ECLI:CZ:NS:2021:23.CDO.2989.2021.1
sp. zn. 23 Cdo 2989/2021-167
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Jiřího Němce a soudců JUDr. Mgr. Marka Del Favera, Ph.D., a JUDr. Pavla Příhody ve věci žalobkyně Hypoteční banky, a. s. , se sídlem v Praze 5, Radlická 333/150, identifikační číslo osoby 13584324, proti žalovanému J. P. , narozenému XY, bytem v XY, zastoupenému JUDr. Ing. Janem Fišerem, advokátem se sídlem v Praze 7, Dukelských hrdinů 406/23, o zaplacení 4 001 450,35 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 23 C 187/2019, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. 5. 2021, č. j. 54 Co 59/2021-133, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 10 rozsudkem ze dne 11. 3. 2020, č. j. 23 C 187/2019-34, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku 4 002 500,35 Kč s tam specifikovaným úrokem a úrokem z prodlení (výrok I), zastavil řízení co do částky 355 Kč (výrok II) a rozhodl o povinnosti žalovaného k náhradě nákladů řízení žalobkyni (výrok III).
Městský soud v Praze v záhlaví označeným rozhodnutím potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v napadených výrocích I a III (první výrok) a rozhodl o povinnosti žalovaného k náhradě nákladů odvolacího řízení žalobkyni (druhý výrok).
Rozsudek odvolacího soudu, výslovně v obou jeho výrocích, napadl žalovaný včasným dovoláním, jehož přípustnost spatřoval v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Žalobkyně navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání žalovaného jako nedůvodné zamítl.
Podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Jedním z předpokladů přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř. je i to, že v dovolání vymezenou otázku odvolací soud řešil a že jeho rozhodnutí na jejím řešení závisí, jinak řečeno, že je pro napadené rozhodnutí určující (srov. shodně například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013, jež je veřejnosti dostupné – stejně jako dále citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – na http://www.nsoud.cz ).
Dovolání není přípustné podle §237 o. s. ř. pro řešení otázky, zda „podání nazvané jako omluva z jednání může soud bez dalšího považovat za souhlas s jednáním v nepřítomnosti účastníka, když jsou splněny předpoklady pro odročení nařízeného jednání a účastník není zastoupen profesionálem v poskytování právních služeb“, při jejímž řešení se měl odvolací soud odchýlit od usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2005, sp. zn. 21 Cdo 496/2005, a od rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2006, sp. zn. 26 Cdo 396/2006, a ze dne 30. 8. 2012, sp. zn. 29 Cdo 4388/2010, neboť na řešení takové otázky napadené rozhodnutí nezávisí. Odvolací soud vyšel ze zjištění, že žalovaný byl řádně předvolán k jednání a že jeho podání (doručené soudu ve večerních hodinách dne předcházejícího dni konání nařízeného jednání) obsahovalo pouze sdělení, že se z nařízeného jednání omlouvá, neboť se mu nepodařilo zajistit hlídání dvou jeho nezletilých dětí. Neobsahovalo údaj o tom, že by z téhož důvodu zároveň žádal o odročení jednání. Odvolací soud poté poznamenal s odkazem na ustálenou judikaturu, že omluva neúčasti z jednání sama o sobě nezahrnuje žádost o odročení tohoto jednání ve smyslu §101 odst. 3 o. s. ř., podle kterého může soud věc projednat a rozhodnout v nepřítomnosti účastníka, nedostaví-li se řádně předvolaný účastník k jednání a včas nepožádal z důležitého důvodu o jeho odročení. Oproti předpokladům prezentovaným žalovaným v dovolání při formulaci uvedené otázky tak odvolací soud nepovažoval podání nazvané jako omluva z jednání bez dalšího za souhlas s jednáním v jeho nepřítomnosti, a své rozhodnutí nepostavil ani na závěru, že by takový souhlas účastníka byl pro jednání v jeho nepřítomnosti v dané věci vůbec potřeba. Žalovaným formulovanou otázku tudíž odvolací soud neřešil.
