ECLI:CZ:NS:2021:23.CDO.3350.2020.1
sp. zn. 23 Cdo 3350/2020-205
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., ve věci žalobkyně A. k. P., W. & p., se sídlem XY, PSČ XY, identifikační číslo osoby XY, zastoupené JUDr. Jozefem Mikloškem, advokátem se sídlem v Praze 1, Klimentská 1216/46, Nové Město, PSČ 110 00, proti žalovaným 1) E.S. Best s.r.o. se sídlem v Praze 7, Ovenecká 78/33, Bubeneč, PSČ 170 00, identifikační číslo osoby 26191458, 2) E. S. B. , nar. XY, bytem v XY, oběma zastoupeným JUDr. Ivanem Houfkem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 1, Novotného lávka 200/5, PSČ 110 00, o ochranu pověsti právnické osoby, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 32 Cm 34/2017, o dovolání žalovaných proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 3. 6. 2020, č. j. 3 Cmo 85/2019-168, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaní jsou povinni zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů dovolacího řízení každý částku 1 944 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám právního zástupce žalobkyně, JUDr. Jozefa Mikloška, advokáta.
Stručné odůvodnění
(§243f odst. 3 o. s. ř.):
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 28. 1. 2019, č. j. 32 Cm 34/2017-130, uložil ve věci samé žalovaným povinnost zdržet se zveřejňování článku s názvem „XY“ obsahující v rozsudku specifikovaný text na specifikovaných webových stránkách a profilu sociální sítě.
Vrchní soud v Praze dovoláním napadeným rozsudkem k odvolání žalovaných potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v rozsahu uložení povinnosti žalovaným zdržet se v článku „XY“ zveřejnění pouze některých v rozsudku specifikovaných výroků, jinak rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu o zdržení se zveřejňování zbývajícího textu v tomto článku zamítl, a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů.
Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, podle kterých je žalobkyně advokátní kanceláří, jejímž zakládajícím členem a jednatelem je advokát R. P. Žalovaná 1) je vydavatelem a provozuje specifikované webové stránky. Žalovaný 2) je autorem předmětného článku, jenž byl dne 26. 10. 2017 uveřejněn na těchto webových stránkách a dále sdílen na specifikovaném profilu žalovaného na sociální síti. Předmětný článek obsahuje několik skutkových tvrzení týkajících se vlivu P. na rozhodování Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže prostřednictvím jeho tehdejšího předsedy, zejména v souvislosti s veřejnou zakázkou na provozování mýtného systému.
Po právní stránce dospěl odvolací soud k závěru, podle kterého žalovaní neoprávněně zasáhli do pověsti žalobkyně podle §135 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále též jen „o. z.“), neboť některá specifikovaná skutková tvrzení obsažená v předmětném článku nebyla pravdivá. Ačkoli je zmíněná veřejná zakázka věcí veřejného zájmu, zásah do pověsti žalobkyně přesáhl určitou přípustnou intenzitu takovou měrou, kterou již nelze v demokratické společnosti tolerovat, proto v projednávané věci dle odvolacího soudu převážil zájem žalobkyně na ochraně její pověsti nad zájmem žalovaných na ochraně svobody projevu a práva na informace. Na věci dle odvolacího soudu nic nemění, že v článku není žalobkyně explicitně uvedena, neboť vzhledem ke specifikům věci, kdy. R. P. je advokát, který vykonává advokacii jako společník žalobkyně, jež je založena za účelem advokacie a její název obsahuje příjmení P., který je současně jejím jednatelem, je nepravdivé tvrzení objektivně způsobilé negativně zasáhnout do pověsti žalobkyně.
Proti rozsudku odvolacího soudu v jeho potvrzující části podali oba žalovaní dovolání s tím, že je považují za přípustné dle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), neboť mají za to, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek hmotného a procesního práva, které odvolací soud posoudil dle žalovaných v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu.
A to jednak otázky, zda může zveřejněním určitého výroku týkajícího se společníka a člena statutárního orgánu obchodní společnosti, jehož příjmení je obsaženo v názvu obchodní firmy této společnosti, dojít k zásahu do pověsti dané obchodní společnosti, a to i za situace, kdy předmětná obchodní společnost není ve zveřejněném výroku jakkoliv zmiňována.
Dále žalovaní shledávají své dovolání přípustné pro řešení otázky, zda lze vyslovit závěr o neunesení důkazního břemene účastníka řízení ve vztahu k tvrzením rozhodujícím pro posouzení (ne)důvodnosti žaloby za situace, kdy důkazy navrhované tímto účastníkem za účelem prokázání příslušných tvrzení byly odmítnuty pro jejich údajnou nadbytečnost.
Nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem spatřují žalovaní v tom, že otázka aktivní legitimace žalobkyně byla odvolacím soudem posouzena v rozporu s obecně aplikovatelnými východisky vyjádřenými v rozsudcích Nejvyššího soudu ze dne 2. 2. 2006, sp. zn. 32 Odo 1159/2004, a ze dne 19. 6. 2018, sp. zn. 23 Cdo 5145/2017, a rovněž v usnesení Ústavního soudu ze dne 17. 6. 1999, sp. zn. III. ÚS 546/98, podle kterých informování o určitých aktivitách představitelů obchodních společností automaticky nemá vliv na pověst příslušné obchodní společnosti a naopak. Obecně vzato neoprávněná kritika pověsti právnické osoby nezakládá implicitně zásah do osobnostních práv jejích členů, proto tyto dva subjekty nelze ani z hlediska tvrzeného zásahu vzájemně zaměňovat.
Žalovaní dále vytýkají odvolacímu soudu, že v řízení nebyly provedeny navržené důkazy svědeckými výpověďmi, ačkoli tyto důkazy byly navrženy žalovanými k prokázání skutečností, jež byly odvolacím soudem považovány za rozhodující pro projednávanou věc. V řízení navíc nebyly řádně hodnoceny ani listinné důkazy navržené žalovanými k prokázání těchto skutečnosti. Přesto odvolací soud založil své rozhodnutí na závěru, že žalovaní v tomto ohledu neunesli důkazní břemeno. Tím se dle žalovaných odchýlil od závěrů vyjádřených např. v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2017, sp. zn. 21 Cdo 904/2016, nebo v nálezu Ústavního soudu ze dne 27. 3. 2012, sp. zn. IV. ÚS 3902/11, a porušil tak ústavní právo žalovaných na spravedlivý proces.
Žalovaní navrhli, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu změnil v napadeném rozsahu tak, že se žaloba zamítá, popř. aby v tomto rozsahu rozsudek odvolacího soudu, jakož i rozsudek soudu prvního stupně, zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobkyně se k dovolání žalovaných vyjádřila tak, že dovolání žalovaných považuje za nepřípustné, popř. za nedůvodné.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno v zákonné lhůtě a oprávněnými osobami, zastoupenými advokátem (§240 odst. 1 a §241 odst. 1 o. s. ř.), posoudil, zda je dovolání přípustné.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1 až 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (odst. 1). V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh) (odst. 2). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení (odst. 3).
Dovolací soud ve své rozhodovací praxi dospěl (na základě výkladu §19b odst. 3 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, jehož principy se uplatní obdobně i v poměrech právní úpravy účinné od 1. 1. 2014 podle §135 odst. 2 o. z., srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 14. 3. 2018, sp zn. 23 Cdo 5173/2017, a ze dne 19. 6. 2018, sp. zn. 23 Cdo 5145/2017) k závěru, podle kterého ke vzniku soukromoprávních sankcí za neoprávněný zásah do dobré pověsti právnické osoby musí být jako předpoklad odpovědnosti splněna podmínka existence konkrétního zásahu vůči dobré pověsti právnické osoby (z uvedeného vyplývá nezbytnost ověření faktu, že právnická osoba skutečně takové pověsti požívá), tento zásah musí být neoprávněný (protiprávní) a musí zde existovat příčinná souvislosti mezi zásahem a neoprávněností (protiprávností) zásahu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. 7. 2009, sp. zn. 30 Cdo 2448/2007). Neoprávněným zásahem do práva na ochranu dobré pověsti právnické osoby je v zásadě každé nepravdivé tvrzení nebo obvinění, které zasahuje její dobrou pověst (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 9. 2002, sp. zn. 28 Cdo 1375/2002).
Tyto podmínky je třeba posoudit vždy podle konkrétních okolností věci (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2011, sp. zn. 30 Cdo 5111/2009, a ze dne 6. 9. 2011, sp. zn. 30 Cdo 149/2010).
Ústavní soud ve svém rozhodování formuloval závěr, podle kterého obecně vzato nedůvodná či neoprávněná výtka (kritika) kupříkladu špatné pověsti organizace jako právnické osoby nezakládá implicitně zásah do osobních a osobnostních práv jejích členů (příslušníků); proto ani z hlediska ochrany ústavně zaručeného základního práva na ochranu cti a dobrého jména (čl. 10 odst. 1 Listiny základních práv a svobod) nelze ony dva subjekty slučovat nebo z hlediska tvrzeného zásahu je vzájemně zaměňovat (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 17. 6. 1999, sp. zn. III. ÚS 546/98).
K závěru, že nepravdivé tvrzení žalovaných je objektivně způsobilé negativně zasáhnout do pověsti žalobkyně, dospěl odvolací soud na základě individuálních skutkových zjištění (jež dovolacímu přezkumu nepodléhají, srov. §241a odst. 1 a §242 odst. 3 věty první o. s. ř.) a právního posouzení specifických okolností věci, když přihlédl zejména ke zjištění, že R. P. je advokát, který vykonává advokacii jako společník žalobkyně založené za účelem výkonu advokacie, přičemž její název obsahuje příjmení P., který je současně jejím jednatelem. K tomu lze dodat, že postavení společností s ručením omezeným založených za účelem výkonu advokacie je v tomto směru specifické tím, že ve smyslu §15 odst. 1, 4, 5 a 8 zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, může být pouze advokát společníkem a jednatelem této právnické osoby, zároveň je jakýkoli jiný současný způsob výkonu advokacie společníkovi zakázán, přičemž společník vykonává advokacii vždy na účet společnosti a jako účastník právních vztahů založených v souvislosti s poskytováním právních služeb advokátem vykonávajícím advokacii ve společnosti vystupuje vůči klientovi, jakož i vůči třetím osobám, vždy společnost.
