ECLI:CZ:NS:2021:24.CDO.224.2020.1
sp. zn. 24 Cdo 224/2020-360
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a soudců JUDr. Mgr. Marka Del Favera, Ph.D., a JUDr. Davida Vláčila ve věci žalobkyně MALLOW s. r. o. , se sídlem v Praze 3, Husitská 344/63, IČO 28520211, zastoupené JUDr. Petrem Maškem, advokátem se sídlem v Praze 9, Boušova 792/25, proti žalované S ., se sídlem v XY, IČO XY, zastoupené JUDr. Janou Burleovou, advokátkou se sídlem ve Slaném, B. Václavka 923/3, o neúčinnost právního úkonu, vedené u Okresního soudu v Kladně pod sp. zn. 21 C 75/2011, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 31. května 2019, č. j. 27 Co 4/2019-326, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 31. května 2019, č. j. 27 Co 4/2019-326, se ruší a věc se vrací Krajskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně se žalobou doručenou soudu dne 31. 8. 2011 domáhala, aby bylo určeno, že kupní smlouva ze dne 19. 1. 2011, kterou obchodní společnost B. P. K., se sídlem v XY, IČO: XY, prodala žalované pozemky, a to parc. č. XY, jehož součástí je stavba č. p. XY, a parc. č. XY, vše v katastrálním území XY (dále také jen „kupní smlouva“), je vůči ní neúčinná. Tvrdila, že má za dlužnicí vykonatelnou pohledávku ve výši 23 715 000 Kč, jejíž uspokojení bylo odporovaným právním úkonem zkráceno. Úmysl dlužnice zkrátit své věřitele zákon v tomto případě předpokládá, protože vzhledem k personálnímu propojení (jednateli a společníky dlužnice a žalované, kteří uzavřeli kupní smlouvu, byly totožné osoby - M. L. a M. S.) je nezbytné na dlužnici a žalovanou nahlížet jako na osoby blízké a je na žalované, aby prokázala, že úmysl dlužnice zkrátit věřitele k okamžiku uzavření kupní smlouvy nemohla i při náležité pečlivosti poznat.
Okresní soud v Kladně (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 16. 8. 2018, č. j. 21 C 75/2011-224, žalobu zamítl (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.). Předně odmítl argumentaci žalobkyně, že dlužnice a žalovaná jsou osobami blízkými. Na žalované nebylo, aby prokázala, že úmysl dlužnice zkrátit věřitele k okamžiku uzavření kupní smlouvy nemohla i při náležité pečlivosti poznat. Naopak. Břemeno tvrzení a důkazní břemeno o tom, že odporovaný právní úkon dlužnice zkracuje uspokojení vymahatelné pohledávky žalobkyně a současně že žalované musel být úmysl dlužnice odporovaným právním úkonem zkrátit žalobkyni znám, tedy že žalovaná o tomto úmyslu dlužnice věděla nebo musela vědět, tíží žalobkyni. Protože žalobkyně břemeno tvrzení (potažmo důkazní břemeno) o těchto právně relevantních skutečnostech neunesla, žalobu zamítl.
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 31. 5. 2019, č. j. 27 Co 4/2019-326, výrokem I. změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že určil, že kupní smlouva je vůči žalobkyni neúčinná a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok II. a III.).
Odvolací soud převzal skutková zjištění učiněná soudem prvního stupně a v rámci právního posouzení zdůraznil, že žalobkyně má za dlužnicí vykonatelnou pohledávku, jejíž uspokojení bylo kupní smlouvou zkráceno. Dlužnice, která nemá jiný majetek postačující k uspokojení svých věřitelů, jako prodávající uzavřela s žalovanou jako kupující kupní smlouvu. Kupní cena byla zčásti započtena proti pohledávce žalované a ve zbylém rozsahu byla „uhrazena“ tím, že žalovaná převzala za dlužnici dluh vůči Komerční bance, a. s., čímž se ovšem dlužnici za prodaný majetek nedostalo žádného skutečného (reálného) protiplnění, z nějž by mohli její věřitelé uspokojit své pohledávky. Personální propojení dlužnice a žalované jednak vede k tomu, že na žalovanou a dlužnici je nezbytné nahlížet jako na osoby blízké, pročež úmysl dlužnice zkrátit žalobkyni v takovémto případě zákon předpokládá, jednak ipso facto vylučuje možnost obrany žalované, aby prokázala, že úmysl dlužnice zkrátit věřitele k okamžiku uzavření kupní smlouvy nemohla i při náležité pečlivosti poznat.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná (dále též „dovolatelka“) dovolání, jehož přípustnost vymezila položením právních otázek: (1.) zda lze (nikoliv zcela) personálně propojené právnické osoby považovat ve smyslu ustanovení §42a odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen „obč. zák.“), za osoby blízké; (2.) „V případě, že právnické osoby budou posuzovány jako osoby blízké, je soud podle §118a o. s. ř. povinen poučit toho, kdo měl z odporovatelného právního úkonu prospěch ohledně jeho břemene tvrzení a důkazního břemene o ‚nemožnosti poznat dlužníkův úmysl zkrátit věřitele i při náležité pečlivosti‘?“; a (3.) je odporovatelným právním úkonem též úkon, kterým se mění pouze skladba majetku dlužnice; které má v rozhodovací praxi za dosud neřešené. Uvedla, že nesprávné právní posouzení věci shledává zejména v úvaze o tom, že personálně propojené právnické osoby jsou si navzájem osobami blízkými a vyložila, v čem spočívá nesprávnost právního posouzení. Navrhla, aby rozsudek odvolacího soudu byl zrušen a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastnicí řízení), zastoupenou advokátkou, ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.).
