (a dostupný, stejně jako i další rozhodnutí Nejvyššího soudu zde citovaná, též na jeho webových stránkách), že bylo-li dlužníku postoupení pohledávky oznámeno, nemá dlužník zásadně ve sporu o úhradu pohledávky k dispozici obranu založenou na námitce neplatnosti smlouvy o postoupení pohledávky. Odvolací soud uzavřel, že podle zjištění soudu prvního stupně je žalobní nárok při dolní hranici zprostředkovatelské odměny obvyklé v rozhodné době, aniž žalovaná důkazy navrhla důkazy ke zpochybnění této skutečnosti, a proto soud prvního stupně správně žalobě vyhověl.
II. Dovolání a vyjádření k němu
11. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání (podle obsahu jen proti přisuzujícímu výroku o věci samé), jehož přípustnost spatřuje v tom, že odvolací soud se při řešení otázky hmotného práva odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
12. Odvolací soud měl pochybit tím, že se nezabýval otázkami, zda vůbec došlo k uzavření zprostředkovatelské smlouvy, co mělo být předmětem zprostředkování, jaké byly další náležitosti a podmínky smlouvy, jaká měla být výše zprostředkovatelské provize a zda vůbec lze předání kontaktu na jiného realitního zprostředkovatele považovat za splnění závazku zprostředkovatele ze zprostředkovatelské smlouvy, s nímž je spojován vznik nároku na provizi.
13. Dovolatelka namítá, že nebyl úplně zjištěn skutkový stav věci a odvolací soud dospěl na základě provedených důkazů k nesprávným skutkovým zjištěním. Popírá, že by došlo k uzavření tvrzené zprostředkovatelské smlouvy, předkládá vlastní verzi skutkového stavu věci, odlišného od toho, který byl zjištěn v řízení před soudy nižších stupňů, a vytýká odvolacímu soudu, že učinil závěr o uzavření ústní smlouvy o zprostředkování, aniž je zřejmé, kdy k tomu došlo a jaké byly smluvní podmínky. V tom, že soud nijak nezdůvodnil, proč se přiklonil k tvrzení žalobkyně o existenci zprostředkovatelské smlouvy, a nezohlednil její námitky, spatřuje porušení práva na spravedlivý proces, stejně jako v tom, že odvolací soud nezdůvodnil, proč přihlíží k neúspěšným aktivitám právního předchůdce žalobkyně v letech 2008 - 2011, tedy v době, kdy trvala vzájemná spolupráce, a proč je k těmto aktivitám přihlíženo i po ukončení spolupráce, kdy dovolatelka o prodeji pozemků znovu jednala s třetí osobou, a to zcela samostatně, bez sebemenší součinnosti žalobkyně či jejího právního předchůdce. „Tvrzení“ odvolacího soudu, že bez zprostředkování zájemce o koupi pozemků z této obchodní skupiny Z. Ch. by nebyl předmětný prodej realizován, nemá dle dovolatelky oporu ve skutkových zjištěních.
14. Dovolatelka argumentuje, že jestli byla právnímu předchůdci žalobkyně v roce 2008, případně v roce 2010 slíbena odměna, jestliže docílí prodeje všech pozemků za cenu požadovanou prodávajícím (za cenu 2 000 Kč/m 2 a po jejím snížení za cenu 1 800 Kč/m 2 ), pak uzavřením kupní smlouvy v roce 2016 k řádnému splnění tohoto závazku a ke vzniku nároku na provizi nedošlo; nejenže nebyly prodány všechny pozemky, nýbrž byly prodány za výrazně nižší cenu jiné osobě než společnosti C. – D., a to bez jakékoliv součinnosti zprostředkovatele.
15. Tím, že odvolací soud považoval uzavření kupní smlouvy s kupujícím odlišným od zprostředkovaného, a zejména s odlišným předmětem prodeje a s odlišnou cenou, za řádné splnění závazku zprostředkovatele, se měl odchýlit od rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2009, sp. zn. 33 Cdo 2387/2008, a ze dne 26. 9. 2019, sp. zn. 32 Cdo 2842/2018. Dovolatelka poukazuje též na závěry rozhodnutí Nejvyššího soudu ČSR ze dne 28. 8. 1923, sp. zn. Rv I 475/23, uveřejněného ve Vážného sbírce pod číslem 2872, dle něhož byla-li slíbena zprostředkovateli odměna, docílí-li prodeje nemovitosti za určitou cenu, má na ni nárok, došlo-li ku směně nemovitosti pouze tehdy, byla-li hodnota směněné věci rovnocenná stanovené prodejní ceně.
