ECLI:CZ:NS:2021:24.CDO.1568.2021.1
sp. zn. 24 Cdo 1568/2021-245
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Vrchy, MBA, a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a JUDr. Davida Vláčila, v právní věci žalobce F. K. , narozeného dne XY, bytem v XY, zastoupeného Mgr. Alicí Benešovou, advokátkou se sídlem v Rokycanech, Míru 21/17, proti žalovanému Z. H. , narozenému dne XY, bytem v XY, zastoupenému JUDr. Tomášem Kociánem, advokátem se sídlem v Plzni, Jetelová 254/2, o určení vlastnického práva, vedené u Okresního soudu v Rokycanech pod sp. zn. 8 C 70/2019-85, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 14. října 2020, č. j. 15 Co 141/2020-138, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 4.114,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, a to k rukám JUDr. Tomáše Kociána, advokáta se sídlem v Plzni, Jetelová 254/2.
Odůvodnění:
Okresní soud v Rokycanech (dále již „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 16. ledna 2020, č. j. 8 C 70/2019-85, výrokem I. zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal určení, že je výlučným vlastníkem pozemku parc. č. st. XY, jehož součástí je stavba č. p. XY, pozemku parc. č. XY a pozemku parc. č. XY, vše v k. ú. XY, zapsané na LV č. XY. Výrokem II. rozhodl o náhradě nákladů řízení.
K odvolání žalobce Krajský soud v Plzni (dále již „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 14. října 2020, č. j. 15 Co 141/2020-138, výrokem I. rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a výrokem II. rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce (dále již „dovolatel“) prostřednictvím své advokátky včasné dovolání, v němž uplatnil dovolací důvod podle §241a odst. 1 o. s. ř., avšak nevymezil v něm žádnou ze čtyř v úvahu přicházejících variant předpokladů přípustnosti dovolání.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (odst. 1). V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4 o. s. ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až §238a o. s. ř.) a čeho se dovolatel domáhá, tj. dovolací návrh (odst. 2). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení (odst. 3). V dovolání nelze poukazovat na podání, která dovolatel učinil za řízení před soudem prvního stupně nebo v odvolacím řízení (odst. 4). V dovolání nelze uplatnit nové skutečnosti nebo důkazy (odst. 6).
V dovolání musí dovolatel vymezit předpoklady přípustnosti dovolání ve smyslu §237 o. s. ř., tj. uvést v něm okolnosti, z nichž by bylo možné usuzovat, že by v souzené věci šlo (mělo jít) o případ (některý ze čtyř v úvahu přicházejících), v němž napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva: 1) při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (v takovém případě je zapotřebí alespoň stručně uvést, od kterého rozhodnutí, respektive od kterých rozhodnutí se konkrétně měl odvolací soud odchýlit) nebo 2) která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena (zde je třeba vymezit, která právní otázka, na níž závisí rozhodnutí odvolacího soudu, v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena) nebo 3) která je dovolacím soudem rozhodována rozdílně (zde je třeba vymezit rozhodnutí dovolacího soudu, která takový rozpor v judikatuře dovolacího soudu mají podle názoru dovolatele zakládat a je tak třeba tyto rozpory odstranit) anebo 4) má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (zde je zapotřebí vymezit příslušnou právní otázku, její dosavadní řešení v rozhodovací praxi dovolacího soudu a alespoň stručně uvést, pro jaké důvody by měla taková právní otázka být dovolacím soudem posouzena jinak).
Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně zdůrazňuje, že požadavek, aby dovolatel v dovolání konkrétně popsal, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř., je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné (srov. shodně například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. srpna 2013, sp. zn. 29 Cdo 1983/2013; všechna zde označená rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou veřejnosti přístupná na internetových stránkách Nejvyššího soudu https://nsoud.cz , zatímco rozhodnutí Ústavního soudu jsou veřejnosti přístupná na internetových stránkách https://nalus.usoud.cz ), přičemž musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde.
V podaném dovolání dovolatel pouze cituje ustanovení §237 o. s. ř., aniž by konkrétně uvedl, která ze čtyř v úvahu přicházejících variant předpokladů přípustnosti dovolání by měla být splněna. Přitom z ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu vyplývá, že k projednání dovolání pouhá citace ustanovení §237 o. s. ř. (či jeho části) nepostačuje (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 21. ledna 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13, a ze dne 15. října 2014, sp. zn. IV. ÚS 2901/14), nevymezuje-li dovolatel konkrétním způsobem předpoklad přípustnosti dovolání.
Jak již bylo shora vyloženo, z povahy věci vyplývá, že v konkrétním případě může být splněno vždy pouze jedno ze zákonem stanovených kritérií přípustnosti dovolání, neboť splnění jednoho kritéria přípustnosti dovolání vylučuje, aby současně pro řešení téže otázky bylo naplněno kritérium jiné.
Povinností dovolacího soudu ovšem není dotvářet za dovolatele dovolací důvod či předpoklady přípustnosti dovolání. V této souvislosti lze připomenout např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. května 2015, sp. zn. 30 Cdo 1833/2015, v němž dovolací soud vyložil, že úkolem Nejvyššího soudu není z moci úřední přezkoumávat správnost (věcného) rozhodnutí odvolacího soudu při sebemenší pochybnosti dovolatele o správnosti takového závěru, nýbrž je vždy povinností dovolatele, aby způsobem předvídaným v §241a ve vazbě na §237 o. s. ř. vymezil předpoklady přípustnosti dovolání z hlediska konkrétně odvolacím soudem vyřešené právní otázky ať již z oblasti hmotného či procesního práva (k tomu srov. např. usnesení Ústavního soudu ze 26. června 2014, sp. zn. III. ÚS 1675/14). Ústavní soud pak např. v usnesení ze dne 28. dubna 2015, sp. zn. I. ÚS 1092/15, naznal, že pokud Nejvyšší soud požaduje po dovolateli dodržení zákonem stanovených formálních náležitosti dovolání, nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup.
