ECLI:CZ:NS:2021:23.CDO.1778.2020.1
sp. zn. 23 Cdo 1778/2020-220
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Příhody a soudců Mgr. Jiřího Němce a JUDr. Mgr. Marka Del Favera, Ph.D., ve věci žalobce M. T. , sídlem XY, identifikační číslo XY, zastoupený JUDr. Martinem Steiningerem, advokátem se sídlem v Teplicích, Aloise Jiráska 1367/1, proti žalované MISTAV-CL, s. r. o. , se sídlem v České Lípě, Dubice 29, PSČ 470 01, identifikační číslo 25485024, zastoupené doc. JUDr. Petrem Téglem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze, Na Florenci 2116/15, o zaplacení 350 000 Kč s příslušenstvím a o vzájemném návrhu na zaplacení 658 352 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v České Lípě pod sp. zn. 114 C 38/2015, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočce v Liberci ze dne 6. 3. 2020, č. j. 29 Co 216/2019-191, ve znění opravného usnesení ze dne 3. 4. 2020, č. j. 29 Co 216/2019-204, takto:
I. Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 6. 3. 2020, č. j. 29 Co 216/2019-191, ve znění opravného usnesení ze dne 3. 4. 2020, č. j. 29 Co 216/2019-204, se v té části druhého výroku, jíž byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v České Lípě ze dne 4. 4. 2019, č. j. 114 C 38/2015-138, ve výroku pod bodem II o zamítnutí vzájemné žaloby žalované co do částky 187 000 Kč s úrokem z prodlení, a ve třetím a čtvrtém výroku o nákladech řízení zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací Krajskému soudu v Ústí nad Labem – pobočce v Liberci k dalšímu řízení.
II. Ve zbývající části se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Ve zde souzené věci se žalobce domáhal po žalované zaplacení neuhrazené části ceny ze smlouvy o dílo ve výši 350 000 Kč se smluvním úrokem z prodlení. V řízení vedeném u Okresního soudu v České Lípě pod sp. zn. 14 C 354/2016 se naproti tomu žalovaná domáhala po žalobci zaplacení částky 708 352 Kč se zákonným úrokem z prodlení z titulu nároku na smluvní pokutu a nároku na náhradu nákladů vynaložených na odstranění vad díla. Vzhledem k tomu, že se takto uplatněné procesní nároky vztahovaly k témuž smluvnímu vztahu, byla usnesením Okresního soudu v České Lípě ze dne 25. 10. 2018, č. j. 114 C 38/2015-75, obě řízení spojena a nadále vedena pod sp. zn. 114 C 38/2015. Z důvodu částečného zpětvzetí žaloby žalovanou bylo řízení o její žalobě usnesením Okresního soudu v České Lípě ze dne 28. 3. 2019, č. j. 114 C 38/2015-127, co do částky 50 000 Kč zastaveno.
2. Okresní soud v České Lípě rozsudkem ze dne 4. 4. 2019, č. j. 114 C 38/2015-138, zamítl jak žalobu na zaplacení ceny díla (výrok I), tak vzájemnou žalobu na zaplacení smluvní pokuty a náhrady nákladů za odstranění vad (výrok II) a rozhodl o nákladech řízení (výrok III).
3. Krajský soud v Brně k odvolání obou stran v záhlaví označeným rozhodnutím rozsudek soudu prvního stupně změnil ve výroku I tak, že uložil žalované zaplatit žalobci částku 300 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 0,1 % denně od 1. 7. 2013 do zaplacení a úrok z prodlení z částky 50 000 Kč ve výši 0,1 % denně od 4. 7. 2013 do 7. 11. 2016, a ve zbytku výrok I potvrdil (první výrok), ve výroku II tento rozsudek změnil tak, že uložil žalobci zaplatit žalované částku 324 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení od 16. 11. 2016 do zaplacení a částku 147 352 Kč se zákonným úrokem z prodlení od 16. 11. 2016 do zaplacení, a ve zbytku výrok II potvrdil (druhý výrok) a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů zvlášť ohledně procesního nároku žalobce (třetí výrok) a ohledně procesního nároku žalované (čtvrtý výrok).
