ECLI:CZ:NS:2021:23.CDO.3107.2020.1
sp. zn. 23 Cdo 3107/2020-486
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a soudců JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., a JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., ve věci žalobce město Aš , se sídlem v Aši, Kamenná 473/52, identifikační číslo osoby 00253901, zastoupeného JUDr. Janou Wenigovou, advokátkou se sídlem v Karlových Varech, Jateční 2121/6, proti žalované DOB CONSTRUCTION a. s. , se sídlem v Praze 7, U Průhonu 1516/32, identifikační číslo osoby 25671464, zastoupené Mgr. Danielem Thelenem, advokátem se sídlem v Praze 7, U Průhonu 1516/32, o zaplacení částky 610.353,53 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Kolíně pod sp. zn. 111 C 1/2012, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 12. 2. 2020, č. j. 21 Co 198/2019-451, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 12. 2. 2020, č. j. 21 Co 198/2019-451, a rozsudek Okresního soudu v Kolíně ze dne 22. 2. 2019, č. j. 111 C 1/2012-410, v rozsahu I., III., IV. a V. výroku, se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu v Kolíně k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Okresní soud v Kolíně rozsudkem ze dne 22. 2. 2019, č. j. 111 C 1/2012-410, rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci částku 349.640,15 Kč s příslušenstvím ve výroku blíže specifikovaným (výrok I.), žalobu co do částky 260.713,38 Kč s příslušenstvím zamítl (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky a vůči státu (výrok III., IV. a V.).
2. Soud takto rozhodl o žalobě, kterou se žalobce domáhal po žalované zaplacení částky 610.353,53 Kč s příslušenstvím jakožto nákladů, které vynaložil na odstranění vad díla. Žalobce uvedl, že dne 17. 10. 2002 uzavřel s žalovanou smlouvu o dílo, jejímž předmětem bylo postavení bytového domu s 94 bytovými jednotkami. Žalovaná předala žalobci dílo dne 10. 1. 2005. Na počátku roku 2006 se objevily na části díla závady související se střešní krytinou, které žalobce písemně reklamoval a dle smluvního ujednání je žalovaná měla odstranit ve lhůtě jednoho měsíce, což neučinila. Dne 23. 3. 2007 účastníci uzavřeli dohodu o narovnání, v níž si narovnali vzájemné sporné finanční nároky a dohodli, že žalovaná je i nadále povinna odstraňovat vady a nedodělky z přejímacího řízení v dohodnutých termínech. Protože žalovaná přes opakované výzvy neodstranila vady střechy, byl žalobce nucen zajistit odstranění vad na své náklady. Žalobce tedy požaduje po žalované zaplacení předmětné částky z titulu vynaložených nákladů v souvislosti s odstraněním vad střechy, a to s poukazem na čl. X. odst. 3 písm. c) smlouvy o dílo.
3. Dle skutkových zjištění soudu prvního stupně žalobce jako objednatel a žalovaná jako zhotovitel dne 17. 10. 2002 uzavřeli smlouvu o dílo č. 4210/2002, jejímž předmětem byla „výstavba 150 nájemních bytů Aš, první etapa 94 bytů“ za dohodnutou cenu 85.513.037 Kč. V čl. X. odst. 2 smlouvy si účastníci dohodou stanovili záruční dobu na toto dílo v délce 68 měsíců s tím, že záruční doba počíná běžet předáním a převzetím díla, u vytčených vad a nedodělků dnem jejich odstranění. V čl. X. odst. 3 písm. a) smlouvy bylo dohodnuto, že po dobu záruční doby má objednatel právo požadovat a zhotovitel povinnost bezplatně odstranit vady díla, dále dle čl. X. odst. 3 písm. b) smlouvy reklamace vad vzniklých v záruční době uplatní objednatel písemně u zhotovitele, který je povinen nastoupit neprodleně k odstranění reklamované vady, nejpozději do 10 dnů od uplatnění oprávněné reklamace a vady odstranit v co nejkratším technicky možném termínu. V čl. X odst. 3 písm. c) smlouvy si účastníci dohodli, že jestliže zhotovitel neodstraní vady do 1 měsíce od doručení reklamace, nebo pokud nedojde k jiné dohodě o termínu odstranění vad, nebo pokud v těchto termínech nesdělí objednateli, že neuznává z důvodu jeho neoprávněnosti nárok objednatele vyplývající ze záruky za jakost, je objednatel oprávněn, kromě uplatnění smluvní pokuty, podle vlastního uvážení tyto práce provést sám, pověřit jejich provedením jinou firmu nebo jejím prostřednictvím zakoupit, vyměnit vadnou či neúplně funkční část předmětu smlouvy. Takto vzniklé řádně doložené náklady je zhotovitel povinen zaplatit objednateli do 10 dnů od doručení faktury.
