ECLI:CZ:NS:2021:23.CDO.679.2021.1
sp. zn. 23 Cdo 679/2021-191
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., a soudců JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., v právní věci žalobkyně Pojišťovna Patricie a.s. , se sídlem v Praze 1, Spálená 75/16, identifikační číslo osoby 61859869, zastoupené JUDr. Robertem Němcem, LL.M., advokátem se sídlem v Praze 1, Jáchymova 26/2, za účasti J. K. , narozeného dne XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Petrem Jindřichovským, advokátem se sídlem v Praze 1, Krakovská 1366/25, o nahrazení nálezu Finančního arbitra ČR ze dne 11. 9. 2018, č. j. FA/SR/ZP/1137/2017-17, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 12 C 266/2018, o dovolání účastníka proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 25. 6. 2020, č. j. 29 Co 195/2020-154, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Účastník řízení je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 4 114 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám JUDr. Roberta Němce, LL.M, advokáta se sídlem v Praze 1, Jáchymova 26/2.
Odůvodnění:
Žalobkyně se žalobou podle části páté zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), podanou dne 14. 12. 2018, domáhala nahrazení nálezu Finančního arbitra ze dne 11. 9. 2018, č. j. FA/SR/ZP/1137/2017-17 (dále jen „nález“), a to v rozsahu, v němž byla žalobkyni uložena povinnost k zaplacení částky 99,78 Kč (výrok I nálezu), bylo určeno, že pojistná smlouva je částečně neplatná v čl. 12 odst. 1 zvláštních pojistných podmínek (výrok II nálezu), a žalobkyni bylo uloženo zaplatit sankci ve výši 15 000 Kč (výrok V nálezu). Podáním ze dne 14. 1. 2020 vzala žalobkyně svou žalobu v plném rozsahu zpět, neboť došlo k převodu pojistného kmene z žalobkyně na společnost Generali Česká pojišťovna a.s., identifikační číslo osoby 45272956, jehož součástí byla také pojistná smlouva, o které se v řízení jednalo, a žalobkyně tak ve věci pozbyla aktivní legitimaci.
Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně usnesením ze dne 28. 2. 2020, č. j. 12 C 266/2018-134, řízení zastavil (výrok I), rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II) a o vrácení poměrné části soudního poplatku (výrok III).
Městský soud v Praze k odvolání účastníka napadeným usnesením potvrdil usnesení soudu prvního stupně (výrok I napadeného usnesení) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II napadeného usnesení).
Odvolací soud se ztotožnil s názorem soudu prvního stupně, podle kterého účastník řízení nemá vážný důvod pro nesouhlas se zpětvzetím žaloby ve smyslu §96 odst. 3 o. s. ř., neboť žaloba směřovala proti těm výrokům nálezu finančního arbitra, jimiž bylo vyhověno nároku účastníka. Měl-li účastník proti nálezu finančního arbitra rovněž výhrady, měl tyto výhrady uplatnit vlastní žalobou, což však neučinil.
Usnesení odvolacího soudu napadl účastník v plném rozsahu včasným dovoláním, které je podle jeho názoru přípustné, neboť odvolací soud nesprávně posoudil právní otázky, jaký je správný postup soudu v řízení podle části páté o. s. ř. v kontextu §250j o. s. ř., resp. zda může být argumentem pro nedostatek vážných důvodů podle ustanovení §96 odst. 3 o. s. ř. samotná skutečnost, že účastník řízení sám nepodal žalobu, přičemž uvedené otázky v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud nebyly řešeny. Odvolací soud se podle dovolatele navíc nedostatečně vypořádal s jeho námitkami. Dovolatel proto navrhuje, aby Nejvyšší soud napadené usnesení spolu s usnesením soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobkyně ve vyjádření k dovolání odmítla argumentaci účastníka, označila jeho dovolání za nepřípustné a navrhla dovolacímu soudu, aby je odmítl.
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, dále jen „o. s. ř.“, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II bod 1 zákona č. 296/2017 Sb.).
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolání není přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř. pro řešení otázky, „jaký je správný postup soudu podle části páté občanského soudního řádu v kontextu ustanovení §250j o. s. ř.“, neboť odvolací soud na řešení této otázky své rozhodnutí nezaložil. Odvolací soud se správným postupem soudu v řízení podle části páté o. s. ř. nezabýval, jelikož řízení po zpětvzetí žaloby zastavil bez toho, že by bylo rozhodováno o věci samé. Nejvyšší soud již v usnesení ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013, zdůraznil, že dovolání není přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř., jestliže dovolatel jako důvod jeho přípustnosti předestírá dovolacímu soudu k řešení otázku hmotného nebo procesního práva, na níž rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí (shodně srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2376/2013).
