ECLI:CZ:NS:2021:24.CDO.290.2021.1
sp. zn. 24 Cdo 290/2021-286
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Vrchy, MBA, a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a JUDr. Mgr. Marka Del Favera, Ph.D., v právní věci žalobkyně obce H. Ž. , se sídlem XY, identifikační číslo osoby XY, zastoupené JUDr. Karlou Návedlovou, advokátkou se sídlem v Bílovci, Wolkerova 1140/2, proti žalovaným 1) T. K. , narozenému dne XY, bytem XY, a 2) L. K. , narozené dne XY, bytem XY, oběma zastoupeným Mgr. Tomášem Krásným, advokátem se sídlem v Ostravě-Moravské Ostravě, Milíčova 1386/8, o určení vlastnického práva k pozemku, vedené u Okresního soudu v Novém Jičíně pod sp. zn. 17 C 222/2016, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 22. října 2020, č. j. 11 Co 6/2019-272, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaní jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 4.114,- Kč, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám JUDr. Karly Návedlové, advokátky se sídlem v Bílovci, Wolkerova 1140/2.
Odůvodnění:
Okresní soud v Novém Jičíně (dále již „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 27. září 2018, č. j. 17 C 222/2016-209, zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala určení, že je vlastnicí pozemku p. č. XY v katastrálním území XY (dále již „předmětný pozemek“), a rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Soud prvního stupně uzavřel, že darovací smlouva ze dne 18. května 2006, na základě které žalobkyně darovala žalované 2) předmětný pozemek, není absolutně neplatným právním úkonem z důvodu, že záměr žalující obce darování nemovitého majetku byl zveřejněn toliko k pozemku p. č. XY v k. ú. XY, nikoliv ve vztahu k předmětnému pozemku, neboť „úmyslem zákonodárce v cit. ust. §39 odst. 1 z. č. 128/2000 Sb. jistě nebylo, aby každé formální pochybení orgánů obce při zveřejňování záměru způsobovalo neplatnost právních úkonů a vnášelo tak právní nejistotu do mnoha smluvních vztahů, do nichž občané vstupují s důvěrou v akty veřejnoprávní korporace, která je nadána v rámci veřejnoprávního předpisu, kterým je i zákon o obcích, výkonem samosprávy.“
Dále soud prvního stupně (v odůvodnění písemného vyhotovení svého rozsudku) vyložil, že i kdyby dospěl k závěru o absolutní neplatnosti darovací smlouvy (pro nesplnění zákonem stanovených náležitostí týkajících se záměru obce darovat předmětný pozemek), bylo by nutno při posuzování dobré víry žalované 2) zohlednit judikaturu Ústavního soudu České republiky (dále již „Ústavní soud“) ohledně problematiky „nemo plus iuris“. Uvedl, že: „má proto za to, že i 2. žalovaná nabyla pozemek p. č. XY v k. ú. XY v dobré víře, že žalobkyně je oprávněna jí pozemek darovat, žalobkyně byla v době převodu jeho vlastnicí zapsanou v katastru nemovitostí, a proto má soud za to, že 2. žalovaná je dobrověrnou nabyvatelkou a vlastnicí.“
S přihlédnutím ke zjištění, že žalovaná 2) uzavřela dne 29. června 2015 s žalovaným 1) smlouvu o rozšíření zákonného režimu jejich společného jmění, podle které předmětný pozemek zahrnuli do jejich společného jmění, když žalovaní uzavřeli manželství dne 19. července 2014, soud prvního stupně uzavřel, že: „I kdyby snad 2. žalovaná nebyla vlastnicí předmětného pozemku z důvodu tvrzené neplatnosti darovací smlouvy z 18. 5. 2006...pak vzhledem ke všem uvedeným okolnostem 1. žalovaný jednal v dobré víře v zápis vlastnických vztahů v katastru nemovitostí a jeho vlastnickému právu v režimu společného jmění s 2. žalovanou je nutno tak poskytnout ochranu před tvrzeným vlastnickým právem žalobkyně. Ve vztahu k 1. žalovanému lze tedy uzavřít, že dne 29. 6. 2015 uzavřel s 2. žalovanou platnou smlouvu o rozšíření společného jmění, na základě které se stal rovněž i dobrověrným nabyvatelem pozemku parc. č. XY v obci a k. ú. XY...“
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Ostravě (dále již „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 30. srpna 2019, č. j. 11 Co 6/2019-248, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že určil, že žalobkyně je vlastnicí předmětného pozemku, a dále rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů.