4. Soud vzal za prokázané, že dílo bylo žalobci předáno dne 10. 1. 2005, žalobce téhož dne reklamoval jako vadu a nedodělek střechu. V zápise o předání a převzetí odstraněných vad a nedodělků z přejímky díla ze dne 17. 6. 2005 je uvedeno, že dále přetrvává závada a je třeba provést opravu přesahů tepelné izolace v půdním prostoru. Závada na střeše spočívající v zatékání do bytu vyplývá ze zápisu šetření ze dne 9. 11. 2005 za účasti žalované. Žalobce dále dne 11. 1. 2006 reklamoval poškození a částečné utržení klempířského prvku na střeše u štítové stěny mezi domy č. p. 24 a 26, dále stálý výskyt vlhkosti a plísně včetně částečného zatékání ze střechy u některých bytů. Další reklamace týkající se zatékání střechy byly uplatněny dopisy žalobce ze dne 20. 1. 2006, 24. 1. 2006, 30. 1. 2006, a následně opakovaně v průběhu roku 2006 až 2008. Žalobce v reklamacích požadoval odstranění vad střechy, žalovaná reklamaci opětovně neuznala a vady neodstranila.
5. Dne 23. 3. 2007 účastníci uzavřeli dohodu o narovnání, v jejíž preambuli je konstatováno, že v souvislosti s realizací díla dle smlouvy o dílo vyvstaly mezi účastníky sporné otázky, které chtějí touto dohodou narovnat. V článku I. byla specifikována sporná práva a závazky. V článku II. dohody se stanovila nová práva a povinnosti, přičemž pod bodem 1 písm. c) bylo obsaženo ujednání, že zhotovitel je povinen nadále odstraňovat vady a nedodělky z přejímacího řízení v termínech dle dohody smluvních stran. V článku III. dohody bylo sjednáno, že dnem podpisu této dohody ustanovení smlouvy o dílo, včetně veškerých dodatků, pozbývají platnosti, přičemž dohoda o narovnání se netýká reklamačního řízení a nároků na odstranění vad a nedodělků z přejímacího řízení.
6. Dne 9. 10. 2007 žalobce zaslal žalované výzvu k zahájení odstranění závad dle znaleckého posudku Ing. Hanzalové, jehož předmětem bylo posouzení závad střechy, s upozorněním, že pokud práce na odstranění závad nebudou zahájeny, žalobce je nechá odstranit jinou firmou. Žalovaná dopisem ze dne 12. 10. 2007 odmítla uznat reklamaci. Na základě závěru znaleckého posudku Ing. Hanzalové žalobce přistoupil k realizaci opravy střechy, když žalovaná odmítla tuto opravu provést. Vystavené faktury subjektů podílejících se na opravě střechy žalobce uhradil.
7. Po právní stránce soud prvního stupně uvedl, že mezi účastníky byla uzavřena smlouva o dílo dle §536 a násl. zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník (dále jen „obch. zák.“). Neztotožnil se s námitkou žalované, že nárok žalobce není dán, když veškeré jeho nároky na odstranění vad díla zanikly v důsledku toho, že účastníci si v dohodě o narovnání sjednali zánik smlouvy o dílo. Výkladem ustanovení dohody o narovnání je totiž dle soudu prvního stupně možno stanovit, že ohledně reklamačního řízení a nároků na odstranění vad a nedodělků z přejímacího řízení dohoda o narovnání odkazuje na původní ujednání obsažené ve smlouvě o dílo v čl. X. Dodal též, že ke stejnému závěru dospěl soud i v řízení vedeném pod sp. zn. 8 C 29/2011 mezi týmiž účastníky ohledně téhož díla, v němž žalobce uplatnil nárok na bezplatné odstranění vad díla.
