ECLI:CZ:NS:2021:23.CDO.30.2021.1
sp. zn. 23 Cdo 30/2021-279
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Jiřího Němce a soudců JUDr. Davida Rause, Ph.D., a JUDr. Pavla Příhody v právní věci žalobkyně W & BB, spol. s r. o. , se sídlem v Praze 5, Butovická 657/38, identifikační číslo osoby 41187326, zastoupené Mgr. Vítem Kučerou, advokátem se sídlem v Praze, Obrovského 2407, proti žalované D. R. , narozené XY, bytem v XY, zastoupené Mgr. Jiřím Lukešem, advokátem se sídlem v Praze 10, Vršovická 7/27, o zaplacení 804 440,15 Kč se smluvní pokutou a s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 8 C 148/2013, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. 6. 2020, č. j. 91 Co 391/2019-258, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 49 320 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám zástupce žalované.
Odůvodnění:
Žalobkyně se v řízení domáhala zaplacení částky 804 440,15 Kč s úrokem z prodlení a se smluvní pokutou. Tuto částku žalobkyně (jako zhotovitelka) vyúčtovala žalované (jako objednatelce) fakturou na základě uzavřené smlouvy o dílo, žalovaná ji však nezaplatila.
Obvodní soud pro Prahu 6 rozsudkem ze dne 3. 5. 2019, č. j. 8 C 148/2013-231, zamítl žalobu co do zaplacení částky 804 440,15 Kč s příslušným úrokem z prodlení od 24. 12. 2010 do zaplacení (výrok I.), zamítl žalobu co do zaplacení příslušné smluvní pokuty z částky 804 440,15 Kč od 24. 12. 2010 do 22. 1. 2011 a od 23. 1. 2011 do zaplacení (výrok II.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok III.).
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 24. 6. 2020, č. j. 91 Co 391/2019-258, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II.).
Proti rozsudku odvolacího soudu (výslovně proti všem jeho výrokům) podala žalobkyně dovolání. Má za to, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na vyřešení otázky, „…zda byly mezi stranami sporu sjednány hmotněprávní podmínky pro splatnost faktury, resp. hmotněprávní podmínky pro zaplacení ceny za dílo a v téže souvislosti, zda má soud v případě pochybností upřednostnit formální či materiální výklad textu smlouvy…“ , při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu; dovolatelka konkrétně odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 7. 2013, sp. zn. 23 Cdo 1505/2013. Kromě toho dovolatelka namítá, že odvolací soud rozhodl v rozporu s rozhodovací praxí Ústavního soudu formalisticky, nespravedlivě, absurdně a nelogicky; dílo totiž bylo provedeno a žalovaná je užívá. Dovolatelka argumentuje v tom směru, že smlouvou o dílo stanovené dokumenty byly toliko podkladem fakturace, nikoli hmotněprávní podmínkou pro vznik nároku na zaplacení faktury, faktura podle ní navíc podklad pro její vystavení obsahovala (zjišťovací protokol podepsaný investorem, zápisy ve stavebním deníku, shoda s odsouhlaseným rozpočtem). Odvolací soud rovněž podle dovolatelky nepřihlédl ke skutečné vůli stran vyjádřené ve smlouvě o dílo a k zavedené praxi mezi dovolatelkou a žalovanou. Dovolatelka navrhuje, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaná má dovolání za nepřípustné, eventuálně nedůvodné, a navrhuje jeho odmítnutí, eventuálně zamítnutí.
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 2. 2019 (srov. čl. II bod 1 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony a čl. IV a XII zákona č. 287/2018 Sb., kterým se mění zákon č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), dále jen „o. s. ř.“.
Dovolání přitom, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), odmítl (§243c odst. 1 o. s. ř.), neboť je neshledal přípustným.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolatelka odvolacímu soudu vytýká – coby rozporný s ustálenou praxí Nejvyššího soudu i Ústavního soudu – postup při výkladu právního jednání (smlouvy o dílo) v otázkách fakturace za provedení díla.
Judikatura Nejvyššího soudu konstantně připomíná, že výklad vůle stran smlouvy je založen na zjišťování všech okolností souvisejících s projevem vůle, včetně následného chování stran, přičemž jazykové vyjádření zachycené ve smlouvě je třeba podrobit systematickému a logickému výkladu (srov. též rozsudky Nejvyššího ze dne 30. 9. 2013, sp. zn. 32 Cdo 3586/2011, nebo ze dne 6. 1. 2014, sp. zn. 32 Cdo 196/2012, dostupné, stejně jako dále citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu, na stránkách www.nsoud.cz ). Podle ustálené rozhodovací praxe (srov. především rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 1998, sp. zn.