Odvolací soud oproti soudu prvního stupně dospěl k závěru, že darovací smlouva ze dne 18. května 2006 (ohledně žalobkyní darování předmětného pozemku žalované 2/) je absolutně neplatným právním úkonem podle §39 obč. zák. a §39 odst. 1 zákona č. 128/2000 Sb., o obcích (obecní zřízení), neboť rozhodnutí zastupitelstva obce převést pozemky určené k výstavbě mj. rodinných domů bezúplatně na další osoby nepředcházelo zveřejnění určitě zformulovaného záměru specifikujícího (v souladu s katastrálním zákonem) pozemek, se kterým obec hodlá uvedeným způsobem následně nakládat.
Dále odvolací soud vyložil, že judikatura Ústavního soudu týkající se „nemo plus iuris“ není ve vztahu k žalovaným použitelná, neboť řešila problémové otázky nabytí od nevlastníka v době do 31. prosince 2013. Žalovaná 2) vlastnické právo k předmětnému pozemku nenabyla ani vydržením, neboť vydržecí doba podle §134 obč. zák. v daném případě neuplynula. Žalovaný 1) nebyl v dobré víře již ke dni uzavření smlouvy o rozšíření společného jmění manželů formou uvedeného notářského zápisu. V tomto směru odvolací soud uzavřel, že: „z mediální prezentace případu je evidentní, že žalobkyně vlastnické právo k převedeným pozemkům již před uvedeným datem veřejně zpochybňovala. 1. žalovanému musela být stejná skutečnost známa rovněž z trestní věci vedené dříve proti jeho otci, a není podstatné, že všichni obžalovaní v ní byli dne 16. 1. 2015 obžaloby zproštěni...Medializace případu musela vyvolat u 1. žalovaného pochyby, že ‚vše je v pořádku‘; musel si být naopak vědom toho, že vlastnické právo 2. žalované k pozemku založené smluvně dne 18. 5. 2006 je zpochybňováno, což mělo za následek vyloučení jeho dobré víry od počátku.“
Odvolací soud z hlediska merita věci uzavřel, že v důsledku absolutní neplatnosti darovací smlouvy ze dne 18. května 2006 žalobkyně zůstala výlučnou vlastnicí předmětného pozemku; z tohoto důvodu jí byla proto poskytnuta soudní ochrana vydáním požadovaného určovacího rozsudku.
K dovolání žalovaných Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 24. března 2020, sp. zn. 24 Cdo 3970/2019, zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Důvodem vydání tohoto kasačního rozhodnutí byla okolnost, že odvolací soud při právním posouzení věci v uvedeném rozsudku pominul zohlednit, že mezi žalovanými byla dne 29. června 2015 uzavřena smlouva o rozšíření jejich společného jmění týkající se nyní žalobou dotčeného pozemku p. č. XY v k. ú. XY. Nejvyšší soud vytkl odvolacímu soudu, že pokud dovolatelé již v odvolacím řízení mj. poukazovali na princip materiální publicity v katastru nemovitostí a otázku nabytí vlastnického práva od neoprávněného (jakkoliv ochrana dobré víry v §984 odst. 1 o. z. je spojována s úplatným převodem), bylo povinností odvolacího soudu na tuto argumentaci reagovat a pro případ, že by nebyla shledána relevantní, takový právní závěr v odůvodnění písemného vyhotovení rozsudku odpovídajícím způsobem vyložit.
V dalším odvolacím řízení odvolací soud rozsudkem ze dne 22. října 2020, č. j.11 Co 6/2019-272, shora označený rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že určil, že žalobkyně je vlastnicí pozemku p. č. XY v k. ú. „XY“ (zjevně míněno „XY“) XY, a dále rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy všech stupňů.
Odvolací soud dospěl k následujícím závěrům, které nyní dovolací soud ve stručnosti z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu v posloupnosti rekapituluje:
1. Darovací smlouva ze dne 18. května 2006 (uzavřená mezi žalobkyní a žalovanou 2/ ohledně darování předmětného pozemku žalované 2/) je absolutně neplatným právním úkonem, neboť rozhodnutí zastupitelstva žalobkyně převést předmětné pozemky určené k výstavbě rodinných domů mj. bezúplatně na další osoby nepředcházelo zveřejnění určitě zformulovaného záměru žalobkyně (coby obce) specifikujícího předmětný pozemek, se kterým obec hodlá uvedeným způsobem následně nakládat.
2. Judikatura Ústavního soudu týkající se problematiky „nemo plus iuris“ na daný případ nedopadá.
3. S přihlédnutím ke skutkovým zjištěním v této věci žalovaná 2) nenabyla vlastnické právo k předmětnému pozemku ani vydržením ve smyslu právní úpravy podle zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, v rozhodném znění.
