ECLI:CZ:NS:2021:23.CDO.164.2021.1
sp. zn. 23 Cdo 164/2021-568
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., ve věci žalobkyně Casting – Barrandov, s. r. o. , se sídlem v Praze 8 – Karlíně, Šaldova 504/24, PSČ 186 00, IČO 26514109, zastoupené JUDr. Pavlem Novákem, advokátem se sídlem v Praze, Bartákova 1107/40, PSČ 140 00, proti žalovaným 1) Auto Palace s. r. o. se sídlem v Praze 4, Na Chodovci 2457/1, PSČ 141 00, IČO 26470462, 2) Auto Palace Spořilov s. r. o. se sídlem v Praze 4, Na Chodovci 2457/1, PSČ 141 00, IČO 48591149, obě zastoupené JUDr. Petrem Mrázkem, advokátem se sídlem v Praze, Pod Klaudiánkou 271/4a, PSČ 147 00, o žalobě na obnovu řízení podané žalobkyní, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 37 Cm 47/2010, o dovolání žalobkyně proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 26. 8. 2020, č. j. 4 Cmo 10/2019-513, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovaným společně a nerozdílně částku 3 485 Kč na náhradě nákladů dovolacího řízení k rukám zástupce žalovaných do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze jako soud prvního stupně usnesením ze dne 30. 11. 2018, č. j. 37 Cm 47/2010-466, zamítl žalobu na obnovu řízení vedeného u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 37 Cm 47/2010 a rozhodl o nákladech řízení. Soud prvního stupně vycházel z toho, že v původním řízení Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 14. 10. 2014, č. j. 37 Cm 47/2010-294 ve znění doplňujícího usnesení ze dne 28. 7. 2015, č. j. 37 Cm 47/2010-339, zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala po žalované 2) předání nového automobilu Ford S-Max Trend 2,0 TDCi v provedení a výbavě shodné s vozidlem Ford S-Max Trend 2,0 TDCi VIN: WFOSXXGBWS7U2R27 dle objednávky č. 7121622 ze dne 6. 9. 2007 nebo mu zaplatit částku 886 004 Kč (výrok I). Soud dále ve výroku II a) zastavil řízení o návrhu žalobkyně, aby byl zamítnut návrh žalované 1) o zaplacení 432004 Kč s příslušenstvím. Ve výroku II b) soud zamítl vzájemný návrh žalované 2) o zaplacení 432 004 Kč s příslušenstvím; ve výrocích III, IV, V a VI bylo rozhodnuto o nákladech řízení. Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 4. 11. 2015, č. j. 12 Cmo 24/2015-353, a usnesením ze dne 4. 11. 2015, č. j. 12 Cmo 24/2015-364, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I a ve výroku II v rozsahu, v jakém byla zamítnuta vzájemná žaloba žalované 2) o zaplacení 432 004 Kč s příslušenstvím potvrdil (výrok I). Ve výroku II v rozsahu, jímž bylo zastaveno řízení o návrhu žalobkyně, aby byl návrh žalované 1) na zaplacení 432 004 Kč s příslušenstvím zamítnut, změnil tak, že se nevydává (výrok II), a rozhodl o nákladech řízení. Výrok I a II b) rozsudku Městského soudu v Praze nabyl právní moci 28. 12. 2015. Ostatní výroky nabyly právní moci 1. 1. 2016.
Podáním ze dne 5. 4. 2018 podala žalobkyně návrh na obnovu řízení vedeného u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 37 Cm 47/2010. Žalobou napadla výše uvedená rozhodnutí z důvodů uvedených v §228 odst. 1 písm. a) a b) o. s. ř. Jako nové skutečnosti žalobkyně uvedla, že dne 2. 1. 2018 předala automobil Ford S-Max SPZ 8A2 5567 k předepsané desetileté servisní prohlídce do autorizovaného servisu značky Ford. Po převzetí automobilu jí byly sděleny nové skutečnosti spočívající v tom, že řídicí jednotky otevírání zadních oken nebyly vyměněny, jsou původní výroby, což žalobkyně následně nechala potvrdit znaleckým posudkem Ing. Milana Woitsche ze dne 5. 4. 2018. Toto zjištění bylo v rozporu s tvrzeními žalovaných 1) a 2) a mělo podstatný vliv na činnost znalců a závěry znaleckých posudků vypracovaných v původním řízení. Žalované ve svém vyjádření ze dne 11. 6. 2018 navrhly zamítnutí návrhu na obnovu řízení a tvrdily, že byly vyměněny motorky otevírání zadních oken, tj. stahovačky, ty však nejsou součástí řídicí jednotky a těsnění.
