ECLI:CZ:NS:2021:23.CDO.2900.2021.1
sp. zn. 23 Cdo 2900/2021-348
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Příhody a soudců Mgr. Jiřího Němce a JUDr. Mgr. Marka Del Favera, Ph.D., ve věci žalobce M. D. , sídlem XY, identifikační číslo osoby XY, zastoupený JUDr. Martou Klenovskou, advokátkou se sídlem v Chomutově, Na Příkopech 902, proti žalované NANOTEX PRO s.r.o. , se sídlem v Rakovníku, Otýlie Beníškové 2598, PSČ 269 01, identifikační číslo osoby 25662660, zastoupené Mgr. Radkou Novákovou, advokátkou se sídlem v Praze, Washingtonova 1599/17, o zaplacení částky ve výši 1 413 341 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Rakovníku pod sp. zn. 3 C 184/2017, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 3. 3. 2021, č. j. 21 Co 74/2020-297, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění:
(§243f odst. 3 o. s. ř.)
Krajský soud v Praze rozsudkem označeným v záhlaví potvrdil rozsudek Okresního soudu v Rakovníku ze dne 29. 8. 2019, č. j. 3 C 184/2017-236, ve výroku, jímž byla zamítnuta žaloba na zaplacení částky 1 413 341 Kč se zákonným úrokem z prodlení, jakož i ve výroku o nákladech řízení. Současně odvolací soud rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Dovolání žalobce proti rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé, jež může být přípustné jen podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 2. 2019, (srov. čl. II bod 1 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a čl. IV a XII zákona č. 287/2018 Sb., kterým se mění zákon č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), [dále jen „o. s. ř.“], Nejvyšší soud přípustným neshledal.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Odůvodnění:rozsudku odvolacího soudu spočívá v prvé řadě na závěru, že dovolatel přes opakované výzvy soudu prvního stupně nesplnil povinnost tvrzení k tomu, zda, kdy a za účasti kterých osob byla stranami v rámci ústní smlouvy o zprostředkování sjednána provize ve výši 1,5% z poskytnuté dotace a jakým způsobem byla určena její splatnost.
S námitkou dovolatele, že zprostředkovatelská smlouva musí být dle §644 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“), vždy úplatná, se odvolací soud vypořádal argumentem, že předmětná ústní smlouva byla sjednána jako úplatná v hodinové sazbě a úplata byla dovolateli na základě jím vystavených faktur zaplacena.
Podpůrně odvolací soud doplnil, že kdyby byla předmětná zprostředkovatelská smlouva podle tvrzení dovolatele uzavřena za stejných podmínek, jako předchozí dvě písemně uzavřené smlouvy, byl by žalobou uplatněný nárok promlčen, neboť splatnost nároku by nastala dne 19. 2. 2012, posledním dnem čtyřleté promlčecí lhůty byl den 19. 2. 2016, žaloba však byla podána až dne 5. 10. 2017. Vzhledem k tomu, že námitka promlčení byla uplatněna, nemohl by soud dovolateli tento nárok přiznat.
Dovolatel spatřuje přípustnost dovolání v tom, že odvolací soud se při řešení otázek procesního a hmotného práva odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně zdůrazňuje, že má-li být dovolání přípustné proto, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které "ustálené rozhodovací praxe" se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje, a má-li předpoklad přípustnosti dovolání spočívat v tom, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, dovolatel musí s dostatečnou určitostí a srozumitelností formulovat právní otázku, kterou má za dosud nevyřešenou a kterou by měl dovolací soud vyřešit právě v souzené věci (srov. již usnesení ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a dále např. usnesení ze dne 14. 9. 2010, sp. zn. 22 Cdo 3215/2008, ze dne 14. 11. 2018, sp. zn. 32 Cdo 2478/2018, či ze dne 16. 12. 2008, sp. zn. 28 Cdo 3440/2008, která jsou, stejně jako ostatní rozhodnutí Nejvyššího soudu zde citovaná, dostupná na jeho webových stránkách). Ústavní soud ve své rozhodovací praxi shledává takovýto požadavek ústavně konformním [srov. zejména Stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, uveřejněné pod číslem 460/2017 Sbírky zákonů (dále „Stanovisko Pl. ÚS-st. 45/16“ či jen „Stanovisko“), zejména body 38 a 53].
Rozhodovací praxi dovolacího soudu lze identifikovat buď uvedením spisové značky rozhodnutí Nejvyššího soudu, které danou rozhodovací praxi reprezentuje, nebo dostatečně určitým slovním popisem této rozhodovací praxe (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2014, sp. zn. IV. ÚS 1256/14, uveřejněný pod číslem 234/2014 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, a usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2015, sp. zn. IV. ÚS 3530/14, dostupné na webových stránkách Ústavního soudu).
Jedním z účelů a důsledků takovéto zákonné úpravy je, aby se advokát dovolatele ještě před podáním dovolání seznámil s relevantní judikaturou Nejvyššího soudu, a bude-li dovolání podáno, aby se k této judikatuře vymezil, mimo jiné proto, že pak Nejvyšší soud bude v lepším postavení při zajištění plnění jednoho ze svých hlavních úkolů, tedy sjednocování judikatury (srov. Stanovisko Pl. ÚS-st. 45/16, body 32 a 33).