16. Odvolací soud měl pochybit též tím, že neodůvodnil, z jakých „informací z internetu“ čerpal a z jakého důvodu stanovil odměnu dle odměny obvyklé za zprostředkování uzavření zprostředkovávané smlouvy s třetí osobou a nikoliv za pouhé předání kontaktu bez další aktivity zprostředkovatele. Soud se nijak nevypořádal s návrhem dovolatelky na stanovení výše provize znaleckým posudkem a nezdůvodnil, proč přiznává provizi ve výši, kterou v roce 2013 jednostranně navrhl právní předchůdce žalobkyně.
17. Dovolatelka dále odvolacímu soudu vytýká, že se nezabýval platností postupní smlouvy, která nesplňuje náležitosti stanovené v §132 odst. 3 obch. zák.
18. Dovolatelka proto navrhuje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu změnil v její prospěch, eventuálně aby jej zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
19. V doplnění dovolání ze dne 9. 12. 2019 dovolatelka dodává, že odůvodnění odvolacího soudu je nepřezkoumatelné, neboť nedostatečně, ne-li vůbec, reaguje na její odvolací námitky.
20. Žalobkyně ve svém vyjádření navrhuje dovolání odmítnout, eventuálně zamítnout. Dovolání podle jejího názoru nesplňuje předpoklady přípustnosti, neboť je v něm vedena rozsáhlá polemika se skutkovým stavem, jenž nelze v dovolacím řízení zpochybnit. Dovolatelčiny poukazy na judikaturu Nejvyššího soudu pokládá žalobkyně za vytržené z kontextu, neboť se týkají skutkově zcela odlišných situací.
III. Přípustnost dovolání
21. Vzhledem k datu vydání rozhodnutí odvolacího soudu se uplatní pro dovolací řízení - v souladu s bodem 1. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony - zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 2. 2019.
22. Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
23. Podle §241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
24. Vzhledem k tomu, na čem je ve značné míře založena dovolací argumentace, Nejvyšší soud v prvé řadě zdůrazňuje, že při úvaze, zda právní posouzení věci odvolacím soudem je správné, dovolací soud vychází ze skutkových závěrů odvolacího soudu a nikoli z vlastní, odlišné skutkové verze dovolatele. Argumentace vycházející z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při právním posouzení věci odvolací soud, není zpochybněním právního posouzení věci (srov. např. důvody rozsudku ze dne 27. 10. 2004, sp. zn. 29 Odo 268/2003, uveřejněného pod číslem 19/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení ze dne 22. 6. 2006, sp. zn. 29 Odo 1203/2004, a ze dne 10. 10. 2013, sp. zn. 29 Cdo 3829/2011, či důvody rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 13. 4. 2016, sp. zn. 31 Cdo 3737/2012, uveřejněného pod číslem 60/2017 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Skutkovým závěrem je přitom též závěr odvolacího soudu, že bez zprostředkování zájemce o koupi pozemků z obchodní skupiny C. Z. Ch. by nebyl předmětný prodej realizován.
25. Skutkový stav věci pak v dovolacím řízení zpochybnit nelze a ani samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem, opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v §132 o. s. ř., nelze úspěšně napadnout dovolacím důvodem podle §241a odst. 1 o. s. ř. Námitky takové povahy nemohou tudíž přivodit ani závěr o přípustnosti dovolání (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a dále např. jeho usnesení ze dne 27. 3. 2014, sp. zn. 33 Cdo 843/2014, a ze dne 28. 5. 2015, sp. zn. 29 Cdo 12/2015).
26. Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi již dlouhodobě vysvětluje, že v dovolání, které může být přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako je tomu v posuzované věci), je dovolatel povinen vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné. Má-li být dovolání přípustné proto, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které "ustálené rozhodovací praxe" se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje (srov. již usnesení ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
27. Samotný argument, že došlo k porušení práva na spravedlivý proces, tudíž zákonem stanovené požadavky na řádné vymezení předpokladu přípustnosti dovolání nesplňuje. Ústavní soud vysvětil v plenárním nálezu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, uveřejněném pod číslem 45/2017 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, že §237 o. s . ř. ve spojení s čl. 4 a čl. 89 odst. 2 Ústavy České republiky vyžaduje, aby jako přípustné bylo posouzeno dovolání, závisí-li napadené rozhodnutí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva vztahující se k ochraně základních práv a svobod, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené judikatury Ústavního soudu. Zdůraznil přitom, že §241a odst. 2 o. s. ř. stanoví srozumitelný, legitimní a přiměřený požadavek na obsah podaného dovolání. Požadavek na vymezení přípustnosti dovolání je přitom odlišný od požadavku na vymezení dovolacího důvodu, které je obvykle splněno samotnou právní argumentací a konstatováním, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Jestliže zákonodárce kromě této argumentace požaduje také vyjádření se k relevantní judikatuře Nejvyššího soudu, pak nelze z pouhého vylíčení dovolacího důvodu usuzovat, že dovolatel již nemusí plnit požadavek plynoucí z §241a odst. 2 o. s. ř. To platí i tehdy, kdy dovolatel namítá porušení svých ústavně zaručených práv a má tak možnost požadavku na řádné vymezení přípustnosti dovolání dostát i tím, že se vymezí krom rozhodovací praxe dovolacího soudu též vůči rozhodovací praxi Ústavního soudu.
28. Přípustnost dovolání nezakládá ani argument, že zprostředkovaná smlouva byla uzavřena s jinou osobou, než kterou právní předchůdce žalobkyně zprostředkoval. Dovolatelka v tomto ohledu nedostála požadavku na řádné vymezení předpokladu přípustnosti dovolání, neboť neoznačila rozhodovací praxi dovolacího soudu, kde by byla řešena otázka, zda došlo ke splnění závazku zprostředkovatele, byla-li zprostředkovaná smlouva uzavřena nikoliv s právnickou osobou, jež byla zprostředkována, nýbrž s právnickou osobou, která je se zprostředkovanou právnickou osobou personálně propojena. Nejvyšší soud v usnesení ze dne 26. 6. 2017, sp. zn. 20 Cdo 1498/2017, formuloval a podrobně odůvodnil závěr, podle něhož k založení přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř. z toho důvodu, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, nepostačuje odkaz dovolatele na jakoukoli judikaturu Nejvyššího soudu, nýbrž jen na takovou, s níž je napadené rozhodnutí vskutku v rozporu. Uvedený právní závěr ostatně dovolatelka v dovolání nezpochybnila, nevymezila tedy v tomto směru ani dovolací důvod.
29. Požadavku, aby uvedla, v čem spatřuje přípustnost dovolání, dovolatelka vyhověla pouze prostřednictvím argumentace, že při řešení otázky, zda právní předchůdce žalobkyně splnil svůj závazek založený zprostředkovatelskou smlouvou a zda mu tedy vznikl nárok na zaplacení provize, se odvolací soud odchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu reprezentované rozsudky sp. zn. 33 Cdo 2387/2008 a sp. zn. 32 Cdo 2842/2018.
30. Protože v tom je třeba dovolatelce přisvědčit, Nejvyšší soud shledává pro řešení této otázky dovolání přípustným.
IV. Důvodnost dovolání
30. Protože Nejvyšší soud neshledává důvod, proč by měl příslušnou svou rozhodovací praxi měnit (proč by se měl při řešení uvedené otázky od své dosavadní judikatury odklonit), je dovolání v rozsahu, v němž bylo shledáno přípustným, též důvodné, neboť napadené rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení (§241a odst. 1 o. s. ř.).
31. Podle §642 obch. zák. se zprostředkovatel smlouvou o zprostředkování zavazuje, že bude vyvíjet činnost směřující k tomu, aby zájemce měl příležitost uzavřít určitou smlouvu s třetí osobou, a zájemce se zavazuje zaplatit zprostředkovateli úplatu (provizi).
32. Ustanovení §644 obch. zák. stanoví, že zprostředkovateli vzniká nárok na provizi, je-li uzavřena smlouva, jež je předmětem zprostředkování.
33. V dovolatelkou odkazovaném rozsudku sp. zn. 33 Cdo 2387/2008 Nejvyšší soud dovodil, že k tomu, aby závazek žalované ze zprostředkovatelské smlouvy zanikl řádným splněním (a žalované tím vznikl nárok na sjednanou odměnu), bylo třeba, aby žalobkyně jako prodávající uzavřela přičiněním žalované kupní smlouvu, jíž by předmětný byt prodala za kupní cenu ve výši 980 000 Kč či vyšší. Uzavřela-li však žalobkyně se žalovanou vyhledaným kupujícím kupní smlouvu s kupní cenou ve výši 960 000 Kč, nejednalo se o takovou smlouvu, k jejímuž zprostředkování se žalovaná zavázala a jejíž uzavření by vedlo k zániku závazku žalované splněním.