Soud prvního stupně usnesením ze dne 26. 7. 2018 zadal znalci Ing. Milanu Woitschovi, aby odpověděl na dotazy v usnesení, zejména soud požadoval, aby jednoznačně zaujal stanovisko, zda lze označit za totožné díly auta označené jako řídicí jednotky ovládající pohyb oken s motorky otevírání oken (otázka ad 1). Pokud se řídicí jednotky ovládající pohyb oken liší od motorků otevírání oken, nechť uvede rozdíly (otázka ad 2). Dále aby uvedl přesně, kde ve znaleckém posudku č. 632/2010 (znalecký ústav DEKRA) je uvedeno, že tento ústav zjistil, že byly vyměněny řídicí jednotky ovládající pohyb oken u levých a pravých zadních dveří (otázka ad 3). Aby vysvětlil, pokud díly auta označené jako řídicí jednotky ovládající pohyb oken jsou odlišné od motorků ovládajících otevírání oken, nechť uvede důvod, proč se zabýval řídicími jednotkami ovládajícími pohyb oken ve svém znaleckém posudku, když znalecký posudek č. 041/2011 TUV posuzoval hnací jednotky – motorky zadních oken (otázka ad 4). A pokud díly označené jako řídicí jednotky ovládající pohyb oken jsou totožné s díly označenými jako motorky ovládající otevírání oken, nechť je na připojeném nákresu označí (otázka ad 5). Na uvedené otázky znalec Ing. Milan Woitsch nereagoval, a to ani po opakované výzvě.
Soud prvního stupně uvedl, že má za to, že znalecký posudek předložený nyní žalobkyní se vztahoval k jiným dílům předmětného osobního vozidla, než k těm, které byly předmětem soudního řízení, potažmo znaleckého zkoumání. Vada tvrzená žalobkyní spočívající v „samovolném spouštění oken“ byla řešena v rámci řízení před Městským soudem v Praze pod sp. zn. 37 Cm 47/2010 a tato vada nebyla prokázána. Soud prvního stupně proto návrh na obnovu řízení zamítl, neboť neshledal podmínky pro přípustnost obnovy řízení podle §228 odst. 1 písm. a) a b) o. s. ř. Žalobkyně totiž dle soudu netvrdila skutečnosti a neuvedla důkazy, které nemohla použít v původním řízení před soudem prvního stupně, případně před soudem odvolacím.
K odvolání žalobkyně Vrchní soud v Praze jako soud odvolací usnesením ze dne 26. 8. 2020, č. j. 4 Cmo 10/2019-513, potvrdil usnesení soudu prvního stupně a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Odvolací soud odkázal na řadu rozhodnutí Nejvyššího soudu, podle jejichž závěrů skutečnosti, rozhodnutí nebo důkazy mohou být podle §228 odst. 1 písm. a) o. s. ř. důvodem obnovy řízení jen tehdy, jestliže účastník, který se domáhá obnovy, je nemohl bez své viny použít v původním řízení (jsou pro účastníka „nové“) a současně mohou pro účastníka přivodit příznivější rozhodnutí ve věci. Skutečnosti a důkazy jsou „nové“ tehdy, jestliže je účastník – přestože v době původního rozhodnutí objektivně existovaly – nemohl použít, protože o nich nevěděl a ani jinak z procesního hlediska nezavinil, že nesplnil povinnost tvrzení nebo povinnost důkazní. Odvolací soud dále vycházel z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 9. 2016, sp. zn. 32 Cdo 2368/2015, podle něhož důkaz, jehož pořízení si účastník objednal po skončení původního řízení, není ve smyslu ustanovení §228 odst. 1 písm. a) o. s. ř. důkazem, který bez své viny nemohl použít v původním řízení před soudem prvního stupně nebo za podmínek uvedených v §205a o. s. ř. a §211a o. s. ř. též před odvolacím soudem, i kdyby mohl přivodit pro něj příznivější rozhodnutí ve věci. Odvolací soud poukázal na to, že znalecký posudek Ing. Milana Woitsche ze dne 5. 4. 2018, který žalobkyně předložila soudu prvního stupně v průběhu řízení o povolení obnovy řízení, není listinným důkazem existujícím v době, kdy probíhalo původní řízení. S ohledem na to odvolací soud uzavřel, že důkaz, jehož pořízení si účastník objednal až po skončení původního řízení, není ve smyslu §228 odst. 1 písm. a) o. s. ř. důkazem, který bez své viny nemohl použít v původním řízení. Odvolací soud poukázal také na to, že žalobkyně sama uvedla, že pochybnosti o pravosti tvrzení a důkazů předložených v původním řízení získala až několik měsíců po jeho skončení. S odkazem na výše citované rozhodnutí Nejvyššího soudu odvolací soud konstatoval, že důvod, pro který žalobkyně žádá obnovu řízení, není způsobilým důvodem obnovy řízení.