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o. s. ř.).
Nejvyšší soud již v rozsudku ze dne 29. 4. 2010, sp. zn. 29 Cdo 4886/2007, který byl uveřejněn pod č. 10 v časopise Soudní judikatura, roč. 2011, vysvětlil, že za zkracující je považován právní úkon, kdy dlužník, který nemá jiný majetek postačující k uspokojení svých věřitelů, jako prodávající uzavřel se svým věřitelem jako kupujícím kupní smlouvu, ve které došlo k započtení kupní ceny proti pohledávce kupujícího, čímž se v době účinnosti kupní smlouvy dlužníku za prodaný majetek nedostalo žádného skutečného (reálného) protiplnění, z nějž by mohli dlužníkovi věřitelé uspokojit své pohledávky (dále k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 4. 2012, sp. zn. 21 Cdo 3358/2011, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 1. 2016, sp. zn. 21 Cdo 1456/2015). Reálného plnění se dlužníku nedostává ani v případě uzavřel-li dohodu o převzetí dluhu (obdobně k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 6. 2020, sp. zn. 29 Cdo 3577/2018). Také v tomto případě platí, že se jedná o právní úkon zkracující, tudíž nejenže otázka č. 3 není otázkou, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nýbrž odvolací soud se při jejím řešení od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu neodchýlil, a proto přípustnost dovolání otázka č. 3 nezakládá.
Podmíněně položená otázka č. 2 přípustnost dovolání, vzhledem k absenci stanovené podmínky (viz níže rozvedenou argumentaci k otázce č. 1), nezakládá rovněž.
Otázka, zda lze personálně propojené právnické osoby považovat ve smyslu ustanovení §42a odst. 2 obč. zák. za osoby vzájemně si blízké (s ohledem na to, že každý z jednatelů jednal za společnost samostatně, je nerozhodné, že v tomto případě jednali ve shodě dva ze tří), nebyla dosud v rozhodovací praxi vyřešena, a proto Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání žalobkyně je k jejímu řešení podle ustanovení §237 o. s. ř. přípustné.
Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení §242 o. s. ř., které provedl bez jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání je i důvodné.
Projednávanou věc je třeba – vzhledem k tomu, že žalobkyně se domáhá určení neúčinnosti kupní smlouvy ze dne 19. 1. 2011 – posuzovat podle občanského zákoníku ve znění zákona č. 155/2010 Sb.
Podle ustanovení §42a obč. zák. se věřitel může domáhat, aby soud určil, že dlužníkovy právní úkony, pokud zkracují uspokojení jeho vymahatelné pohledávky, jsou vůči němu právně neúčinné. Toto právo má věřitel i tehdy, je-li nárok proti dlužníkovi z jeho odporovatelného úkonu již vymahatelný anebo byl-li již uspokojen (odstavec 1). Odporovat je možné právním úkonům, které dlužník učinil v posledních třech letech v úmyslu zkrátit své věřitele, musel-li být tento úmysl druhé straně znám a právním úkonům, kterými byli věřitelé dlužníka zkráceni a k nimž došlo v posledních třech letech mezi dlužníkem a osobami jemu blízkými (§116, 117), nebo které dlužník učinil v uvedeném čase ve prospěch těchto osob, s výjimkou případu, když druhá strana tehdy dlužníkův úmysl zkrátit věřitele i při náležité pečlivosti nemohla poznat (odstavec 2). Právo odporovat právním úkonům lze uplatnit vůči osobě, v jejíž prospěch byl právní úkon učiněn, nebo které vznikl z odporovatelného úkonu dlužníka prospěch (odstavec 3). Právní úkon, kterému věřitel s úspěchem odporoval, je vůči němu neúčinný potud, že věřitel může požadovat uspokojení své pohledávky z toho, co odporovatelným právním úkonem ušlo z dlužníkova majetku; není-li to dobře možné, má právo na náhradu vůči tomu, kdo měl z tohoto úkonu prospěch (odstavec 4).