34. K tomuto názoru, obsaženém (v obecné rovině) již ve shora citovaném rozhodnutí Nejvyššího soudu ČSR sp. zn. Rv I 475/23, se dovolací soud přihlásil i při aplikaci zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, účinného od 1. 1. 2014, a to v dovolatelkou označeném rozsudku sp. zn. 32 Cdo 2842/2018, v němž uzavřel, že za splnění závazku zprostředkovatele ze zprostředkovatelské smlouvy nelze považovat uzavření kupní smlouvy, která v otázce výše kupní ceny není identická (kupní cena je nižší) se smlouvou, na jejímž zprostředkování se účastnice ve zprostředkovatelské smlouvě dohodly (předmětem dohody o poskytnutí realitních služeb byl závazek zprostředkovatele zprostředkovat uzavření kupní smlouvy o prodeji souboru pozemků za kupní cenu 14 500 000 Kč, žalovaná však nemovitosti prodala za kupní cenu ve výši 13 265 307 Kč). Nejvyšší soud uzavřel, že nedošlo-li k uzavření určité kupní smlouvy, jež byla předmětem zprostředkování, zprostředkovatelka svůj závazek ze zprostředkovatelské smlouvy nesplnila, a proto jí nárok na sjednanou provizi nevznikl.
35. Odvolací soud se od citovaných judikatorních závěrů odchýlil, jestliže dospěl k závěru, že právnímu předchůdci žalobkyně vzniklo právo na provizi, aniž bylo zjištěno, co přesně mělo být obsahem zprostředkované smlouvy, tj. co konkrétně bylo mezi právním předchůdcem žalobkyně a žalovanou v tomto ohledu v ústně uzavřené smlouvě o zprostředkování ujednáno, jednak co do předmětu koupě (tj. konkrétně které pozemky), jednak co do výše kupní ceny.
36. Je zřejmé, že ve světle citovaných judikatorních závěrů nemůže sám o sobě obstát právní názor soudu prvního stupně, převzatý bez výhrad odvolacím soudem, podle něhož „skutečnost, že případně výsledná kupní cena předmětných pozemků byla nižší, než se původně předpokládalo, a že nedošlo k prodeji úplně všech pozemků původně určených k prodeji, nemá vliv na závazek žalované zaplatit žalobkyni provizi za zprostředkování.“
37. Obě shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu vycházejí ze zjištění, že předmětem zprostředkovatelské smlouvy byl závazek zprostředkovatele zprostředkovat uzavření kupní smlouvy o prodeji určité věci, popř. souboru určitých věcí, za určitou fixní kupní cenu. Poznatek o tom, jak tomu bylo ve zde souzené věci, soudy nižších stupňů neučinily a bez něho nelze posoudit, k čemu přesně směřoval sjednaný závazek právního předchůdce žalobkyně, což brání posouzení, zda byl tento závazek splněn či nikoliv a zda tedy zprostředkovateli vzniklo právo na provizi. Jak konkrétně je specifikována zprostředkovávaná smlouva, je věcí stran smlouvy o zprostředkování, s tím ovšem, že závazek zprostředkovatele musí být sjednán s dostatečnou určitostí.
38. Ze skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů je zřejmé tolik, že původně byly pozemky nabízeny za vysokou cenu, za niž se je prodat nepodařilo, poté byly nabízeny za sníženou cenu a nakonec byly prodány za cenu ve výši 23 947 560 Kč. Nebylo však zjištěno, jaká byla ona původní vysoká cena (skutkový stav věci prezentovaný soudem prvního stupně takový poznatek nezahrnuje) a zda a jak se původní představa žalované o ceně odrazila (z pohledu citovaných judikatorních závěrů) v obsahu závazkového vztahu mezi ní a právním předchůdcem žalobkyně a zda v souvislosti s následným snižováním požadované ceny došlo (třeba i konkludentně) k odpovídající změně závazku zprostředkovatele.
39. Obdobně to platí pro předmět zprostředkování. Jestliže by nebyly prodány všechny pozemky, jejichž prodej měl být podle smlouvy zprostředkován, nejednalo by se v duchu citovaných judikatorních závěrů o tu smlouvu, k jejímuž zprostředkování se právní předchůdce žalobkyně zavázal a jejíž uzavření by vedlo ke splnění jeho závazku. Soud prvního stupně, z jehož skutkových zjištění odvolací soud vycházel, neučinil ani poznatek o tom, které konkrétní pozemky byly předmětem zprostředkování; z jeho skutkových zjištění pouze vyplývá, že oproti tomu, co mělo být předmětem prodeje původně, nebyl nakonec prodán pozemek parc. č. XY (podle tvrzení žalované, které cituje, aniž se s ním vypořádal, nebyl prodán též pozemek parc. č. XY). Z jakého důvodu se tak stalo a zda se omezení předmětu prodeje promítlo do vztahu mezi právním předchůdcem žalobkyně a žalovaným (do obsahu smlouvy o zprostředkování), soudy nižších stupňů nezjišťovaly, ačkoliv ani bez toho nelze posoudit, jaký byl nakonec závazek zprostředkovatele.