Usnesení odvolacího soudu napadla žalobkyně včasně podaným dovoláním a formulovala několik otázek procesního práva, které podle jejího názoru splňují předpoklady §237 o. s. ř., a uplatnila dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle §241a odst. 1 o. s. ř. První otázka dovolatelky se týkala posuzování důvodů obnovy řízení a dovolatelka namítala, že se odvolací soud odchýlil od usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2003, sp. zn. 28 Cdo 321/2003, dále od usnesení ze dne 25. 9. 2008, sp. zn. 28 Cdo 2930/2008, či od usnesení ze dne 28. 6. 2017, sp. zn. 33 Cdo 3288/2016, neboť se nezabýval tím, zda jsou tu nové skutečnosti ve smyslu §228 odst. 1 písm. a) o. s. ř., ale zabýval se pouze nově opatřeným důkazem. Druhou otázku formulovala dovolatelka jako otázku dosud v rozhodovací praxi neřešenou a týkala se toho, zda lze, aby soud zamítl žalobu na obnovu řízení z důvodu, že žalobce k nové skutečnosti, kterou zjistil po skončení původního řízení, nechal opatřit nový důkaz znaleckým posudkem. Podle dovolatelky by bylo v rozporu s právem na spravedlivý proces dovodit nemožnost opatřit si důkaz poté, co vyjde najevo skutečnost v souladu s §228 odst. 1 písm. a) o. s. ř., k prokázání této skutečnosti.
Třetí otázku týkající se přípustnosti obnovy řízení v případě důkazu objednaného po skončení původního řízení formulovala dovolatelka jako otázku, která sice byla již vyřešena v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 9. 2016, sp. zn. 32 Cdo 2368/2015, ale měla by být vyřešena jinak. Podle dovolatelky by nemělo k zamítnutí žaloby na obnovu řízení dojít v případě, kdy sice dojde k objednání důkazu po skončení původního řízení, ale důvodem obnovy je skutečnost, která předcházela objednání důkazu, kterou bez své viny nemohl žalobce v původním řízení použít. Čtvrtá otázka se týkala zkoumání míry zavinění neuplatnění důkazního prostředku před soudem v původním řízení a dovolatelka namítala, že se odvolací soud při jejím posouzení odchýlil od usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 7. 2018, sp. zn. 28 Cdo 1408/2018, dále od usnesení ze dne 23. 2. 2011, sp. zn. 32 Cdo 3288/2010. Podle dovolatelky jí nelze klást za vinu, že nevyvinula úsilí k zajištění posudku v původním řízení, neboť v původním řízení tak učinila, avšak skutková zjištění ze znaleckých posudků byla opačná než to, co bylo posléze náhodně zjištěno při desetileté prohlídce automobilu. Při řešení páté otázky týkající se toho, zda lze žalobci klást k tíži, že nenavrhl v původním řízení důkaz ke skutečnosti, která mu v původním řízení nebyla známa, se odvolací soud dle tvrzení dovolatelky odchýlil od usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 1. 2005, sp. zn. 22 Cdo 2815/2004. Dovolatelka namítala, že skutečnost, že řídicí jednotky otevírání zadních oken nebyly vyměněny, jí nebyla a nemohla být v původním řízení známa; ostatně nebyla známa ani oběma znalcům v původním řízení. Nemohla se tak dovolávat žádného důkazu k prokázání skutečnosti, která jí nebyla známa. Šestá otázka dovolatelky ohledně toho, zda je soud v řízení o žalobě na obnovu řízení vázán žalobním návrhem a skutečnostmi, o které se žaloba na obnovu opírá, byla dle jejího mínění odvolacím soudem vyřešena také v rozporu s judikaturou dovolacího soudu, konkrétně s usnesením ze dne 1. 7. 2009, sp. zn. 22 Cdo 1665/2009. Namítala, že se odvolací soud nezabýval nově zjištěnou skutečností, o kterou žalobu na obnovu řízení opřela, nýbrž se zaměřil pouze na důkaz znaleckým posudkem. V závěru dovolání pak dovolatelka namítala, že odvolací soud porušil její právo na spravedlivý proces, neboť se nevypořádal se všemi tvrzenými důvody žaloby na obnovu řízení.