8. Důvodnou pak soud prvního stupně neshledal ani námitku promlčení. S odkazem na §391 odst. 1 obch. zák. uvedl, že promlčení nároku žalobce nelze vázat pouze k písemné reklamaci díla ze dne 11. 1. 2006. Žalobce opakovaně reklamoval vadu střechy, projevující se zatékáním, od roku 2005 do roku 2008. Žalovaná opravu neprovedla přes mnohá jednání a ověřování příčin vad střechy znaleckými posudky, které si účastníci nechali zhotovit. Žalobce tak nechal opravu provést prostřednictvím smluvních subjektů. Soud prvního stupně uvedl, že žalobce uhradil první fakturované částky dle vystavených faktur ze dne 14. 5. 2008, 14. 5. 2009 a 11. 6. 2009 a žalobu podal u soudu dne 17. 9. 2010, tj. v průběhu čtyřleté promlčecí doby.
9. Soud prvního stupně tedy dospěl k závěru, že nárok žalobce na náhradu vynaložených nákladů na opravu střechy je co do základu důvodný. Rozsáhlým dokazováním bylo prokázáno, že žalobce průběžně reklamoval dílčí vady střechy projevující se zatékáním, a poté, co žalovaná odmítla provést komplexní opravu střechy, žalobce ji provedl na své náklady prostřednictvím smluvních partnerů. Ve smyslu čl. X. odst. 3 písm. c) smlouvy o dílo pak byl žalobce oprávněn tyto náklady uplatnit u žalované. Při posouzení účelnosti a výše nákladů soud vyšel ze závěru znaleckého posudku znalce EQUITA Consulting, s.r.o., ve znění dodatku, konkrétně z obvyklé ceny prací provedených smluvními subjekty, a proto zčásti žalobě vyhověl a ohledně zbývajícího nároku na zaplacení částky 260.713,38 Kč s příslušenstvím žalobu jako nedůvodnou zamítl.
10. K odvolání žalované odvolací soud rozsudkem v záhlaví uvedeným rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. a v závislých výrocích III., IV. a V. potvrdil (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok).
11. Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, na něž odkázal.
12. K námitce žalované týkající se dohody o narovnání odvolací soud s poukazem na ustanovení §266 obch. zák. konstatoval, že výkladem lze dospět k jednoznačnému závěru, že vůlí účastníků bylo to, že dohoda o narovnání upravuje pouze část jejich sporných závazků a nebude se týkat reklamačního řízení a nároků z odstraňování vad. Ztotožnil se tak se závěrem soudu prvního stupně, že článek X. smlouvy o dílo, týkající se reklamačního řízení, zůstal v platnosti. Nadto odvolací soud poukázal též na skutečnost, že ke stejnému závěru dospěly soudy již v jiném řízení vedeném před soudem prvního stupně pod sp. zn. 8 C 29/2011, které se týkalo týchž účastníků, vycházelo ze stejného právního vztahu (smlouvy o dílo a dohody o narovnání) a týkalo se rovněž otázky reklamačního řízení. V této souvislosti odvolací soud odkázal též na §13 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), a zásadu legitimního očekávání.
13. Správným shledal odvolací soud též závěr soudu prvního stupně o nedůvodnosti námitky promlčení. Dle odvolacího soudu pro práva vymahatelná u soudu, a tedy pro práva na plnění, počíná běh promlčecí doby obecně od okamžiku, kdy oprávněný mohl nejdříve uplatnit toto právo v soudním řízení. V řízení bylo prokázáno, že žalobce vady střechy u žalované řádně a včas opakovaně reklamoval a mezi stranami v průběhu let 2006 – 2007 docházelo k opakovaným jednáním ohledně příčiny a odstranění vad. Jelikož žalovaná odmítla uznat reklamaci, vzniklo žalobci právo na základě dohody stran nechat si vady odstranit pomocí třetí osoby. Osoby, kterými byly práce provedeny, jejich cenu vyfakturovaly fakturami ze dne 14. 5. 2008, 14. 5. 2009 a 15. 1. 2009. Doručením těchto faktur se dle odvolacího soudu žalobce dověděl o výši plnění, která by měla žalovaná zaplatit, a dnem následujícím tak počala běžet čtyřletá promlčecí doba. Žaloba byla u soudu podána 17. 9. 2010, tedy ještě v průběhu promlčecí doby.
14. Odvolací soud tedy rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný potvrdil.
II. Dovolání a vyjádření k němu
15. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná (dále též „dovolatelka“) dovolání s tím, že je považuje za přípustné dle ustanovení §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), když napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, konkrétně při řešení otázky interpretace dohody o narovnání. Rozhodnutí dovolacího soudu dále dle dovolatelky závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud řešena, a to otázky posouzení námitky promlčení v předmětné věci. Dovolatelka uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení dle ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř.
