ECLI:CZ:NS:2021:23.CDO.2885.2021.1
sp. zn. 23 Cdo 2885/2021-113
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., ve věci žalobkyně České košile s.r.o. , se sídlem Podbranská 49, Klatovy IV, 339 01 Klatovy, IČO 08053227, zastoupené Mgr. Jiřím Nejdlem, advokátem se sídlem Zlatnická 195, 339 01 Klatovy, proti žalované Holiday Wear Praha s.r.o. , se sídlem Střední 469, 253 03 Chýně, IČO 05812160, zastoupené Mgr. Štěpánem Poulíkem, advokátem se sídlem Říčanská 1984/5, 101 00 Praha 10, o zaplacení 108 708 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Praha-západ pod sp. zn. 36 C 16/2021, o dovolání žalované, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 20. 7. 2021, č. j. 23 Co 139/2021 – 87, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 6 970 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jejího zástupce.
Odůvodnění:
Krajský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 20. 7. 2021, č. j. 23 Co 139/2021 – 87, výrokem I. potvrdil rozsudek pro uznání Okresního soudu Praha-západ (dále jen „soud prvního stupně“) ze dne 15. 4. 2021, č. j. 36 C 16/2021-26, ve výroku I. a II., kterými bylo žalované uloženo zaplatit žalobkyni částku 108 708 Kč se zákonnými úroky z prodlení specifikovanými ve výroku I. rozsudku soudu prvního stupně a zaplatit náhradu nákladů řízení ve výši 26 345 Kč; výrokem II. rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Odvolací soud dospěl k závěru, že námitky žalované v odvolání podaném proti rozsudku pro uznání nejsou důvodné. Vyšel přitom z obsahu spisu, z něhož vyplynulo, že platební rozkaz byl žalované doručen 12. 2. 2021, a to přímo žalované, která nebyla v době doručování platebního rozkazu zastoupena (právní moc zástupce žalované byla doručena soudu až dne 24. 2. 2021). Žalovaná v patnáctidenní lhůtě, tj. do 1. 3. 2021 (pondělí), pro podání odporu proti platebnímu rozkazu podala pouze blanketní odpor (dne 24. 2. 2021) s tím, že žalobou uplatněný nárok neuznává a ve lhůtě 30-ti dnů ode dne uplynutí lhůty k podání odporu proti platebnímu rozkazu se písemně vyjádří a odpor řádně odůvodní. Do konce lhůty k vyjádření se k žalobě, tj. do 31. 3. 2021, však žádné vyjádření s vylíčením rozhodných skutečností soudu nedoručila. Soud prvního stupně proto v souladu s §114b odst. 5 a §153a odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) a v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2018, sp. zn. 26 Cdo 2632/2018) vydal dne 15. 4. 2021 rozsudek pro uznání. Pokud žalovaná až dne 23. 4. 2021 požádala o prodloužení lhůty k vyjádření se k žalobě, a to do 15. 5. 2021 s odůvodněním, že pro omezené cestování a setkávání se lidí v rozhodné době k vyjádření se k žalobě se jí nedostávalo potřebných podkladů k vyjádření, nebyl dokončen jí objednaný znalecký posudek a v rodině právního zástupce se vyskytlo onemocnění COVID 19 spojené s potřebou právního zástupce osobně pečovat o rodinné příslušníky, odvolací soud k její námitce s odkazem na §114b odst. 5 o. s ř. uvedl, že by se soud mohl zabývat vážnou situací v rodině jejího právního zástupce v případě, že by přímo žalovaná nebo její zástupce ve lhůtě do 31. 3. 