4. Odvolací soud po částečně zopakovaném dokazování vyšel z těchto skutkových zjištění:
a. Žalobce uzavřel dne 26. 6. 2012 s žalovanou smlouvu o dílo, ve které se zavázal zhotovit terénní práce, komunikace a kanalizace včetně retenční nádrže na stavbě čerpací stanice pohonných hmot KM Prona v Mnichově Hradišti, a to za cenu sjednanou v dodatku č. 1 smlouvy ve výši 12 408 699 Kč včetně DPH. Za každý kalendářní měsíc se měla fakturovat provedená práce se splatností 30 dní a konečná faktura měla být vystavena do 14 dnů po protokolárním předání a převzetí dokončeného díla. Dílo mělo být dokončeno 31. 10. 2012.
b. Ve smlouvě bylo dohodnuto, že „zhotovitel uhradí objednateli smluvní pokutu ve výši 15 000 Kč z celkové ceny díla za každý započatý den prodlení termínu s dokončením díla, z důvodů ležících na jeho straně a za nesplnění termínů dohodnutých ve smlouvě o díle ve výši 3 000 Kč za den při nesplnění termínu odstranění vad a nedodělků z přejímacího řízení. Objednatel má právo uplatnit u zhotovitele případné škody, vzniklé z nedodržení termínu dokončení, pokud převýší výši smluvní pokuty. Objednatel v případě prodlení s úhradou peněžních závazků zaplatí zhotoviteli úrok z prodlení ve výši 0,1 % z dlužné částky za každý den prodlení“ (čl. 3.3). „Zhotovitel ve lhůtě 14 dnů odstraní vady a nedodělky zjištěné v přejímacím řízení“ (čl. 3.5). „Objednatel není oprávněn převzít dílo z důvodů existence vad a nedodělků, které brání řádnému užívání. Posouzení této skutečnosti je na zhotoviteli, a to s přihlédnutím k oprávněným zájmům investora stavby“ (čl. 3.6).
c. Dílo bylo předáno včas dne 30. 10. 2012, žalovaná však v přejímacím řízení vytkla řadu vad, které se žalobce zavázal odstranit ve lhůtě do 15. 11. 2012, avšak neučinil tak. K jejich odstranění došlo až dne 21. 5. 2013 třetí osobou na náklady žalované ve výši 147 352 Kč bez DPH.
d. Žalovaná výzvou doručenou dne 7. 11. 2016 vyzvala žalobce k úhradě vynaložených nákladů a smluvní pokuty dle čl. 3.3 smlouvy.
e. Všechny žalobcovy faktury za jednotlivé kalendářní měsíce byly žalovanou uhrazeny, vyjma faktury VS 1108334 vystavené na částku 4 879 317,86 Kč splatnou dne 30. 11. 2012, z níž nebyla zaplacena částka 300 000 Kč, a faktury VS 1108391 vystavené na částku 930 296,40 Kč splatnou dne 30. 12. 2012, která nebyla uhrazena co do částky 50 000 Kč.
f. Co se týče faktury VS 1108334, žalobce vystavil opravnou fakturu VS 112181 (dále též „dobropis“), kterou ponížil částku požadovanou fakturou VS 1108334 o 300 000 Kč, a později tutéž částku (300 000 Kč) uplatnil fakturou splatnou dne 30. 6. 2013.
g. K dobropisu se vyjadřuje e-mail ze dne 6. 12. 2012, v němž žalobce souhlasí s pozastávkou z víceprací ve výši 300 000 Kč pro vady díla.
h. Na neuhrazenou část faktury VS 1108391 (ve výši 50 000 Kč) žalovaná dne 27. 11. 2018 započetla nárok na zaplacení smluvní pokuty ve výši 708 352 Kč.
i. V listině označené jako Dohoda o vzájemném započtení závazků a pohledávek (dále jen „Dohoda o započtení“) ze dne 11. 12. 2012 je uvedeno, že účastníci se dohodli na vzájemném zápočtu závazků a pohledávek, konkrétně pohledávky žalobce z faktury VS 1108334 na částku 4 879 317,86 Kč započteno 300 000 Kč, zůstatek 4 579 317,86 Kč. Pohledávky žalované z faktury VS 112181 na částku 300 000 Kč, započteno 300 000 Kč, zůstatek 0 Kč. K tomu uvedeno, že smluvní strany se dohodly na vzájemném zápočtu částky 300 000 Kč. Rozdíl ve výši 4 579 317,86 Kč uhradí žalovaná, a tímto způsobem jsou jejich vzájemné pohledávky dle výše uvedených faktur vyrovnány.
j. Žalobce ve vztahu k opětovně fakturované částce 300 000 Kč, splatné dne 30. 6. 2012, v dopise ze dne 26. 6. 2013 uvedl, že jde o dofakturaci provedených a již odsouhlasených prací, které byly dočasně dobropisovány, neboť jinak žalovaná odmítala fakturu VS 1108334 uhradit, a že stavba je již předána bez vad a nedodělků.