16. Dovolatelka odvolacímu soudu vytýká, že nesprávně vyložil dohodu o narovnání. Dle dovolatelky žalobcem uplatněný nárok neexistuje, neboť úprava odstraňování reklamovaných vad obsažená v čl. X smlouvy o dílo bylo zrušena dohodou o narovnání. S odkazem na rozhodovací praxi dovolacího soudu namítá, že odvolací soud dohodu o narovnání nevyložil řádně. Dovolatelka brojí rovněž proti tomu, že odvolací soud odkázal na závěry ohledně výkladu předmětné dohody o narovnání vyslovené v jiném řízení mezi účastníky, když v tomto jiném řízení byl výklad dohody o narovnání toliko otázkou předběžnou řešenou pouze v odůvodnění rozhodnutí a tyto závěry vyslovené v jiném řízení tak nejsou závazné. Případný nebyl dle názoru dovolatelky ani odkaz odvolacího soudu na §13 o. z.
17. Jako otázku dovolacím soudem dosud neřešenou předkládá dovolatelka otázku posouzení námitky promlčení, když v této souvislosti namítá, že odvolací soud nesprávně určil počátek běhu promlčecí doby. Za nesprávný považuje závěr odvolacího soudu, který postupoval při určení počátku běhu promlčecí doby dle ustanovení §391 odst. 1 obch. zák. a tento počátek spojil s okamžikem, kdy se žalobce dozvěděl o výši nákladů na opravy vad. Dovolatelka namítá, že odvolací soud chybně posoudil povahu předmětného práva na úhradu nákladů spojených s odstraněním vad třetí osobou. Dle jejího názoru je totiž právo na úhradu nákladů objednatele vzniklých v souvislosti s odstraňováním vad třetí osobou součástí práva objednatele zadat odstranění reklamovaných vad třetí osobě a jedná se tedy o právo uskutečnit právní úkon ve smyslu §391 odst. 2 obch. zák., které se promlčuje od okamžiku, kdy žalobce mohl uplatnit právo zadat odstranění vad třetí osobě, a nikoliv (dle §391 odst. 1 obch. zák.) od okamžiku, kdy byly žalobci vyfakturovány náklady na odstranění vad třetí osobou. S odkazem na reklamaci vad ze dne 11. 1. 2006 pak dovolatelka dovozuje, že nárok žalobce je již promlčen.
18. K dovolání žalované se žalobce vyjádřil tak, že navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání jako nepřípustné odmítl.
III. Přípustnost dovolání
19. Nejvyšší soud (jako soud dovolací dle §10a o. s. ř.) postupoval v dovolacím řízení a o dovolání žalované rozhodl podle o. s. ř. ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. článek II bod 2. zákona č. 296/2017 Sb.). Po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř., Nejvyšší soud zkoumal, zda dovolání obsahuje zákonné obligatorní náležitosti dovolání a zda je přípustné.
20. Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
21. Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
22. Dovolatelka předně namítá, že se odvolací soud při výkladu dohody o narovnání ze dne 23. 3. 2007 odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Dle dovolatelky žalobou uplatněný nárok neexistuje, neboť úprava odstraňování reklamovaných vad obsažená v čl. X. smlouvy o dílo byla zrušena právě dohodou o narovnání.
23. Narovnání (transactio) je dohoda účastníků závazkového právního vztahu, kterou účastníci odstraňují spornost nebo pochybnost vzájemných práv a povinností tím, že je ruší a nahrazují je novými. Dosavadní závazek tak zaniká a je nahrazen závazkem novým, který vyplývá z narovnání. Účelem narovnání není zjistit, jak se věci ve skutečnosti mají, ale předejít dalším nesrovnalostem nebo sporům tím, že původní závazek, v němž se sporné právo vyskytlo, se zruší a nahradí závazkem novým. Narovnáním tedy nemusí vždy dojít k faktické změně rozsahu vzájemných práv a povinností účastníků. Narovnání má řadu shodných rysů s privativní novací, neboť i její podstatou je, že dohodou zaniká dosavadní závazek a nahrazuje se jiným. Předpokladem narovnání je však spornost či pochybnost, kterou strany mají ohledně závazku, a dohodou o narovnání lze upravit vzájemná práva a povinnosti v mnohem širším rozsahu. Narovnání se může týkat jen některých vzájemných práv a povinností, ohledně nichž účastníci nebyli ve shodě, ale také celého závazku (závazkového právního vztahu) nebo všech dosavadních závazků mezi účastníky (tzv. generální narovnání), avšak s výjimkou těch práv (a jim odpovídajících povinností), na něž některý z účastníků nemohl pomýšlet v době, kdy byla smlouva o narovnání uzavřena. Dosavadní závazek, jenž zanikl, je nahrazen nově sjednaným, který je obsažen v dohodě o narovnání. Dohoda o narovnání je pak samostatným zavazovacím důvodem (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2010, sp. zn. 33 Cdo 4413/2007, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 7. 2017, sp. zn. 33 Cdo 4733/2016, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 1. 2018, sp. zn. 28 Cdo 3914/2017).
