ECLI:CZ:NS:2021:23.CDO.859.2021.1
sp. zn. 23 Cdo 859/2021-276
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a soudců JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., a JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., ve věci žalobce J. Ch. , se sídlem XY, identifikační číslo osoby XY, zastoupeného Mgr. Martinem Bieleszem, advokátem se sídlem v Českém Těšíně, Hrabinská 498/19, proti žalované K2 atmitec s. r. o. , se sídlem v Ostravě, Koksární 1097/7, identifikační číslo osoby 42767717, zastoupené Mgr. Davidem Fiedlerem, advokátem se sídlem v Praze, Senovážné náměstí 870/27, o zaplacení částky 344.100 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 37 Cm 134/2010, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 28. 11. 2019, č. j. 7 Cmo 89/219-246, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
(dle §243f odst. 3 o. s. ř.)
Krajský soud v Ostravě (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 21. 1. 2019, č. j. 37 Cm 134/2010-213, zamítl žalobu o zaplacení částky 344.100 Kč s příslušenstvím (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky (výrok II.) a vůči České republice (výrok III.)
Vrchní soud v Olomouci (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 28. 11. 2019, č. j. 7 Cmo 89/2019-246, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení mezi účastníky (druhý výrok).
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce (dále též „dovolatel“) dovolání s tím, že je považuje za přípustné ve smyslu §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), neboť napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení právní otázky, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena. Dovolatel uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci (§241a o. s. ř.) a navrhuje, aby dovolací soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu, jakož i soudu prvního stupně, zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaná se k dovolání dle obsahu spisu nevyjádřila.
Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je včasně podané oprávněnou osobou zastoupenou advokátem. Zkoumal dále, zda splňuje náležitosti předepsané v §241a odst. 2 o. s. ř.
Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že jsou splněna kritéria přípustnosti dovolání obsažená v tomto ustanovení. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud, který jediný je oprávněn tuto přípustnost zkoumat (srov. §239 o. s. ř.), dospěje k závěru, že kritéria přípustnosti dovolání uvedená v ustanovení §237 o. s. ř. skutečně splněna jsou.
Protože dovolání může být podle ustanovení §237 o. s. ř. přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek, je dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu pouze z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 1 o. s. ř.).
Podle §241a odst. 2 o. s. ř. musí být v dovolání vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4 o. s. ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a o. s. ř.) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Požadavek, aby dovolatel uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je (podle §241a odst. 2 o. s. ř.) obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. či jeho části (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, a ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013; k tomu srov. též stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl.ÚS-st. 45/16).
Tomuto požadavku přitom dovolatel nedostál, neboť s přípustností dovolání se vypořádává pouze tvrzením, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení právní otázky, která v rozhodování dovolacího soudu dosud řešena nebyla, a to otázky, „zda se může účastník právních vztahů zpětně dovolávat (v daném případě dokonce téměř s čtyřletým odstupem) svého nároku na zaplacení smluvní pokuty, který uplatnil zápočtem proti prokázanému nároku žalobce na zaplacení ceny díla z pozdější smlouvy o dílo, když jej neuplatnil v rozhodné době, přestože o něm zcela zjevně věděl – jako v daném případě žalovaný a sjednané dílo bez dalšího a beze zbytku řádně a včas uhradil a tím vyvolal v protistraně legitimní očekávání“.
Dovolatel tak pouze obecně polemizuje se závěrem odvolacího soudu o tom, že pohledávka žalobce za žalovanou zanikla jednostranným zápočtem smluvní pokuty, který žalovaná učinila. K takto namítanému nesprávnému právnímu posouzení věci odvolacím soudem dovolací soud uvádí, že pouhý argument, že odvolací soud věc nesprávně právně posoudil, není způsobilým vymezením přípustnosti dovolání. Jiný výklad by vedl k absurdnímu (textu občanského soudního řádu odporujícímu) závěru, že dovolání je ve smyslu §237 o. s. ř. přípustné vždy, když v něm dovolatel vymezí dovolací důvod (srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2015, sp. zn. 29 Cdo 2563/2015, jež obstálo i v ústavní rovině – ústavní stížnost proti tomuto usnesení Ústavní soud usnesením ze dne 19. 4. 2016, sp. zn. II. ÚS 2924/15, odmítl). S ohledem na povahu činnosti dovolacího soudu jakožto sjednotitele judikatury je třeba otázku přípustnosti dovolání omezit na případy právních otázek uvedených v §237 o. s. ř. a pouhá polemika s právním posouzením věci odvolacím soudem nepředstavuje způsobilé vymezení přípustnosti dovolání (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 10. 2016, sp. zn. 23 Cdo 2230/2016, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 2. 2017, sp. zn. 23 Cdo 5700/2016, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 2017, sp. zn. 23 Cdo 313/2017).
Dovolatel řádným způsobem nevymezuje právní otázku způsobilou založit přípustnost dovolání ani v souvislosti s tvrzením, že jednání žalované vyvolalo u žalobce „důvěru a legitimní očekávání“ o tom, že nebude uplatňovat právo na zaplacení smluvní pokuty. Tvrzení dovolatele zde vychází z jiných skutkových zjištění, než z kterých v rozhodnutí vychází odvolací soud. Dovolací soud k tomu pouze v obecné rovině připomíná, že námitkami dovolatele do skutkových zjištění odvolacího soudu se dovolací soud nezabýval, neboť správnost skutkového stavu věci zjištěného v řízení před soudy nižších stupňů v dovolacím řízení v žádném ohledu zpochybnit nelze. Dovolací přezkum je ustanovením §241a odst. 1 o. s. ř. vyhrazen výlučně otázkám právním, ke zpochybnění skutkových zjištění odvolacího soudu nemá tudíž dovolatel k dispozici způsobilý dovolací důvod; tím spíše pak skutkové námitky nemohou založit přípustnost dovolání (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2014, sp. zn. 29 Cdo 2125/2014, a ze dne 30. 10. 2014, sp. zn. 29 Cdo 4097/2014).
