ECLI:CZ:NS:2021:23.CDO.1758.2020.1
sp. zn. 23 Cdo 1758/2020-487
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Příhody a soudců Mgr. Jiřího Němce a JUDr. Mgr. Marka Del Favera, Ph.D., ve věci žalobce J. R. , se sídlem v XY, identifikační číslo osoby XY, zastoupený Mgr. Michalem Zahutou, advokátem se sídlem v Brně, Veveří 365/46, proti žalované A. B. – S. , se sídlem v XY, identifikační číslo XY, zastoupené Mgr. Jiřím Táborským, advokátem se sídlem v Brně - Přízřenice, Vídeňská 11/127, o zaplacení částky 1 206 901,57 Kč s příslušenstvím a smluvní pokuty 1 754 934 Kč, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 52 C 182/2009, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 16. 12. 2019, č. j. 47 Co 150/2017-452, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 16. 12. 2019, č. j. 47 Co 150/2017-452, a rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 21. 6. 2013, č. j. 52 C 182/2009-291, se zrušují , a věc se vrací Městskému soudu v Brně k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Žalobce se v souzené věci domáhal po žalovaném zaplacení částky 1 206 901,57 Kč se zákonným úrokem z prodlení z titulu neuhrazené ceny za dílo a částky 1 754 934 Kč z titulu smluvní pokuty, kterou měla být utvrzena povinnost zaplatit včas zmíněnou cenu za dílo.
2. Městský soud v Brně rozsudkem ze dne 21. 6. 2013, č. j. 52 C 182/2009-291, žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení.
3. Krajský soud v Brně k odvolání žalobce v záhlaví označeným rozhodnutím rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (první výrok), změnil výrok ohledně nákladů řízení před soudem prvního stupně (druhý výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (třetí výrok).
4. Odvolací soud poté, co částečně zopakoval dokazování, vyšel z následujících skutkových zjištění soudu prvního stupně.
Žalovaný jakožto právnická osoba působil pod právní formou občanského sdružení ve smyslu zákona č. 83/1990 Sb., o sdružování občanů, účinného do 31. 12. 2013. Podle stanov žalovaného stojí v čele občanského sdružení předseda, který navenek samostatně jedná jménem žalovaného a podepisuje tak, že k názvu A. připojí svůj podpis s uvedením funkce. Jeho povinnosti a oprávnění stanoví usnesením Rada, která je výkonným kolektivním orgánem zajišťujícím plnění usnesení členských schůzí a chod A.v období mezi členskými schůzemi.
Žalovaný uzavřel s žalobcem, který byl jeho členem, dne 14. 10. 2003 smlouvu o dílo, která stanovila investiční rozsah stavby „Nový areál A.“ ve výši 17 000 000 Kč. Předmět díla spočíval ve vyhotovení návrhu stavby do 30. 11. 2003 a vypracování projektové dokumentace pro územní řízení do 31. 12. 2003, pro stavební řízení do 31. 3. 2004 a pro provedení stavby do 31. 5. 2004, přičemž součástí prováděcí dokumentace měly být rozpočty. V článku IV. bodu 4.3. bylo dohodnuto: „Cena za provedení díla se mění úměrně ke změnám rozsahu prací, a to upřesněním podkladů při realizaci díla a změn dle požadavku objednatele a nákladů stavby na základě rozpočtu jako součásti dokumentace pro provedení stavby.“ V článku IV. bodu 4.1. byla stanovena odměna ve výši 994 500 Kč bez DPH, která zahrnovala všechny práce, výkony a dodávky k úplnému zhotovení sjednaného díla. V článku XIV. bodu 14. 1. smlouvy se strany dohodly, že smlouva může být měněna jen písemnými dodatky. V článku IX. bodu 9.6. bylo dohodnuto, že dojde-li v průběhu prací, na základě dohody smluvních stran, ke změně výchozích podkladů, údajů či informací, či ke změně na základě požadavků objednatele, zavazují se smluvní strany sjednat dodatek ke smlouvě, kterým bude sjednána nová cena a nová doba plnění. V článku VII. bodu 7. 3. se žalobce zavázal navrhnout vhodné úpravy vlastního řešení podle územního rozhodnutí s cílem minimalizovat náklady realizace díla.