24. Z ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu týkající se výkladu projevu vůle mj. vyplývá, že interpretace obsahu právního úkonu soudem podle §266 obch. zák. nemůže nahrazovat či měnit již učiněné projevy vůle; použití zákonných výkladových pravidel směřuje pouze k tomu, aby obsah právního úkonu vyjádřeného slovy, který učinili účastníci ve vzájemné dohodě, byl vyložen v souladu se stavem, který existoval v době jejich smluvního ujednání. Nejvyšší soud ve svých rozhodnutích zdůrazňuje, že výkladem lze pouze zjišťovat obsah právního úkonu, nelze jím však projev vůle doplňovat (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 4. 2012, sp. zn. 32 Cdo 1788/2010, a jeho usnesení ze dne 25. 10. 2016, sp. zn. 33 Cdo 4937/2015). Výklad projevu vůle nemůže vést k takovým důsledkům, které jsou z hlediska pravidel logiky zjevně absurdní (srov. shodně např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 1. 2014, sp. zn. 32 Cdo 196/2012).
25. Nejvyšší soud přitom neshledal, že by se odvolací soud při výkladu dohody o narovnání odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, jestliže dospěl k závěru, že vůlí účastníků bylo to, že dohoda o narovnání upravuje pouze část jejich sporných závazků a nebude se týkat reklamačního řízení a nároků z odstraňování vad (srov. též např. důvody vyjádřené v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. 12. 2010, sp. zn. 23 Cdo 4119/2007, či v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2011, sp. zn. 23 Cdo 3404/2008).
26. Přípustnost dovolání pak nezakládají ani výtky dovolatelky vůči tomu, že odvolací soud odkázal na závěry formulované ve vztahu k předmětné dohodě o narovnání v jiných soudních řízeních mezi žalobcem a žalovanou. Dovolatelka přehlíží, že určující pro závěr odvolacího soudu o tom, že článek X. smlouvy o dílo zůstal v platnosti, byl samotný výklad předmětné dohody o narovnání. Jestliže pak nad rámec odvolací soud poukázal s odkazem na §13 o. z. na závěry vyslovené v jiném řízení, které se týkalo týchž účastníků, vycházelo ze stejného právního vztahu (smlouvy o dílo a dohody o narovnání) a týkalo se rovněž otázky reklamačního řízení, nebyl tento odkaz pro jeho rozhodnutí určující. Proto ani otázky dovolatelkou předestřené ve vztahu k uvedenému přípustnost dovolání nezakládají, když podle dikce §237 o. s. ř. je jedním z předpokladů přípustnosti dovolání skutečnost, že na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva napadené rozhodnutí závisí, tedy že odvolacím soudem vyřešená právní otázka je pro jeho rozhodnutí určující (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013, v němž Nejvyšší soud zdůraznil, že dovolání není přípustné podle §237 o. s. ř., jestliže dovolatel jako důvod jeho přípustnosti předestírá dovolacímu soudu k řešení otázku hmotného nebo procesního práva, na níž rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí).
27. Dovolání je však přípustné pro řešení otázky počátku běhu promlčecí doby v případě sjednaného práva na náhradu nákladů vynaložených objednatelem na odstranění vad díla třetí osobou, když tuto otázku odvolací soud posoudil v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu.
IV. Důvodnost dovolání a právní úvahy dovolacího soudu
28. Dovolání je též důvodné.
29. Dle §388 odst. 1 obch. zák. promlčením právo na plnění povinnosti druhé strany nezaniká, nemůže však být přiznáno nebo uznáno soudem, jestliže povinná osoba namítne promlčení po uplynutí promlčecí doby.
