ECLI:CZ:NS:2021:23.CDO.2950.2021.1
sp. zn. 23 Cdo 2950/2021-306
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Jiřího Němce a soudců JUDr. Mgr. Marka Del Favera, Ph.D., a JUDr. Pavla Příhody ve věci žalobkyně ČSOB Pojišťovny, a. s., členky holdingu ČSOB , se sídlem v Pardubicích, Masarykovo náměstí 1458, identifikační číslo osoby 45534306, zastoupené Mgr. et Mgr. Adamem Vrbeckým, advokátem se sídlem v Praze 1, Opletalova 1603/57, proti žalované P. R. , narozené XY, bytem XY, o zaplacení částky 52 725 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Českém Krumlově pod sp. zn. 6 C 128/2020, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 30. 6. 2021, č. j. 7 Co 553/2021-285, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Českých Budějovicích v záhlaví označeným rozhodnutím potvrdil rozsudek ze dne 24. 3. 2021, č. j. 6 C 128/2020-139, kterým Okresní soud v Českém Krumlově zamítl žalobu, aby žalovaná byla povinna zaplatit žalobkyni částku 52 725 Kč s příslušenstvím, a rozhodl o nákladech řízení (výrok I), a uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalované na náhradu nákladů odvolacího řízení částku 349 Kč (výrok II).
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně včasným dovoláním (podle jeho obsahu pouze tu část výroku I napadeného rozsudku, kterou bylo rozhodováno o věci samé). Přípustnost dovolání spatřovala v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která „dosud nebyla řešena rozhodovací praxí a má být dovolacím soudem rozhodnuta jinak“, a dále, že se „soudy odchýlily od ustálené rozhodovací praxe“.
Podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Jedním z předpokladů přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř. je i to, že v dovolání vymezenou otázku odvolací soud řešil a že jeho rozhodnutí na jejím řešení závisí, jinak řečeno, že je pro napadené rozhodnutí určující (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013, jež je veřejnosti dostupné – stejně jako dále citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – na http://www.nsoud.cz ).
Z obsahu dovolací argumentace je patrné, že žalobkyně předkládá k dovolacímu přezkumu jako dosud v rozhodovací praxi dovolacího soudu neřešenou otázku, zda dotažení šroubů po výměně kol a ujetí 50 km je základní povinností provozovatele vozidla. Taková otázka však přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. nezakládá, neboť na jejím řešení napadené rozhodnutí nezáviselo. Žalobkyně předestírá svou argumentaci na skutkovém předpokladu, že tím, že žalobkyně po výměně kol a ujetí 50 km nedotáhla šrouby na kolech vozidla, došlo k jejich uvolnění a odpadnutí kola, které způsobilo újmu třetí osobě. Taková skutková zjištění o příčině vzniku škody však odvolací soud neučinil. Odvolací soud vyšel ze zjištění, že k odpadnutí kola a vzniku škodné události došlo jednáním řidiče, který ač za jízdy slyšel divné klapající zvuky, vozidlo neodstavil, nezastavil, pokračoval v jízdě, tedy užil motorové vozidlo nesplňující technické podmínky stanovené zvláštním předpisem pro závadu v technickém stavu (za toto jednání byl uznán vinným ze spáchání přečinu), přičemž v době, kdy žalovaná (provozovatelka) vozidlo řidiči zapůjčila, takovou závadu nevykazovalo a i podle znaleckého posudku byla závada uvolnění kola projevující se hlukem a vibracemi patrná až ve chvíli, kdy se kolo uvolňovalo. Odvolací soud též vycházel z dalších skutkových zjištění soudu prvního stupně, tedy i ze závěrů znaleckého posudku, podle kterých nebylo možné podle poškození upevňovacích šroubů a disku levého předního kola zjistit, jakou vozidlo ujelo vzdálenost s povolenými upevňovacími šrouby, přičemž k uvolnění šroubů došlo postupným uvolňováním z důvodu nedostatečného dotažení šroubů. Jinak řečeno, nebylo možno zjistit, kdy započalo uvolňování kol, tj. ani to, že by takové uvolňování započalo právě po výměně kol. Závěr odvolacího soudu o příčině vzniku škodné události tak nevycházel ze zjištění, že by k nedotažení kol došlo právě při jejich výměně a že by kontrolou a dotažením kol po ujetí 50 km po jejich výměně mohlo být jejich dalšímu uvolnění a vzniku škody zabráněno, jak předpokládala při formulaci své otázky žalobkyně. Při úvaze o tom, zda je právní posouzení věci odvolacím soudem správné, přitom Nejvyšší soud vychází (musí vycházet) ze skutkových závěrů odvolacího soudu, a nikoli z těch skutkových závěrů, které v dovolání na podporu svých právních argumentů nejprve zformuluje sám dovolatel (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2004, sp. zn. 29 Odo 268/2003, uveřejněný pod číslem 19/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 6. 2006, sp. zn. 29 Odo 1203/2004, a ze dne 10. 10. 2013, sp. zn. 29 Cdo 3829/2011, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2015, sp. zn. 29 Cdo 4245/2014).
