ECLI:CZ:NS:2021:23.CDO.479.2021.1
sp. zn. 23 Cdo 479/2021-326
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., a soudců JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., v právní věci žalobkyně ASIO TECH, spol. s r.o. , se sídlem v Brně, Kšírova 552/45, identifikační číslo osoby 48910848, zastoupené JUDr. Františkem Severinem, advokátem se sídlem v Brně, Elišky Machové 1247/41, proti žalované Technické služby Hostivice , příspěvková organizace, se sídlem v Hostivici, Jiráskova 100, identifikační číslo osoby 00875210, zastoupené Mgr. Viktorem Pavlíkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Opatovická 1659/4, o zaplacení částky 2 839 747,50 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Praha-západ pod sp. zn. 16 C 72/2018, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 13. 8. 2020, č. j. 27 Co 21/2020-283, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 24 151,60 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. Viktora Pavlíka, advokáta se sídlem v Praze 1, Opatovická 1659/4.
Odůvodnění:
Žalobkyně se podanou žalobou domáhala na žalované zaplacení částky ve výši 2 839 747,50 Kč s příslušenstvím podle smlouvy o dílo č. OP-296/2014 uzavřené mezi žalobkyní a žalovanou dne 8. 4. 2014, kterou žalované vyúčtovala fakturou č. FO-2408/2014 ze dne 31. 12. 2014, splatnou dne 30. 1. 2015.
Okresní soud Praha-západ jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 26. 9. 2019, č. j. 16 C 72/2018-245, ve znění opravného usnesení ze dne 2. 3. 2020, 16 C 72/2018-274, zamítl žalobu na zaplacení částky 2 839 747,50 Kč s příslušenstvím (výrok I) a uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalované na náhradě nákladů částku 241 516 Kč (výrok II).
Krajský soud v Praze jako soud odvolací napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v zamítajícím výroku I (výrok I rozsudku odvolacího soudu), ve výroku II jej změnil pouze tak, že výše náhrady nákladů řízení činí 169 424 Kč, jinak jej rovněž potvrdil (výrok II rozsudku odvolacího soudu), a dále rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok III rozsudku odvolacího soudu).
Odvolací soud vyšel ze skutkového stavu, jak jej zjistil soud prvního stupně, přičemž doplnil dokazování smlouvou o dílo ze dne 8. 4. 2014 uzavřenou mezi žalobkyní a žalovanou a fakturou č. FO – 2408/2014 ze dne 31. 12. 2014 vystavenou dle smlouvy o dílo, se splatností ke dni 30. 1. 2015.
Po právní stránce odvolací soud souhlasil se závěrem soudu prvního stupně, že žaloba byla podána po uplynutí tříleté promlčecí lhůty podle §629 odst. 1 o. z., neboť částka 2 839 747,50 Kč byla dle faktury č. FO – 2408/2014 splatná již dne 30. 1. 2015, avšak žaloba v projednávané věci byla u soudu prvního stupně podána až dne 9. 3. 2018. Námitka promlčení vznesená žalovanou je tudíž důvodná. Na závěr o promlčení uplatněného nároku nemělo podle odvolacího soudu vliv, že žalobkyně se stejného plnění dožadovala již dříve v řízení vedeném před Okresním soudem Praha-západ pod sp. zn. 6 C 367/2017, poněvadž toto řízení bylo zastaveno pro nezaplacení soudního poplatku žalobkyní. Odvolací soud uzavřel, že ke stavení běhu promlčecí lhůty podle §648 o. z. v důsledku zahájení řízení u Okresního soudu Praha-západ pod sp. zn. 6 C 367/2017 nemohlo dojít, neboť žalobkyně v tam zahájeném řízení řádně nepokračovala. Odvolací soud odmítl argumentaci žalobkyně, spočívající údajně v „nadřazení“ §9 odst. 1 zákona č. 549/1991 Sb. nad normy občanského zákoníku. Odvolací soud neshledal za důvodnou ani námitku žalobkyně týkající se posouzení nároku jako bezdůvodného obohacení, když podle odvolacího soudu nelze při kvalifikaci uplatněného nároku vycházet z toho, že za plnění poskytnuté podle platně uzavřené smlouvy nebylo dosud zaplaceno. S ohledem na výše uvedené odvolací soud potvrdil zamítající rozhodnutí soudu prvního stupně.