5. Odvolací soud posoudil smluvní vztah mezi žalobcem a žalovanou jako vztah ze smlouvy o dílo, který se dle §3028 odst. 3 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), řídí ustanoveními §536 a násl. zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, zrušeného ke dni 1. 1. 2014 (dále jen „obch. zák.“).
6. Oproti názoru soudu prvního stupně (a v souladu s náhledem žalobce) odvolací soud usoudil, že „dohoda o započtení“ je pouze účetní operací. Argumentoval, že oba doklady (tj. původní faktura a dobropis) byly vystaveny žalobcem, a nejde tak o dvě vzájemné pohledávky dvou subjektů. O tvrzení žalované, že jí žalobce poskytl ve výši dobropisu slevu, se přitom nezmiňuje žádná z listin, ostatně žalovaná ani neprokázala, že by uplatnila nárok na slevu ve výši 300 000 Kč, ani že by taková sleva byla předmětem dohody stran. Z e-mailu žalobce ze dne 6. 12. 2012 a z tvrzení žalované v její žalobě naopak vyplývá, že žalobce souhlasil s pozastávkou v této výši z důvodu vad díla. Z dohody nelze dovodit ani to, že by se žalobce svého nároku na zaplacení částky 300 000 Kč vzdal a dluh žalované dohodou prominul, uvádí-li toliko, že vzájemné pohledávky z výše uvedených faktur jsou vyrovnány. Jde přitom o odkaz na faktury, nikoliv o závazek ze smlouvy o dílo jako takový.
7. K žalobě žalobce odvolací soud uzavřel, že dílo bylo provedeno ve smluveném rozsahu, žalobci tudíž vznikl nárok na zaplacení sjednané ceny. Žalovaná tak byla povinna doplatit částku 350 000 Kč, přičemž nárok na zaplacení částky 50 000 Kč se stal splatným dne 30. 12. 2012 a nárok na zaplacení částky 300 000 Kč až dne 30. 6. 2013. Žalovaná se dostala do prodlení, a žalobci tak vznikl nárok též na smluvní úrok z prodlení.
8. Požadavek žalované k náhradě nákladů na odstranění vad díla odvolací soud posoudil jako uplatnění nároku na slevu z ceny díla, jehož vady nebyly přes příslib žalobce bezdůvodně odstraněny (§437 odst. 5, §439 obch. zák.). Vyjádřil názor, že výše slevy ve výši vynaložených nákladů odpovídá rozsahu vad oproti celkové hodnotě díla, poukázal na to, že žalobce k výši uplatněného nároku nevznášel konkrétní námitky, a požadavek žalované na zaplacení částky 147 352 Kč shledal v plném rozsahu opodstatněným.
9. Smluvní pokutu ve výši 3 000 Kč denně (čl. 3.3 smlouvy o dílo) za prodlení žalobce od 16. 11. 2012 do 21. 5. 2013 odvolací soud posoudil jako nepřiměřenou, a proto ji podle §301 obch. zák. moderoval na výši 2 000 Kč denně. Důvod shledal v tom, že již ze samotného ujednání smlouvy mělo jít o pokutu vztahující se pouze na nedodělky z přejímacího řízení, které nebránily předání díla, tedy celkově na vady nižšího významu. Argumentoval, že pokud by tu byly vady závažné, bránící včasnému předání díla, měli účastníci sjednanou pokutu ve výši 15 000 Kč denně. Přihlédnout je třeba též k tomu, že paušálně sjednaná výše pokuty plně neodpovídá různé závažnosti vad, které mohu nastat, a v daném případě lze konstatovat, že vady byly drobnějšího charakteru, které nebránily užívání díla, tedy jejich existencí nebyla způsobována ani žalované a ani investorovi nějaká věcná škoda. „Z emailové korespondence se přitom podává, že se s opravou a kontrolou asfaltových povrchů vyčkávalo do jarního období dalšího roku, a nelze tak plně dovodit, zda na délce trvání běhu prodlení neměla podíl i žalovaná, která přitom nedala dostatečně najevo trvání na smluvní pokutě po celé období v rozporu s povinností zabránění sporu dle čl. 9.1 smlouvy o dílo a poctivému obchodnímu styku, na druhou stranu bylo třeba zohlednit i liknavý přístup žalobce k odstraňování vytknutých nedodělků“.