Zamýšlela-li žalobkyně uvedenou argumentací zpochybnit skutkový stav zjištěný odvolacím soudem (resp. soudem prvního stupně), pak je třeba zdůraznit, že dovolací přezkum je ustanovením §241a odst. 1 o. s. ř. vyhrazen výlučně otázkám právním. Skutkový stav věci takto nemůže být v dovolacím řízení úspěšně zpochybněn a skutkové námitky nemohou založit přípustnost dovolání (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení ze dne 25. 11. 2014, sp. zn. 32 Cdo 4566/2014). Žádnou otázku procesního práva, jež by se týkala způsobu zjištění skutkového stavu věci, žalobkyně v dovolání neuplatnila.
Pro úplnost lze dodat, že žalobkyně v dovolání nezpochybnila právní závěr odvolacího soudu o absenci povinnosti žalované překontrolovat utažení šroubů před každou jízdou nebo před zapůjčením vozidla, neboť sama uvedla, že existenci takové povinnost nikdy netvrdila a opakovaně zdůrazňovala pouze povinnost utažení kol a jeho kontroly po jejich výměně a ujetí 50 km. Též výlučně ve vztahu k tvrzené povinnosti dotáhnout šrouby kol po jejich výměně a ujetí 50 km pak v dovolání namítala, že se odvolací soud „odchýlil od výkladu ‚běžné péče‘ o vozidlo“, odvolacímu soudu vytýkala nesprávnost závěru, že „ačkoliv povinnost dotáhnout šrouby kol po jejich výměně je součástí zkoušky k získání řidičského oprávnění, tak současně tato povinnost není součástí běžné péče o vozidlo“, a vyjádřila přesvědčení, že „tento výklad nemá oporu v platných právních normách ani ustálené rozhodovací praxi Nejvyššího soudu“. Byť ve vztahu k otázce výkladu „běžné péče“ o vozidlo žalobkyně nevymezila žádná konkrétní rozhodnutí dovolacího soudu, jež by podle ní měla tvořit jeho ustálenou rozhodovací praxi, je z obsahu další dovolací argumentace zřejmé, že měla na mysli zřejmě odklon od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 10. 6. 2020, sp. zn. 31 Cdo 475/2020, uveřejněného pod číslem 95/2020 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 95/2020“). Odvolací soud se však vzhledem k výše uvedeným skutkovým zjištěním nezabýval otázkou, zda je utažení kol a jeho kontrola po výměně kol a ujetí 50 km součástí běžné péče o vozidlo, a neučinil ve vztahu k ní právní závěry, jež mu žalobkyně v dovolání přičítá. Proto ani tato otázka nemůže přípustnost dovolání založit, neboť na jejím řešení napadené rozhodnutí také nezáviselo.
Ze stejných důvodů nezakládá přípustnost dovolání otázka „obsahu základních povinností provozovatele vozidla“, kterou žalobkyně považuje za dosud neřešenou v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu a kterou též vymezuje výlučně ve vztahu k povinnosti dotažení kol a jeho kontrole po jejich výměně a ujetí 50 km.
Žalobkyně v dovolání dále uvedla, že „ani otázkou uplatnění postihu za řízení vozu technicky nezpůsobilého se Nejvyšší soud nikdy nezabýval“. Prezentovala přitom názor, že i „porušení (povinnosti) řidiče, který mohl zabránit škodě provozem technicky nezpůsobilého vozidla, měl zákonodárce v úmyslu přenést na provozovatele“, a doplnila, že má Nejvyšší soud možnost vyjádřit se k výkladu pojmu „provozuje se“, který podle ní „naznačuje, že za všechny vady technického rázu na vozidle, které vedou ve svém důsledku ke vzniku dopravní nehody, nese výhradně odpovědnost provozovatel, a to i přesto, že vozidlo řídila odlišná osoba, která tuto závadu musela při jízdě samotné zjistit, nebo ji dokonce zjistila“.