2021 soudu sdělili, jaké vážné důvody brání žalované se vyjádřit a vylíčit rozhodující skutečnosti, na nichž staví svoji obranu proti žalobě. Žaloba přitom obsahovala všechna rozhodující tvrzení odůvodňující žalobní návrh na zaplacení žalovanou objednaného a žalobkyní dodaného a vyfakturovaného zboží (§172 odst. 1 o. s. ř.). K odůvodnění odporu nebylo přitom nutno předkládat znalecký posudek. Odvolací soud zdůraznil, že k obraně proti žalobě nestačí prosté tvrzení žalovaného, že nárok neuznává (srov. nález Ústavního soudu ze dne 12. 1. 2021, sp. zn. III. ÚS 3207/2000). Odvolací soud proto dospěl k závěru, že byly naplněny všechny podmínky pro vydání rozsudku pro uznání a potvrdil rozsudek soudu prvního stupně.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná (dále též „dovolatelka“) dovolání a zároveň podala i návrh na odklad vykonatelnosti napadeného rozsudku odvolacího soudu. Přípustnost dovolání spatřuje v tom, že odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, řešil právní otázku, která nebyla v rozhodování dovolacího soudu dosud vyřešena, případně má být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Podle dovolatelky odvolací soud nesprávně posoudil otázku, zda byly splněny předpoklady pro vydání rozsudku pro uznání. Má za to, že v daném případě nebylo namístě aplikovat fikci předvídanou ustanovením §114b odst. 5 a §153a odst. 3 o. s. ř., neboť úmyslem žalované nebylo se nevyjádřit na kvalifikovanou výzvu soudu a nejednalo se ani o snahu o obstrukční pasivitu z její strany. V odporu proti platebnímu rozkazu výslovně sdělila, že nárok žalobkyně neuznává a projevila zájem aktivně se účastnit projednání věci. Pokud k tomu pak nedošlo, bylo to zapříčiněno vážnými důvody, které objektivně bránily žalované v zákonné lhůtě reagovat doplněním odporu, když její právní zástupce musel pečovat o své blízké v souvislosti s onemocněním COVID 19. Má tedy za to, že odvolací soud se odchýlil od právního názoru vysloveného v rozsudku ze dne 13. 12. 2013, sp. zn. 21 Cdo 628/2013. S odkazem na právní názory vyjádřenými v nálezech Ústavního soudu dovolatelka zdůraznila výjimečnost nástroje rozsudku pro uznání, který je vyhrazen jen pro případy lhostejné či obstrukční pasivity žalovaného (např. nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 2622/16, nález pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 13/15 či nález Ústavního soudu sp.zn. III. ÚS 3207/20).
Dovolatelka dále namítá nesprávné právní posouzení otázky, zda-li platební rozkaz, obsahující kvalifikovanou výzvu k vyjádření, byl řádně doručen. Žalovaná je přesvědčena, že platební rozkaz měl být doručován k rukám právního zástupce žalované a nikoliv přímo žalované, když v žalobním návrhu žalobkyně byl právní zástupce žalované označen jako osoba procesně zastupující žalovanou. Soudu tedy muselo být zřejmé, že žalobkyně má povědomí o právním zastoupení na straně žalované. Nesprávný procesní postup soudu v rámci doručování má podle dovolatelky z následek, že kvalifikovaná výzva k vyjádření nebyla v dané věci doručena. Podle dovolatelky tato právní otázka nebyla dosud v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešena.