Vytýká-li dále dovolatel odvolacímu soudu, že „nevzal v potaz prokázané důvody pro zpožděné dodání plnění z historicky starší smlouvy, které zavinila žalovaná strana, jak plyne ze svědeckých výpovědí“, nezakládají ani v tomto rozsahu dovolací námitky přípustnost dovolání. Uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, jsou-li námitky dovolatele založeny na hodnocení důkazů odvolacím soudem. Samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř.) nelze úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 23. 1. 2014, sp. zn. 23 Cdo 3206/2013).
Obdobný závěr se uplatní i pro tvrzení dovolatele o tom, že „není potřeba výslovných úkonů žalované, jimiž by se vzdala svého nároku, postačí konkludentní jednání“. Z rozhodnutí odvolacího soudu plyne, že odvolací soud – stejně jako soud prvního stupně – rozhodoval za situace, kdy nebylo tvrzeno ani prokázáno žádné jednání žalované, výslovné či konkludentní, které by vedlo k vzdání se práva na úhradu smluvní pokuty, kterou žalovaná započetla proti pohledávce dovolatele.
Závěr o nepřípustnosti dovolání nemění ani tvrzení dovolatele o tom, že jednání žalované je v přímém rozporu s dobrými mravy a poctivým obchodním stykem. K samotné otázce aplikace korektivu §265 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku (dále též jen „obch. zák.“) [ve znění účinném do 31. 12. 2013], dovolací soud připomíná, že pro ustanovení §265 obch. zák. platí, že jde o normu s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou. Stejně jako například ustanovení §3 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále též jen „obč. zák.“) přenechává soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Odpovídající úsudek soudu musí být podložen důkladnými skutkovými zjištěními a současně přesvědčivě dokládat, že tato zjištění dovolují v konkrétním případě závěr, že výkon práva je v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku, a proto nepožívá právní ochrany, aniž by však bylo možno výslovně formulovat obecné řešení této otázky (v souvislosti s posuzováním výkonu práv v rozporu s dobrými mravy srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2710/2010, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2007, sp. zn. 28 Cdo 2160/2007, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 3. 2014, sp. zn. 22 Cdo 3891/2013). Úzká provázanost s konkrétními skutkovými zjištěními pak povětšinou brání tomu, aby Nejvyšší soud, mající zásadně postavení přezkumné instance v otázkách právních, korigoval závěry nalézacích soudů, nelze-li jim vytknout zjevnou nepřiměřenost v jejich úvahách dle §265 obch. zák.; o takovou situaci se však v projednávané věci nejedná.
Odvolací soud postupoval v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu k výkladu §265 obch. zák. (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 13. 2. 2003, sp. zn. 32 Odo 400/2002, ze dne 16. 2. 2005, sp. zn. 32 Odo 487/2004, a ze dne 27. 1. 2005, sp. zn. 29 Odo 427/2003, ze dne 9. 8. 2011, sp. zn. 32 Cdo 3616/2009), když v této otázce potvrdil závěr soudu prvního stupně, který náležitě odůvodnil (zejm. bod 58 a 59 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně), proč v projednávaném případě neshledal, že by výkon práva žalované na zaplacení předmětné smluvní pokuty vyplývající ze smlouvy byl v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku. Jestliže dovolatel pouze polemizuje s tímto závěrem odvolacího soudu, nejde o způsobilé vymezení dovolacího důvodu a tato námitka proto nemůže zakládat přípustnost dovolání. Z obsahu dovolání se nepodává, že by tímto formuloval jakoukoliv právní otázku, která může být předmětem dovolacího přezkumu, nýbrž pouze obecně zpochybňuje závěr odvolacího soudu.
Dovolání, které neobsahuje vylíčení, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§241a odst. 2 o. s. ř.), je vadným podáním, které může dovolatel doplnit o chybějící náležitosti jen do uplynutí dovolací lhůty (§241b odst. 3 věta první, §243b o. s. ř.). Protože tak dovolatel neučinil a v dovolacím řízení nelze pro tento nedostatek pokračovat, dovolací soud dovolání odmítl (§243c odst. 1 o. s. ř.).
Dovolatel rovněž navrhl odklad vykonatelnosti dovoláním napadaného rozhodnutí odvolacího soudu. Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16, dospěl k závěru, že jsou-li splněny důvody pro odmítnutí dovolání či pro zastavení dovolacího řízení (§243c o. s. ř.), není „projednatelný“ ani návrh na odklad vykonatelnosti dovoláním napadeného rozhodnutí odvolacího soudu, protože jde o návrh akcesorický. S ohledem na výše uvedené se proto Nejvyšší soud návrhem dovolatele na odklad vykonatelnosti dovoláním napadeného rozhodnutí odvolacího soudu nezabýval.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se v souladu s §243f odst. 3 věta druhá o. s. ř. neodůvodňuje.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. 5. 2021
JUDr. Pavel Horák, Ph.D.
předseda senátu