Podle ustanovení §116 obč. zák. osobou blízkou je příbuzný v řadě přímé, sourozenec a manžel, partner; jiné osoby v poměru rodinném nebo obdobném se pokládají za osoby sobě navzájem blízké, jestliže by újmu, kterou utrpěla jedna z nich, druhá důvodně pociťovala jako újmu vlastní.
Odvolací soud založil svůj závěr o aplikaci §42a odst. 2 obč. zák. na úsudku, že žalovaná je osobou blízkou dlužnici, jelikož v době uzavření kupní smlouvy byli jednateli obou právnických osob totožné fyzické osoby, které jednajíc ve shodě jménem obou právnických osob kupní smlouvu uzavřeli.
K posouzení, kdy je právnická osoba osobou blízkou (také) jiné právnické osobě, se judikatura Nejvyššího soudu postupně ustálila v závěru, že samotná skutečnost, že obě právnické osoby mají společnou osobu blízkou - v poměrech posuzované věci shodné jednatele - z nich ještě nečiní osoby navzájem blízké, neboť pro založení poměru osob blízkých je nezbytný bezprostřední vztah dotčených osob (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1212/2012, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 5. 2014, sp. zn. 29 Cdo 80/2013, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 7. 2014, sp. zn. 29 Cdo 3301/2012, uveřejněný v časopise Soudní judikatura číslo 1, ročník 2015, pod číslem 7).
Jakkoliv šlo o výklad pojmu osoba blízká podaný k ustanovení §196a zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník (dále jen „obch. zák.“), potažmo §242 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), je tento výklad relevantní i pro poměry posuzované věci, tedy výklad ustanovení §42a odst. 2 obč. zák.
Nejvyšší soud totiž opakovaně zdůraznil, že nevidí důvod, aby výklad totožného pojmu osoby blízké (k nezbytnosti vykládat pojem osoby blízké způsobem vymezeným legální definicí tohoto pojmu, v tomto případě tedy způsobem vymezeným ustanovením §116 obč. zák. viz např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2016, sen. zn. 29 NSČR 55/2014, uveřejněného pod číslem 106/2017 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) podaný k ustanovení §42a obč. zák. (závěry zformulované a odůvodněné v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 1. 8. 2002, sp. zn. 21 Cdo 2192/2001, uveřejněném pod číslem 53/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, ve kterém se Nejvyšší soud vyjádřil k tomu, kdy se právnická osoba ve smyslu ustanovení §42a odst. 2 obč. zák., považuje za osobu blízkou dlužníku, který je fyzickou osobou), respektive k ustanovení §196a obch. zák., byl odchylný při výkladu ustanovení §242 insolvenčního zákona (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 4. 2015, sp. zn. 29 ICdo 80/2014), což musí platit mutatis mutandis i obráceně.
Vzhledem k výše uvedené judikatuře, jejíž závěr, že pouze skutečnost, že obě právnické osoby mají společnou osobu blízkou, z nich ještě nečiní osoby navzájem si blízké, který se prosadí i v právních poměrech odporovatelnosti (§42a obč. zák.), nemůže dovoláním zpochybněné právní posouzení odvolacího soudu, že žalovanou a dlužnici je třeba považovat za osoby vzájemně si blízké, obstát. Pokud Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 30. 4. 2020, sen. zn. 29 ICdo 43/2018, uveřejněném pod číslem 100/2020 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vyložil, že učinil-li dlužník coby obchodní korporace ovládaná jediným společníkem zvýhodňující právní jednání ve prospěch jiné obchodní korporace ovládané stejným jediným společníkem, jenž byl současně jediným jednatelem obou obchodních korporací, pak šlo ve smyslu ustanovení §22 odst. 2 o. z. a §241 odst. 2 insolvenčního zákona o právní jednání ve prospěch osoby dlužníku blízké, nelze tento závěr přenést do poměrů posuzované věci. Dopad normativního textu ustanovení §22 odst. 2 o. z. je oproti ustanovení §116 obč. zák. výrazně širší.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu není z hlediska uplatněného dovolacího důvodu správný. Protože nejsou podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání, pro zamítnutí dovolání a ani pro změnu rozsudku odvolacího soudu, Nejvyšší soud tento rozsudek zrušil (§243e odst. 1 o. s. ř.) a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§243e odst. 2 věta první o. s. ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§226 odst. 1 a §243g odst. 1 část první věty za středníkem a věta druhá o. s. ř.).
