ECLI:CZ:NS:2021:23.CDO.2481.2021.1
sp. zn. 23 Cdo 2481/2021-537
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., ve věci žalobkyně České Radiokomunikace a.s. se sídlem v Praze 6, Skokanská 2117/1, Břevnov, PSČ 169 00, identifikační číslo osoby 24738875, zastoupené Mgr. Ing. Markétou Císařovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, V Celnici 1031/4, PSČ 110 00, proti žalovanému Canal+ Luxembourg S. à r.l. se sídlem v Lucemburku, 2 Rue Albert Borschette, L-1246, Lucembursko, registrační číslo B87.905, zastoupenému Mgr. Tomášem Matějovským, advokátem se sídlem v Praze 1, Na Poříčí 1079/3a, PSČ 110 00, o ochraně proti nekalé soutěži, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 2 Cm 22/2018, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 21. 6. 2021, č. j. 3 Cmo 2/2020-448, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.):
Napadeným rozsudkem odvolací soud potvrdil výrok III rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. 6. 2019, č. j. 2 Cm 22/2018-333, ve znění opravného usnesení ze dne 17. 7. 2019, č. j. 2 Cm 22/2018-357, jímž soud prvního stupně uložil právnímu předchůdci žalovaného (společnosti M7 Group S.A.) umístit na webové stránky www.skylink.cz specifikovanou omluvu žalobkyni a jejím zákazníkům a smluvním partnerům, potvrdil výrok IV tohoto rozsudku, jímž soud prvního stupně zamítl žalobu o uložení povinnosti zaplatit žalobkyni přiměřené zadostiučinění ve výši 7 350 000 Kč, a rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Odvolací soud tak rozhodl o žalobě, kterou se žalobkyně domáhala po právním předchůdci žalovaného ochrany proti nekalosoutěžnímu jednání, jehož se měl právní předchůdce žalovaného dopustit tím, že v souvislosti s přechodem na standard digitálního pozemního vysílání DVB-T2 uskutečnil reklamní kampaň, v níž uváděl nepravdivé údaje o žalobkyni a vyvolával v koncových zákaznících nedůvěru vůči službám poskytovaným žalobkyní v tomto vysílacím standardu.
Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, jež v odvolacím řízení nedoznala změn, podle kterých oba účastníci v rámci výkonu své podnikatelské činnosti zajišťují přenos signálu umožňujícího příjem televizního vysílání. Právní předchůdce žalovaného v reklamní kampani realizované v roce 2018 na internetu a v rozšiřovaných tištěných letácích uváděl údaje, že začal postupný konec vysílání televize přes anténu a vypínání pozemního vysílání, že je nutné se s klasickou televizní anténou rozloučit, že je obtížné zachytit signál prostřednictvím televizní antény, přenos je nekvalitní a je obtížné zjistit, která televize přijímá televizní signál v novém standardu. Jeho reklama navíc neobsahovala srovnání nákladů nutných na přechod na nový standard pozemního vysílání vůči nákladům na přechod na satelitní vysílání a poukazovala pouze na nevýhody televizního vysílání poskytovaného žalobkyní. Tato reklamní kampaň právního předchůdce žalovaného byla poměrně dlouhá a masivní a mohla zasáhnout milióny zákazníků. V jejím důsledku došlo k nemajetkové újmě na straně žalobkyně spočívající ve zhoršení vnímání jí poskytované služby ze strany zákazníků ohledně její dostupnosti, kvality a jiných vlastností, čímž došlo ke zhoršení její vyjednávací pozice s televizními stanicemi, pro které žalobkyně přenos signálu zajišťuje. Byl rovněž prokázán prakticky nevratný odliv minimálně 108 koncových příjemců pozemního televizního vysílání, kteří v souvislosti s reklamní kampaní právního předchůdce žalovaného s ním uzavřeli smlouvu o příjmu satelitního signálu.