V souvislosti s územním řízením došlo k rozšíření sjednaného díla (o dokumentaci k příjezdové komunikaci), které bylo řešeno dodatkem č. 1 smlouvy o dílo ze dne 1. 11. 2004, dle něhož vznikl žalobci nárok na zvýšení odměny o 322 595 Kč (bez DPH).
Žalobce žalobou uplatněný nárok opíral jednak o dopis žalovaného ze dne 20. 9. 2005, v němž měl žalovaný uznat, že žalobci plyne nárok na navýšení ceny za dílo z čl. IV. bodu 4.3. smlouvy o dílo, jednak o dodatek č. 2 smlouvy o dílo, kde se žalovaný měl zavázat k uhrazení částky odpovídající smluvním ujednáním, a to ve výši 1 206 901,57 Kč.
Žalobce vycházel z toho, že v článku IV. bod 4.3. smlouvy o dílo byl stranami sjednán samočinný mechanismus, dle něhož se cena za dílo automaticky měnila úměrně podle výše nákladů stavby, jejíž projektování bylo předmětem smlouvy. Jak žalobce, tak žalovaný předložili jako důkaz listinu ze dne 20. 9. 2005 označenou AK0509201P1 s názvem „Ve věci výstavby Nového areálu A.“, každá z listin však měla jiný obsah. Zatímco verze předložená žalobcem uvádí, že Rada neschválila žalobcem navržený dodatek č. 2, avšak žalovaný plně uznává nárok na zvýšení ceny díla dle čl. IV. bodu 4.3 smlouvy o dílo, tak verze předložená žalovaným se liší tím, že žádné uznání neobsahuje, nýbrž v něm stojí, že žalovanému není známo, kdy a jak mělo dojít v průběhu prací ke změně výchozích podkladů údajů či informací či ke změně požadavků nad rámec dodatku č. 1 smlouvy o dílo. O listině předložené žalobcem bylo zjištěno, že je nepravdivá a není opatřena pravým podpisem předsedy žalované P. I. (dále jen „předseda žalovaného“ či „předseda“), nýbrž jeho naskenovaným podpisem a razítkem aeroklubu. Soud tedy vyšel z listiny předložené žalovanou.
Jak žalobce, tak žalovaný předložili jako důkaz listiny týkající se dodatku č. 2 smlouvy o dílo, přičemž i zde se lišil jejich obsah. Z listiny předložené žalovaným (č. l. 41 spisu) se podává, že žalobce navrhl žalovanému změnu smlouvy o dílo, že investiční rozsah díla Nového areálu A. bude 43 637 982 Kč a odměna žalobce 2 072 115 Kč. Doplatek 992 725 Kč bez DPH měl být žalovaným zaplacen do 14 dnů od podpisu dodatku na základě faktury žalobce obsahující i DPH. Vyhotovení dodatku obsahuje toliko podpis žalobce a je datováno ke dni 27. 6. 2005. Naproti tomu z listiny předložené žalobcem (uložené v přílohách spisu) se podává, že se liší v částce investičního rozsahu díla (44 059 995 Kč), částce odměny (2 093 593 Kč), dataci (2. 12. 2005) a též v tom, že kromě podpisu žalobce je na ní nepravý, naskenovaný podpis předsedy žalovaného a razítko aeroklubu.