4. Jelikož mezi žalovanými uzavřená smlouva o rozšíření jejich společného jmění ze dne 29. června 2015 je bezúplatná, nelze na daný případ aplikovat §984 odst. 1 o. z. a tudíž vyvratitelná domněnka dobré víry žalovaného 1) se zde neuplatní. Navíc tímto právním jednáním nedošlo ke změně vlastníka pozemku, nýbrž došlo pouze ke změně vlastnické struktury (poznámka dovolacího soudu: z pohledu odvolacího soudu zjevně míněno ve vztahu ke katastru nemovitostí, nikoliv ve vztahu k právní realitě, která založila onu odlišnost od stavu předmětného zápisu vlastnického práva ve vztahu k žalované 2/, respektive následně i ve vztahu k žalovanému 1/).
5. Jestliže (s ohledem na ad 1) žalovaná 2) vlastnické právo k předmětnému pozemku nenabyla, je vyloučeno, aby tento pozemek připadl do společného jmění žalovaných. Bez existence dobré víry žalované 2) je případná dobrá víra žalovaného 1), že pozemek nabyl od skutečného vlastníka, bezpředmětná. „Jestliže byla 2. žalovaná v průběhu vydržecí lhůty zpravena o skutečnostech vyvracejících existenci jejího vlastnického práva k pozemku, je navíc zřejmé, že informace se dostaly také jejímu manželu – 1. žalovanému. Dokládají to ostatně skutková zjištění o zdrojích těchto informací, které musel obdržet rovněž 1. žalovaný.“
6. Z vyložených důvodů vyplývá, že vlastnicí předmětného pozemku je žalobkyně.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní (dále též „dovolatelé“) prostřednictvím svého advokáta včasné dovolání, které není – jak bude dále vyloženo – ve smyslu §237 o. s. ř. přípustné.
Pokud jde o právní důvod, ten dovolatelé vymezili s tím, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, neboť odvolací soud „nesprávně právně posoudil, komu svědčí vlastnické právo k předmětnému pozemku, když uzavřel, že z důvodu absolutní neplatnosti darovací smlouvy ze dne 18. 5. 2006 jsme ani jeden z nás nikdy nemohli platně nabýt vlastnické k pozemku. My jsme však opačného názoru, což níže odůvodňujeme.“
Pokud jde o předpoklady přípustnosti dovolání, dovolatelé v tomto směru tyto předpoklady standardním způsobem nevymezili, neboť jej zasadili v rámci celého textu dovolání, dílem jej promísili s dovolacím důvodem, případně tu kterou variantu předpokladu přípustnosti jejich dovolání pouze naznačili v rámci prosté (jinak nepřípustné – k tomu srov. poznámky níže) skutkové či právní polemiky, která je via facti stěžejním momentem jejich dovolání.
Jelikož dovolacímu soudu nepřísluší za dovolatele dotvářet jeho dovolací argumentaci, spojovat či slučovat jeho v dovolání uplatněné segmenty argumentace tak, aby tyto v konečné (přeformulované) podobě představovaly seznatelné vymezení té které varianty předpokladu přípustnosti dovolání, nezbylo za dané situace dovolacímu soudu, než na v posloupnosti dovolateli uplatněné argumenty jednotlivě reagovat. Dříve, než tak dovolací soud učiní, považuje za vhodné připomenout, jak by zákonu odpovídající vymezení předpokladů přípustnosti mělo z podaného dovolání vyplývat.
Podle §241a o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (odst. 1). V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4 o. s. ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až §238a o. s. ř.) a čeho se dovolatel domáhá, tj. dovolací návrh (odst. 2). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení (odst. 3). V dovolání nelze poukazovat na podání, která dovolatel učinil za řízení před soudem prvního stupně nebo v odvolacím řízení (odst. 4). V dovolání nelze uplatnit nové skutečnosti nebo důkazy (odst. 6).
V dovolání musí dovolatel vymezit předpoklady přípustnosti dovolání ve smyslu §237 o. s. ř., tj. uvést v něm okolnosti, z nichž by bylo možné usuzovat, že by v souzené věci šlo (mělo jít) o případ (některý ze čtyř v úvahu přicházejících), v němž napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva: 1) při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (v takovém případě je zapotřebí alespoň stručně uvést, od kterého rozhodnutí, respektive od kterých rozhodnutí se konkrétně měl odvolací soud odchýlit) nebo 2) která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena (zde je třeba vymezit, která právní otázka, na níž závisí rozhodnutí odvolacího soudu, v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena) nebo 3) která je dovolacím soudem rozhodována rozdílně (zde je třeba vymezit rozhodnutí dovolacího soudu, která takový rozpor v judikatuře dovolacího soudu mají podle názoru dovolatele zakládat a je tak třeba tyto rozpory odstranit) anebo 4) má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (zde je zapotřebí vymezit příslušnou právní otázku, její dosavadní řešení v rozhodovací praxi dovolacího soudu a alespoň stručně uvést, pro jaké důvody by měla taková právní otázka být dovolacím soudem posouzena jinak).
