ECLI:CZ:NS:2021:23.CDO.3234.2021.1
sp. zn. 23 Cdo 3234/2021-216
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Příhody a soudců Mgr. Jiřího Němce a JUDr. Mgr. Marka Del Favera, Ph.D., ve věci žalobkyně GÜHRING s. r. o. , se sídlem v Líních, Na Perkách 608, PSČ 330 21, identifikační číslo osoby 49194291, zastoupené Mgr. Janem Knoblochem, advokátem se sídlem v Plzni, Boettingerova 2902/26, proti žalované M-technologies s. r. o. , se sídlem v Liberci, Liberec VIII-Dolní Hanychov, Písecká 477, PSČ 460 08, identifikační číslo osoby 28752198, zastoupené Mgr. Václavem Dařbujanem, advokátem se sídlem v Liberci, Jungmannova 351/2, o zaplacení částky 288 041,52 Kč (původně 733 580,38 Kč) s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Plzeň-město pod sp. zn. 14 C 480/2017, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 17. 3. 2021, č. j. 25 Co 54/2021-197, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění:
(§243f odst. 3 o. s. ř.)
Okresní soud Plzeň-město rozsudkem ze dne 28. 5. 2020, č. j. 14 C 480/2017-140, ve výroku pod bodem I uložil žalované zaplatit žalobkyni částku 177 637,49 Kč s úrokem z prodlení tam uvedeným, ve výroku pod bodem II žalobu co do částky 110 404,03 Kč s úrokem z prodlení ve výši 0,1 % denně z této částky od 25. 9. 2018 do zaplacení zamítl a ve výroku pod bodem III rozhodl o nákladech řízení.
Krajský soud v Plzni v záhlaví označeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně v napadených výrocích pod body I a III potvrdil (první výrok) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (druhý výrok).
Rozsudek odvolacího soudu, výslovně ve všech jeho výrocích, napadla žalovaná dovoláním, a to „z důvodů uvedených v ustanovení §237 zák. č. 99/1963 Sb., které stanovuje, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a je rozhodována rozdílně a má být posouzena jinak, jakož i z důvodu, že předmětná otázka doposud nebyla Nejvyšším soudem rozhodována“.
Podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 2. 2019, (dále jen „o. s. ř.“) není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi již dlouhodobě zdůrazňuje, že v dovolání, které může být přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako je tomu v posuzované věci), je dovolatel povinen vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu §237 o. s. ř. či jeho části [srov. již usnesení soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 4/2014“), a dále např. usnesení ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, uveřejněné v časopise Soudní judikatura, sešit č. 10, ročník 2014, pod číslem 116, a usnesení ze dne 17. 2. 2014, sp. zn. 32 Cdo 14/2014, či ze dne 16. 4. 2014, sp. zn. 25 Cdo 1106/2014, která jsou, stejně jako ostatní rozhodnutí Nejvyššího soudu zde citovaná, dostupná na jeho webových stránkách). Ústavní soud pak ve své rozhodovací praxi shledává takovýto požadavek ústavně konformním (srov. již usnesení ze dne 12. 2. 2015, sp. zn. II. ÚS 2716/13, dostupné na http://www.usoud.cz , a zejména plenární stanovisko ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, uveřejněné pod číslem 460/2017 Sbírky zákonů, bod 38).
Nejvyšší soud též opakovaně vysvětluje, že má-li být dovolání přípustné proto, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které "ustálené rozhodovací praxe" se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje. Má-li předpoklad přípustnosti dovolání spočívat v tom, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, musí dovolatel formulovat právní otázku, kterou se Nejvyšší soud ve své dosavadní rozhodovací praxi ještě nezabýval a měl by ji vyřešit právě v souzené věci. Spatřuje-li dovolatel předpoklad přípustnosti dovolání v tom, že právní otázka je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, jde o způsobilé vymezení přípustnosti dovolání ve smyslu §241a odst. 2 o. s. ř., jen je-li z dovolání zřejmé, jaká rozdílná řešení dané právní otázky se z judikatury dovolacího soudu podávají, a má-li být dovolání přípustné proto, že má být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak, musí být z dovolání zřejmé, od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má (podle mínění dovolatele) dovolací soud odchýlit (srov. již citované R 4/2014 a z poslední doby např. usnesení ze dne 31. 1. 2018, sp. zn. 21 Cdo 4646/2017).