Stran okolností uzavření dodatku č. 2 bylo zjištěno, že žalobce jako člen žalovaného byl seznámen s předmětným územím, sítěmi a geologickým průzkumem a věděl o finančních možnostech žalovaného. Měl informaci, že s původně oslovenou projektovou kanceláří nebyla uzavřena smlouva o dílo z toho důvodu, že jí předpokládané investiční náklady dosahovaly cca 40 mil. Kč. Žalovaný zjistil podstatné překročení nákladů na realizaci stavby až počátkem roku 2005 z cenových nabídek stavebních firem; žalobce předal žalovanému rozpočty až v říjnu 2005. V prosinci 2005 požadoval žalobce v návrhu dodatku č. 2 ke smlouvě navýšení odměny o částku 1 206 901,57 Kč. Ze zápisu z jednání Rady konaného dne 2. 8. 2005 se podává, že přítomen jednání byl i žalobce, proběhla diskuse o návrhu dodatku č. 2, obě strany přednesly svůj názor na věc a nedošly ke vzájemné shodě. Rada nesouhlasila s podpisem dodatku smlouvy č. 2.
5. Odvolací soud kvalifikoval vztah mezi žalobcem a žalovanou jako vztah ze smlouvy o dílo, která se dle §3028 odst. 3 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), řídí ustanoveními §536 a násl. zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“). Především usoudil, že v čl. IV. bodu 4.3. smlouvy nebyla dohodnuta výše odměny na základě samočinného mechanismu, neboť tento závěr odporuje výkladu smluvního ujednání; zhotoviteli by to umožnilo neomezeně si zvyšovat odměnu vyprojektováním co nejdražší stavby. S ohledem na §35 odst. 2 zákona č. 40/1964, občanského zákoníku, účinného do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“), a §266 odst. 3 obch. zák. je naopak na místě dovodit, že rozhodující pro navýšení odměny je dohoda o změně rozsahu projektovaného díla.
6. Odvolací soud dovodil, že nárok žalobce nelze opřít ani o dodatek č. 2, ani o dopis žalované ze dne 20. 9. 2015. Obě listiny posoudil jako neplatné, neboť nebyly podepsány předsedou žalované. Zdůraznil, že ze zápisů Rady vyplývá, že žalovaný nikdy neprojevil vůli být dodatkem č. 2 vázán. S ohledem na rozsah plnění, výši finanční částky, ujednání ve smlouvě a dosavadní praxi stran nelze mít z objektivního hlediska za to, že by bylo obvyklé dodatek podepisovat mechanicky, jak předvídá §40 odst. 3 obč. zák.
7. Odvolací soud odmítl doplnit dokazování rozhodnutími Městského soudu v Brně sp. zn. 2 T 18/2012 a sp. zn. 217 C 55/2016, jimiž měl být prokázán nedostatek mravní integrity předsedy žalované, neboť dovodil, že pro posouzení oprávněnosti nároku žalobce není rozhodující, zda předseda předmětné listiny podepsal. Námitku žalobce, že nedodržení povinností předsedy vůči žalovanému by se nedotýkalo práv třetích osob, neboť ze stanov vyplývá oprávnění předsedy jednat samostatně, odvolací soud posoudil jako nedůvodnou; vyslovil názor, že předseda žalované nemohl platně činit právní úkony bez schválení Rady. Dodal, že i v případě, že by předseda sám mechanicky nanesl svůj podpis na dodatek č. 2, žalovanou by takové překročení oprávnění ve smyslu §20 odst. 2 obč. zák. nezavazovalo, neboť žalobce o tomto překročení věděl.
8. Odvolací soud uzavřel, že nebyla-li prokázána předchozí dohoda o rozšíření díla, nemohl žalobci vzniknout ani nárok na úroky z prodlení, ani nárok na smluvní pokutu.
II. Dovolání a vyjádření k němu
9. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání (podle obsahu jen proti prvnímu výroku, jímž bylo rozhodováno o věci samé), jehož přípustnost spatřuje v prvé řadě v tom, že odvolací soud neprovedl bez adekvátního odůvodnění důkazy, jejichž potřeba vyšla najevo v průběhu odvolacího řízení a které byly způsobilé významným způsobem ovlivnit skutková zjištění ve věci, čímž se odchýlil od závěrů obsažených v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2011, sp. zn. 32 Cdo 2/2010 (který je, stejně jako ostatní rozhodnutí Nejvyššího soudu zde citovaná, dostupný na jeho webových stránkách) [první otázka].