Jak již bylo shora uvedeno, v této věci dovolatelé ke standardnímu vymezení předpokladů přípustnosti jejich dovolání nepřistoupili, což do jisté míry přivodilo poněkud obšírnější odůvodnění tohoto odmítacího usnesení.
V čl. II. dovolání dovolatelé k přípustnosti dovolání pouze uvádějí, že: „napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky práva hmotného, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, a dále závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu“ , aniž by ta která právní otázka byla dovolateli vymezena a byla k ní uplatněna příslušná varianta předpokladu přípustnosti jejich dovolání.
V čl. VI., v prvním až třetím odstavci dovolání, včetně citace §3 odst. 3, §6 odst. 2, §10 odst. 2 a §980 odst. 2 o. z., je obsažena prostá skutková a právní polemika dovolatelů. Skutková polemika je pro posuzování přípustnosti dovolání z povahy věci vyloučena, neboť v dovolacím řízení nelze revidovat skutková zjištění, z nichž při rozhodování vycházel odvolací soud; o jiný aspekt se jedná v případě právně relevantního využití ústavněprávní argumentace (k tomu viz poznámky níže), kterou ovšem dovolatelé neuplatnili. Prostá právní polemika pak sama o sobě nenaplňuje právně relevantní vymezení odpovídající varianty předpokladu přípustnosti dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. a tudíž na jejím podkladě se přípustností dovolání nelze zabývat.
Rovněž v čl. VI., v odstavci osmém dovolání dovolatelé předkládají prostou (navíc nepřípustnou; viz poznámka shora) skutkovou a právní polemiku, pokud vytýkají odvolacímu soudu, že v daném případě (ohledně náležitostí publikace záměru žalující obcí) „postupoval přepjatě formalisticky“ s tím, že pokud namísto toho „zvolil více přirozenoprávní pohled a držel se spíše teleologického výkladu, nemohl by dle našeho mínění nikdy uzavřít, že záměr nebyl řádně vyvěšen.“ Dovolatelé jsou „přesvědčeni, že v daném případě byl smysl a účel zveřejnění záměru tak, jak jej vymezil Nejvyšší soud ČR ve svém rozsudku sp. zn. 28 Cdo 3757/2007 ze dne 16. 7. 2008, případně rozsudku sp. zn. 30 Cdo 3741/2015, dodržen.“
Posledně uvedená věta nepředstavuje řádné vymezení předpokladu přípustnosti dovolání, přičemž v ní obsažená argumentace dovolatelů zcela pomíjí, že odvolací soud správně a důsledně v poměrech této věci poměřoval publikaci předmětného záměru obce ve vztahu k tomu, že blíže neurčené části z označeného pozemku měly být předmětem darování. Právě pro tyto skutkové poměry se ovšem jako stěžejní nabízí rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. září 2010, sp. zn. 30 Cdo 1250/2009, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 45/2011 (všechna zde označená rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou veřejnosti přístupná na https://nsoud.cz , zatímco rozhodnutí Ústavního soudu na https://nalus.usoud.cz ), s právní větou, že zamýšlí-li obec prodat část svého pozemku, je nezbytné, aby ve zveřejněném záměru byl uvedený pozemek, respektive jeho (k prodeji nabízená) část náležitým způsobem identifikována. Zveřejnění záměru obce o „prodeji části pozemku p. č. XY v k. ú. X.Y“ dostatečnou identifikací části pozemku není. V odůvodnění tohoto rozsudku pak dovolací soud též naznačil varianty, jak lze případně část pozemku – bez využití geometrického plánu – vymezit, aby záměr splňoval uvedené standardy.
Dovolateli označená rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věcech sp. zn. 28 Cdo 3757/2007, či sp. zn. 30 Cdo 3741/2015, poukazují mj. na smysl institutu publikace záměru obce, přičemž shora zmíněné rozhodnutí - R 45/2011 tuto judikaturu rozvíjí ve světle publikace záměru týkajícího se dispozice pouze s částí uvedeného pozemku, kterýžto závěr lze přiměřeně použít i pro poměry této věci. Dospěl-li proto odvolací soud v posuzované věci k závěru, že darovací smlouva ze dne 18. května 2006 (uzavřená mezi žalobkyní a žalovanou 2/ ohledně darování předmětného pozemku žalované 2/) je absolutně neplatným právním úkonem, neboť rozhodnutí zastupitelstva žalobkyně převést předmětné pozemky určené k výstavbě rodinných domů mj. bezúplatně na další osoby nepředcházelo zveřejnění určitě zformulovaného záměru žalobkyně (coby obce) specifikujícího předmětný pozemek, se kterým obec hodlá uvedeným způsobem následně nakládat, pak tento jeho závěr (zde v řešení otázky určitosti publikovaného záměru obce) je plně v souladu ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu.