10. Odvolací soud uzavřel, že nárok žalované na smluvní pokutu činí po snížení 374 000 Kč a stal se splatným doručením předžalobní výzvy dne 7. 11. 2016. Částka 50 000 Kč z tohoto nároku byla započtena na dlužnou cenu díla, a nárok žalobce se stal v tomto rozsahu uhrazeným k okamžiku, kdy dospěla pohledávka později splatná, tj. pohledávka žalované. Žalobci byly tedy přiznány úroky z prodlení z částky 50 000 Kč pouze do dne 7. 11. 2016.
II. Dovolání a vyjádření k němu
11. Rozsudek odvolacího soudu napadla žalovaná dovoláním, výslovně v měnící části prvního výroku, v potvrzující části druhého výroku a ve třetím a čtvrtém výroku o nákladech řízení.
12. Přípustnost dovolání dovolatelka spatřuje v tom, že odvolací soud se při řešení otázky, zda „lze odůvodnit moderaci smluvní pokuty dle §301 obch. zák. skutečnostmi, které si soud vymyslel (které neexistují), resp. skutečnostmi, které nastaly až poté, co byla smluvní pokuta ujednána, popř. dokonce až poté, co byla utvrzená povinnost dlužníkem porušena“, jednak odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, konkrétně od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 11. 4. 2018, sp. zn. 31 Cdo 927/2016 [jde o rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu, uveřejněný pod číslem 55/2019 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 55/2019“) a dostupný též, stejně jako ostatní rozhodnutí Nejvyššího soudu zde citovaná, na jeho webových stránkách], jednak tato otázka nebyla dosud v plném rozsahu judikaturou dovolacího soudu řešena (první otázka).
13. Vedle toho měl odvolací soud nesprávně řešit otázku, zda „lze při výkladu právního jednání (zde konkrétně smlouvy) dle §266 obch. zák. vyjít pouze z jeho textu, nebo je třeba zohlednit skutečnou vůli stran,“ čímž se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe, reprezentované rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 28. 3. 2012, sp. zn. 23 Cdo 4955/2010 (s odkazem na rozsudek ze dne 26. 11. 1998, sp. zn. 25 Cdo 4955/2010), ze dne 28. 11. 2019, sp. zn. 23 Cdo 5597/2017, a ze dne 28. 3. 2012, sp. zn. 23 Cdo 4955/2010, včetně rozsudků tam citovaných, a nálezy Ústavního soudu ze dne 10. 3. 2020, sp. zn. III. ÚS 392/20, a ze dne 14. 11. 2017, sp. zn. I. ÚS 1461/17 (druhá otázka).
14. K otázce v pořadí první dovolatelka argumentuje, že podle judikatury dovolacího soudu nemůže být moderace smluvní pokuty odůvodněna skutečnostmi, jež nastaly až poté, co byla smluvní pokuta sjednána, odvolací soud se však těmito závěry neřídil. Tím, že v rámci odůvodnění zdůrazňuje, že v daném případě šlo o vady drobnějšího charakteru, jež nebránily užívání díla a nezpůsobily žádnou věcnou škodu, vzal v potaz okolnosti v okamžiku porušení smluvní povinnosti a současně též opomněl, že nárok na smluvní pokutu není podmíněn vznikem škody. K později nastalým okolnostem se vztahuje též argument odvolacího soudu, že se s opravou asfaltů vyčkávalo až do jara, v důsledku čehož bylo prodlení delší.
15. Odvolací soud podle mínění dovolatelky pochybil již tím, že „si vymyslel“ smluvní ujednání, jímž poměřoval přiměřenost smluvní pokuty, jestliže smluvní pokutu sjednanou ve výši 15 000 Kč za každý den prodlení s včasným dokončením díla interpretoval jako smluvní pokutu sjednanou pro závažnější vady díla. Prodlení s dokončením díla mohlo být způsobeno řadou jiných důvodů, než jen existencí závažných vad. Dovodil-li tedy odvolací soud závěr o nepřiměřenosti smluvní pokuty ve výši 3 000 Kč denně z poměru těchto smluvních pokut, pak pochybil v samotném základu moderace smluvní pokuty.