S ohledem na výše uvedené pak navrhla, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaní ve vyjádření uvedli, že se plně ztotožňují se závěry soudů obou stupňů a poukázali na to, že podle jejich názoru dovolání žalobce není přípustné, neboť není naplněn dovolací důvod. Žalovaní poukázali na to, že v řízení nikdy netvrdili, že by na posuzovaném vozidle byly měněny řídicí jednotky otevírání zadních oken; tvrdili, že byly vyměněny motorky otevírání oken zadních dveří (tj. stahovačky, jejichž součástí není řídicí jednotka) a těsnění, což jsou tvrzení pravdivá a prokázaná. Dále uvedli, že žalobce měl po celou dobu řízení možnost převzít si vozidlo a zjistit jeho stav, tudíž jeho námitka o tom, že neměl možnost zjistit skutečnost o tom, zda byly řídicí jednotky vyměněny, není relevantní. Podle žalovaných dále skutečnost, zda byly či nebyly vyměněny řídicí jednotky otevírání zadních oken, není významná pro rozhodnutí ve věci, resp. nemohla přivodit pro žalobce příznivější rozhodnutí ve věci, zejména proto, že nebyla prokázána vada – samovolné spouštění oken. Žalovaní proto navrhli, aby dovolací soud dovolání žalobce odmítl, případně zamítl a přiznal žalovaným náhradu nákladů dovolacího řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. září 2017 (viz čl. II zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“. Po zjištění, že dovolání podala osoba oprávněná zastoupená advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.), Nejvyšší soud posuzoval, zda je dovolání přípustné.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolání není přípustné, neboť žádná z otázek formulovaných dovolatelkou nezaloží přípustnost dovolání.
Dovolatelka první a šestou otázku formulovanou v dovolání a podstatnou část celé své argumentace postavila na tom, že se odvolací soud nezabýval skutečností, že řídicí jednotky ovládající pohyb oken nebyly vyměněny, a že se zabýval pouze znaleckým posudkem jako důkazem, který dovolatelka nechala pořídit k prokázání této skutečnosti. S dovolatelkou lze souhlasit potud, že se odvolací soud touto skutečností nezabýval výslovně. Nelze však přehlédnout, že odvolací soud v odůvodnění svého rozsudku uvedl, že se podmínkami obnovy řízení důkladně zabýval soud prvního stupně a že se s jeho závěry ztotožňuje (viz bod 52 a 53 napadeného rozsudku). Odvolací soud se tímto odkazem na odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně ztotožnil se závěry soudu prvního stupně, který se tvrzenou skutečností, že nebyly vyměněny řídicí jednotky ovládající pohyb oken, zabýval. Soud prvního stupně ovšem dospěl ke skutkovému závěru, že znalecký posudek předložený žalobkyní se vztahoval k jiným dílům vozidla, než k těm, které byly předmětem původního řízení. Dovolací soud v tomto ohledu připomíná, že je vázán skutkovými závěry soudů obou stupňů a nepřísluší mu přezkum napadeného rozhodnutí po stránce skutkové, nýbrž pouze po stránce právní, což vyplývá jednak z povahy dovolání jako mimořádného opravného prostředku, jednak ze samotného znění §241a odst. 1 o. s. ř., podle něhož je jediným dovolacím důvodem nesprávné právní posouzení věci (k tomu viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 9. 2017, sp. zn. 23 Cdo 3014/2017, či usnesení ze dne 21. 2. 2014, sp. zn. 23 Cdo 3579/2013). Vzhledem k tomu, že se soud prvního stupně, na jehož závěry odvolací soud odkázal, zabýval tvrzenou skutečností o tom, že nebyly řídicí jednotky vyměněny, nelze dovolatelce přisvědčit v její argumentaci, že se soudy touto skutečností nezabývaly. Závěr soudů ohledně toho, že se tato skutečnost vztahovala k jiným dílům vozidla, než které byly předmětem původního řízení, je skutkovým závěrem, jehož přezkum dovolacímu soudu nenáleží. Z těchto důvodů tak první ani šestá otázka dovolatelky nezaloží přípustnost dovolání, neboť soudy se zabývaly důvody, o které žalobkyně opřela svoji žalobu na obnovu řízení, včetně tvrzené nové skutečnosti o tom, že řídicí jednotky nebyly vyměněny.