Požadavku na označení příslušné rozhodovací praxe dovolacího soudu dovolatel nedostál ve vztahu k námitce, že (oproti názoru odvolacího soudu) vyhověl podáním ze dne 9. 4. 2018 již první výzvě soudu prvního stupně podle §118a odst. 1 a 3 o. s. ř., neboť již v něm předložil tvrzení o všech právně významných skutečnostech a svou povinnost tvrzení tedy splnil. V tomto rozsahu dovolání trpí absencí obligatorních náležitostí, pro něž nelze zkoumat jeho přípustnost.
Tam, kde dovolatel k polemice s právními závěry odvolacího soudu označuje judikatorní závěry, od nichž se měl odvolací soud odchýlit (a povinnost vymezit předpoklad přípustnosti tudíž splnil), mu nelze přisvědčit.
Od závěrů usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2013, sp. zn. 23 Cdo 251/2012, uveřejněného pod číslem 17/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a od nálezů Ústavního soudu ze dne 20. 4. 2010, sp. zn. II. ÚS 2087/08, a ze dne 10. 8. 2017, sp. zn. I. ÚS 615/17, uveřejněných pod čísly 90/2010 a 148/2017 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, se odvolací soud neodchýlil. Jestliže dovolatel v reakci na první výzvu soudu prvního stupně (tj. v podání ze dne 9. 4. 2018), podle níž měl mimo jiné uvést, co přesně bylo obsahem ústně uzavřené smlouvy, neuvedl nic konkrétního ke sporné a pro rozhodnutí (o žalobě na zaplacení provize) určující otázce, zda byla sjednána provize a popřípadě jak byla sjednána její výše a splatnost, a byl-li pak soudem prvního stupně při jednání konaném dne 21. 5. 2019 vyzván, aby v tomto ohledu svá tvrzení doplnil, pak mu přeci muselo být zřejmě, že soud uvedené skutečnosti považuje za právně relevantní, že dostatečně konkrétní tvrzení o nich v podání ze dne 9. 4. 2018 nenalezl (že toto podání nepovažuje v tomto ohledu za dostatečně určité) a vyzývá proto dovolatele, aby je v tomto směru doplnil. Argumenty, jejichž prostřednictvím dovolatel zpochybňuje řádnost poučení (že mu nebylo jasné, co na něm soud vlastně požaduje), proto dovolací soud hodnotí jako účelové.
Je přitom třeba zdůraznit, že řešení samotné otázky, zda tohoto druhého poučení bylo třeba (zda již podání ze dne 9. 4. 2018 obsahovalo postačující tvrzení) se dovolateli, jak shora vysvětleno, zpochybnit nezdařilo.
Dovolatel dále argumentuje, že jestli byla smlouva o zprostředkování uzavřena a jestliže byly uzavřeny smlouvy, kterých se zprostředkování týkalo, pak mu podle §644 obch. zák. vzniklo podle smlouvy o zprostředkování právo na provizi, a to v obvyklé výši, nebyla-li sjednána (jak dovozuje soud prvního stupně) výslovně. Poukazuje na to, že podle konstantní judikatury Nejvyššího soudu reprezentované např. rozsudky sp. zn. 30 Cdo 772/2001 a sp. zn. 33 Cdo 1228/2011 je pojmovým znakem smlouvy o zprostředkování to, že šlo o závazek ujednat příležitost k uzavření smlouvy a o závazek zaplatit za to odměnu, a závěr odvolacího soudu, podle něhož byla sjednána a zaplacena odměna v hodinové sazbě, zpochybňuje prostřednictvím námitky, že „pokud odvolací soud hovoří o úplatě v hodinové sazbě, tu prokazoval dovolatel jako úhradu nákladů spojených se zprostředkováním“.
Ani tato námitka není způsobilá založit závěr o přípustnosti dovolání, neboť od dovolatelem označených judikatorních závěrů se odvolací soud neodchýlil. Neuzavřel přeci, že dovolateli nevzniklo (vůbec žádné) právo na odměnu za zprostředkování. K dovolatelem zpochybňovanému posouzení odvolacího soudu, podle něhož byla sjednanou provizí dovolatelem účtovaná a žalovanou zaplacená odměna v hodinové sazbě, se citované judikatorní závěry nikterak nevztahují.
Nejvyšší soud v usnesení ze dne 26. 6. 2017, sp. zn. 20 Cdo 1498/2017, formuloval a podrobně odůvodnil závěr, podle něhož k založení přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř. z důvodu, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, nepostačuje odkaz dovolatele na jakoukoli judikaturu Nejvyššího soudu, nýbrž jen na takovou, s níž je napadené rozhodnutí vskutku v rozporu.
V situaci, kdy se dovolateli nezdařilo zpochybnit závěr odvolacího soudu v otázce existence uplatněného nároku, by bylo nadbytečné zkoumat přípustnost dovolání ve vztahu k podpůrně přijatému závěru, že i kdyby nárok existoval, byl by promlčen (k tomu srov. v bližším usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003, uveřejněné pod číslem 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a dále například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2303/2013, nebo ze dne 19. 9. 2017, sp. zn. 29 Cdo 5469/2016).
Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl, dílem pro vady (v otázce unesení břemene tvrzení), dílem jako nepřípustné.
S přihlédnutím k závěrům vyplývajícím z nálezu Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16, podle něhož jsou-li splněny důvody pro odmítnutí dovolání či zastavení dovolacího řízení, není projednatelný ani návrh na odklad vykonatelnosti dovoláním napadeného rozhodnutí, Nejvyšší soud za situace, kdy přikročil k rozhodnutí o samotném dovolání v přiměřené lhůtě, již samostatně nerozhodoval o akcesorickém návrhu dovolatele na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 21. 12. 2021
JUDr. Pavel Příhoda
předseda senátu