ECLI:CZ:NS:2021:23.CDO.1782.2021.1
sp. zn. 23 Cdo 1782/2021-244
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., a soudců JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., v právní věci žalobce M. P. , nar. XY, bytem v XY, proti žalované Ridera Bohemia a.s. , se sídlem v Ostravě, Mariánské Hory, 28. října 2092/216, identifikační číslo osoby 26847833, zastoupené Mgr. Janem Kubicou, advokátem se sídlem v Ostravě, Nad Pohrubkou 2355, o zaplacení částky 50 970 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 59 C 174/2017, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 8. 12. 2020, č. j. 8 Co 260/2020-194, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 4 162 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. Jana Kubici, advokáta.
Odůvodnění:
Žalobce se podanou žalobou domáhal na žalované vrácení částky 50 970 Kč jako bezdůvodného obohacení, neboť tuto částku vymohl soudní exekutor na žalobci na základě rozhodčího nálezu vydaného rozhodcem JUDr. Tomášem Vymazalem ze dne 19. 5. 2016, sp. zn. 7792/2016, jímž bylo rozhodnuto o povinnosti žalobce zaplatit žalované částku 194 208 Kč s příslušenstvím a jenž byl následně zrušen rozsudkem Okresního soudu v Olomouci ze dne 23. 1. 2017, č. j. 25 C 193/2016-117. Žalovaná se bránila tvrzením, že k bezdůvodnému obohacení z její strany nedošlo, neboť částku 50 970 Kč jednostranně započetla proti své pohledávce za žalobcem ve výši 194 208 Kč ještě před podáním žaloby na vydání bezdůvodného obohacení.
Okresní soud v Ostravě jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 19. 2. 2020, č. j. 59 C 174/2017-135, zamítl žalobu na zaplacení částky 50 970 Kč s příslušenstvím (výrok I) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II).
Soud prvního stupně nejprve učinil skutkový závěr, že částka 50 970 Kč byla vymožena na žalobci na základě později zrušeného rozhodčího nálezu rozhodce JUDr. Tomáše Vymazala ze dne 19. 5. 2016, sp. zn. 7792/2016, a že existence pohledávky žalované (v rozhodčím řízení žalobkyně) ve výši 194 208 Kč byla prokázána smlouvou o dílo ze dne 1. 7. 2010, č.49/2010, a fakturou ze dne 3. 8. 2010, č. 20100621.
Po právní stránce soud prvního stupně uvedl, že žalovaná si vymoženou částku 50 970 Kč platně započetla vůči své pohledávce za žalobcem ve výši 194 208 Kč, a to dopisem o zápočtu doručeným dne 7. 3. 2017 právnímu zástupci žalobce, přičemž existence zápočtu byla žalovanou uplatněna rovněž v řízení jako forma její obrany ve smyslu §98 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád. S ohledem na výše uvedené soud zamítl žalobu v celém rozsahu.
Krajský soud v Ostravě jako soud odvolací napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok I rozsudku odvolacího soudu), změnil jej ve výroku II co do částky náhrady nákladů řízení před soudem prvního stupně (výrok II rozsudku odvolacího soudu) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok III rozsudku odvolacího soudu).
Odvolací soud vyšel ze skutkového stavu, jak jej zjistil soud prvního stupně. Podleodvolacího soudu žalovaná prokázala existenci své pohledávky, přičemž odvolací soud v této souvislosti odkázal na dokazování provedené před soudem prvního stupně, z něhož vyplynulo, že částku 194 208 Kč fakturovala žalovaná žalobci na základě smlouvy o dílo č. 49/2010 ze dne 1. 7. 2010, faktury ze dne 3. 8. 2010, č. 20100621, výkazu práce třídiče č. 20/2010 a deníku práce třídiče ze dnů 26. 7. 2010, 27. 7. 2010, 28. 7. 2010 a 29. 7. 2010. Odvolací soud pak mimo jiné konstatoval, že žalobci se ani přes poučení poskytnuté mu soudem podle §118a zákona č. 99/1963 Sb., nepodařilo prokázat, že došlo ke změně smlouvy o dílo ze dne 1. 7. 2010, a to co do způsobu zaplacení ceny díla ve výši 194 208 Kč. Podle odvolacího soudu tak nebylo prokázáno, že plnění, které žalobce poskytl žalované v exekučním řízení na základě později zrušeného rozhodčího nálezu, by bylo plněním, na které žalovaná neměla podle hmotného práva nárok.