Z obsahu dovolací argumentace však lze dovodit, že žalovaný spatřuje odklon od citované judikatury Nejvyššího soudu i v otázce posouzení jeho podání jako žádosti o odročení jednání ve smyslu §101 odst. 3 o. s. ř., neboť má za to, že z dalších okolností bylo zřejmé, že se chtěl osobně zúčastnit nařízeného jednání a že neměl v úmyslu pouze omluvit svou nepřítomnost u nařízeného jednání, ale měl současně eminentní zájem na odročení jednání tak, aby se řízení mohl řádně zúčastnit. Ani tyto námitky však přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. nemohou založit, neboť odvolací soud postupoval v souladu s ustálenou (dovolatelem citovanou) rozhodovací praxí Nejvyššího soudu, pokud vyšel z toho, že omluva neúčasti z jednání sama o sobě nepředstavuje zároveň žádost o odročení jednání ve smyslu §101 odst. 3 o. s. ř., přičemž z obsahu spisu, jak jej v napadeném rozhodnutí prezentoval také odvolací soud, se nepodávají žádné okolnosti, jež by měly svědčit o tom, že žalovaný při podání omluvy z jednání současně žádal o odročení nařízeného jednání. Žalovanému byla řádně doručena žaloba, její doplnění a též její částečné zpětvzetí a usnesení soudu o částečném zastavení řízení spolu s výzvou k vyjádření k žalobě. K žalobě se žalovaný nevyjádřil a jeho jediné soudu adresované (elektronické) podání, z nějž bylo zřejmé, že se omlouvá z nařízeného jednání, neobsahovalo žádný jiný údaj svědčící o tom, že hodlá využít svého práva být při jednání soudu přítomen a že proto nesouhlasí, aby nařízené jednání proběhlo v jeho nepřítomnosti, tj. údaj, ze kterého by bylo možno dovodit, že žádá o odročení nařízeného jednání (k posuzování procesních úkonů účastníka srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2015, sp. zn. 21 Cdo 369/2015). Ostatně žalovaný ani v dovolání neuváděl žádné jiné okolnosti, z nichž mělo být soudu zřejmé, že se chtěl osobně účastnit celého řízení a tedy i nařízeného jednání a že současně s omluvou požadoval jeho odročení. V tomto směru je nepřiléhavý odkaz žalovaného na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2012, sp. zn. 29 Cdo 4388/2010, jehož závěry vycházejí ze zcela odlišného skutkového základu, v němž účastník soudu tlumočil před zahájením jednání, že se dostaví se zpožděním, a výslovně nesouhlasil s projednáním věci ve své nepřítomnosti.
Pro úplnost lze dodat, že z obsahu spisu je také zřejmé, že žalovaný byl v předvolání k jednání poučen o tom, že pokud se k jednání nedostaví bez důvodné a včasné omluvy
a navrhne-li to žalobkyně přítomná při jednání, bude soud pokládat tvrzení obsažená v žalobě o skutkových okolnostech, týkající se sporu, za nesporná a na tomto základě může rozhodnout o žalobě rozsudkem pro zmeškání. Současně byl poučen, že nepožádá-li spolu s omluvou z důležitého důvodu o odročení jednání, může soud věc projednat a rozhodnout v jeho nepřítomnosti. Ačkoliv tedy žalovaný nebyl právně zastoupen, dostalo se mu zcela jasného a srozumitelného poučení o tom, co konkrétně má učinit v případě, že se k jednání nemůže dostavit a má zájem na tom, aby jednání bez jeho přítomnosti neproběhlo, tj. že nestačí pouze důvodná omluva z jednání (ta mohla pouze zabránit vydání rozsudku pro zmeškání), ale že je třeba též požádat z důležitého důvodu o odročení jednání.
Přípustnost dovolání pak nelze založit námitkou, že ustanovení §101 odst. 3 o. s. ř. je zákonnou výjimkou ze základního práva zakotveného v čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, kterou je třeba vykládat spíše restriktivně, učiněnou žalovaným s poukazem na „aktuální judikaturu ve věci rozhodování rozsudkem pro zmeškání“ (konkrétně se jedná o nález Ústavního soudu ze dne 23. 2. 2016, sp. zn. IV. ÚS 3143/15). Sám žalovaný v dovolání uvedl, že judikatura ohledně rozhodování rozsudkem pro zmeškání nedopadá na předmětnou věc (přesto v ní viděl „určitou analogii či spíše rozpor“). Nejvyšší soud argumentaci žalovaného nesdílí a takový příměr považuje za zcela nepřiléhavý.
