ECLI:CZ:NS:2021:24.CDO.2856.2021.1
sp. zn. 24 Cdo 2856/2021-351
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Davida Vláčila a soudců JUDr. Pavla Vrchy, MBA. a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D. v právní věci žalobkyně B. J. , narozené XY, bytem v XY, zastoupené Mgr. Eliškou Hlavsovou, advokátkou se sídlem v Praze 7, U Průhonu 151/32, proti žalované P. B. , narozené XY, bytem v XY, zastoupené Mgr. Barborou Kölblovou, advokátkou se sídlem v Říčanech, Tyrše a Fügnera 685/4, o určení neplatnosti darovací smlouvy, vedené u Okresního soudu Praha-východ pod sp. zn. 8 C 504/2014, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 5. 5. 2021, č. j. 25 Co 66/2021-303, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 3 400 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. Barbory Kölblové, advokátky.
Odůvodnění:
Okresní soud Praha-východ (dále jen „soud prvního stupně“) svým rozsudkem ze dne 9. 9. 2020, č. j. 8 C 504/2014-276, zamítl žalobu o určení neplatnosti blíže označené „darovací smlouvy na dar movitých a nemovitých věcí spolu se zřízením věcného břemene“, uzavřené dne 15. 6. 2012 mezi původně prvním žalovaným P. J., který v průběhu řízení zemřel a druhou žalovanou (výrok I). Žalobkyni uložil zaplatit žalované na náhradu nákladů řízení 32 186 Kč (výrok II). Soud prvního stupně dospěl k závěru, že na žalobkyní požadovaném určení neplatnosti smlouvy není dán naléhavý právní zájem, když jde toliko o řešení předběžné otázky v poměru k určení existujícího právního vztahu a žalobě nemohlo být podle soudu prvního stupně vyhověno ani z dalšího důvodu, a sice že se daného řízení neúčastnili „všichni účastníci smlouvy“.
K odvolání žalobkyně v záhlaví označeným rozhodnutím Krajský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, změnil jej ve výši přiznaných nákladů řízení a způsoby jejich úhrady (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a žalobkyni zavázal zaplatit žalované na náhradu nákladů odvolacího řízení 6 800 Kč (výrok II rozsudku odvolacího soudu). Ve vztahu k rozhodnutí o věci samé odvolací soud zcela přitakal skutkovým a zejména na ně navazujícím právním závěrům soudu prvního stupně.
Rozsudek odvolacího soudu napadla v celém jeho rozsahu žalobkyně včasným dovoláním, které však Nejvyšší soud postupem podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II odst. 2 a čl. XII zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl.
Nejvyšší soud předesílá, že podané dovolání je na samé hraně jeho tzv. projednatelnosti, neboť z ustálené judikatury dovolacího soudu plyne, že k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř., aniž by bylo z dovolání zřejmé, od jaké (konkrétní) ustálené rozhodovací praxe se v rozhodnutí odvolací soud odchýlil, která konkrétní otázka hmotného či procesního práva má být dovolacím soudem vyřešena nebo je rozhodována rozdílně, případně od kterého (svého dříve přijatého) řešení se dovolací soud má odchýlit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2013, sp. zn. 25 Cdo 1559/2013, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13). Žalobkyně prostřednictvím tvrzení, že odvolací soud „neposoudil správně celou záležitost nejen po stránce skutkové, ale také, a to zejména, po stránce právní“ neuvádí explicitně některý ze způsobu přípustnosti dovolání vymezených v §237 o. s. ř., podané dovolání je ve svém převažujícím rozsahu pouhým pokračováním prosté (a potud nepřípustné) polemiky se soudy obou stupňů a nevystihuje formální odlišnost dovolání, jakožto mimořádného opravného prostředku. Z obsahu dovolání je však zřejmé, že se žalobkyně domáhá přezkumu správnosti posouzení otázky splnění naléhavého právního zájmu na požadovaném určení s tím, že odvolací soud měl danou otázku posoudit v rozporu s jí konkrétně označenými rozhodnutími Nejvyššího soudu.
Nejvyšší soud se jako soud dovolací proto nejprve zabýval přípustností dovolání a dospěl k závěru, že dovolání žalobkyně není přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř., neboť je napadené rozhodnutí odvolacího soudu zcela v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a není důvod, aby rozhodné právní otázky byly posouzeny jinak.
Námitkou, že soudy obou stupňů „neposoudily správně celou záležitost nejen po stránce skutkové“, žalobkyně v dovolání zřetelně zpochybňuje skutkový stav, z něhož vycházel odvolací soud. Mimořádný opravný prostředek v podobě dovolání je však zákonem předjímán toliko pro přezkum otázek právních a Nejvyšší soud je zpravidla vázán skutkovými zjištěními odvolacího soudu. Žalobkyně tak jejich zpochybňováním uplatňuje nepřípustný odvolací důvod. Ani pouhý odlišný názor žalobkyně na to, jaké skutečnosti lze mít na základě provedených důkazů za prokázané, popřípadě zda provedené důkazy stačí k prokázání relevantních skutečností, není s ohledem na zásadu volného hodnocení důkazů (§132 o. s. ř.) způsobilý zpochybnit zjištěný skutkový stav ani právní posouzení odvolacího soudu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2012, sp. zn. 25 Cdo 617/2012). Dovolání lze ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. podat jen z důvodů nesprávného právního posouzení věci.