Jednostranné započtení částky 50 970 Kč ze strany žalované na její pohledávku za žalobcem ve výši 194 208 Kč odvolací soud posoudil podle §358 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník (dále jen „obch. zák.“). K tomu uvedl, že žalovaná provedla řádný zápočet oznámením doručeným právnímu zástupci žalobce Mgr. Šotkovi dne 7. 3. 2017, přičemž tento zápočet byl uplatněn také v řízení před soudem jako forma obrany ve smyslu §98 zákona č. 99/1963 Sb. Jako nedůvodnou posoudil odvolací soud námitku žalobce, že v té době nebyla žalobcem udělena jeho zástupci plná moc k vymáhání bezdůvodného obohacení, neboť Mgr. Šotek žalobce zastupuje v soudních řízeních (vedených i se žalovanou) kontinuálně. Ve vztahu k námitce žalobce, že pohledávka žalované již byla promlčena, soud odkázal na §388 odst. 2 písm. a) obch. zák., podle něhož i po uplynutí promlčecí doby může oprávněná strana uplatnit započtení, jestliže se práva vztahují k téže smlouvě, což bylo v tomto případě splněno, neboť vymožená částka 50 970 Kč a částka 194 208 Kč jako pohledávka žalované za žalobcem byly uplatňovány na základě totožné smlouvy o dílo ze dne 1. 7. 2010. S ohledem na výše uvedené odvolací soud uzavřel, že nárok žalobce na vydání bezdůvodného obohacení není důvodný, a potvrdil tak rozsudek soudu prvního stupně.
Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce v plném rozsahu včasným dovoláním, jehož přípustnost spatřoval nejprve v tom, že se odvolací soud měl odchýlit od rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2014, sp. zn. 31 Cdo 3309/2011, ze dne 6. 10. 2016, sp. zn. 30 Cdo 2561/2014, a ze dne 29. 11. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4478/2016, jestliže učinil skutkový závěr, že „žalovaná prokázala existenci pohledávky a že dle hmotného práva závazek žalobce existoval“. Jednak podle žalobce soudy samostatně neposuzovaly obsah a existenci pohledávky žalované ve výši 194 208 Kč, protože vycházely pouze z obsahu zrušeného rozhodčího nálezu, jednak soudy nedostatečně zjistily skutkový stav ohledně změny smlouvy o dílo ze dne 1. 7. 2010 co do způsobu zaplacení částky 194 208 Kč, jak mělo vyplývat z výpovědi P. dle protokolu o jednání ze dne 24. 4. 2018, ve věci vedené u Okresního soudu v Opavě pod sp. zn. 38 C 221/2017. Dále se žalobce neztotožnil se závěrem odvolacího soudu, že nesplnil povinnost tvrdit rozhodné skutečnosti prokazující změnu smlouvy, neboť dle něj je v rámci celého řízení tvrdil jednoznačně. Následně žalobce rozporoval právní posouzení odvolacího soudu, podle kterého došlo k řádnému započtení částky 50 970 Kč. Žalobce v tomto směru uváděl, že oznámení o započtení pohledávky došlo právnímu zástupci žalobce Mgr. Šotkovi dne 7. 3. 2017, přitom žalobce mu udělil plnou moc k vymáhání bezdůvodného obohacení teprve dne 13. 4. 2017. Na základě těchto okolností měl žalobce za to, že důvod plnit žalované odpadl po zrušení rozhodčího nálezu ze dne 19. 5. 2016, sp. zn. 7792/2016, částka 50 970 Kč byla vymožena na žalobci k úhradě neexistujícího dluhu a žalovaná se o tuto částku bezdůvodně obohatila. Závěrem žalobce navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu i soudu prvního stupně a přiznal žalobci náklady řízení.
Ve svém vyjádření k dovolání žalovaná předně konstatovala, že předložené argumenty byly posouzeny již odvolacím soudem. K námitce neplatného započtení zdůraznila, že i když plná moc k vymáhání bezdůvodného obohacení byla udělena Mgr. Šotkovi teprve dne 13. 4. 2017, předžalobní výzva k vydání bezdůvodného obohacení ve výši 50 970 Kč byla žalované doručena tím samým právním zástupcem žalobce dne 4. 4. 2017. Žalovaná také poukázala na to, že zápočet byl uplatněn jako obrana proti návrhu ve smyslu §98 zákona č. 99/1963 Sb. Ohledně námitky zjištění skutečného obsahu a existence započítávané pohledávky ve výši 194 208 Kč žalovaná uvedla, že existence pohledávky byla konstatována v pěti předcházejících řízeních, včetně dvou rozhodčích. Ohledně tvrzené změny smlouvy o dílo žalovaná prohlásila, že písemný dodatek ke smlouvě žalobce nepředložil, stejně tak změnu smlouvy nelze dovodit ani z výpovědi svědka P. Nadto námitka žalobce týkající se nedostatečně zjištěného skutkového stavu nepředstavuje přípustný dovolací důvod. Žalovaná proto navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání zamítl a přiznal žalované náhradu nákladů řízení.