Lze tak uzavřít, že odvolací soud se od shora uvedené ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a rovněž rozhodovací praxe Ústavního soudu neodchýlil, neboť jeho závěr o zásahu žalovaných do pověsti žalobkyně vychází z řádného individuálního posouzení povahy předmětných výroků a jejich účinků na pověst žalobkyně s ohledem na konkrétní zjištěné okolnosti věci (z ústavního hlediska srov. obdobně usnesení Ústavního soudu ze dne 29. 1. 2019, sp. zn. III. ÚS 2469/18).
Napadené rozhodnutí odvolacího soudu není v rozporu ani s rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 2. 2. 2006, sp. zn. 32 Odo 1159/2004, a ze dne 19. 6. 2018, sp. zn. 23 Cdo 5145/2017, odkazovanými v dovolání žalovaných, neboť názor zastávaný žalovanými, podle kterého by k zásahu do pověsti právnické osoby nemohlo (nikdy) dojít tehdy, pokud by v předmětném výroku nebyla právnická osoba zmíněna, z nich nikterak nevyplývá.
Přípustnost dovolání nezakládá ani druhá otázka žalovaných, neboť na této otázce rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí. Dovolací soud dospěl ve svém rozhodování k ustálenému závěru, podle kterého pro úsudek dovolacího soudu, zda dovolání je přípustné podle §237 o. s. ř., jsou relevantní jen ty právní otázky, na nichž napadené rozhodnutí spočívá (tj. právní otázky, které měly pro rozhodnutí ve věci určující význam) a jejichž řešení dovolatel v dovolání zpochybnil (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 4. 2007, sp. zn. 33 Odo 1187/2005, ze dne 17. 5. 2012, sp. zn. 26 Cdo 3297/2011, ze dne 18. 7. 2013, sp. zn. 29 NSCR 53/2013, ze dne 26. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2376/2013, a obdobně i usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 3. 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06).
Žalovanými citované závěry rozhodovací praxe dovolacího soudu se vztahují k situaci, kdy odvolací soud založil své rozhodnutí na neunesení důkazního břemene účastníkem řízení. Důkazním břemenem se rozumí procesní odpovědnost účastníka řízení za to, že v řízení nebyla prokázána jeho tvrzení, tj. nesplní-li účastník důkazní povinnost vyplývající z ustanovení §120 odst. 1 věty první o. s. ř., a že z tohoto důvodu muselo být rozhodnuto o věci samé v jeho neprospěch. Smyslem důkazního břemene je umožnit soudu rozhodnout o věci samé i v tzv. důkazní nouzi, tedy v takových případech, kdy určitá skutečnost, významná podle hmotného práva pro rozhodnutí o věci, pro nečinnost účastníka nebo vůbec (objektivně vzato) nebyla prokázána, takže výsledky hodnocení důkazů neumožňují soudu přijmout závěr ani o existenci této skutečnosti ani o tom, že tato skutečnost nenastala (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2002, sp. zn. 21 Cdo 762/2001).
Odvolací soud však ve svém rozhodnutí vyšel z (pozitivního) skutkového zjištění, že předmětné výroky žalovaných byly nepravdivé. Jeho rozhodnutí proto není v tomto směru založeno na stavu tzv. důkazní nouze, a tudíž ani na otázce podmínek pro rozhodování o věci na základě břemene důkazního, k níž žalovaní přípustnost svého dovolání vztahují.
Proto otázka, kterou žalovaní vymezili, závěr o přípustnosti dovolání založit nemůže, neboť napadené rozhodnutí na jejím řešení nespočívá a není tak splněna jedna ze základních podmínek přípustnosti dovolání stanovených v §237 o. s. ř.
Rovněž námitka žalovaných, že odvolací soud neprovedl či nehodnotil některé důkazy navržené žalovanými, není způsobilým dovolacím důvodem ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř., neboť není zpochybněním právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud, ani samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř. Tím spíše nemůže taková námitka založit přípustnost dovolání (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Závěr odvolacího soudu o nepravdivosti předmětných tvrzení žalovaných v sobě dle názoru dovolacího soudu neobsahuje žádný extrémní nesoulad mezi jeho právními závěry a skutkovými zjištěními, neboť právní posouzení věci odvolacím soudem se v této otázce odvíjí od výsledku hodnocení provedených důkazů a nejedná se tak o projev svévole či excesu na poli dokazování a právního posouzení věci, jímž by mohlo být porušeno právo žalovaných na spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod.
Proto dovolací soud dovolání žalovaných podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat jeho výkonu.
V Brně dne 29. 6. 2021
JUDr. Kateřina Hornochová
předsedkyně senátu