ECLI:CZ:NS:2021:23.CDO.2958.2021.1
sp. zn. 23 Cdo 2958/2021-578
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., ve věci žalobkyně MMI Holding AG , se sídlem Alpenstrasse 11, Zug, Švýcarsko, zastoupené JUDr. Petrem Plavcem, PhD., advokátem se sídlem Na zábradlí 205/1, 110 00 Praha 1, proti žalovaným 1) A. B. A., se sídlem XY, IČO XY, zastoupené Mgr. Klárou Nezkusilovou, advokátkou se sídlem Dřevná 382/2, 128 00 Praha 2, a 2) R. S. , nar. XY, bytem XY, zastoupeného opatrovníkem M. B., advokátem se sídlem XY, o zaplacení 4 492 056,32 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 19 C 272/2014, o dovolání žalovaného 2), proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 5. 3. 2021, č. j. 18 Co 33/2021 – 532, takto:
Dovolání se odmítá.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) usnesením ze dne 5. 3. 2021, č. j. 18 Co 33/2021 – 532, potvrdil usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 (dále jen „soud prvního stupně“) ze dne 11. 12. 2020, č. j. 19 C 272/2014-505, kterým byl ustanovený opatrovník žalovaného 2) advokát M. B. zproštěn zastupováním žalovaného 2) v tomto řízení.
Odvolací soud dospěl k závěru, že soud prvního stupně při rozhodování o zproštění zastupování žalovaného 2) opatrovníkem správně posoudil zjištěné okolnosti, kdy žalovaný 2) se osobně dostavil s opatrovníkem na jednání soudu dne 16. 7. 2020 a na další jednání ve věci (protokol z jednání ze dne 8. 1. 2020), a osobně pokládal otázky znalkyni, která zpracovala zdravotnický posudek o jeho zdravotním stavu v době podpisu listin, v nichž se žalovaný 2) zavázal k ručení za závazky žalované 1) z úvěrové smlouvy uzavřené s žalobkyní o poskytnutí finančních prostředků žalované 1) k uhrazení jejích dluhů, a kdy žalovaný 2) na dotaz soudu ohledně opatrovnictví uvedl, že se aktuálně cítí lépe než na začátku sporu, v době vydání usnesení soudem prvního stupně dne 2. 5. 2017, č. j. 19 C 272/2014-138, kdy mu byl ustanoven opatrovník, a též uvedl, že obnovil studia na právnické fakultě. Soud prvního stupně správně při rozhodování přihlédl ke sdělení ošetřující lékařky žalovaného 2) ze dne 1. 12. 2020, z něhož zjistil, že žalovaný 2) je schopen se účastnit soudních jednání sám a opatrovník není třeba. Odvolací soud proto konstatoval, že s ohledem na uvedená zjištění a ustanovení §29 odst. 3 o. s. ř. a judikaturu Nejvyššího soudu (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2015, sp. zn. 30 Cdo 883/2014 a ze dne 16. 2. 2017, 29 NSČR 220/2016) soud prvního stupně správně dovodil, že pominuly důvody, pro které byl žalovanému 2) ustanoven opatrovník a důvodně vydal rozhodnutí o zproštění zastupování žalovaného 2) opatrovníkem. Pokud opatrovník žalovaného 2) předložil soudu desítky nesrozumitelných textových zpráv (SMS) od žalovaného 2), které mu byly zaslány dne 18. a 19. 12. 2020, odvolací soud hodnotil toto jednání žalovaného 2) jako jeho účelovou snahu udržet si stávající zastoupení, a to i ve světle skutečnosti, že žalovaný 2) již dříve žádal o bezplatné právní zastoupení, ale pro nesplnění podmínek nebylo vyhověno jeho žádosti o ustavení zástupce soudem podle §30 o. s. ř. Bylo přihlédnuto i k okolnosti, že žalovaný 2), jako jediný jednatel žalované 1) v průběhu celého jednání po dobu, kdy byl zastupován opatrovníkem, za žalovanou 1) jedná a opakovaně jejím jménem uděluje a odvolává plné moci právních zástupců žalované 1). S ohledem na uvedené zjištěné okolnosti považoval odvolací soud rozhodnutí soudu prvního stupně za správné, a proto jeho napadené usnesení potvrdil.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal druhý žalovaný (dále též „dovolatel“) prostřednictvím bývalého opatrovníka a advokáta M. B. dovolání, jehož přípustnost je dovolatelem spatřována v tom, že odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, představované citovanými rozhodnutími dovolacího soudu odvolacím soudem (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 2. 2017, sp. zn. 29 NSČR 220/2016 a ze dne 23. 4. 