Dovolatelka oběma soudům též vytýká, že nesprávně posoudily otázku, zda žaloba dosahovala takové kvality, aby soud bez jakýchkoli pochybností vyhověl žalobnímu nároku pouze na základě žaloby a vydal rozsudek pro uznání (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1261/15). Oba soudy se podle dovolatelky odchýlily od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2007, sp. zn. 25 Cdo 2667/2005, ze dne 28. 2. 2012, sp. zn. 23 Cdo 4311/2011 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 7. 2015, sp. zn. 25 Cdo 2103/2015) při posouzení splnění požadavků vyplývajících z §172 odst. 1 a 2 o. s. ř. vyžadující podle uvedené judikatury Nejvyššího soudu vyšší kvalitu žalobních skutkových tvrzení. Žalobkyně přitom předložila soudu velmi strohý žalobní návrh, v němž ani netvrdila a neprokázala, že v daném případě došlo k řádnému předání a převzetí díla (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2020, sp. zn. 32 Cdo 4314/2019). Podle dovolatelky nebyly splněny předpoklady pro vydání platebního rozkazu a potažmo ani pro vydání usnesení podle §114b odst. 1 o. s. ř., nenastala fikce uznání nároku podle §114b odst. 5 o. s. ř. a nebyly tedy splněny předpoklady pro vydání rozsudku pro uznání podle §153a odst. 3 o. s. ř. (srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 11. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4964/2017). Dovolatelka v dané souvislosti poukázala rovněž na judikaturu Nejvyššího soudu (rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 15. 4. 2009, sp. zn. 32 Cdo 3735/2008 nebo ze dne 28. 6. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2883/2015), podle níž lze nedostatečné vyjádření žalovaného na výzvu soudu podle §114b odst. 1 o. s. ř. řešit poučením o nutnosti dosavadní tvrzení doplnit. Podle dovolatelky bylo v dané věci nezbytné (s poukazem na nálezy Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1024/15, sp.zn. III. ÚS 3207/20, a další), aby soud realizoval poučovací povinnost podle §118a o. s. ř. Je přesvědčena, že nebylo namístě postupovat stejně, jako by se žalovaná na výzvu nevyjádřila vůbec, a bez dalšího aplikovat fikci uznání.
Dovolatelka navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu projednání.
Společně s podáním dovolání žalobkyně požádala Nejvyšší soud o odložení vykonatelnosti napadeného rozsudku odvolacího soudu, neboť neprodlený výkon rozhodnutí by byl pro žalovanou likvidační a současně by ji takový postup způsobil nemožnost další řádné obrany.
K dovolání žalované podala žalobkyně vyjádření, v němž navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání žalobkyně odmítl, případně jako nedůvodné zamítl, neboť má za to, že nejsou splněny podmínky pro to, aby mohlo být dovolání řádně projednáno. Má za to, že oba soudy posoudily předpoklady pro vydání rozsudku pro uznání správně.
Nejvyšší soud, jako soud dovolací (§10a o. s. ř.), po zjištění, že dovolání bylo podáno včas osobou oprávněnou, tedy účastnicí řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), která je řádně zastoupena advokátem (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), se zabýval přípustností podaného dovolání.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že odvolací soud správně v souladu se zákonnou úpravou (§114b odst. 5 a §153a odst. 3 o. s. ř.) a dosavadní rozhodovací praxí dovolacího soudu posoudil předpoklady pro vydání rozsudku pro uznání, jestliže žalovaná proti platebnímu rozkazu podala blanketní odpor, v němž pouze uvedla, že nárok neuznává a že se v zákonné lhůtě vyjádří, což však neučinila a ani soudu ve stanovené lhůtě nesdělila, jaký vážný důvod ji v tom brání. Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 17. 12. 2018, sp. zn. 26 Cdo 2632/2018, setrval přitom na ustáleném právním názoru Nejvyššího soudu, podle něhož pouhý nesouhlas s žalobou nelze považovat za kvalifikované vyjádření způsobilé zabránit následkům předvídaným §114b odst. 5 o. s. ř. (viz též např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 8. 2008, sp. zn. 21 Cdo 3597/2007, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 7. 