16. Ke druhé otázce dovolatelka předkládá tvrzení, že mezi stranami došlo k ústní dohodě o tom, že žalobce poskytne dovolatelce slevu z ceny díla a o ni měla být ponížena faktura. Dovolatelka argumentuje, že žalobce proto zcela logicky vystavil dobropis. Následně strany uzavřely „dohodu o započtení“, která měla potvrdit dříve projevenou vůli stran, tj. prominutí části dluhu dovolatelky. Podle přesvědčení dovolatelky z dohody, v níž je uvedeno, že pohledávky stran jsou vyrovnány, jasně vyplývá, že po provedeném „započtení“ má dovolatelka zaplatit žalobci již jen částku 4 579 317,86 Kč, tedy rozdíl mezi původně fakturovanou částkou a poskytnutou slevou. Zatímco soud prvního stupně zjistil skutečnou vůli stran a dohodu posoudil jako dohodu o slevě z ceny díla (dohodu o prominutí části dluhu), odvolací soud na zjišťování skutečné vůle stran rezignoval a dohodu hodnotil pouze prizmatem jazykového vyjádření, resp. prizmatem (nesprávně) použité právní konstrukce, ačkoliv ta není nic než falsa demonstratio .
17. Podle názoru dovolatelky i izolovaně použitý gramatický výklad musí vést k opačnému závěru, než k němuž dospěl odvolací soud, neboť je-li v dohodě uvedeno, že pohledávky stran jsou „vyrovnány“, je jediný správný závěr takový, že šlo o prominutí dluhu. Dovolatelka zpochybňuje názor odvolacího soudu, že dohoda představovala pouhou účetní operaci, tvrdí, že dohodu o započtení formuloval žalobce, a vytýká odvolacímu soudu, že opomněl aplikovat pravidlo contra proferentem .
18. Závěrem dovolatelka navrhuje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu v napadené části změnil v její prospěch.
19. Žalobce se k dovolání nevyjádřil.
III. Přípustnost dovolání
20. Vzhledem k datu vydání rozhodnutí odvolacího soudu se uplatní pro dovolací řízení - v souladu s bodem 1. čl. II přechodných ustanovení části první zákona
č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony - zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 2. 2019.
21. Přípustnost dovolání proti výrokům, jimiž odvolací soud rozhodl o nákladech řízení, je vyloučena ustanovením §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř., proto dovolání proti rozsudku odvolacího soudu ve třetím a čtvrtém výroku přípustné není.
22. Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
23. V pořadí druhá otázka přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. nezakládá, neboť odvolací soud se od dovolatelkou citované judikatury neodchýlil. V rozhodovací praxi Nejvyššího soudu (srov. již rozsudek ze dne 26. 11. 1998, sp. zn. 25 Cdo 1650/98, uveřejněný v časopise Právní rozhledy č. 7, ročník 1999, s. 386, a dále např. rozsudek ze dne 28. 3. 2012, sp. zn. 23 Cdo 4955/2010) a Ústavního soudu (srov. např. nález ze dne 14. 4. 2005, sp. zn. I. ÚS 625/2003, uveřejněný pod číslem 84/2005 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu) bylo vyloženo, že jazykové vyjádření právního úkonu zachycené ve smlouvě musí být nejprve vykládáno prostředky gramatickými (z hlediska možného významu jednotlivých použitých pojmů), logickými (z hlediska vzájemné návaznosti použitých pojmů) či systematickými (z hlediska řazení pojmů ve struktuře celého právního úkonu). Kromě toho je třeba posoudit na základě provedeného dokazování, jaká byla skutečná vůle stran v okamžiku uzavírání smlouvy, přičemž podmínkou pro přihlédnutí k vůli účastníků je to, aby nebyla v rozporu s tím, co plyne z jazykového vyjádření úkonu. Doslovný výklad textu smlouvy může, ale nemusí být v souladu s vůlí jednajících stran. Směřuje-li vůle smluvních stran k jinému významu a podaří-li se vůli účastníků procesem hodnocení skutkových a právních otázek ozřejmit, má shodná vůle účastníků smlouvy přednost před doslovným významem textu jimi formulované smlouvy. Vůli je nutno dovozovat z vnějších okolností spojených s podpisem a realizací smluvního vztahu, zejména z okolností spojených s podpisem smlouvy a následným jednáním účastníků po podpisu smlouvy.
24. V řízení mezi stranami nepanovala shoda, zda žalobce poskytl dovolatelce slevu z ceny díla ve výši 300 000 Kč (takto dovolatelka), nebo zda šlo toliko o pozastávku (takto žalobce). Dovolatelka svou polemiku se závěry odvolacího soudu, jenž se přiklonil k verzi prosazované žalobcem, zakládá na tvrzení, že samotnému dobropisu a „dohodě o započtení“ předcházela ústně uzavřená dohoda o poskytnutí slevy z ceny díla a že „dohoda o započtení“ pouze potvrzovala dříve projevenou vůli, a pokouší se tedy zpochybnit výklad právního úkonu provedený odvolacím soudem tak, že jej konfrontuje se závěry vybudovanými na její vlastní verzi skutkového stavu, odchylné od toho, který zjistil a z něhož vycházel odvolací soud. Ten se právě naopak opřel o skutkový závěr, že žalovaná neprokázala, že by uplatnila nárok na slevu ve shodné výši nebo že by taková sleva byla předmětem dohody.