25 Cdo 1650/98, uveřejněný v časopise Právní rozhledy číslo 7, ročník 1999) jazykové vyjádření právního úkonu zachycené ve smlouvě musí být nejprve vykládáno prostředky gramatickými (z hlediska možného významu jednotlivých použitých pojmů), logickými (z hlediska vzájemné návaznosti použitých pojmů) či systematickými (z hlediska řazení pojmů ve struktuře celého právního úkonu), kromě toho soud posoudí na základě provedeného dokazování, jaká byla skutečná vůle stran v okamžiku uzavírání smlouvy, přičemž podmínkou pro přihlédnutí k vůli účastníků je to, aby nebyla v rozporu s tím, co plyne z jazykového vyjádření úkonu. Ústavní soud pak zdůraznil (v rovině ústavně právní), že text smlouvy je toliko prvotním přiblížením se k významu smlouvy, který si chtěli její účastníci svým jednáním stanovit. Doslovný výklad textu smlouvy může, ale nemusí být v souladu s vůlí jednajících stran. Směřuje-li vůle smluvních stran k jinému významu a podaří-li se vůli účastníků procesem hodnocení skutkových a právních otázek ozřejmit, má shodná vůle účastníků smlouvy přednost před doslovným významem textu jimi formulované smlouvy. Vůli je nutno dovozovat z vnějších okolností spojených s podpisem a realizací smluvního vztahu, zejména z okolností spojených s podpisem smlouvy a následným jednáním účastníků po podpisu smlouvy (srov. například nález Ústavního ze dne 14. 4. 2005, sp. zn. I. ÚS 625/2003, uveřejněný pod číslem 84/2005 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, nebo dovolatelkou citovaný nález Ústavního soudu ze dne 10. 8. 2008, sp. zn. I. ÚS 436/05). Opakovaně je přitom připomínáno, že §266 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů, zahrnuje požadavek, aby se výklad projevu vůle – tam, kde není výslovně projevena vůle jiná – řídil logikou věci. Při zkoumání projevené vůle účastníků smlouvy je třeba vycházet z toho, že smluvní strany se při uzavření smlouvy nechovaly nelogicky (k tomu srov. též rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 14. 12. 2000, sp. zn. 20 Cdo 2608/98, a ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 30 Cdo 710/2013). Výklad projevu vůle nemůže vést k takovým důsledkům, které jsou z hlediska pravidel logiky zjevně absurdní. Ústavní soud pak zdůrazňuje, že řešení, která se příčí požadavku rozumného a spravedlivého uspořádání vztahů, jsou nepřijatelná (srov. například nález ze dne 3. 1. 2012, sp. zn. I. ÚS 170/11, dostupný na stránkách http://nalus.usoud.cz ).
Od těchto závěrů ustálené rozhodovací praxe se odvolací soud neodchýlil, provedl-li v situaci, kdy výklad právního úkonu účastníky se v průběhu řízení ukázal coby vzájemně odlišný, výklad smlouvy o dílo ve znění jejího dodatku, vycházeje ohledně pravidel pro fakturaci z konkrétního smluvního ujednání, pokládaje soupis provedených prací a materiálu na základě zjišťovacího protokolu odsouhlaseného žalovanou, zápisu ve stavebním deníku, zápisu z kontrolního dne za účasti zástupce objednatele a schválení provedených prací investorem před vystavením faktury (shodně jako soud prvního stupně) za souhrn jasně a srozumitelně smluvených podmínek chránících objednatele v tom směru, aby hradil jen ty práce, který pro něj byly skutečně provedeny, a to způsobem odpovídajícím projektové dokumentaci (což mělo být potvrzeno žalovanou, resp. investorem), z čehož dovodil, že výklad, o jehož správnost opírá dovolatelka nárok na zaplacení faktury, neodpovídá ani textu smlouvy, ani okolnostem jejího uzavření (s ohledem na srozumitelné
– a logické – důvody pravidel o souhlasu žalované, resp. investora s provedenými pracemi, jež poté měly být fakturovány).
Postup odvolacího soudu při intepretaci smlouvy vedoucí ke konkluzi, že pro splatnost příslušné části ceny díla (jež byla předmětem faktury č. 10/01/0020) byly smluvně stanoveny podmínky v podobě zjišťovacího protokolu odsouhlaseného žalovanou, zápisu ve stavebním deníku a zápisu z kontrolního dne za účasti žalované (jejího zástupce), se judikovaným pravidlům ohledně postupu při výkladu právního jednání (tu ujednání o hmotněprávních podmínkách pro splatnost faktury) nepříčí. Navazující závěr odvolacího soudu, podle něhož faktura vystavená bez schválení (a bez odsouhlasení ze strany žalované v situaci, kdy v rozhodném období – k němuž se měla podle tvrzení dovolatelky v řízení před soudem prvního stupně faktura vztahovat – neproběhl žádný kontrolní den, zápisy do stavebního deníku prováděla pouze dovolatelka a ze žádného podkladu nebylo možno zjistit, zda a jaké práce byly skutečně provedeny) nesplňovala smluvené podmínky pro její vystavení (a pro její splatnost), nejsou ani v extrémním rozporu s výsledky provedeného dokazování.