30. Dle §391 obch. zák. u práv vymahatelných u soudu začíná běžet promlčecí doba ode dne, kdy právo mohlo být uplatněno u soudu, nestanoví-li tento zákon něco jiného (odst. 1). U práv uskutečnit právní úkon běží promlčecí doba ode dne, kdy právní úkon mohl být učiněn, nestanoví-li tento zákon něco jiného (odst. 2).
31. Dle §392 obch. zák. u práva na plnění závazku běží promlčecí doba ode dne, kdy měl být závazek splněn nebo mělo být započato s jeho plněním (doba splatnosti). Spočívá-li obsah závazku v povinnosti nepřetržitě vykonávat určitou činnost, zdržet se určité činnosti nebo něco strpět, počíná promlčecí doba běžet od porušení této povinnosti (odst. 1). U práva na dílčí plnění běží promlčecí doba pro každé dílčí plnění samostatně. Stane-li se pro nesplnění některého dílčího závazku splatný závazek celý, běží promlčecí doba od doby splatnosti nesplněného závazku (odst. 2).
32. Dle §393 obch. zák. u práv vzniklých z porušení povinnosti počíná promlčecí doba běžet dnem, kdy byla povinnost porušena, jestliže není pro promlčení některých těchto práv stanovena zvláštní úprava (odst. 1). U práv z vad věcí běží promlčecí doba ode dne jejich předání oprávněnému nebo osobě jím určené nebo ode dne, kdy byla porušena povinnost věc převzít. U nároků ze záruky za jakost běží promlčecí doba vždy ode dne včasného oznámení vady během záruční doby a u nároků z právních vad od uplatnění práva třetí osobou (odst. 2).
33. Obecně lze účinky promlčení charakterizovat tak, že promlčené právo nezaniká, ale je oslabeno, stává se tzv. naturální obligací. Oslabení se projevuje v tom, že promlčené právo soud nepřizná nebo neuzná, jestliže povinná osoba vznese oprávněně námitku promlčení. K promlčení soud z úřední povinnosti nepřihlíží. Totéž platí, pokud jde o přiznání nebo uznání promlčeného práva rozhodcem (§760 obch. zák.). Promlčení určitého práva nebrání, aby toto právo bylo uplatněno u soudu nebo v rozhodčím řízení. Promlčené právo bude také soudem nebo rozhodcem přiznáno nebo uznáno, pokud nebude vznesena námitka promlčení. (srov. Plíva, S. In Štenglová, I., Plíva, S., Tomsa, M. a kol. Obchodní zákoník. Komentář. 13. vydání. Praha: C. H. Beck, 2010, s. 1051). Ustanovení §391 obch. zák. je obecným předpisem o počátku běhu promlčecí lhůty, který má pouze podpůrnou platnost, pokud z následujících ustanovení §392 až 396, §398 a §399 nevyplývá pro počátek běhu promlčecí doby pro jednotlivé skupiny práv něco jiného. Speciální úpravu počátku běhu promlčecí doby obsahuje také ustanovení §292 odst. 2 obch. zák. Jde tedy o vztah předpisu obecného a předpisů speciálních [srov. Kovařík, Z. In Pokorná, J., Kovařík, Z., Čáp, Z. a kol. Obchodní zákoník: komentář. Díl 2 (§221 až 775). 1. vyd. Praha: Wolters Kluwer, 2010, s. 1486].
34. Účelem institutu promlčení je jednak stimulovat věřitele k včasnému vykonání subjektivních práv (pohledávek), jednak čelit tomu, aby dlužníci nebyli ohledně svých dluhů vystaveni po časově neurčitou dobu donucujícímu zákroku (tzv. vynutitelnosti ze strany soudů). Tím institut promlčení čelí v souladu s požadavkem právní jistoty existenci dlouhotrvajících subjektivních práv a jim odpovídajících právních povinností (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 2013, sp. zn. 32 Cdo 2640/2011).
35. Ve vztahu k speciálním ustanovením §392 a §393 obch. zák. Nejvyšší soud např. v rozsudku ze dne 29. 10. 2002, sp. zn. 29 Odo 847/2001, vyložil, že rozdílná úprava počátku běhu promlčecí doby obsažená v ustanoveních §392 a §393 obch. zák. vychází z odlišení závazků primárních a sekundárních. Jde-li o právo na plnění závazku resp. dílčího závazku (rozuměj primárního závazku, jehož obvyklým právním důvodem je smlouva), uplatní se pro určení počátku běhu promlčecí lhůty §392 obch. zák. Pouze jde-li o práva ze závazků sekundárních (tedy o práva vzniklá z porušení povinností, jež jsou obsahem primárního závazku), řídí se (s výjimkou zvláštní úpravy obsažené v §393 odst. 2 a §398 obch. zák.) počátek běhu promlčecí doby ustanovením §393 odst. 1 obch. zák.