Po právní stránce se odvolací soud ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že jednání právního předchůdce žalovaného naplnilo předpoklady generální klauzule nekalé soutěže podle §2976 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále též jen „o. z.“), a skutkových podstat klamavé reklamy (§2977 o. z.), nedovolené srovnávací reklamy (§2980 o. z.) a zlehčování (§2984 o. z.). Odvolací soud zdůraznil, že delikt nekalé soutěže je tzv. ohrožovacím deliktem, což znamená, že pro zhodnocení, zda k nekalé soutěži došlo, není nutné, aby újma existovala, nýbrž postačuje, pokud závadné jednání bylo způsobilé ji přivodit. Jednání právního předchůdce žalovaného bylo způsobilé takovou újmu přivodit, a to nikoli v nepatrném rozsahu, neboť jeho reklamní kampaň byla poměrně dlouhá a masivní a v některých konečných zákaznících vyvolala obavu, že po ukončení pozemního televizního vysílání v původním standardu nebudou moci nadále vůbec sledovat televizní programy nebo jen za cenu vysokých nákladů, když navíc bude složité se rozhodnout, jaký přístroj pořídit či co všechno pro zachování příjmu udělat. Toto jednání tak u části zákazníků způsobilo pochybnost, zda si nepořídit zařízení pro satelitní příjem signálu, aniž by zákazníci měli informace o nákladech placených ve smluvním vztahu s právním předchůdcem žalovaného. Navíc na straně žalobkyně byl prokázán skutečný vznik nemajetkové a majetkové újmy.
Jako dostatečný způsob přiměřeného zadostiučinění k odčinění nemajetkové újmy žalobkyně se dle odvolacího soudu jeví uveřejnění omluvy na webových stránkách žalovaného, a to vzhledem k rozsahu způsobené nemajetkové újmy žalobkyni a druhu médií, které právní předchůdce žalovaného k nekalé soutěži použil.
Rozsudek odvolacího soudu napadl v rozsahu, v jakém odvolací soud potvrdil výrok III rozsudku soudu prvního stupně a rozhodl o nákladech řízení, žalovaný dovoláním, které považuje za přípustné podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), pro řešení otázky hmotného práva, zda v projednávané věci došlo k naplnění podmínky nekalé soutěže podle §2976 odst. 1 o. z. spočívající ve způsobilosti jednání přivodit újmu jiným soutěžitelům nebo zákazníkům, což je dle žalovaného otázka, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Nesprávnost právního posouzení věci spatřuje žalovaný v tom, že odvolací soud v rozporu se závěry vyjádřenými v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2008, sp. zn. 32 Cdo 139/2008, nezohlednil, že žalobkyni mohla být jednáním právního předchůdce žalovaného způsobena pouze újma hypotetická a zcela zanedbatelná, jež není dostačující pro vznik podmínek nekalé soutěže. Je tomu tak proto, že zákazníci žalobkyně jsou televizní vysílatelé, pro které žalobkyně zajišťuje přenos televizního signálu, a nikoli domácnosti jako tzv. koncoví zákazníci, kteří jsou naopak zákazníky žalovaného. Není tak možné, aby žalobkyni vznikla újma v důsledku zhoršení vnímání služby žalobkyně u těchto tzv. koncových zákazníků, na něž byla reklamní kampaň právního předchůdce žalovaného zaměřena. Jako reálnou nelze dle žalovaného hodnotit ani tvrzenou újmu spočívající ve zhoršení pozice žalobkyně při vyjednávání s vysílateli v důsledku odchodu tzv. koncových zákazníků, a to vzhledem k nízkému počtu těchto zjištěných odchodů, jejichž počet bude navíc vzhledem k možnosti používání více vysílacích platforem v domácnosti ve skutečnosti ještě nižší.
Žalovaný dále namítl, že odvolací soud dospěl k závěru o vzniku újmy žalobkyně bez řádného provedení důkazů k tomuto tvrzení v rozporu s §132 o. s. ř. a své rozhodnutí v rozporu s §157 odst. 2 o. s. ř. v tomto směru nedostatečně zdůvodnil.
Žalovaný navrhl, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu a rovněž rozsudek soudu prvního stupně v napadeném rozsahu zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobkyně se k dovolání žalovaného nevyjádřila.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno v zákonné lhůtě a oprávněnou osobou, zastoupenou advokátem (§240 odst. 1 a §241 odst. 1 o. s. ř.), dospěl k závěru, že dovolání nelze shledat přípustným podle §237 o. s. ř.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1 až 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (odst. 1). V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh) (odst. 2). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení (odst. 3).