Napadený rozsudek odvolacího soudu se neprotiví ani závěrům dovolatelkou zmiňovaného rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 24. 7. 2013, sp. zn. 23 Cdo 1505/2013; dovodil-li soud v poměrech tamní věci, že nebylo-li sjednáno, že sepsání předávacího protokolu je hmotněprávní podmínkou předání díla (předávací protokol měl sloužit jen jako důkaz o předání díla), nebylo možno dovodit, že nárok na doplacení ceny díla nevznikl, nebyl-li sepsán předávací protokol, pak tento závěr není přenositelný do poměrů nyní posuzované věci, v níž mezi dovolatelkou a žalovanou nebylo sporu ohledně hmotněprávních podmínek předání díla, přičemž závěr o hmotněprávní povaze podmínek pro vystavení (a splatnost) průběžných faktur v nyní posuzované věci byl odvolacím soudem vystavěn na jednoznačnosti textu smlouvy v kontextu smyslu tam obsažených podmínek, jež odvolací soud pokládal za zcela logické (na základě úvahy o stranách smlouvy a o tom, jaká smluvní strana a jakým způsobem měla být chráněna, spolu se srozumitelným odůvodněním odmítnutí opačného výkladu, jenž by podle odvolacího soudu naopak vedl k závěrům absurdním).
Ohlašuje-li dovolatelka dále (podpůrně) otázku, jejímž řešením se měl odvolací soud od rozhodovací praxe Nejvyššího soudu odchýlit, zda má soud v případě pochybností upřednostnit formální či materiální výklad textu smlouvy, pak na posouzení této otázky rozsudek odvolacího soudu zjevně nespočíval.
Argumentuje-li dovolatelka zavedenou praxí, jež měla odvolací soud vést k jinému výkladu stran podmínek pro vystavení (a splatnost) faktury č. 10/01/0020, pak ani v tomto ohledu se odvolací soud shora shrnutým judikatorním závěrům nezpronevěřil, neboť – kromě zjišťování rozhodných okolností souvisejících s projevem vůle – otázku následného chování stran (zavedené praxe po uzavření smlouvy) neopomenul. Odmítl-li odvolací soud přiznat význam skutečnosti, že v minulosti měl M. R. (v postavení investora) bez splnění podmínek stanovených smlouvou o dílo „převzít“ některé faktury namísto žalované, jež poté byly zaplaceny, především (kromě nedostatečné délky takto tvrzené praxe) s ohledem na změnu poměrů vyvěrající ze zjištění, že některé práce byly provedeny vadně (do té doby žalovaná, resp. investor měl dovolatelce důvěřovat, což vedlo k placení předchozích faktur bez ohledu na splnění podmínek pro fakturaci podle smlouvy o dílo), pak tato konkluze odvolacího soudu zcela odpovídá skutkovým zjištěním.
Argumentace dovolatelky, podle níž měl odvolací soud rozhodnout formalisticky, nespravedlivě, absurdně a nelogicky (což dovolatelka pokládá za rozporné s rozhodovací praxí Ústavního soudu), neboť dílo bylo provedeno a žalovaná je užívá, je nepřípadná již proto, že žádné skutkové zjištění ohledně provedení díla (jako celku) a jeho užívání odvolací soud za prokázané nevzal (odvolací soud navíc v této souvislosti akcentoval předmět řízení, jímž nebylo uplatnění nároku z celkové ceny díla, nýbrž z jedné dílčí vystavené faktury, přičemž sporu nebylo o to, zda provádění díla již bylo ukončeno či nikoli).
Rovněž tvrzení dovolatelky o tom, že faktura podklad pro její vystavení obsahovala (že odsouhlasení provedených prací má plynout z odsouhlasení zjišťovacího protokolu podepsaného M. R.), je spíše kritikou skutkových zjištění ohledně nesouhlasu žalované či M. R. s provedením prací, z nichž odvolací soud vycházel (podle skutkových zjištění odvolacího soudu ze žádné listiny ani z výpovědi M. R. coby svědka souhlas s provedenými pracemi, a to ani ze samotného potvrzení převzetí předmětné faktury, neplyne).
Skutková zjištění nelze v dovolacím řízení s úspěchem zpochybnit. Nesprávná skutková zjištění nejsou způsobilým dovolacím důvodem. Stejně tak způsob ani výsledek hodnocení důkazů (se zřetelem na zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v §132 o. s. ř.) promítající se do skutkových zjištění, z nichž soudy při rozhodování vycházely, nelze úspěšně napadnout dovolacím důvodem (srov. §241a odst. 1 o. s. ř. a contrario a dále například důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněného pod číslem 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, včetně tam zmíněného odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. 1. 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96, uveřejněný pod číslem 1/1997 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu). Uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. není ani zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud (srov. též například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 7. 2017, sp. zn. 33 Cdo 1632/2017).
Z výše uvedeného tedy plyne, že předpoklady přípustnosti dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. naplněny nejsou.
Napadá-li dovolatel rozsudek odvolacího soudu výslovně v celém jeho rozsahu, tj. včetně akcesorického (nákladového) výroku II., pak proti němu není dovolání objektivně přípustné [§238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.].
Výrok o náhradě nákladů řízení není třeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá toto vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 27. 7. 2021
Mgr. Jiří Němec
předseda senátu