Plénum Ústavního soudu ve svém stanovisku ze dne 28. listopadu 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, mj. vyložilo, že neobsahuje-li dovolání vymezení předpokladů přípustnosti (§241a odst. 2 o. s. ř.), není odmítnutí takového dovolání pro vady porušením čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Přípustnost dovolání nezakládá ani poukaz dovolatele na to, že: „Ústavní soud ve své judikatuře uzavřel, že nelze tolerovat orgánům veřejné moci a soudům formalistický postup za použití v podstatě sofistikované nespravedlnosti… tam kde existuje rozpor mezi stavem zapsaným v katastru nemovitostí a stavem skutečným, je rozhodující stav skutečný a dobrá víra v údaje obsažené v katastru nemovitostí je v podstatě irelevantní.“ , když ani v této souvislosti dovolatel nevymezil otázku hmotného nebo procesního práva, kterou by podřadil pod některý z předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř.
Prostá právní polemika přípustnost dovolání nezakládá.
K (jiným) vadám řízení lze přihlédnout pouze v případě přípustnosti dovolání (srov. §242 odst. 3 o. s. ř.), což se netýká této věci.
Vzhledem k výše uvedenému (absence vymezení předpokladů přípustnosti dovolání) Nejvyšší soud proto uzavírá, že podané dovolání trpí vadami, pro které nelze v dovolacím řízení pokračovat a jež nebyly dovolatelem odstraněny v zákonné lhůtě (§241b odst. 3, §243b a §243c odst. 1 o. s. ř.); dovolání bylo proto podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítnuto.
Nad rozsah výše uvedeného (tj. bez vlivu na výsledek tohoto dovolacího řízení) Nejvyšší soud zdůrazňuje, že judikatura Nejvyššího soudu, jakož i judikatura Ústavního soudu vycházela ve vztahu k předchozí civilní i katastrální úpravě (tj. ve vztahu k zákonu č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, v rozhodném znění, a zákonu č. 265/1992 Sb., o zápisech vlastnických a jiných věcných práv k nemovitostem, v rozhodném znění), kterou je třeba na daný případ použít, z následujících závěrů:
1. Smluvní převod vlastnictví je ve smyslu §133 obč. zák. byl dvoufázový; rozlišoval se právní důvod a právní způsob nabytí vlastnického práva.
2. Kupní smlouva směřující k převodu vlastnického práva představovala právní důvod jeho převodu, aniž by sama o sobě převod způsobila. Převádělo-li se smlouvou vlastnické právo k nemovitosti, byl právním způsobem nabytí vlastnictví předmětu převodu vklad (intabulace) vlastnického práva do katastru nemovitostí (§133 odst. 2 obč. zák.). Vlastnické právo přecházelo na základě pravomocného rozhodnutí o povolení vkladu vydaného příslušným orgánem v řízení o povolení vkladu, který se zahajuje na návrh účastníků (srov. §2 odst. 3, §3, §4 zákona č. 265/1992 Sb., o zápisech vlastnických a jiných věcných práv k nemovitostem, ve znění účinném do 31. prosince 2013). Kupní smlouva měla tedy pouze účinek obligační, neboť zavazovala zcizitele k tomu, aby vlastnictví věci na nabyvatele dalším úkonem, který byl právně uznávaným způsobem převodu vlastnictví, převedl (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. února 1999, sp. zn. 2 Cdon 848/97, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 17/2000, usnesení téhož soudu ze dne 11. října 2001, sp. zn. 33 Odo 538/2001, ze dne 18. srpna 2016, sp. zn. 33 Cdo 5679/2015, nebo ze dne 7. dubna 2021., sp. zn. 24 Cdo 178/2021).
Z odůvodnění dovoláním napadeného rozsudku je zřejmé, že odvolací soud (stejně jako i soud prvního stupně) z vyložených (v ad 1 a 2) ustálených judikatorních závěrů vycházel (vycházely). Dovolatel v dovolání (v rámci jím uplatněné prosté právní polemiky) zaujímá (s ohledem na vyloženou právní úpravu a závěry judikatury) zcela neopodstatněný právní názor, že již existence uzavřeného (v daném případě dvoustranného) právního úkonu
– předmětné smlouvy o převodu nemovitosti (kupní smlouvy) naplňuje předpoklad k tomu, aby rozhodující soud na základě podané žaloby deklaroval tvrzené vlastnické právo dovolatele k předmětným nemovitostem (respektive nyní k nemovitým věcem), a to při absenci rozhodnutí příslušného katastrálního úřadu o povolení vkladu vlastnického práva ve prospěch dovolatele podle uvedené převodní smlouvy.
S přihlédnutím k výše uvedenému nelze ani přisvědčit argumentaci žalobce, že za popsaného stavu, s ohledem na zamítavé rozhodnutí katastrálního úřadu, „je oprávněn i v souladu s ust. §36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod zhojit (daný právní stav) určovací žalobou…“ , neboť právo dovolatele na spravedlivý proces nemá v daných souvislostech žádnou spojitost se skutečností, že příslušný katastrální úřad na základě předmětné kupní smlouvy ve prospěch dovolatele nepovolil vklad vlastnického práva, pročež – jak již shora bylo vyloženo – nebyla splněna druhá fáze pro právní perfekci řádného převodu vlastnického práva podle smlouvy vkladem práva.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení netřeba odůvodňovat (§243f odst. 3 o. s. ř.).
Poučení: Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. 7. 2021
JUDr. Pavel Vrcha, MBA
předseda senátu