10. Dovolatel opírá přípustnost též o to, že odvolací soud se dostatečně nevypořádal se všemi jeho argumenty uplatněnými v odvolání, čímž se odchýlil od závěrů obsažených v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2005, sp. zn. 22 Cdo 943/2005, nebo v nálezu Ústavního soudu ze dne 4. 9. 2002, sp. zn. I. ÚS 113/02 (druhá otázka).
11. Dle názoru dovolatele je přípustnost dána rovněž z toho důvodu, že odvolací soud nesprávně posoudil důsledky údajného překročení jednatelského oprávnění statutárního orgánu právnické osoby, čímž se odchýlil od závěrů obsažených v rozsudku Nejvyšší soudu ze dne 31. 5. 2011, sp. zn. 29 Cdo 382/2010 (třetí otázka).
12. Konečně shledává dovolatel přípustnost v tom, že odvolací soud nesprávně právně vyřešil otázku, která dosud nebyla v praxi dovolacího soudu vyřešena, a sice zda osoba, která úmyslně nahradí svůj ruční podpis na smlouvě mechanickým nanesením kopie svého podpisu, je oprávněna namítat nedostatek písemného projevu své vůle u takové smlouvy a zda lze takovou smlouvu považovat za platnou (čtvrtá otázka).
13. K první otázce dovolatel uvádí, že předseda žalované byl opakovaně pravomocně odsouzen za trestnou činnost, spočívající ve vydávání natištěného podpisu za vlastní, jehož pravost následně zpochybňoval. Z toho důvodu bylo tedy namístě provést důkaz trestními rozsudky Městského soudu v Brně č. j. 2 T 87/2012-863 a č. j. 91 T 123/2010-372. Podobně i ze spisu Městského soudu v Brně pod sp. zn. 217 C 55/2016 je možné zjistit, že předseda se dopustil téhož jednání. Postup odvolacího soudu je tedy v rozporu se závěrem rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2011, sp. zn. 32 Cdo 2/2010, podle něhož není třeba důkaz provést zásadně jen tehdy, jestliže jeho prostřednictvím nepochybně nemohou být rozhodné skutečnosti prokázány. Kromě toho dovolatel vytýká rozsudku odvolacího soudu nepřezkoumatelnost a poukazuje na nález Ústavního soudu ze dne 9. 12. 2009, sp. zn. I. ÚS 854/09.
14. V rámci argumentace k druhé otázce dovolatel zmiňuje, že v odvolání namítal, že nedodržení písemné formy ujednané stranami zakládá dle §40a obč. zák. relativní neplatnost, jak ostatně potvrzuje nález Ústavního soudu ze dne 12. 7. 2011, sp. zn. I. ÚS1264/11. Odvolací soud se však vůbec povahou neplatnosti nezabýval, stejně jako nevěnoval pozornost tomu, zda mechanicky nanesený podpis pocházel od předsedy žalovaného či nikoliv a rovněž přesvědčivě neodůvodnil, proč nebylo možné aplikovat §40 odst. 3 obč. zák., podle něhož lze použit mechanický otisk podpisu za doplnění razítka tam, kde je to obvyklé a přípustné.
15. K třetí otázce dovolatel podotýká, že pokyny, které udělovala Rada předsedovi, nemohou mít jakýkoli vliv na závaznost právního jednání, které předseda jménem žalovaného činil. Ustanovení §20 odst. 2 obč. zák. nemělo být aplikováno, neboť dopadá na právní úkony, jež jsou činěny za právnickou osobu, nikoli jménem právnické osoby, jako tomu bylo v této věci.
16. Prostřednictví čtvrté otázky dovolatel prosazuje názor, že nanesení mechanického otisku podpisu na listinu a její následné předání druhé smluvní straně je nutno považovat za projevení vůle, neboť je tím jednoznačně realizována snaha získat plnění a zavázat se za něj k protiplnění. I záměrným nahrazením ručního podpisu jeho mechanickým otiskem lze projevit svou vůli (právně jednat), a proto je nutno na takový projev vůle vztáhnout také závěry ohledně jeho (ne)platnosti a podmínkách uplatnění relativní neplatnosti.