36. V nyní řešené věci odvolací soud posuzoval otázku promlčení práva na náhradu nákladů vynaložených žalobcem (objednatelem) na odstranění vad díla třetí osobou. Dovolatelka přitom odvolacímu soudu vytýká, že nesprávně postupoval při určení počátku běhu promlčecí doby dle ustanovení §391 odst. 1 obch. zák. a tento počátek spojil s okamžikem, kdy se žalobce dozvěděl o výši nákladů na odstranění vad.
37. Ze skutkových zjištění soudů se v nyní projednávané věci podává, že v čl. X. odst. 2 smlouvy o dílo byla stanovena záruční doba na předmětné dílo v délce 68 měsíců s tím, že záruční doba počíná běžet předáním a převzetím díla, u vytčených vad a nedodělků dnem jejich odstranění. Žaloba se pak opírá o čl. X. odst. 3 písm. c) smlouvy, dle něhož jestliže zhotovitel neodstraní vady do 1 měsíce od doručení reklamace, nebo pokud nedojde k jiné dohodě o termínu odstranění vad, nebo pokud v těchto termínech nesdělí objednateli, že neuznává z důvodu jeho neoprávněnosti nárok objednatele vyplývající ze záruky za jakost, je objednatel oprávněn, kromě uplatnění smluvní pokuty, podle vlastního uvážení tyto práce provést sám, pověřit jejich provedením jinou firmu nebo jejím prostřednictvím zakoupit, vyměnit vadnou či neúplně funkční část předmětu smlouvy. Takto vzniklé řádně doložené náklady je zhotovitel povinen zaplatit objednateli do 10 dnů od doručení faktury. Z uvedeného plyne, že žalobce se domáhá svého nároku jakožto nároku ze záruky za jakost.
38. Nejvyšší soud se např. v rozsudku ze dne 26. 9. 2007, sp. zn. 32 Odo 1616/2005, zabýval otázkou promlčení práv z odpovědnosti za vady díla zhotoveného na základě smlouvy o dílo uzavřené podle obchodního zákoníku, v níž byla sjednána záruka za provedení díla. Ztotožnil se přitom se závěrem odvolacího soudu, dle něhož v případě nároků ze záruky za jakost se aplikuje speciální ustanovení §393 odst. 2 obch. zák., podle něhož u nároků ze záruky za jakost běží promlčecí doba vždy ode dne včasného oznámení vady během záruční doby a u nároků z právních vad od uplatnění práva třetí osobou. Nejvyšší soud v uvedeném rozsudku dodal, že ustanovení §393 odst. 2 obch. zák. je skutečně speciálním ustanovením, které upravuje běh promlčecí doby v případě práv z odpovědnosti za vady. Toto ustanovení se aplikuje jak v případě, že strany se dohodly na termínu odstranění vad, tak i v případě, že mezi nimi k této dohodě nedošlo. V případě práv z odpovědnosti za vady tudíž nelze aplikovat ustanovení 392 odst. 1 obch. zák.