2008, sp. zn. 28 Cdo 611/2008 – dostupné na www.nsoud.cz a též nález Ústavního soudu ze dne 12. 1. 2021, sp. zn. III. ÚS 3207/20, dostupný na https://nalus.usoud.cz ). Rozhodnutí odvolací soudu není v rozporu ani se závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 13. 12. 2013, sp. zn. 21 Cdo 628/2013, publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 51/2014, na něž dovolatelka odkázala s námitkou nesprávného právního posouzení vážných důvodů na straně právního zástupce žalované k nepodání vyjádření ve stanovené lhůtě, když podle závěrů tohoto rozsudku je třeba při posouzení vážných důvodu ve smyslu §114b odst. 5 o. s. ř. přihlížet ke všem okolnostem konkrétního případu a k poměrům žalovaného, přičemž odvolací soud vzal v úvahu právě okolnosti daného případu, kdy žalovaná, která tvrdí, že podání vyjádření bránila vážná zdravotní situace v rodině jejího právního zástupce spočívající v osobní péči o nemocné rodiče, mohla alespoň ve stanovené lhůtě k podání vyjádření (do 31. 3. 2021), ať již přímo žalovaná či její právní zástupce soudu jakýmkoliv způsobem sdělit, že k podání vyjádření brání vážné důvody, resp. jaké vážné důvody žalované brání se vyjádřit a vylíčit rozhodující skutečnosti, na nichž staví svoji obranu, což však neučinila. Je třeba konstatovat, že fikce uznání nároku uplatněného proti žalovanému v žalobě nenastane tehdy, jestliže žalovaný prokáže, že mu v podání vyjádření bránil vážný důvod, a současně, jestliže takový vážný důvod alespoň sdělil soudu ve lhůtě stanovené pro podání vyjádření nebo jestliže šlo o tak vážný důvod, který mu zabránil v tom, aby soudu byť jen sdělil, že u něj tento vážný důvod nastal (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 3. 2005, sp. zn. 21 Cdo 1951/2004, publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 21/2006 a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 5. 2005, sp. zn. 21 Cdo 2433/2004, dostupný na www.nsoud.cz ). Žalovanou popsaný důvod k nepodání vyjádření ve stanovené lhůtě avšak nepředstavoval tak vážný důvod, který by bránil žalované, či jejímu právnímu zástupci, alespoň jakýmkoliv způsobem sdělit, že u žalované nastal vážný důvod, pro něž se nemůže ve stanovené lhůtě k věci vyjádřit, jak ze zjištěných okolnosti oba soudy zjistily.
Dovolání žalované neshledal Nejvyšší soud přípustným ani pro řešení otázky, zda byly naplněny předpoklady pro vydání rozsudku pro uznání na základě posouzení, zda žaloba dosahovala takové kvality, aby soud bez jakýchkoli pochybností vyhověl návrhu pouze na základě žaloby, kterou žalovaná označila za otázku, kterou měl soud prvního stupně i odvolací soud řešit podle jejího názoru v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, jestliže oba soudy z obsahu žaloby dovodily, že ve smyslu §172 odst. 1 o. s. ř. žaloba obsahuje všechna rozhodující tvrzení odůvodňující oprávněnost žalobního návrhu, kdy z obsahu žaloby je zřejmé, že žalovaná žalobkyni nezaplatila za objednané a dodané zboží, jehož cena byla vyúčtována v konkrétních fakturách, jejichž splatnost již nastala, a to ani po upomínce. Takový závěr obou soudů je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2005, sp. zn. 32 Odo 382/2004, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 65/2005 nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2012, sp. zn. 23 Cdo 4311/2011, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 101/2012, či rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 16. 11. 2017, sp. zn. 4964/2017, a ze dne 17. 2. 2020, sp. zn. 32 Cdo 4314/2019, anebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 7. 2015, sp. zn. 25 Cdo 2103/2015 - dostupných na www.nsoud.cz .). Pokud žaloba obsahuje všechny právně významné skutečnosti, jsou splněny podmínky pro případné vydání rozsudku pro uznání (srov. též nález Ústavního soudu ze dne 13. 10. 2016, sp. zn. I. ÚS 1261/15, dostupný na https://nalus.usoud.cz ). Poukazuje-li žalovaná právě na uvedený nález Ústavního soudu s tím, že odvolací soud se odchýlil od jeho závěrů, je třeba zdůraznit, že v nálezu posuzované věci obsah žaloby na rozdíl v nyní posuzované věci nesplňoval všechny podmínky pro vydání žaloby pro uznání.