17. Dovolatel navrhuje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
18. Žalovaná se k dovolání se nevyjádřila.
III. Přípustnost dovolání
19. Vzhledem k datu vydání rozhodnutí odvolacího soudu se uplatní pro dovolací řízení - v souladu s bodem 1. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony - zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 2. 2019.
20. Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
21. Jak první, tak druhá otázka přípustnost dovolání nezakládájí. Dovolatel totiž nepředkládá otázku procesního práva, kterou odvolací soud řešil (srov. §237 o. s. ř.), nýbrž vytýká odvolacímu soudu, že zatížil řízení vadou. Námitky vad řízení nezahrnující otázku procesního práva řešenou odvolacím soudem kritériím stanoveným v §237 o. s. ř. neodpovídají (vzhledem k §241a odst. 1 o. s. ř. nejsou ostatně ani způsobilým dovolacím důvodem), přípustnost dovolání tudíž založit nemohou, i kdyby se soud vytýkaných procesních pochybení dopustil (srov. např. závěry usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2014, sp. zn. 32 Cdo 14/2014). Proto také §242 odst. 3 věta druhá o. s. ř. stanoví, že k vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, dovolací soud přihlédne tehdy, je-li dovolání přípustné.
22. Přípustnost nezaloží ani čtvrtá otázka, neboť nespočívá na skutkových zjištěních, k nimž dospěly soudy nižších stupňů, nýbrž na dovolatelově vlastní verzi skutkového stavu. Otázka je totiž založena na premise, že předseda žalovaného nahradil svůj ruční podpis na listině mechanickým nanesením kopie svého podpisu a tuto listinu dovolateli předal. V situaci, kdy odvolací soud z takového skutkového stavu při právním posouzení věci nevycházel, stěží může jít o otázku, kterou odvolací soud řešil a na níž jeho rozhodnutí spočívá. Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi vysvětlil, že při úvaze, zda právní posouzení věci odvolacím soudem je správné, vychází dovolací soud ze skutkových závěrů odvolacího soudu a nikoli z těch skutkových závěrů, které v dovolání na podporu svých právních argumentů zformuluje sám dovolatel (srov. např. důvody rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2016, sp. zn. 31 Cdo 3737/2012, uveřejněného pod číslem 60/2017 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
23. Přípustnost dovolání však zakládá třetí otázka, neboť odvolací soud se při jejím řešení skutečně odchýlil od závěrů rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2011, sp. zn. 29 Cdo 382/2010, uveřejněného pod číslem 139/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 139/2011“).
IV. Důvodnost dovolání
24. Podle §6 zákona č. 83/1990 Sb. sdružení vzniká registrací (odstavec 1). Návrh na registraci mohou podávat nejméně tři občané, z nichž alespoň jeden musí být starší 18 let (dále jen „přípravný výbor“). Návrh podepíší členové přípravného výboru a uvedou svoje jména a příjmení, rodná čísla a bydliště. Dále uvedou, kdo z členů starších 18 let je zmocněncem oprávněným jednat jejich jménem. K návrhu připojí stanovy ve dvojím vyhotovení, v nichž musí být uvedeny: a/ název sdružení, b/ sídlo, c/ cíl jeho činnosti, d/ orgány sdružení, způsob jejich ustanovování, určení orgánů a funkcionářů oprávněných jednat jménem sdružení, e/ ustanovení o organizačních jednotkách, pokud budou zřízeny a pokud budou jednat svým jménem, f/ zásady hospodaření (odstavec 2).
25. Podle §20 obč. zák. činí právní úkony právnické osoby ve všech věcech ti, kteří k tomu jsou oprávněni smlouvou o zřízení právnické osoby, zakládací listinou nebo zákonem (statutární orgány) [odstavec 1]. Za právnickou osobu mohou činit právní úkony i jiní její pracovníci nebo členové, pokud je to stanoveno ve vnitřních předpisech právnické osoby nebo je to vzhledem k jejich pracovnímu zařazení obvyklé. Překročí-li tyto osoby své oprávnění, vznikají práva a povinnosti právnické osobě jen pokud se právní úkon týká předmětu činnosti právnické osoby a jen tehdy, jde-li o překročení, o kterém druhý účastník nemohl vědět (odstavec 2).