Oproti přesvědčení žalobkyně nejde o otázku dosud neřešenou v judikatuře dovolacího soudu. Nejvyšší soud se vyjádřil k výkladu termínu „provozování vozidla“ použitému v ustanovení §10 odst. 2 zákona č. 168/1999 Sb., o pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem vozidla, a o změně některých souvisejících zákonů (zákon o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla), ve znění pozdějších předpisů, již v rozsudku ze dne 25. 7. 2012, sp. zn. 23 Cdo 4550/2011, který ostatně žalobkyně v dovolání sama zmiňuje, v němž dospěl k závěru, že skutkové podstaty vymezené v §10 odst. 2 písm. a) i b) zákona o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla mohou být naplněny pouze konáním provozovatele vozidla, nikoliv řidiče (odlišného od provozovatele). Termín „provozování vozidla“ se tak vztahuje k provozovateli, ne k řidiči vozidla. Z výše uvedeného je zřejmé, že ve vztahu k naplnění těchto skutkových podstat jednání řidiče není přičitatelné provozovateli. Na základě skutkových podstat uvedených v §10 odst. 2 tohoto zákona (na rozdíl například od některých skutkových podstat uvedených v §10 odst. 1 tohoto zákona) tak ke vzniku postižního práva nedochází jednáním řidiče, ale jednáním provozovatele. Též ze závěrů R 95/2020 vyplývá, že na rozdíl od existence (přísné) objektivní odpovědnosti provozovatele za újmu vzniklou poškozenému (bez ohledu na protiprávnost a zavinění, tj. i bez ohledu na to, zda vozidlo sám řídil či jej řídil někdo jiný), musí vymezení důvodu postižního nároku pojistitele směřovat především k pokrytí případů, kdy provozovatel jedná alespoň nedbale ve vztahu k povinnostem, které na něj daný provoz klade. Nelze přitom rozšiřovat okruh případů, na které dopadá §10 zákona o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla na situace, které pojištěný nemohl ani při vynaložení běžné péče a opatrnosti ovlivnit. Od uvedených závěrů, na nichž nehodlá dovolací soud cokoliv měnit, se přitom odvolací soud neodchýlil, pokud vyšel ze zjištění, že technická závada, jež se projevila při jízdě, kterou nevykonala žalovaná a nebylo možné ji zjistit běžnou prohlídkou vozidla před jízdou (ani před zapůjčením vozidla jiné osobě), tedy že žalovaná při zachování běžné péče a opatrnosti nemohla rozpoznat, že vozidlo má povolené šrouby, a pokud na základě těchto zjištění uzavřel, že žalovaná neporušila svou základní povinnost při provozu vozidla na pozemních komunikacích provozováním vozidla, které svojí konstrukcí nebo technickým stavem neodpovídá požadavkům bezpečnosti provozu na pozemních komunikacích, obsluhujících osob, přepravovaných osob a věcí ve smyslu §10 odst. 2 písm. a) zákona o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla.
Pokud žalobkyně v dovolání uplatnila další námitky nesprávnosti právního posouzení věci odvolacím soudem (srov. zejména části IV, V, VI a VII dovolání), nevymezila ve vztahu k nim, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání pro každý jednotlivý dovolací důvod vymezit, kterou z podmínek přípustnosti považuje pro něj za splněnou (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3023/2014, nebo ze dne 21. 5. 2014, sp. zn. 30 Cdo 9/2014). Pouhá kritika právního posouzení odvolacího soudu ani citace (části) textu ustanovení §237 o. s. ř. nepostačují (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2013, sp. zn. 32 Cdo 1389/2013, a ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013). Dovolání tak v této části trpí vadami, pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat (posoudit jeho přípustnost, příp. důvodnost).
S ohledem na výše uvedené Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.) dovolání žalované podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl jako nepřípustné (zčásti též pro vady).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení není třeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. 11. 2021
Mgr. Jiří Němec
předseda senátu