Druhá otázka dovolatelky nezaloží přípustnost již s ohledem na to, že soudy učinily skutkový závěr, že skutečnost tvrzená dovolatelkou se týká odlišných částí vozidla, než těch, které byly předmětem původního řízení. Proto tato skutečnost sama o sobě, tím spíše ani důkaz pořízený k jejímu prokázání, není důvodem pro obnovu řízení. Řešení druhé dovolatelčiny otázky, zda lze opatřit důkaz k prokázání nové skutečnosti po skončení původního řízení, je tak pro projednávaný případ irelevantní, neboť dovolatelka otázku formulovala na základě jiného skutkového stavu (tj. že se nově tvrzená skutečnost týkala téže části vozidla, která byla předmětem původního řízení, ačkoli soud prvního stupně dospěl k opačnému skutkovému závěru), než ze kterého vycházely soudy obou stupňů. K vázanosti dovolacího soudu skutkovým stavem viz argumentace výše.
U třetí otázky týkající se přípustnosti obnovy řízení v případě důkazu objednaného po skončení původního řízení neshledal dovolací soud důvod ke změně své dosavadní rozhodovací praxe, podle které není důvodem obnovy řízení důkaz, který účastník pořídí po skončení původního řízení (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 9. 2006, sp. zn. 22 Cdo 2090/2006 , dále usnesení ze dne 3. 3. 2009, sp. zn. 22 Cdo 2363/2007 , usnesení ze dne 30. 11. 2010, sp. zn. 25 Cdo 1911/2008 , ze dne 23. 10. 2012, sp. zn. 22 Cdo 2847/2012 , a ze dne 27. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1420/2013 ). Dovolatelčina argumentace k této otázce, na základě které požadovala změnu rozhodovací praxe, byla totožná s argumentací k její druhé otázce, proto dovolací soud odkazuje na odůvodnění výše (viz předchozí odstavec).
Na řešení čtvrté a páté dovolatelčiny otázky napadené rozhodnutí nespočívá, neboť odvolací soud, ani soud prvního stupně, s jehož závěry se odvolací soud ztotožnil, neřešily otázku míry zavinění při neuplatnění důkazního prostředku v původním řízení, ani to, zda lze žalobkyni klást k tíži, že v původním řízení nenavrhla důkaz k nyní tvrzené nové skutečnosti. Soudy naopak postavily své závěry na tom, že nyní tvrzená skutečnost, o kterou dovolatelka opírá žalobu na obnovu řízení, se vztahuje k jiným dílům vozidla, než které byly předmětem původního řízení, a na tom, že důkaz objednaný po skončení původního řízení nemůže být důvodem obnovy řízení. K povinnosti dovolatelky formulovat právní otázku, na které napadené rozhodnutí závisí, viz například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sp. zn. 29 NSČR 53/2013, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2376/2019.
Z výše uvedeného vyplývá, že dovolání není přípustné, neboť dovolatelkou formulované otázky nezaloží přípustnost dovolání. Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení není v souladu s §243f odst. 3 o. s. ř. odůvodněn.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 18. 3. 2021
JUDr. Kateřina Hornochová
předsedkyně senátu