Nejvyšší soud považuje za vhodné dále upozornit odvolací soud, v obecné rovině k odpůrčímu nároku, na to, že ustáleně judikuje, že vědomost právnické osoby (obchodní společnosti) o určité (právně významné) skutečnosti je zásadně spojována s vědomostí statutárního orgánu takové právnické osoby (obchodní společnosti) o takové skutečnosti (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2009, sp. zn. 29 Cdo 3526/2007, uveřejněný pod číslem 82/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 11. 2017, sp. zn. 29 Cdo 4554/2015, uveřejněný pod číslem 9/2019 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Jednateli dlužnice a žalované, kteří uzavřeli odporovanou kupní smlouvu, byly totožné fyzické osoby – M. L. a M. S. – jednající ve shodě.
V případě, pokud obě strany uzavřely smlouvu ve společném úmyslu zkrátit možnost uspokojení pohledávek věřitelů jedné z nich, má to za následek absolutní neplatnost právního úkonu podle ustanovení §39 obč. zák. (srov. též právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 1. 7. 2008 sp. zn. 29 Odo 1027/2006, který byl uveřejněn pod č. 40 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2009), přičemž úspěšně lze odporovat pouze platnému právnímu úkonu (srov. například právní názor vyslovený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2001 sp. zn. 21 Cdo 1811/2000, který byl uveřejněn pod č. 134 v časopisu Soudní judikatura, roč. 2001, nebo v rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 3. 3. 2015 sp. zn. 21 Cdo 980/2014). Předně se odvolací soud měl zabývat tím, zda M. L. a M. S. věděli, že v důsledku uzavření kupní smlouvy dojde k zmenšení majetku dlužnice, pročež věřitelé nedosáhnou uspokojení svých pohledávek z jejího majetku, ačkoliv nebýt tohoto úkonu by se z jejího majetku alespoň zčásti uspokojili, a zda chtěli zkrátit věřitele dlužnice nebo pro případ, že je skutečně zkrátí, s tím byli srozuměni (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 1. 2002, sp. zn. 21 Cdo 549/2001, který byl uveřejněn pod č. 64/2002 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2012, sp. zn. 21 Cdo 720/2011).
Vzhledem k prevalenci ekonomie řízení (pro proběhnuvší insolvenční řízení obchodní společnosti B. P. K.) Nejvyšší soud upozorňuje také na to, že pro poměry právní úpravy účinné do 31. 12. 2013 se k účinkům ustanovení §239 odst. 1 věty druhé a §243 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), na řízení o odpůrčí žalobě [§42a zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák“)], kterou se žalující věřitel ještě před podáním insolvenčního návrhu domáhá určení, že dlužníkův právní úkon není vůči němu právně účinný, vyjádřil v usnesení ze dne 7. 10. 2014, sp. zn. 21 Cdo 2299/2013, uveřejněném pod č. 34/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek; z obsahu spisu totiž vyplývá, že dlužník. V něm vysvětlil, že v řízení o odpůrčí žalobě podané podle ustanovení §42a obč. zák. nelze v době od zahájení insolvenčního řízení až do jeho skončení pokračovat. Dnem zahájení insolvenčního řízení nastává v řízení o odpůrčí žalobě podané podle ustanovení §42a obč. zák. ze zákona obdobný stav, jako při přerušení řízení, který na jedné straně sice brání tomu, aby bylo v řízení pokračováno (a soudem v řízení prováděny další úkony), avšak na druhé straně má za následek, že nadále běží procesní lhůty, že účastníci smí v řízení činit procesněprávní úkony a že proto také mohou nabýt právní moci rozhodnutí, která byla v řízení o takovéto odpůrčí žalobě podané podle ustanovení §42a obč. zák. vydána před zahájením insolvenčního řízení. V případě, že o odpůrčí žalobě podané podle ustanovení §42a obč. zák. bylo rozhodnuto ještě v době před zahájením insolvenčního řízení a že toto rozhodnutí nabylo právní moci před právní mocí usnesení insolvenčního soudu o úpadku, má věřitel právo požadovat uspokojení své (zkrácené) vymahatelné (vykonatelné) pohledávky z (výtěžku zpeněžení) majetku, který byl odporovatelným právním úkonem převeden na jiného, cestou výkonu rozhodnutí (exekuce) vedeného proti nabyvateli tohoto majetku, popřípadě uspokojení své vymahatelné (vykonatelné) pohledávky z náhrady, kterou je povinen zaplatit ten, kdo měl z odporovatelného právního úkonu prospěch, aniž by plnění (takto získané na uspokojení své pohledávky) musel předat (odevzdat) do majetkové podstaty; jinak (ve všech ostatních případech) nemohou být odpůrčí žaloba podaná podle ustanovení §42a obč. zák. a ani rozhodnutí soudu, kterým by bylo žalobě vyhověno, způsobilým právním prostředkem (mimo rámec insolvenčního řízení) k uspokojení vymahatelné (vykonatelné) pohledávky věřitele.