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně v plném rozsahu včasným dovoláním, v němž uvedla níže specifikované otázky, které podle žalobkyně dosud Nejvyšší soud ve své rozhodovací činnosti neřešil. Konkrétně, 1) zda je splněna podmínka řádného pokračování v řízení podle §648 o. z., jestliže žalobkyně v řízení sp. zn. 6 C 367/2017 poslala platbu za soudní poplatek ve stanovené lhůtě, avšak peněžní ústav převedl peníze až následující den. Žalobkyně v této souvislosti uvedla, že skutečnost připsání částky soudního poplatku na bankovní účet soudu následující den po dni, ve kterém byl zadán příkaz k úhradě a který byl zároveň posledním dnem lhůty k zaplacení, neznamená, že chování žalobkyně neumožnilo soudu pokračovat v řízení. Dále žalobkyně položila otázku 2), zda uvedená aplikace §9 odst. 1 věta druhá ZSoP neporušuje práva žalobkyně upravená v předpisech ústavního práva, zejména v čl. 36 Listiny základních práv a svobod. Žalobkyně měla za to, že v řízení vedeném pod sp. zn. 6 C 367/2017 soudy nadřadily zájem státu dle zákona o soudních poplatcích nad zájem žalobce. Ve vztahu k otázce 3) žalobkyně namítala, že soudy pochybily, pokud odmítly možnost posoudit nárok žalobkyně jako nárok z titulu bezdůvodného obohacení, přičemž takový nárok by podle žalobkyně promlčený být nemohl, neboť objektivní lhůta měla běžet od 31. 12. 2014 (datum zdanitelného plnění faktury č. FO – 2408/2014 a soupisu provedených prací), subjektivní pak od 7. 5. 2018, kdy se žalobkyně z rozhodnutí Krajského soudu v Praze č. j. 17 Co 80/2018-26, ze dne 19. 4. 2018, měla dozvědět o vzniku bezdůvodného obohacení, tedy že žalovaná částku neuhradí. Nadto 4) byla podle žalobkyně námitka promlčení vznesena žalovanou účelově k získání plnění bez úhrady, a odporovala tak dobrým mravům.
Žalovaná ve svém vyjádření k dovolání uvedla, že se ztotožňuje se závěrem soudů nižších stupňů o promlčení uplatněného nároku. K otázce 1) uvedla, že pokud by žalobkyně zaplatila soudní poplatek spolu s podáním žaloby a nečekala na výzvu soudu a na konec lhůty, mohla sama odvrátit procesní postih spočívající v zastavení řízení sp. zn. 6 C 367/2017. Dále u otázky 2) žalovaná zdůraznila, že to byl právě soud prvního stupně, který zohlednil ve svém rozhodnutí ústavní práva žalobce, resp. se zabýval vědomostí žalobkyně o pozdní úhradě soudního poplatku a o možném promlčení nároku v důsledku nepokračování v řízení vedeném u okresního soudu pod sp. zn. 6 C 367/2017. V souvislosti s otázkou 3) žalovaná konstatovala, že odvolací soud neodmítl možnost posoudit nárok žalobkyně z titulu bezdůvodného obohacení, nýbrž vysvětlil, proč se o nárok z uvedeného důvodu nejedná. Námitka promlčení 4) nebyla ze strany žalované vznesena v rozporu s dobrými mravy, neboť k promlčení přispěla sama žalobkyně svou pasivitou. Žalovaná proto navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl, případně zamítl, a přiznal žalované náklady dovolacího řízení.