40. Jestliže by strany sjednaly, za jakou cenu má být uzavřena zprostředkovaná kupní smlouva a na které pozemky, a nedošlo-li by ve vazbě na snižování ceny a redukci předmětu prodeje ke změně ujednání o tom, jaká smlouva má být zprostředkována, pak by ve světle ustálené rozhodovací praxe ke splnění závazku zprostředkovatele a ke vzniku nároku na zprostředkovatelskou provizi nedošlo.
41. Nejvyšší soud považuje v té souvislosti za vhodné připomenout, že rozsah důkazního břemene, tedy okruh skutečností, které musí účastník prokázat, vyplývá z hmotného práva, z příslušné hmotněprávní normy, která je při právním posouzení věci aplikována, a odtud také vyplývá, kdo je nositelem důkazního břemene, tj. které skutečnosti je ten který z účastníků povinen prokázat. V zásadě platí, že nestanoví-li právní předpis jinak, stíhá důkazní břemeno toho účastníka, jemuž je existence příslušné skutečnosti podle hmotného práva ku prospěchu (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 19. 6. 1997, sp. zn. 2 Cdon 584/97, ze dne 26. 1. 2012, sp. zn. 32 Cdo 6/2011, a ze dne 30. 9. 2014, sp. zn. 23 Cdo 2987/2012). Měla by to tedy být žalobkyně, kdo bude soudem poučen dle §118a odst. 1 a 2 o. s. ř. o potřebě doplnit příslušná tvrzení a nabídnout k nim důkazy.
42. Protože odvolací soud si nezjednal ve výše uvedených aspektech předmětné věci jasno, je jeho právní posouzení neúplné a tudíž nesprávné.
43. Je-li dovolání přípustné, přihlédne dovolací soud též k vadám řízení uvedeným v §229 odst. 1, 229 odst. 2 písm. a) a 229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
44. V rozsudku ze dne 2. 4. 2001, sp. zn. 22 Cdo 1599/99, uveřejněném pod číslem 4/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, Nejvyšší soud uzavřel, že pokud soud sám posoudí skutečnosti, k nimž je třeba odborných znalostí, aniž ohledně těchto skutečností provedl znalecké dokazování, jde o vadu řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Dovolatelce je třeba přisvědčit, že odborné znalosti si vyžaduje též stanovení výše obvyklé provize dle §647 odst. 1 věty první obch. zák. Určil-li proto soud prvního stupně obvyklou výši tak, že „vyšel z dalších smluv o zprostředkování, jak mezi účastníky, tak mezi p. Ch. a C., z výpovědi svědka P. i článků na realitních serverech“, tak postupoval v rozporu s §127 odst. 1 o. s. ř.
45. Vzhledem k tomu, že napadené rozhodnutí neobstojí již ze shora uvedených důvodů, považuje Nejvyšší soud za procesně nehospodárné zabývat se zbývajícími procesními námitkami dovolatelky.
46. Protože rozhodnutí odvolacího soudu ve výroku o věci samé není ze shora uvedených důvodů správné a podmínky pro jeho změnu dány nejsou, Nejvyšší soud je, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), zrušil (§243e odst. 1 o. s. ř.), spolu se závislými výroky o nákladech odvolacího řízení (§243e odst. 2 věta třetí o. s. ř.). Důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí také na rozhodnutí soudu prvního stupně, Nejvyšší soud proto zrušil i jeho rozhodnutí v přisuzujícím výroku I a závislém výroku III o nákladech řízení, a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243e odst. 2 věta třetí o. s. ř.).
47. Právní názor Nejvyššího soudu je pro soudy nižších stupňů závazný (§243g odst. 1, část věty první za středníkem, ve spojení s §226 odst. 1 o. s. ř.).
48. O náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodnou soudy v rozhodnutí, jímž se řízení končí (§151 odst. 1 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 1. 12. 2021
JUDr. Pavel Příhoda
předseda senátu