26. Nejvyšší soud v rozhodnutí R 139/2011 vysvětlil, že uzavře-li statutární orgán organizační jednotky občanského sdružení jejím jménem zástavní smlouvu, aniž by si opatřil podle stanov potřebný předchozí souhlas jiného orgánu občanského sdružení, odpovídá občanskému sdružení za škodu, kterou mu tímto jednáním způsobil. Na platnost úkonu učiněného jménem organizační jednotky občanského sdružení však překročení tohoto vnitřního omezení žádný vliv nemá. Právní úkon učiněný jménem občanského sdružení tím, kdo zastává funkci statutárního orgánu nebo jeho člena, je právním úkonem občanského sdružení. Je tudíž pojmově vyloučena možnost občanského sdružení odmítnout účinky jednání svého statutárního orgánu. Jakmile se právní úkon stane perfektním, je jím občanské sdružení vázáno (ve vztahu k právnickým osobám obecně srov. shodně Eliáš a Nykodým in Švestka, J. Spáčil, J., Škárová, M., Hulmák, M. a kol. Občanský zákoník I. §1-459, Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2008, s. 242). Neomezitelnost jednatelského oprávnění statutárního orgánu vyplývá z §20 obč. zák., který (v odstavci prvním) s možností, že by statutární orgán právnické osoby mohl své jednatelské oprávnění překročit, vůbec nepočítá, přičemž zároveň (v odstavci druhém) upravuje důsledky překročení oprávnění jiných pracovníků či členů právnické osoby činit jejím jménem právní úkony. I tak je vyjádřen rozdíl mezi rozsahem jednatelského oprávnění statutárního orgánu a oprávnění jiných pracovníků nebo členů právnické osoby činit jejím jménem právní úkony. Z těchto závěrů vychází též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 12. 2020, sp. zn. 24 Cdo 2551/2020.
27. Nejvyšší soud neshledává důvody, proč by se měl od citovaných závěrů odchýlit (proč by měl příslušnou otázku hmotného práva řešit jinak).
28. Ve stanovách žalovaného, v ustanovení V.C.1, se uvádí: „V čele Rady A. stojí předseda, který navenek samostatně jedná jménem A. Podepisuje tak, že k názvu A. připojí svůj podpis s uvedením funkce.“ V ustanovení V.C.4 pak stojí: „Oprávnění a povinnosti předsedy stanoví usnesením Rada.“ (srov. č. l. 8 spisu). Z citovaných pasáží je zřejmý způsob, jakým žalovaný jedná. Oprávnění a povinnosti předsedy stanovené usnesením Rady mají charakter vnitřního omezení, které vůči vně stojícím osobám postrádá právní relevanci. Ačkoliv tedy předseda jedná v rozporu s usnesením Rady, tedy v rozporu s vůlí kolektivního výkonného orgánu, na právních účincích právního úkonu při výkonu jednatelské působnosti statutárního orgánu to ničeho nemění. Takové jednání potom z hlediska koncepce zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, představuje přímo jednání právnické osoby, tj. její osobní jednání (k tomu srov. Eliáš, Nikodým in Občanský zákoník I, II. 2. vyd. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 258).
29. Jednal-li předseda v rozporu s usnesením Rady, pak nemůže jít o překročení zástupčího oprávnění dle §20 odst. 2 věty druhé obč. zák, protože leg. cit. dopadá pouze na případy zastoupení právnické osoby (tj. případ, kdy právní úkon činí jiný subjekt, nikoliv právnická osoba), jímž jednání předsedy žalované z výše podaných důvodů není.