Rozsudek pro zmeškání představuje institut, který se v základních rysech značně liší od „standardního“ rozsudku, byť vydaného po projednání věci v nepřítomnosti účastníka. Jak uvedl Ústavní soud v citovaném nálezu, jde o rozsudek pojatý jako sankce za nedostavení se k soudu. Sankce spočívá v tom, že soud rozhoduje v nepřítomnosti strany, která se bez omluvy nedostavila (zmeškala), a vychází ze skutkových tvrzení té strany, která byla dbalá a dostavila se. Rozsudek pro zmeškání tedy nevychází ze skutkového stavu zjištěného soudem, neboť zde platí fikce, že tvrzení obsažená v žalobě o skutkových okolnostech (skutková tvrzení) se považují za nesporná, a soud na jejich základě rozhoduje. Tím odpadá dokazování a soud bere za základ svého rozhodnutí skutečnosti pouze tvrzené (srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 3. 2021, sp. zn. 33 Cdo 514/2021). V odvolacím řízení proti rozsudku pro zmeškání pak mohou být odvolacím důvodem pouze vady uvedené v §205 odst. 2 písm. a) o. s. ř. a skutečnosti nebo důkazy, jimiž má být prokázáno, že nebyly splněny předpoklady pro jeho vydání (srov. §205b o. s. ř.). V nyní řešené věci však soud prvního stupně vydal rozsudek na podkladě provedeného dokazování a takto zjištěný skutkový stav poté právně posoudil, přičemž proti věcné správnosti jeho posouzení žalovaný mohl brojit v odvolacím řízení prostřednictvím všech odvolacích důvodů uvedených v §205 odst. 2 o. s. ř. za splnění podmínek §205a o. s. ř. Neocitl se tedy v horším procesním postavení, než kdyby soud rozhodoval rozsudkem pro zmeškání, jak žalovaný tvrdil v dovolání. Odkaz na citovanou judikaturu Ústavního soudu proto není přiléhavý a jako takový nemůže založit přípustnost dovolání založenou na předpokladu, že napadené rozhodnutí je s ní v rozporu (srov. obdobně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2017, sp. zn. 20 Cdo 1498/2017). Z výše uvedených důvodů potom nemůže při posouzení přípustnosti dovolání obstát námitka žalovaného, že soud prvního stupně (potažmo odvolací soud) porušil jeho ústavně zaručená práva.
Namítá-li dále žalovaný, že je rozhodnutí odvolacího soudu „rozporné od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu“, neboť „pokud je účastníkovi řízení odňato právo jednat před soudem, nemůže soud odvolací odmítnout tvrzení stejného účastníka řízení s ohledem na princip neúplné apelace“, pak ani tato námitka není způsobilá založit přípustnost dovolání. Odvolací soud takovou otázku založenou na předpokladu žalovaného, že mu bylo odňato právo jednat před soudem prvního stupně, neřešil. Uvedená otázka by mohla být pro dovolací řízení relevantní pouze tehdy, pokud by Nejvyšší soud posoudil pro dovolatele příznivě otázku týkající se aplikace §101 odst. 3 o. s. ř. v řízení před soudem prvního stupně, což však neučinil, jak je uvedeno výše. Pro úplnost Nejvyšší soud dodává, že ve vztahu k této otázce dovolatel též řádně nevymezil předpoklad přípustnosti dovolání, neboť neoznačil konkrétní judikaturu Nejvyššího soudu, s níž (podle něj) mělo být napadené rozhodnutí v rozporu. V dovolání, které může být přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako je tomu v posuzované věci), je dovolatel povinen vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. či jeho části, aniž by bylo z dovolání zřejmé, od jaké (konkrétní) ustálené rozhodovací praxe se odvolací soud odchýlil (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2013, sp. zn. 25 Cdo 1559/2013).
V další dovolací argumentaci žalovaný toliko polemizuje se skutkovými zjištěními, z nichž vycházel odvolací soud (resp. soud prvního stupně), a prezentuje vlastní skutkové závěry, aniž by formuloval jakoukoliv právní otázku a vymezil některý z předpokladů přípustnosti dovolání. Dovolací přezkum je ustanovením §241a odst. 1 o. s. ř. vyhrazen výlučně otázkám právním. Skutkový stav věci nemůže být v dovolacím řízení úspěšně zpochybněn a skutkové námitky nemohou založit přípustnost dovolání (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení ze dne 25. 11. 2014, sp. zn. 32 Cdo 4566/2014).
Žalovaný napadl rozsudek odvolacího soudu v rozsahu obou jeho výroků, tedy i v té části prvního výroku a ve druhém výroku, kterými bylo rozhodováno o nákladech řízení. Podle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. však dovolání není přípustné proti výrokům o nákladech řízení.
S ohledem na výše uvedené Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.) dovolání žalovaného podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl jako nepřípustné.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení není třeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 29. 11. 2021
Mgr. Jiří Němec
předseda senátu