Právní otázku, kterou dovolací soud dosud neřešil, dovolatelka nepředkládá, rozpornou judikaturu dovolacího soudu neoznačuje a neuvádí, od které své dosavadní rozhodovací praxe by se měl dovolací soud odchýlit. Požadavku na vymezení předpokladu přípustnosti dovolání odpovídá dovolání pouze v tom, že dovolatelka v rámci polemiky s napadeným rozhodnutím cituje rozhodnutí dovolacího soudu a Ústavního soudu. K závěru o přípustnosti dovolání však její argumentace nevede.
Dovolatelka vytýká odvolacímu soudu, že nehodnotil předmětné smluvní vztahy „podle jejich obsahu a faktických podmínek“, ale pouze podle názvu, což je v rozporu se „zavedenou“ rozhodovací praxí, z níž dovolatelka odkazuje na nález Ústavního soudu ze dne 11. 7. 2017, sp. zn. IV. ÚS 3168/16-2, uveřejněný pod číslem 121/2017 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu.
Ústavní soud v odkazovaném nálezu neřešil otázku postupu při kvalifikaci právního úkonu (k tomu je jiná judikatura), nýbrž akcentoval nutnost respektovat autonomii vůle smluvních stran při posouzení, zda právní úkon je či nikoliv neplatný pro neurčitost. O to ve zde souzené věci nejde.
Od závěru, v němž Ústavní soud v obecné poloze akcentuje, že zjištěná shodná vůle účastníků smlouvy má přednost před doslovným významem textu smlouvy a že vůli je nutno dovozovat z vnějších okolností spojených s podpisem a realizací smluvního vztahu, zejména z okolností spojených s podpisem smlouvy a následným jednáním účastníků po podpisu smlouvy, se odvolací soud neodklonil, neboť oproti výtce dovolatelky nehodnotil předmětné smluvní vztahy podle jejich názvu. Ve svých úvahách se neomezil na argument, že dovolatelka v uznání dluhu označila jako důvod vzniku závazku uzavřené kupní smlouvy, nýbrž přihlédl též ke skutečnosti, že se k tomu dovolatelka po značnou část řízení před soudem prvního stupně i hlásila, a vzal zřetel na zjištěné okolnosti, z nichž dovodil, že dovolatelka projevila vůli vlastnické právo převést.
K závěru o přípustnosti dovolání nevede ani odkaz dovolatelky na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4111/2009, případně na tam citovaný rozsudek ze dne 24. 3. 2010, sp. zn. 30 Cdo 677/2010, v němž dovolací soud dovodil, že rozhodnutí soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci [§241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.] i tehdy, jestliže z odůvodnění písemného vyhotovení rozsudku nelze (např. pro úplnou nebo částečnou absenci právně významných skutkových zjištění anebo pro vnitřní rozpor významných dílčích skutkových zjištění ve vztahu k závěru o skutkovém stavu) zjistit, na základě jakého skutkového stavu soud vlastně přistoupil k aplikaci příslušné právní normy (k právnímu posouzení věci). Jde tu totiž o otázku výkladu jednoho z ustanovení upravujících dovolací řízení (v režimu účinném do 31. 12. 2012), kterou odvolací soud v napadeném rozhodnutí nepochybně neřešil a neměl důvod řešit.
Skutečnost, že v dovolání vymezenou otázku odvolací soud řešil a že jeho rozhodnutí na jejím řešení závisí (pro napadené rozhodnutí bylo určující) je přitom jedním z předpokladů přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř. (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013).
Přípustnost dovolání v části směřující proti nákladovým výrokům napadeného rozhodnutí je vyloučena ustanovením §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.
Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání žalované podle §243c odst. 1 o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 18. 11. 2021
JUDr. Pavel Příhoda
předseda senátu