Nejvyšší soud uzavřel, že dovolání pro řešení otázek, které dovolatelka označila za otázky, při jejich řešení se měl odvolací soud odchýlit od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, není podle §237 o. s. ř. přípustné.
Uvedla-li žalovaná v dovolání, že otázky týkající se plnění předpokladů pro vydání rozsudku pro uznání považuje za přípustné i proto, že mají být dovolacím soudem vyřešené právní otázky posouzeny jinak, je nutno konstatovat, že se jedná o způsobilé vymezení přípustnosti dovolání ve smyslu §241a odst. 2 o. s. ř., jen je-li z dovolání zřejmé, od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má (podle mínění dovolatele) dovolací soud odchýlit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 4/2014 nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sp. zn. 29 NSČR 55/2013, nebo ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, či ze dne 18. 11. 2020, sp. zn. 23 Cdo 3303/2020, dostupných na www.nsoud.cz ). Těmto požadavkům na vymezení uvedeného předpokladu přípustnosti dovolání však dovolatelka nedostála, proto ani tyto dovolací námitky nejsou způsobilé založit přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř.
Nejvyšší soud se dále zabýval dovolatelkou uplatněnou přípustností dovolání podle §237 o. s. ř. pro řešení otázky, kterou dovolatelka označila za otázku v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud neřešenou, a to otázky, zda-li platební rozkaz obsahující kvalifikovanou výzvu, byl správně doručován. Podle dovolatelky nesprávný procesní postup soudu při doručování zapříčinil, že v předmětné věci kvalifikovaná výzva nebyla doručena, čímž nebyly naplněny předpoklady pro vydání rozsudku pro uznání, jestliže byla výzva doručena žalované místo jejímu právnímu zástupci, když z žalobního návrhu žalobkyně muselo být soudu zřejmé, že je žalovaná zastoupena.
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že pro řešení této uvedené otázky, týkající se doručení, není dovolání žalované rovněž podle §237 o. s. ř. přípustné. Uvedená procesní otázka byla již v rozhodovací praxi dovolacího soudu řešena a oběma soudy byla v dané věci vyřešena v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2017, sp. zn. 21 Cdo 1088/2017, dostupném na www.nsoud.cz ). Nejvyšší soud v tomto rozhodnutí učinil závěr, že zástupci účastníka se písemnost doručuje jen tehdy, byla-li v době odeslání písemnosti soudem vykázána jeho plná moc. Pokud byla soudu předložena plná moc až po odeslání písemnosti, není třeba písemnosti zástupci účastníka doručovat, i kdyby v době vlastního doručení byl účastník již zastoupen. V dané věci byla plná moc k zastoupení žalované předložena soudu až po odeslání předmětné písemnosti (platebního rozkazuji obsahující i výzvu k vyjádření se k žalobě) žalované. Nebylo tedy třeba ve smyslu závěrů citované judikatury Nejvyššího soudu předmětnou písemnost doručovat jejímu zástupci, a to i kdyby byla v době vlastního doručování žalovaná již zastoupena.