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 2. 2019 (viz čl. IV a XII zákona č. 287/2018 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
Podle §241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až §238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Otázka žalobkyně, zda je splněna podmínka řádného pokračování v řízení podle §648 o. z., jestliže žalobkyně v dříve zahájeném řízení odeslala platbu za soudní poplatek v poslední den stanovené lhůty, avšak peněžní ústav převedl peníze až den následující, tedy po lhůtě, není způsobilá založit přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř., neboť odvolací soud své rozhodnutí na řešení této otázky nezaložil (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 1999, sp. zn. 2 Cdon 808/97, uveřejněné pod číslem 27/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Odvolací soud svůj závěr, že žalobkyně v řízení vedeném před Okresním soudem Praha-západ pod sp. zn. 6 C 367/2017 řádně nepokračovala, založil na tom, že uvedené řízení bylo v důsledku nezaplacení soudního poplatku žalobkyní zastaveno. Jestliže má žalobkyně za to, že soudní poplatek za podanou žalobu zaplatila včas, měla proti tomu v příslušném řízení brojit. V nyní probíhajícím řízení již jeho výsledek ovšem zvrátit nelze.
Otázka, zda aplikace §9 odst. 1 věta druhá zákona č. 549/1991 Sb. porušuje ústavní principy ochrany subjektivních práv, přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. rovněž nezakládá, neboť na jejím vyřešení odvolací soud své rozhodnutí rovněž nezaložil (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 1999, sp. zn. 2 Cdon 808/97, uveřejněné pod číslem 27/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), když v předmětném řízení k aplikaci uvedeného ustanovení vůbec nedošlo.
Námitka žalobkyně, že na straně žalované vzniklo bezdůvodné obohacení, neboť žalovaná řádně nezaplatila za předané dílo, a že v takovém případě není nárok žalobkyně promlčen, nemůže založit přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. již z toho důvodu, že její řešení vyplývá přímo ze zákona (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 5. 2014, sp. zn. 32 Cdo 165/2014, a ze dne 29. 7. 2014, sp. zn. 32 Cdo 709/2014, a ze dne 29. 5. 2019, sp. zn. 23 Cdo 1355/2019). Předmětnou žalobou se žalobkyně domáhala plnění ze smlouvy, a není tak naplněna žádná ze skutkových podstat bezdůvodného obohacení ve smyslu §2991 o. z.; s ohledem na to nelze v uvedeném případě použít ani ustanovení o počátku a běhu promlčecích lhůt práva na vydání bezdůvodného obohacení.
Uvádí-li konečně žalobkyně, že žalovanou uplatněná námitka promlčení je v rozporu s dobrými mravy, neboť ji žalovaná uplatnila účelově k získání plnění bez úhrady, pak k této námitce Nejvyšší soud v dovolacím řízení nepřihlédl, neboť ji žalobkyně řádně neuplatnila již v řízení před soudy nižších stupňů, ačkoliv mohla (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2007, sp. zn. 33 Odo 1528/2006, nebo z novější judikatury usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 1. 2020, sp. zn. 23 Cdo 2468/2018). Žalobkyní v dovolání nově namítané skutečnosti nelze v dovolacím řízení v důsledku §241a odst. 6 o. s. ř. zohlednit. Lze tedy shrnout, že ani v tomto případě není přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. založena.
S ohledem na výše uvedené Nejvyšší soud dovolání žalobkyně podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl jako nepřípustné.
V projednávané věci žalobkyně dovoláním napadla rovněž výrok II a III rozsudku odvolacího soudu, kterými bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně a soudem odvolacím. Takové dovolání je však podle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. nepřípustné, proto je také v tomto rozsahu Nejvyšší soud §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li žalobkyně dobrovolně povinnost, kterou jí ukládá toto rozhodnutí, může se žalovaná domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 30. 3. 2021
JUDr. Bohumil Dvořák, Ph.D.
předseda senátu