2015, sp. zn. 30 Cdo 883/2014) při rozhodování o zproštění opatrovníka zastupováním žalovaného 2). Zároveň spatřuje přípustnost dovolání i v tom, že v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud nebyla řešena otázka, zda lze důvody pro ustanovení opatrovníka podle §29 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) v části stižení účastníka duševní poruchou, jež mu nikoliv jen po přechodnou dobu neumožňuje účastnit se řízení, vztáhnout na právnickou osobu a jejího jednatele duševní poruchou stiženého. Dovolatel považuje důvody (udělování plných mocí advokátům, obnovení studia žalovaným 2) na vysoké škole), na nichž bylo založeno rozhodnutí soudů, za zavádějící. Dovolatel poukazuje na to, že v pozici jednatele žalované 1) nemohl ve smyslu příslušných ustanovení o. s. ř. požádat soud o ustanovení opatrovníka i pro žalovanou 1), jelikož z povahy věci plyne, že právnická osoba nemůže být stižena duševní poruchou. Má rovněž za to, že v kontextu jeho duševní poruchy, jeho nevyrovnanosti, bylo třeba vnímat zahájení jeho studia na vysoké škole v pokročilém věku.
Dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil usnesení odvolacího soudu a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu projednání.
Nejvyšší soud, jako soud dovolací (§10a o. s. ř.), po zjištění, že dovolání bylo podáno včas osobou oprávněnou, tedy účastníkem řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), který je řádně zastoupen opatrovníkem - advokátem (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.) , se zabýval přípustností podaného dovolání.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že odvolací soud v souladu s dosavadní rozhodovací praxí dovolacího soudu (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 2. 2017, sp. zn. 29 NSČR 220/2016 a ze dne 23. 4. 2015. sp. zn. 30 Cdo 883/2014 – dostupných na www.nsoud.cz ) posoudil otázku zproštění opatrovníka zastupováním žalovaného 2). Nejvyšší soud v cit. usnesení ze dne 16. 2. 2017, sp. zn. 29 NSČR 220/2016, vyslovil právní závěr, že pojmovým znakem zastoupení založeného rozhodnutím soudu je, že vztah mezi zástupcem a zastoupeným trvá jen do té doby, než pominou zdravotní důvody, pro které se nemůže nikoliv jen po přechodnou dobu účastnit řízení, respektive do doby, než přestane platit, že taková osoba potřebuje „zastoupení“. Odpadne-li taková podmínka tím, že osoba, u které trvají zdravotní důvody, pro které se nemůže nikoliv jen po přechodnou dobu účastnit řízení, si sama zvolí zástupce s procesní plnou mocí, zaniká tím současně oprávnění opatrovníka dále jménem účastníka jednat ( srov. mutatis mutandis důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 23. 8. 2001, sp. zn. 20 Cdo 2850/99, uveřejněného pod číslem 10/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) . Uvedené právní závěry dopadají na řešení otázky zproštění opatrovníka zastupováním i v dané věci, jestliže bylo v posuzované věci zjištěno, že při soudním jednání byl žalovaný 2) schopen sám pokládat znalci otázky, sám tvrdil, že jeho zdravotní stav se zlepšil a začal i opětovně studovat na vysoké škole, a jeho subjektivní pocit o zlepšení zdravotního stavu byl objektivně potvrzen i písemným vyjádřením ošetřující lékařky žalovaného 2) ze dne 1. 12. 2020, v němž tato soudu na jeho dotaz sdělila, že žalovaný 2) je schopen se účastnit soudních jednání sám a opatrovník není třeba. Odvolací soud rovněž důvodně poukázal při přezkoumávání rozhodnutí soudu prvního stupně na právní názor vyslovený v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 2. 2017, sp. zn. 29 NSČR 220/2016, a ze dne 23. 4. 2015, sp. zn. 30 Cdo 883/2014, vyjádřený k posouzení okolnosti, kdy účastník zastoupený opatrovníkem sám udělí plnou moc advokátovi k zastupování. V dané věci bylo zjištěno, že žalovaný 2) byl schopen sám, jako jednatel společnosti, opakovaně zajišťovat zastoupení žalované 1) advokátem, a bylo tedy namístě posoudit analogicky s uvedenými usneseními Nejvyššího soudu dané skutkové okolnosti tak, že pokud byl schopen žalovaný 2) zajistit právní zastoupení pro žalovanou 1), je schopen zajistit právní zastoupení i pro sebe, jak správně v souladu s cit. judikaturou Nejvyššího soudu učinil odvolací soud.