V posuzované věci napadené rozhodnutí odvolacího soudu spočívá mimo jiné na řešení právní otázky (ne)existence naléhavého právního zájmu. Dosavadní dlouhodobě ustálená rozhodovací praxe Nejvyššího soudu v otázce (ne)existence naléhavého právního zájmu na určení podle §80 [dříve písm. c)] o. s. ř. (v souvislosti s otázkou řešenou v předmětném řízení) vychází z pravidla, že určovací žalobou se vytváří pevný právní základ pro právní vztahy účastníků a předejde se tak dalším sporům o plnění nebo jestliže žalobou na plnění nelze řešit celý obsah a dosah sporného právního vztahu nebo práva. Žaloba o určení ve smyslu §80 o. s. ř. není zpravidla opodstatněna tehdy, má-li požadované určení jen povahu předběžné otázky ve vztahu k posouzení, zda tu je či není právní vztah nebo právo, a to zejména tehdy, jestliže taková předběžná otázka neřeší nebo nemůže (objektivně vzato) řešit celý obsah nebo dosah sporného právního vztahu nebo práva. Zejména platí, že jestliže právní otázka platnosti či neplatnosti smlouvy má povahu předběžné otázky ve vztahu k existenci práva nebo právního vztahu (například vlastnictví, popř. práva odpovídajícího věcnému břemenu), není zpravidla dán naléhavý právní zájem na určení této předběžné otázky, lze-li žalovat přímo o určení existence práva nebo právního vztahu (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2005, sp. zn. 29 Odo 539/2003, ze dne 31. 5. 2011, sp. zn. 30 Cdo 3378/2009, ze dne 19. 4. 2017, sp. zn. 30 Cdo 1417/2017).
Rozhodnutí odvolacího soudu vydané v poměrech projednávané věci se nikterak neocitá v rozporu se žalobkyní akcentovaným rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 28. 3. 2007, sp. zn. 21 Cdo 2561/2006, který byl vydán ve specifických skutkových poměrech sporu vyvolaného dědickým řízením, přitom ani jeho závěry se nerozcházejí s výše nastíněným požadavkem vedoucím k eliminování sporů, jež by nesoužily potřebám praktického života. Odvolací soud (a spolu s ním i soud prvního stupně) přitom výstižně vycházely z toho, že ani vyhověním žalobě o neplatnost darovací smlouvy spojené se zřízením věcného břemene by žalobkyně nedosáhla zjednání nápravy; vydaný rozsudek by totiž v žádném případě nebyl listinou způsobilou vést ke vkladu věcného práva do katastru nemovitostí či jiným způsobem najisto určit její právní postavení týkající se předmětu tvrzeně neplatné smlouvy. Odkazovala-li potom žalobkyně na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 8. 2003, sp. zn. 29 Odo 224/2001, pak v něm přijaté právní posouzení, v rozsahu existence naléhavého právního zájmu na požadovaném určení neplatnosti (tehdy) nájemní smlouvy, zcela konvenuje úvahám, na nichž své rozhodnutí vybudoval v nyní projednávané věci odvolací soud. Dovolání žalobkyně současně neobsahuje argumentační potenciál, jež by Nejvyšší soud vedl k přesvědčivému závěru o potřebě přehodnocení své dosavadní ustálené rozhodovací praxe.
Ve vztahu k otázce tzv. pasivní věcné legitimace P. J. neobsahuje podané dovolání zákonem předpokládané vymezení důvodu přípustnosti dovolání ve smyslu §237 a §241a odst. 2 o. s. ř. a pro tuto vadu se nemůže Nejvyšší soud předestřenou otázkou zabývat. To platí i o povšechné námitce, že vydané rozhodnutí je v rozporu s právem (žalobkyně) na spravedlivý proces. Výše nastíněné požadavky na obligatorní náležitosti dovolání (konkretizace dovolacího důvodu a vymezení důvodu přípustnosti dovolání) platí i tehdy, pokud napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, které se vztahuje k ochraně základních práv a svobod, neboť i v tomto případě není přehnaným formalismem požadavek na to, aby dovolatel vymezil přípustnosti dovolání uvedením toho, od které ustálené judikatury Nejvyššího nebo případně i Ústavního soudu se odvolací soud měl podle názoru dovolatele odchýlit (srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, zejména body 39, 43–44, 46 odůvodnění), což žalobkyně v projednávaném dovolání neučinila.
Je-li soudům nižších stupňů vytýkáno, že se dostatečně nevypořádaly s odborným stanoviskem znalkyně G., pak ani případná vada řízení nemůže založit přípustnost dovolání, neboť k takto namítaným vadám řízení dovolací soud přihlíží podle §242 odst. 3 o. s. ř. jen tehdy, je-li dovolání již jinak (ve smyslu §237 o. s. ř.) přípustné, což ovšem není případ nyní projednávané věci.
Závěrem Nejvyšší soud, ve vztahu k důkazům, které žalobkyně označuje v podaném dovolání, podotýká, že v řízení před Nejvyšším soudem se neprovádí dokazování, pro dovolací soud je totiž významný stav, který tu byl v době rozhodování odvolacího soudu (§241a odst. 6, §243a odst. 1 a §243f odst. 1 o. s. ř.).
Dovolání napadající rozsudek odvolacího soudu v rozsahu, v němž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení, není podle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. objektivně přípustné.
Nejvyšší soud z výše popsaných důvodů dovolání žalobkyně podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 3. 11. 2021
JUDr. David Vláčil
předseda senátu