Ve vztahu k dovolatelem předložené otázce hmotného práva Nejvyšší soud dospěl ve svém rozhodování k závěru, podle kterého se pro posouzení určitého jednání v nekalé soutěži vyžaduje pouhá způsobilost přivodit újmu soutěžitelům nebo zákazníkům, není tedy nutný sám vznik újmy. Možnost, že jednomu nebo druhému z uvedených subjektů bude způsobena újma, musí být ovšem možností reálnou, nikoliv vyspekulovanou a velmi nepravděpodobnou. Pokud by určité jednání bylo zakazováno jen na základě vysoce teoretické možnosti újmy, šlo by o málo důvodné omezení podnikatelské svobody. Zákon nijak neurčuje rozsah újmy, která musí z určitého jednání alespoň hrozit, aby takové jednání mohlo být posouzeno jako nekalosoutěžní. Nehovoří např. o újmě značného rozsahu, újmě podstatné apod. Lze však dospět k názoru, že újma (ať již hrozící nebo skutečně existující) v zanedbatelném rozsahu vlastně újmou není (srov. obdobně na základě právní úpravy účinné do 31. 12. 2013 např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2008, sp. zn. 32 Cdo 139/2008).
Dovolací soud dále formuloval závěr, podle kterého u podmínky nekalé soutěže spočívající ve způsobilosti jednání soutěžitele přivodit újmu jiným soutěžitelům nebo zákazníkům není třeba současně zkoumat snahu soutěžitele zjednat pro sebe či jiného prospěch, neboť tuto podmínku generální klauzule neobsahuje. Může se jednat jak o újmu materiální (škodu), tak i újmu imateriální (srov. obdobně na základě právní úpravy účinné do 31. 12. 2013 např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2007, sp. zn. 32 Odo 1125/2006, uveřejněný pod číslem 96/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Podmínkou nekalé soutěže naopak není existence zavinění na straně soutěžitele. Právní úprava vymezující podmínky nekalé soutěže volní složku projevu vůle (zavinění úmyslné či nedbalostní, zakládající možnost vyvinění – exkulpace) neřeší, ale právě naopak odpovědnost rušitele zakládá na objektivním principu (srov. obdobně na základě právní úpravy účinné do 31. 12. 2013 např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 3. 2006, sp. zn. 32 Odo 1230/2005).
Újma jiných soutěžitelů v důsledku jednání v nekalé soutěži může podle okolností věci spočívat i v nemajetkové újmě v podobě ztráty nebo snížení soutěžního (hospodářského) uplatnění těchto soutěžitelů či v majetkově újmě v podobě souvisejícího ušlého zisku těchto soutěžitelů (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2021, sp. zn. 23 Cdo 2793/2020).
Kromě toho dovolací soud ve svém rozhodování dovodil, že samotná otázka, zda újma poškozenému (skutečně) vznikla či nikoliv, je otázkou skutkovou, nikoli právní, kterou proto nelze zpochybnit právním důvodem nesprávného právního posouzení věci (srov. §241a odst. 1 o. s. ř.) a která tudíž nemůže založit ani přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 30 Cdo 193/2013, ze dne 18. 8. 2020, sp. zn. 23 Cdo 268/2020, a ze dne 18. 12. 2020, sp. zn. 23 Cdo 1870/2020).
V projednávané věci soudy učinily zjištění, že poměrně dlouhá a masivní reklamní kampaň právního předchůdce žalovaného byla způsobilá zasáhnout milióny zákazníků, přičemž na straně samotné žalobkyně v jejím důsledku (skutečně) došlo k nemajetkové újmě spočívající ve zhoršení vnímání jí poskytované služby ze strany zákazníků ohledně její dostupnosti, kvality a jiných vlastností, čímž došlo ke zhoršení vyjednávací pozice žalobkyně s televizními stanicemi, pro které žalobkyně přenos signálu zajišťuje. Jak uvedeno shora, toto skutkové zjištění dovolacímu přezkumu nepodléhá a dovolací soud je jím vázán (srov. §241a odst. 1 a §242 odst. 3 věty první o. s. ř.).