Nejvyšší soud s ohledem na výše uvedené proto uzavřel, že dovolání žalovaného 2) není podle §237 o. s. ř. přípustné pro řešení právní otázky, týkající se zproštění opatrovníka zastupováním účastníka, při níž se měl odvolací soud odchýlit od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Nejvyšší soud rovněž neshledal, že by dovolání bylo podle §237 o. s. ř. přípustné pro řešení otázky, kterou dovolatel označil za otázku v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud neřešenou. Jednak je dovolatelem formulovaná otázka založena na vlastním skutkovém závěru, že žalovaný 2) je stižen duševní poruchou, který však ze skutkových závěrů soudu nevyplývá, a jednak odvolací soud neřešil v dané věci otázku ustanovení opatrovníka právnické osobě. Nejvyšší soud přitom již mnohokrát judikoval, že skutkové závěry odvolacího soudu nepodléhají dovolacímu přezkumu, a že samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř.) nelze (ani v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2013) úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod označením 4/2014 nebo usnesení ze dne 16. 11. 2017, sp. zn. 23 Cdo 4300/2017 či ze dne 12. 9. 2018, sp. zn. 23 Cdo 1913/2018 a ze dne 11. 6. 2020, sp. zn. 23 Cdo 1002/2020 – veřejnosti dostupných na www.nsoud.cz ). Je-li dovolací soud vázán skutkovými závěry odvolacího soudu, pak přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. nemůže založit právní otázka, která je založena na vlastních skutkových závěrech dovolatele, které odvolací soud neučinil (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 3. 2020, sp. zn. 23 Cdo 3484/2018 – dostupné na www.nsoud.cz ). Nejvyšší soud zároveň připomíná, že již vícekrát judikoval, že dovolání je nepřípustné, pokud dovolatel v dovolání neuvede otázku, která je podstatná pro rozhodnutí soudu v posuzované věci (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1853/2013 nebo ze dne 8. 1. 2018, sp. zn. 23 Cdo 4700/2017, dostupných na www.nsoud.cz ).
Není-li tedy dovolání žalovaného 2) podle §237 o. s. ř. přípustné, Nejvyšší soud nemohl učinit jiný závěr, než jeho dovolání podle ustanovení §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítnout.
Nejvyšší soud nepřehlédl, že Obvodní soud pro Prahu 2 usnesením ze dne 18. 8. 2021, č. j. 19 C 272/2014-567, rozhodl ve smyslu §107a o. s. ř., že se připouští, aby na místo dosavadního žalobce vstoupil do řízení R. N., nar. XY, bytem XY. Podle §243b o. s. ř. pro dovolací řízení platí přiměřeně ustanovení o řízení před soudem prvního stupně, není-li stanoveno jinak; ustanovení §43, 92, 95 až 99 a 107a o. s. ř. však pro dovolací řízení neplatí. Podle §79 odst. 1, první věta se řízení zahajuje na návrh. Dovolací řízení bylo zahájeno podáním dovolání dne 13. 5. 2021. K rozhodnutí o vstupu do řízení na místo dosavadního účastníka na straně žalobce podle §107a o. s. ř. vydaným soudem prvního stupně v rozporu s ustanovením §243b odst. 1 o. s. ř. dovolací soud při rozhodování o dovolání nepřihlíží (srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 8. 2004, 29 Odo 874/2003, dostupný na www.nsoud.cz , s použitelným závěrem pro aplikaci §243b o. s. ř. v platném znění s ohledem na §107a o. s. ř. (v době vydání cit. rozsudku k tehdy platnému ustanovení §243c o. s. ř.).
O nákladech řízení nebylo rozhodováno, neboť ve smyslu §151 odst. 1 o. s. ř. nebylo přezkoumáváno konečné rozhodnutí ve věci samé.
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. 11. 2021
JUDr. Kateřina Hornochová
předseda senátu