25. Judikatura Nejvyššího soudu je přitom ustálena v závěru, že při úvaze, zda právní posouzení věci odvolacím soudem je správné, vychází dovolací soud ze skutkových závěrů odvolacího soudu a nikoli z vlastní, odlišné skutkové verze dovolatele. Argumentace vycházející z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při právním posouzení věci odvolací soud, není zpochybněním právního posouzení věci (srov. např. důvody rozsudku ze dne 27. 10. 2004, sp. zn. 29 Odo 268/2003, uveřejněného pod číslem 19/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení ze dne 22. 6. 2006, sp. zn. 29 Odo 1203/2004, a ze dne 10. 10. 2013, sp. zn. 29 Cdo 3829/2011, či důvody rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 13. 4. 2016, sp. zn. 31 Cdo 3737/2012, uveřejněného pod číslem 60/2017 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Obdobně to platí i tam, kde dovolatel zpochybňuje výsledek výkladu právního úkonu odvolacím soudem tak, že argumentuje jinými okolnostmi, než které byly v řízení soudem zjištěny.
26. Namítá-li pak dovolatelka, že zmíněné skutkové závěry odvolacího soudu jsou v hrubém rozporu s provedenými důkazy, neboť již ve vyjádření k žalobě tvrdila, že částka 300 000 Kč představovala poskytnutou slevu z ceny díla, pak především pomíjí, že procesní podání účastníka ve věci není listinou, jíž by soud prováděl důkaz. Z ustanovení §132 o. s. ř. ovšem vyplývá, že při hodnocení důkazů soud přihlíží ke všemu, co vyšlo v řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci. Ve zde souzené věci podle obsahu procesního spisu žalovaná v návrhu na vydání platebního rozkazu podaném dne 16. 11. 2016, jímž bylo zahájeno řízení vedené před Okresním soudem v České Lípě původně pod sp. zn. 14 C 354/2016, podpořila své tvrzení, že žalobce nepopíral svou povinnost odstranit vytčené vady díla, bez dalšího komentáře (bez projevených výhrad) argumentem, že žalobce v e-mailové zprávě ze dne 6. 12. 2012 souhlasil s pozastávkou placení částky 300 000 Kč (část jeho nároku na zaplacení ceny díla), a to z důvodu existence dříve uznaných vad díla, až do doby jejich úplného odstranění. V postupu odvolacího soudu, jenž k této skutečnosti při hodnocení důkazů přihlédl, nelze shledat opodstatnění pro závěr, že jeho zjištění jsou v tomto ohledu v rozporu s obsahem spisu. Rozhodně nelze takový závěr dovozovat z toho, že žalovaná založila v řízení o nároku uplatněném žalobcem svou procesní obranu na odlišném tvrzení o poskytnutí slevy z ceny díla, resp. o prominutí části dluhu, předložené v podání ze dne 13. 10. 2018.
27. Odvolací soud se při výkladu „dohody o započtení“ od shora citovaných judikatorních závěrů dovolacího soudu a Ústavního soudu neodchýlil, neboť oproti tomu, co mu vytýká dovolatelka, se nezaměřil jen na její jazykové vyjádření, nýbrž vzal na zřetel zjištěné okolnosti, za nichž byla dohoda uzavřena (zejména obsah žalobcova faxu ze dne 6. 12. 2012), i následné chování stran. Výtka dovolatelky, že odvolací soud se náležitě nevypořádal ani s jazykovým vyjádřením, je pak založena na účelově zkreslené citaci příslušné části textu; v dohodě totiž není uvedeno, že „pohledávky stran jsou vyrovnány“, nýbrž že „vzájemné pohledávky z výše uvedených faktur (sic!) jsou vyrovnány“. Právě na základě argumentu, že tu jde o odkaz na faktury, nikoliv o závazek ze smlouvy o dílo jako takový, odvolací soud usoudil, že z vlastní dohody (z jejího jazykového vyjádření) nelze dovodit, že žalobce dluh žalované co do částky 300 000 Kč prominul.
28. Lichá je ostatně též námitka, že odvolací soud posoudil dohodu podle jejího označení (resp. podle použité právní konstrukce); dovodil přeci, že o započtení vzájemných pohledávek se ve skutečnosti (podle obsahu) nejedná.