39. Konkrétně k otázce promlčení práva na úhradu částky vynaložené třetí osobě za odstranění vad díla místo zhotovitele jako takové se Nejvyšší soud vyjádřil v usnesení ze dne 25. 4. 2018, sp. zn. 23 Cdo 1304/2017. V tam řešené věci dovolatelka tvrdila, že smluvně ujednané právo objednatele na odstranění vady díla třetí osobou je samostatným právem a pro jeho uplatnění musí běžet samostatná promlčecí doba, která počíná běžet dnem následujícím po dni, kdy žalobkyně plnila třetí osobě, která vady na její pokyn odstranila. Nejvyšší soud přitom v rozhodnutí sp. zn. 23 Cdo 1304/2017 vyložil, že právo nechat si odstranit vady díla třetí osobou a domáhat se po zhotoviteli úhrady s tím souvisejících nákladů (za předpokladu, že tato možnost byla smluvně ujednána) je právem z odpovědnosti za vady díla (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 23 Cdo 4178/2016, ze dne 3. 3. 2016, sp. zn. 23 Cdo 2577/2015, či ze dne 25. 4. 2017, sp. zn. 23 Cdo 5367/2016). Dodal, že „nemá žádný důvod odchylovat se od svých již dříve vyjádřených závěrů ani v nyní posuzované věci, v níž stejně jako ve věci řešené pod sp. zn. 32 Odo 1616/2005 došlo k uplatnění práv z odpovědnosti za vady díla, které náleží objednateli ze záruky za jakost díla poskytnuté objednateli zhotovitelem. Pro práva ze záruky za jakost díla, a to pro všechna práva, začíná běžet čtyřletá promlčecí doba podle §392 odst. 2 věty druhé obch. zák. [pozn.: správně podle §393 odst. 2 věty druhé obch. zák.] vždy ode dne včasného oznámení vady zhotoviteli. Žádnou speciální lhůtu pro právo na náhradu nákladů, které musel objednatel vynaložit na odstranění vad díla třetí osobou, tak nelze z tohoto ustanovení dovodit. Právo nechat si odstranit vady díla třetí osobou a následně se po zhotoviteli domáhat úhrady takového odstranění je pouze jeden ze způsobů vypořádání práv z odpovědnosti za vady, který však musí být ujednán ve smlouvě (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 3. 2011, sp. zn. 23 Cdo 4379/2008, či rozsudek ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. 29 Odo 556/2003)“. Nejvyšší soud tak uzavřel, že okamžikem rozhodným pro začátek běhu promlčecí doby dle obchodního zákoníku byl v dané věci okamžik včasného oznámení vady zhotoviteli.
40. V nyní řešené věci žalobce svůj nárok na náhradu nákladů vynaložených na odstranění vad díla třetí osobou opírá o ustanovení čl. X odst. 3 písm. c) smlouvy o dílo. Uplatňuje tedy právo z odpovědnosti za vady díla, které mu náleží jako objednateli ze záruky za jakost díla. Z výše uvedené ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu se přitom podává, že pro práva ze záruky za jakost díla, a to pro všechna práva, začíná běžet čtyřletá promlčecí doba podle §393 odst. 2 věty druhé obch. zák. vždy ode dne včasného oznámení vady zhotoviteli. Žádnou speciální lhůtu pro právo na náhradu nákladů, které musel objednatel vynaložit na odstranění vad díla třetí osobou, nelze z tohoto ustanovení dovodit.
41. Žaloba byla podána dne 17. 9. 2010. Ze skutkových zjištění soudů se přitom mj. podává, že „žalobce dne 10. 1. 2005 reklamoval jako vadu a nedodělek střechu“, že „žalobce dále dne 11. 1. 2006 reklamoval poškození a částečné utržení klempířského prvku na střeše u štítové stěny mezi domy č.p. 24 a 26, dále stálý výskyt vlhkosti a plísně včetně částečného zatékání ze střechy u některých bytů“, a že „další reklamace týkající se zatékání střechy byly uplatněny dopisy žalobce ze dne 20. 1. 2006, 24. 1. 2006, 30. 1. 2006, a následně opakovaně v průběhu roku 2006 až 2008“.
42. Odvolací soud počátek běhu promlčecí doby spojil s poukazem na ustanovení §391 odst. 1 obch. zák. s okamžikem, kdy se žalobce dozvěděl o výši nákladů na opravy vad. Jak však bylo výše vyloženo, rozhodným pro počátek běhu promlčecí doby je v projednávané věci dle ustanovení §393 odst. 2 věty druhé obch. zák. okamžik včasného oznámení vady zhotoviteli během záruční doby.
43. Jelikož se odvolací soud dosud nezabýval tím, kdy došlo k včasnému oznámení vady zhotoviteli během záruční doby a kdy tedy počala běžet ve smyslu §393 odst. 2 věty druhé obch. zák. promlčecí doba, je jeho právní posouzení neúplné, tudíž nesprávné.
V. Závěr
44. Jelikož z hlediska uplatněného dovolacího důvodu není rozsudek odvolacího soudu správný, Nejvyšší soud jej podle §243e odst. 1 o. s. ř. zrušil spolu se závislými výroky o náhradě nákladů řízení, a protože důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, se vztahují i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil jej v odpovídajícím rozsahu také a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.).
45. Vyslovený právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud i soud prvního stupně v dalším řízení závazný (§243g odst. 1 věta první za středníkem o. s. ř.). V novém rozhodnutí soud znovu rozhodne o nákladech řízení, včetně nákladů tohoto dovolacího řízení (§243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 28. 1. 2021
JUDr. Pavel Horák, Ph.D.
předseda senátu