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 2. 2019 (viz čl. IV a XII zákona č. 287/2018 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
Podle §241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Ohledně námitky, že nemohlo dojít k řádnému započtení částky 50 970 Kč na pohledávku žalované ve výši 194 208 Kč, žalobce neuvádí, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř., je dovolatel povinen v dovolání pro každý dovolací důvod vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné (§241a odst. 2 o. s. ř.). Pouhá kritika právního posouzení odvolacího soudu nepostačuje (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3023/2014, a ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13). Dovolání tak v této části trpí vadami, pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat.
Žalobce v dovolání rovněž namítal, že splnil povinnost tvrzení uloženou mu odvolacím soudem, neboť již v průběhu celého řízení jednoznačně tvrdil rozhodné skutečnosti, na jejichž základě došlo ke změně smlouvy o dílo ze dne 1. 7. 2010 ohledně způsobu zaplacení částky 194 208 Kč. Tuto námitku žalobce ovšem předložil opět bez vymezení dovolacího důvodu podle §237 o. s. ř., proto i v této části dovolání trpí vadami, pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat.
Dovolací soud se dále zabýval přípustností dovolání v jeho zbývajícím rozsahu.
Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Námitka žalobce proti skutkovému závěru odvolacího soudu, že byla prokázána existence smluvní pohledávky ve výši 194 208 Kč, vůči níž si žalovaná započetla částku 50 970 Kč vymoženou na žalobci v exekučním řízení na základě následně zrušeného rozhodčího nálezu rozhodce JUDr. Tomáše Vymazala ze dne 19. 5. 2016, sp. zn. 7792/2016, přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. založit nemůže, neboť směřuje proti skutkovým zjištěním odvolacího soudu, nikoliv proti jím provedenému právnímu posouzení věci. Odvolací soud existenci posuzované pohledávky žalované shledal na základě uzavřené smlouvy, výkazu práce a deníku práce třídiče a následně zaslané faktury žalobci, přičemž svůj závěr soud učinil také s ohledem na to, že ani po výzvě soudu žalobce netvrdil rozhodné skutečnosti prokazující změnu smlouvy o dílo ze dne 1. 7. 2010 co do způsobu smluvního plnění. V této souvislosti není v souladu s obsahem spisu ani tvrzení žalobce, že existence pohledávky byla soudy zjišťována pouze ze zrušeného rozhodčího nálezu. Správnost skutkového stavu věci zjištěného v řízení před soudy nižších stupňů přitom v dovolacím řízení v žádném ohledu zpochybnit nelze. Dovolací přezkum je ustanovením §241a odst. 1 o. s. ř. vyhrazen výlučně otázkám právním, ke zpochybnění skutkových zjištění odvolacího soudu nemá tudíž dovolatel k dispozici způsobilý dovolací důvod; tím spíše pak skutkové námitky nemohou založit přípustnost dovolání (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2014, sp. zn. 29 Cdo 2125/2014, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2014, sp. zn. 29 Cdo 4097/2014). Namítá-li žalobce rovněž hodnocení výpovědi svědka P. provedené soudem prvního stupně a přijaté soudem odvolacím, pak ani tato námitka neodpovídá kritériím stanoveným v ustanovení §237 o. s. ř. Samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř.) nelze úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 4/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16.11. 2017, sp. zn. 23 Cdo 4171/2017, ze dne 12. 9. 2018, sp. zn. 23 Cdo 1913/2018, či ze dne 11. 6. 2020, sp. zn. 23 Cdo 1002/2020).
Z výše uvedeného plyne, že podmínky přípustnosti dovolání stanovené v §237 o. s. ř. nebyly naplněny, a Nejvyšší soud proto dovolání žalobce směřující proti výroku I rozsudku odvolacího soudu podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
V projednávané věci žalobce dovoláním napadl rovněž výrok II a III rozsudku odvolacího soudu, kterým bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně a soudem odvolacím. Takové dovolání je však podle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. nepřípustné, proto je také v tomto rozsahu Nejvyšší soud §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243fodst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li žalobce dobrovolně povinnost, kterou mu ukládá toto rozhodnutí, může se žalovaná domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 31. 8. 2021
JUDr. Bohumil Dvořák, Ph.D.
předseda senátu