To, co ušlo z dlužníkova majetku v důsledku odporovatelných (právně neúčinných) právních úkonů dlužníka, smí být (v podobě výtěžku jeho zpeněžení) zdrojem uspokojení vymahatelné (vykonatelné) pohledávky věřitele v době po zahájení insolvenčního řízení, jen jestliže rozhodnutí soudu, kterým bylo odpůrčí žalobě podané podle ustanovení §42a obč. zák vyhověno, nabylo právní moci buď ještě v době před zahájením insolvenčního řízení, nebo sice až po zahájení insolvenčního řízení, avšak dříve, než nabylo právní moci usnesení o úpadku. V ostatních případech plnění z odporovatelných (právně neúčinných) dlužníkových právních úkonů může být použito k uspokojení věřitelů jen tehdy, jde-li o věřitele, kteří přihlásili své pohledávky (nebo o věřitele, kteří se v rámci insolvenčního řízení uspokojují, aniž by se museli přihlásit), a jestliže na základě odpůrčí žaloby podané insolvenčním správcem podle ustanovení §239 odst. 1 insolvenčního zákona náleží ve smyslu ustanovení §239 odst. 4 insolvenčního zákona do majetkové podstaty.
Tamtéž dodal, že opačný závěr nelze úspěšně dovozovat ani z toho, že insolvenční správce může podat odpůrčí žalobu podle ustanovení §239 odst. 1 insolvenčního zákona jen ve lhůtě 1 roku ode dne, kdy nastaly účinky usnesení o úpadku, a že marným uplynutím této lhůty odpůrčí nárok zaniká. Prekluze odpůrčího nároku podle ustanovení §239 odst. 3 věty druhé insolvenčního zákona totiž slouží k ochraně osob, které mají povinnost vydat dlužníkovo plnění do majetkové podstaty (tj. osob, v jejichž prospěch byl právní úkon učiněn nebo kterým vznikl z odporovatelných právních úkonů dlužníka prospěch), a nemůže být využívána ve prospěch uspokojování pohledávek věřitelů, kteří své pohledávky do insolvenčního řízení nepřihlásili (a tím „rezignovali“ na zásadně poměrné uspokojení věřitelů v rámci insolvenčního řízení). Účel úpadkového práva upraveného insolvenčním zákonem spočívá (rovněž) v tom, aby osoby, v jejichž prospěch byl odporovatelný právní úkon učiněn nebo kterým vznikl z odporovatelných právních úkonů dlužníka prospěch, nebyly v době po uplynutí lhůty stanovené insolvenčnímu správci k uplatnění odpůrčího nároku dále vystaveny požadavkům věřitelů, kteří se záměrem dosáhnout lepší uspokojení svých pohledávek než „poměrné“ se nepřihlásí do insolvenčního řízení a kteří chtějí využít (případnou) prekluzi odpůrčího nároku insolvenčního správce jen ve svůj prospěch.
Uzavřel, že věřitel nemá (pozbyl) pro dobu po zahájení insolvenčního řízení aktivní věcnou legitimaci k podání odpůrčí žaloby podle ustanovení §42a obč. zák. [k vysloveným závěrům se Nejvyšší soud přihlásil v judikatuře, která následovala, např. v usnesení ze dne 30. 10. 2014, sp. zn. 21 Cdo 702/2014, rozsudku ze dne 30. 9. 2015, sen. zn. 29 ICdo 17/2013, rozsudku ze dne 24. 3. 2016, sp. zn. 21 Cdo 5734/2015, rozsudku ze dne 15. 4. 2016, sp. zn. 21 Cdo 5656/2015, nebo rozsudku ze dne 16. 1. 2018, sp. zn. 21 Cdo 5033/2016; vzhledem k jednoznačné dikci ustanovení §239 odst. 1 věta druhá insolvenčního zákona Nejvyšší soud odmítl takto ustavený judikaturní rámec přehodnotit a vyřešenou právní otázku posoudit jinak (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 2020, sen. zn. 29 ICdo 131/2018].
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 22. 12. 2021
JUDr. Lubomír Ptáček, Ph.D.
předseda senátu