30. Za těchto okolností bylo tak třeba vést dokazování ohledně toho, zda předseda žalovaného opravdu nanesl mechanicky podpis na listiny, na základě kterých měl být uznán nárok žalobce či uzavřen dodatek č. 2 smlouvy o dílo, a předal je žalobci, příp. jeho právnímu zástupci. Bylo-li by tomu tak, pak právní závěr odvolacího soudu neobstojí, protože došlo k uznání nároku ze strany žalovaného, případně (též) ke změně obsahu smlouvy o dílo.
31. Lze tedy uzavřít, že na základě nesprávného právního závěru odvolacího soudu nebyl skutkový stav dostatečně zjištěn, a jeho právní závěr o neexistenci žalobou uplatněného nároku je prozatím předčasný. Dovolání je tak důvodné.
32. Coby obiter dictum Nejvyšší soud dodává následující. Z ustanovení §40 odst. 3 věty druhé obč. zák. plyne, že podpis musí být vlastnoruční; nahrazen mechanickými prostředky může být pouze v případech, kdy je to obvyklé. Absentuje-li podpis jako jedna z náležitostí písemné formy právního úkonu, není dodržen požadavek formy (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 1. 2001, sp. zn. 25 Cdo 176/99, či jeho usnesení ze dne 18. 12. 2018, sp. zn. 21 Cdo 682/2018, uveřejněné pod číslem 29/2020 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Podle §40a obč. zák. však platí, že neplatnosti se nemůže dovolávat ten, kdo ji sám způsobil. Totéž platí, nebyl-li právní úkon učiněn ve formě, kterou vyžaduje dohoda účastníků (§40 obč. zák.). Tento závěr se prosadí tím spíše, jestliže byl dokonce naplněn i materiální význam podpisu. Podle literatury „podpis plní v našem sociokulturním prostředí funkci stvrzení konečnosti a vážnosti vlastní vůle ve vztahu k obsahu podepsané písemnosti. Podobně jako např. u ústního jednání podání ruky. Dále plní funkci identifikace jednajícího a konečně i záruky autentičnosti, resp. ochrany před falšováním.“ (Melzer in MELZER, F., TÉGL, P. Občanský zákoník: velký komentář. Svazek III, §419-654 a související společná a přechodná ustanovení. Praha: Leges, 2014, s. 635). Ostatně týž závěr se podává z §265 obch. zák., protože se zásadou poctivého obchodního styku je stěží slučitelné, aby ten, kdo záměrně způsobil nedostatek formy a v adresátu písemného právního úkonu vyvolal zdání o naplnění všech jeho náležitostí, se mohl takového nedostatku úspěšně dovolávat. Je však otázkou až dalších skutkových zjištění, zda právnímu zástupci žalobce skutečně byla přenechána předsedou žalovaného listina s jím natisknutým podpisem, nebo nikoliv.
33. Je-li dovolání přípustné, přihlédne dovolací soud též k vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Dovolatel sice při vymezení přípustnosti určité vady vytkl, ty však všechny ve svém jádru souvisí jednak s tím, proč bylo dovolání shledáno důvodným, jednak též s důvody, k nimž se dovolací soud vyjádřil v rámci obiter dicta . Jiné vady se z obsahu spisu nepodávají.
34. Protože rozhodnutí odvolacího soudu není ze shora uvedených důvodů správné a podmínky pro jeho změnu dány nejsou, Nejvyšší soud je, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), v napadeném výroku o věci samé zrušil (§243e odst. 1 o. s. ř.), spolu se závislými výroky o nákladech řízení před soudy obou stupňů (§243e odst. 2 věta třetí o. s. ř.). Důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí také na rozhodnutí soudu prvního stupně, Nejvyšší soud proto zrušil i jeho rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243e odst. 2 věta třetí o. s. ř.).
35. Právní názor Nejvyššího soudu je pro soudy nižších stupňů závazný (§243g odst. 1, část věty první za středníkem, ve spojení s §226 odst. 1 o. s. ř.).
36. O náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodnou soudy v rozhodnutí, jímž se řízení končí (§151 odst. 1 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 22. 7. 2021
JUDr. Pavel Příhoda
předseda senátu