29. Nad rámec uvedeného dovolací soud podotýká, že dovolatelka si ve své argumentaci protiřečí, prosazuje-li názor, že jí žalobce co do dobropisované částky 300 000 Kč poskytl slevu z ceny a dluh jí prominul (je-li přeci poskytnuta sleva z ceny díla, pak dluh z titulu povinnosti zaplatit cenu je bez dalšího o to nižší a není pak v tomto ohledu co promíjet), a opomíjí, jak se slučuje její tvrzení, že jí žalobce ve výši 300 000 Kč poskytl slevu z ceny díla za vady díla vytčené při jeho předání, se skutečností, že požaduje (a pravomocným rozhodnutím soudu jí bylo vyhověno) po žalobci plnou náhradu nákladů, které vynaložila na odstranění právě těchto vad.
30. Co se týče pravidla contra proferentem , Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi vysvětil, že výklad nejednoznačného pojmu, který je ve smlouvě obsažen, k tíži toho, kdo výrazu použil první, je namístě pouze, jsou-li dány pochybnosti o obsahu tohoto pojmu, které nelze odstranit ani za použití výkladových pravidel (srov. usnesení ze dne 29. 5. 2018, sp. zn. 23 Cdo 505/2018, a ze dne 26. 2. 2020, sp. zn. 23 Cdo 3378/2019). Odvolací soud ve zde souzené věci neučinil skutkový závěr, že není jasné, k čemu vůle stran směřovala.
31. Postupu odvolacího soudu při zjišťování obsahu právního úkonu tedy nelze vytknout, že nezohlednil skutečnosti, které zohlednit měl, nebo že zohlednil skutečnosti, které zohlednit neměl. Dovolací soud tedy – oproti dovolatelce – neshledává ničeho, v čem by odvolací soud nedostál požadavkům kladeným na postup soudu při výkladu právního úkonu, formulovaným příslušnou judikaturou.
32. K části první otázky, zda „lze odůvodnit moderaci smluvní pokuty dle §301 obch. zák. skutečnostmi, které si soud vymyslel (které neexistují)“, dovolatelka neoznačuje judikaturu, od níž se měl odvolací soud odchýlit, popřípadě je její odkaz nepřípadný (v R 55/2019 se taková otázka neřeší), zřejmě má tedy jít o avizovanou otázku dosud judikatorně nevyřešenou. O právní otázku ve smyslu §237 o. s. ř. však nejde, neboť odvolací soud takovou otázku nepochybně neřešil a jeho rozhodnutí na jejím řešení nezávisí. Ze související argumentace je patrno, že dovolatelka zpochybňuje logiku úvah odvolacího soudu při výkladu smlouvy, k tomu však není vymezen odpovídající předpoklad přípustnosti dovolání.
33. Koneckonců se sluší dodat, že dovolatelčina výtka je lichá, protože smlouva o dílo v čl. 3.6 počítala s vadami díla, které budou bránit převzetí díla. Existence vad této intenzity by pak vedla ke vzniku práva na smluvní pokutu ve výši 15 000 Kč denně, která byla obecně vázána na prodlení s včasným dokončením díla. Ač příčinou takového prodlení mohlo být i jiné porušení smluvní povinnosti než vadné plnění, nelze tvrdit, že by ujednání o smluvních pokutách nerozlišovalo mezi vadami různé typové závažnosti.
34. Nejvyšší soud však shledává dovolání přípustným pro zbývající část první otázky, neboť odvolací soud se při jejím řešení skutečně odchýlil od ustálené rozhodovací praxe, přihlédl-li při moderaci smluvní pokuty dle §301 obch. zák. též k okolnostem, které nastaly poté, co byla smluvní pokuta sjednána.
IV. Důvodnost dovolání
35. Protože Nejvyšší soud neshledává důvod, proč by měl svou ustálenou rozhodovací praxi při řešení otázky, pro něž je dovolání přípustné, měnit (proč by měl příslušnou otázku hmotného práva řešit jinak), je dovolání v rozsahu, v němž bylo shledáno přípustným, též důvodné, neboť napadené rozhodnutí odvolacího soudu spočívá v příslušné části na nesprávném právním posouzení (§241a odst. 1 o. s. ř.).
36. Podle §301 věty první obch. zák. může soud nepřiměřeně vysokou smluvní pokutu snížit s přihlédnutím k hodnotě a významu zajišťované povinnosti, a to až do výše škody vzniklé do doby soudního rozhodnutí porušením smluvní povinnosti, na kterou se vztahuje smluvní pokuta.