Pokud jde o další účastníkem vymezenou právní otázku, jež se týká vážných důvodů nesouhlasu se zpětvzetím žaloby podle §96 odst. 3 o. s. ř., vyložil Nevyšší soud již v usnesení ze dne 24. 11. 2011, sp. zn. 21 Cdo 73/2010, že vážné důvody, které opodstatňují nesouhlas se zpětvzetím žaloby, zpravidla spočívají v tom, že žalovaný nebo jiný účastník řízení má právní nebo jiný (morální, procesně ekonomický apod.) zájem na tom, aby o žalobě bylo meritorně rozhodnuto. Vážný důvod k nesouhlasu se zpětvzetím žaloby má žalovaný v řízení, které může být zahájeno i bez návrhu (§13 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních) nebo které mohlo být zahájeno i na jeho návrh (například v řízení o vypořádání společného jmění manželů), nebo zejména také tehdy, jestliže dokazování ve věci postoupilo tak daleko, že lze očekávat rozhodnutí soudu a žalobce se zpětvzetím žaloby snaží zmařit vydání již očekávaného a pro něj nepříznivého rozhodnutí, vše za předpokladu, že nedošlo k platnému mimosoudnímu vyřešení věci dohodou účastníků. Zákon nikterak neurčuje hlediska, z nichž by měl soud vycházet při zkoumání vážnosti důvodů vedoucích druhého účastníka k nesouhlasu se zpětvzetím žaloby. Rozhodující budou vždy okolnosti konkrétního případu a povaha uplatněného nároku, která především určí, zda budou přicházet v úvahu spíše subjektivní nebo spíše objektivní hlediska (srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2014, sp. zn. 22 Cdo 2149/2014).
Dle rozhodovací praxe Nejvyššího soudu přitom dovolací soud může úvahu nalézacího soudu o tom, co jsou „vážné důvody“ pro nesouhlas se zpětvzetím návrhu na zahájení řízení, zpochybnit jen v případě, je-li zjevně nepřiměřená (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 5. 2005, sp. zn. 22 Cdo 646/2005, ze dne 19. 12. 2016, sp. zn. 21 Cdo 5099/2016, či ze dne 18. 9. 2018, sp. zn. 22 Cdo 3189/2018).
V projednávané věci odvolací soud nepovažoval důvody nesouhlasu se zpětvzetím žaloby uvedené účastníkem za vážné, neboť žalobkyně se v žalobě domáhala projednání věci pouze v mezích výroků I, II a V nálezu finančního arbitra, jimiž bylo vyhověno návrhům účastníka, tj. pouze v rozsahu, v němž žalobkyně nebyla v řízení před finančním arbitrem úspěšná (srov. §250f věta první o. s. ř.). Z uvedeného vyplývá, že jelikož účastník J. K. sám žalobu podle části páté o. s. ř. nepodal, předmětem řízení před soudem nebyly nároky, o nichž finanční arbitr rozhodl ve výrocích III a IV v neprospěch tohoto účastníka. Odvolací soud (a ani soud prvního stupně) by tak o nárocích účastníka, s nimiž neměl v řízení před finančním arbitrem úspěch, nemohl meritorně rozhodnout ani v případě, kdyby žaloba nebyla vzata zpět a řízení nebylo zastaveno, neboť tyto nároky nebyly žalobkyní učiněny předmětem zdejšího řízení. Dovolatel tak neměl vážný důvod pro nesouhlas se zpětvzetím žaloby, protože zastavení řízení se nemohlo dotknout jeho právních zájmů. Jelikož Nejvyšší soud úvahu odvolacího soudu ve smyslu výše předestřené rozhodovací praxe dovolacího soudu zjevně nepřiměřenou neshledal, přípustnost dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř. nezakládá ani druhá dovolatelem formulovaná otázka.
Namítá-li dovolatel, že odvolací soud se nedostatečně vypořádal s jeho námitkami, uplatňuje tím ve skutečnosti vadu řízení. Ta však sama o sobě není způsobilým dovolacím důvodem; k její případné existenci by mohl dovolací soud přihlédnout z úřední povinnosti (§242 odst. 3 o. s. ř.) jen v případě přípustného dovolání, což v projednávané věci není naplněno. Tvrzení dovolatele o vadě řízení nezahrnuje žádnou odvolacím soudem řešenou otázku procesního práva, která by splňovala předpoklady vymezené ustanovením §237 o. s. ř., přípustnost dovolání tudíž založit nemůže, i kdyby se soudy nižších stupňů procesního pochybení dopustily (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2014, sp. zn. 32 Cdo 14/2014, ze dne 29. 7. 2014, sp. zn. 32 Cdo 842/2014, ze dne 24. 9. 2014, sp. zn. 32 Cdo 1254/2014, a ze dne 15. 9. 2015, sp. zn. 32 Cdo 1145/2015).
Vzhledem k výše uvedenému tak dovolací soud dovolání účastníka směřující proti výroku I napadeného usnesení dle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Pro úplnost dovolací soud uvádí, že rozsah dovolání vymezený účastníkem tak, že se usnesení odvolacího soudu napadá v celém rozsahu, posoudil Nejvyšší soud s přihlédnutím k celkovému obsahu dovolání (§41 odst. 2 o. s. ř.) a dovodil, že proti rozhodnutí o nákladech řízení dovolání ve skutečnosti nesměřuje, neboť ve vztahu k nákladům řízení postrádá dovolání jakékoli odůvodnění. Nadto by v uvedeném rozsahu nebylo dovolání podle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. ani přípustné.
Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. 3. 2021
JUDr. Bohumil Dvořák, Ph.D.
předseda senátu