Proto dospěl-li odvolací soud k závěru, že předmětné jednání právního předchůdce žalovaného bylo způsobilé přivodit jiným soutěžitelům újmu ve smyslu §2976 odst. 1 o. s. ř., nikterak se od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu neodchýlil. A to ani od dovolatelem odkazovaného rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2008, sp. zn. 32 Cdo 139/2008, neboť v případě reklamní kampaně vedené v rozporu s dobrými mravy soutěže, jež byla způsobilá zasáhnout milióny zákazníků a jež navíc (skutečně) přivodila žalobkyni shora uvedenou újmu, je závěr o možnosti vzniku pouze vysoce teoretické a zanedbatelné újmy vyloučen.
Ostatně názor dovolatele nemůže být správný již proto, že žalobkyně by v takovém případě byla z ochrany před nekalosoutěžním jednáním vyloučena pouze na základě rozsahu jí nabytého soutěžního postavení (resp. v důsledku jejího dosavadního úspěchu v hospodářské soutěži).
Ze shora uvedeného proto plyne, že otázka hmotného práva předložená dovolatelem již byla v rozhodování dovolacího soudu vyřešena, přičemž dovolací soud nemá důvod se od tohoto řešení odchylovat, a odvolací soud ji posoudil v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu.
Namítá-li dovolatel zjištění soudů o vzniku újmy na straně žalobkyně, zpochybňuje tím průběh a rozsah dokazování vedeného ke zjištění této právní skutečnosti. Správnost skutkových zjištění soudu, stejně jako hodnocení důkazů soudem opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř. (srov. §241a odst. 1 a §242 odst. 3 věty první o. s. ř.), však nelze podle účinné právní úpravy dovolání úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 4. 2013, sp. zn. 29 Cdo 180/2013, a ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. 28 Cdo 1539/2013).
Závěr odvolacího soudu o vzniku újmy na straně žalobkyně přitom v sobě neobsahuje žádný extrémní nesoulad s provedenými důkazy, resp. mezi právními závěry odvolacího soudu a skutkovými zjištěními, neboť právní posouzení věci odvolacím soudem se v projednávané věci odvíjí od výsledku hodnocení provedených (a v rozsudcích odvolacího soudu a soudu prvního stupně popsaných) důkazů a nejedná se tak o projev svévole či excesu na poli dokazování a právního posouzení věci, jímž by mohlo být porušeno právo dovolatele na spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod.
Přípustnost dovolání pak nemůže založit ani námitka dovolatele týkající se nedostatečnosti odůvodnění napadeného usnesení. Dovolatel touto svojí námitkou nepředkládá žádnou právní otázku, na jejímž vyřešení napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí, nýbrž tvrdí tím jinou vadu řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, k níž může dovolací soud přihlédnout pouze tehdy, je-li dovolání přípustné (§242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Podle §237 o. s. ř. přípustnost dovolání může založit jen skutečnost, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, tedy otázky právní, kterými nejsou námitky dovolatele ke konkrétnímu procesnímu postupu soudu. Vada řízení sama o sobě přípustnost dovolání nezakládá (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 2020, sp. zn. 23 Cdo 3500/2019, uveřejněný pod číslem 46/2021 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a dále usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2014, sp. zn. 23 Cdo 1453/2014, či ze dne 4. 2. 2015, sp. zn. 23 Cdo 4905/2014).
Konečně v rozsahu, v jakém dovolatel napadá nákladové výroky rozsudku odvolacího soudu, není jeho dovolání podle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. přípustné.
Proto dovolací soud s ohledem na výše uvedené dovolání žalovaného podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Podané dovolání obsahuje rovněž návrh žalovaného na odklad vykonatelnosti dovoláním napadené části rozhodnutí odvolacího soudu. O odkladu vykonatelnosti napadeného rozhodnutí podle §243 o. s. ř. však nelze uvažovat, je-li zřejmé, že samotnému dovolání nemůže být vyhověno (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2019, sp. zn. 32 Cdo 3128/2019).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 14. 10. 2021
JUDr. Zdeněk Des
předseda senátu