37. Nejvyšší soud při výkladu §301 obch. zák. uzavřel, že úvahy o nepřiměřenosti sjednané smluvní pokuty se logicky (z povahy věci) mohou upínat toliko k těm okolnostem, které tu byly v době jejího sjednání; otázku, zda byla smluvní pokuta sjednána v (ne)přiměřené výši, nelze posuzovat z pohledu skutečností, které nastaly až poté, kdy byla smluvní pokuta v určité výši (přiměřené či nepřiměřené) sjednána. Ke skutečnostem, které nastaly po sjednání smluvní pokuty, nelze při hodnocení (ne)přiměřenosti sjednané smluvní pokuty přihlížet (srov. např. rozsudky ze dne 17. 5. 2011, sp. zn. 23 Cdo 2192/2009, ze dne 1. 6. 2016, sp. zn. 23 Cdo 4620/2015, ze dne 24. 1. 2017, sp. zn. 23 Cdo 5068/2014, a z poslední doby R 55/2019). Skutečnosti, k nimž došlo až následně, by mohly – podle své povahy – vést toliko k závěru, že uplatnění práva na smluvní pokutu je (zcela či zčásti) výkonem práva v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku, jenž podle §265 obch. zák. nepožívá právní ochrany (srov. závěry rozsudku ze dne 19. 5. 2009, sp. zn. 32 Cdo 1281/2008, uveřejněného pod číslem 17/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
38. Ve zde souzené věci odvolací soud při posuzování přiměřenosti smluvní pokuty pro případ včasného neodstranění vad díla a její moderace přihlédl v rozporu s výše citovanou judikaturou k řadě okolností, které nastaly až v okamžiku porušení smluvní povinnosti zajištěné smluvní pokutou, ba dokonce též i po něm. Zohledněno totiž bylo mimo jiné též to, že vady vzhledem ke své povaze nebránily užívání díla a jejich existencí nebyla způsobena škoda a že s opravou a kontrolou asfaltových povrchů se vyčkávalo do jarního období dalšího roku, zohledněn byl možný podíl žalované na délce trvání prodlení a též to, že žalovaná jednala v rozporu se sjednanou povinností zabránit sporu.
39. K okolnostem, které nastaly v okamžiku porušení smluvní povinnosti, lze v intencích ustálené (shora citované) judikatury vztažené k obchodnímu zákoníku přihlédnout při posuzování, zda uplatnění nároku na smluvní pokutu není výkonem práva v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku, v takovém případě jde ale o aplikaci jiné právní normy (§265 obch. zák.), než kterou odvolací soud v předmětné věci použil (§301 obch. zák.).
40. Závěrem je třeba zdůraznit, že ačkoliv moderace představuje jediné volné uvážení soudu o přiměřenosti smluvní pokuty a o míře jejího snížení, které lze přezkoumávat pouze jako celek, nelze opomíjet, že v dovolacím řízení se uplatní dispoziční zásada a zásada zákazu reformatio in peius (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 8. 2015, sp. zn. 22 Cdo 2694/2015, a ze dne 23. 6. 2020, sp. zn. 22 Cdo 1123/2020). Podala-li proto dovolání strana, jejíž žalobou uplatněný nárok na smluvní pokutu byl odvolacím soudem moderován, pak nemůže být výsledkem dovolacího řízení zrušení rozsudku odvolacího soudu v té části, v níž bylo dovolateli vyhověno.
41. Je-li dovolání přípustné, přihlédne dovolací soud též i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Dovolací soud žádnou z takových vad neshledal.
42. Protože rozsudek odvolacího soudu není v potvrzující (zamítavé) části druhého výroku co do částky 187 000 Kč s úrokem prodlení z uvedených důvodů správný a podmínky pro jeho změnu dány nejsou, Nejvyšší soud jej, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), v tomto rozsahu podle §243e odst. 1 o. s. ř. zrušil, spolu se závislými výroky o nákladech řízení (§243e odst. 2 věta třetí o. s. ř.).
43. Ve zbývající části (v části směřující proti rozsudku odvolacího soudu v měnící, přisuzující části prvního výroku) Nejvyšší soud dovolání jako nepřípustné podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
44. Právní názor Nejvyššího soudu je pro soudy nižších stupňů závazný (§243g odst. 1, část věty první za středníkem, ve spojení s §226 odst. 1 o. s. ř.).
45. O náhradě nákladů dovolacího řízení, jakož znovu i o nákladech původního řízení, rozhodnou soudy v rozhodnutí, jímž se řízení končí (§151 odst. 1 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. 10. 2021
JUDr. Pavel Příhoda
předseda senátu