Nejvyšší soud dále posuzoval námitku dovolatelky, kterou oběma soudům vytýká, že se spokojily pouze s poučením uvedeným v platebním rozkazu a nepoučily žalovanou o nutnosti doplnit její dosavadní tvrzení ve vyjádření učiněném na výzvu soudu podle §114b odst. 1 o. s. ř., čímž se podle dovolatelky odchýlily od judikatury Nejvyššího soudu a nálezů Ústavního soudu (rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 15. 4. 2009, sp. zn. 32 Cdo 3735/2008 nebo ze dne 28. 6. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2883/2015 a zejména nálezy Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 3207/20, sp. zn. I. ÚS 1024/15, a další). Nejvyšší soud dospěl k závěru, že odvolací soud v dané věci k námitce žalované o nedostatku poučení žalované k doplnění tvrzení v odporu, resp. ve vyjádření se na výzvu soudu k žalobě, správně interpretoval závěry nálezu Ústavního soudu ze dne 12. 1. 2021, sp. zn. III. ÚS 3207/2000, v němž Ústavní soud projevil právní názor, že vydání rozsudku pro uznání je vyhrazeno jen těm případům, kdy žalovaný na výzvu nereaguje buď vůbec, nebo v reakci neuvede žádný věcný argument na svoji obranu, přičemž nepostačí jen prosté tvrzení, že žalovaný uplatněný nárok neuznává. Právě o takový případ se v dané věci jednalo, kdy žalovaná v podaném odporu pouze uvedla, že nárok neuznává, aniž by alespoň stručně uvedla důvody, které ji k tomu vedou. V dovolatelkou poukazovaných rozhodnutích Nejvyššího soudu se jednalo o jinou skutkovou situaci, neboť v tehdy řešených případech se žalovaná v jednom případě vyjádřila k žalobě (v odporu k platebnímu rozkazu) tak, že žalobu zcela neuznává, ale alespoň v obecné rovině uvedla argumenty na svoji obranu, a v druhém případě zřetelně a nepochybně projevila nesouhlas s uplatněným nárokem žalobce včetně důkazních návrhů a alespoň v obecné rovině se snažila svůj nesouhlas odůvodnit, čímž projevila svou vůli se aktivně účastnit projednání v dané věci. Rovněž dovolatelkou zmiňovaný nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 3207/20, sp. zn. I. ÚS 1024/15, na danou věc nedopadá, neboť v cit. nálezu byla posuzována dostatečnost kvalifikovaného vyjádření žalované na základě jiných skutkových okolností. Řešení dovolatelkou formulované procesní otázky již přineslo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2017, sp. zn. 28 Cdo 5733/2016 (dostupné na www.nsoud.cz ), v němž Nejvyšší soud konstatoval: „Uznání nároku ve smyslu §114b odst. 5 o. s. ř. nastává bez ohledu na to, zda byl žalovaný poučen o tom, že má právo vyjádřit se k osobám soudců a přísedících, kteří mají podle rozvrhu práce věc projednat a rozhodnout, nebo o jiných procesních právech a povinnostech“. Takovým „jiným procesním právem“ je nepochybně i právo na poučení podle §118a o. s. ř. Z uvedeného je tedy zřejmé, že námitka žalované o vadě řízení, spočívající v nedostatku poučení podle §118a o. s. ř., které se měly soudy v dané věci dopustit a odchýlit se při řešení této procesní otázky od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, není schopna založit přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř., jestliže odvolací soud se s touto procesní námitkou žalované vypořádal a jeho rozhodnutí je v souladu s cit. judikaturou Nejvyššího soudu (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2017, sp. zn. 28 Cdo 5733/2016). Byla-li za řízení stanovena účastníku lhůta, v níž má provést stanovený procesní úkon, a spojuje-li zákon s jeho zmeškáním určité, zřetelně formulované právní následky, nemůže být v rozporu s právem na spravedlivý proces postup soudu, kterým s těmito následky spojuje procesní opatření, jež zákon předjímá (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 2. 2021, sp. zn. 32 Cdo 3336/2020, dostupné na www.nsoud.cz ).
Dovolání žalované není tedy podle §237 o. s. ř. přípustné, a proto Nejvyšší soud nemohl učinit jiný závěr, než její dovolání podle ustanovení §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítnout.
Jelikož byly naplněny důvody pro odmítnutí dovolání (§243c odst. 1 věty první o. s. ř.), Nejvyšší soud neshledal návrh dovolatelky na odklad vykonatelnosti dovoláním napadeného rozhodnutí odvolacího soudu projednatelným (srov. nález Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16); více se jím proto nezabýval.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§243f odst. 3 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li žalovaná dobrovolně povinnost, kterou ji ukládá toto rozhodnutí, může se žalobkyně domáhat splnění povinnosti výkonem rozhodnutí.
V Brně dne 15. 12. 2021
JUDr. Kateřina Hornochová
předsedkyně senátu