V posledním odstavci v čl. VI. dovolání dovolatelé odkazují na dosah rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. srpna 2011, sp. zn. 30 Cdo 4831/2010, i na jejich právní věc s tím, že pokud zákonné omezení směřuje pouze vůči jedné straně smlouvy, je třeba smlouvu považovat za neplatnou skutečně pouze výjimečně, a to tehdy, kdy by to bylo neslučitelné právě se smyslem a účelem daného omezení. Argumentují mj. tím, že: „nelze totiž odhlédnout od toho, že dárcem byla žalobkyně, tedy obec, což je představitel samosprávy. Každý občan tak má elementární důvěru v to, že o čem obec občana ubezpečí a písemně deklaruje, se zakládá na pravdě. Krajský soud si možná úplně neuvědomil to, že v daném případě se nejedná o situaci, kdy obec sice prohlásí, že záměr byl vyvěšen a že zastupitelstvo zcizení schválilo, avšak ve skutečnosti to nebyla pravda, nýbrž se jedná o situaci, kdy to, co obec prohlásila, byla ve skutečnosti pravda, avšak záměr tedy nebyl zcela precizní.“ Podle dovolatelů „bude tedy na Nejvyšším soudu, aby dal odpověď na otázku, jak dalece a hluboce musí nabyvatel činit prověření toho, co obec před zcizením konala…V každém případě již nyní lze uzavřít, že Krajský soud se odchýlil od ustálené judikatury Nejvyššího soudu ČR, když závěry uvedené v rozsudku sp. zn. 30 Cdo 4831/2010 nevzal vůbec v potaz.“
Z posledně uvedeného mj. vyplývá, že dovolatelé neformulují právní otázku s tvrzením, že na jejím vyřešení závisí napadené rozhodnutí, nýbrž v kontextu jejich (shora připomenuté) prosté polemiky odkazující na dosah rozhodnutí dovolacího soudu ve věci sp. zn. 30 Cdo 4831/2010 do poměrů jejich případu, očekávají, že se dovolací soud k této jejich polemice či k validitě jejich prezentovaného názoru vysloví. Z této části dovolání nelze vyvodit odpovídající vymezení příslušné varianty předpokladu přípustnosti dovolání, neboť na vyřešení otázky (ještě jednou z dotčené části dovolání připomenuto) „jak dalece a hluboce musí nabyvatel činit prověření toho, co obec před zcizením konala“ , rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí.
Kromě toho dovolatelé zcela přehlédli, že dovolací soud ve svém (shora označeném) kasačním rozsudku (v závěru jeho odůvodnění, v rámci obiter dictum) mj. sice odkázal na své rozhodnutí ve věci sp. zn. 30 Cdo 3741/2015, nicméně právě v poměrech nakládání s obecním nemovitým majetkem jeho dosah vyloučil, jak je zřejmé z posledního odstavce odůvodnění kasačního rozhodnutí. Dovolací soud zde připomenul notorietu, že každá potencionální, tím spíše smluvní strana, má objektivně zachovanou možnost ještě před uzavřením příslušného právního úkonu (v nynějších poměrech již právního jednání) s obcí zjistit (ověřit si), zda právní úkon, jenž za obec činí její starosta (místostarosta), skutečně odpovídá (je v souladu) s vůlí obce tak, jak je zachycena (obsažena) v přijatém usnesení jeho zastupitelstva. Pokud takové elementární prověření druhá smluvní strana neučiní, nemůže se pochopitelně později dovolávat, že smlouvu o převodu nemovitosti uzavírala s obcí v dobré víře, že zákonem stanovené podmínky pro předmětný majetkoprávní úkon (jednání) ze strany obce byly v daném případě splněny (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. ledna 2016, sp. zn. 30 Cdo 3785/2015). Především pak dovolací soud v inkriminované části odůvodnění svého kasačního rozsudku zdůraznil, že uvedené závěry se přiměřeně vztahují i k otázce záměru obce ve vazbě na rozhodnutí obce o majetkoprávní dispozici formálně navenek projevené v příslušném právním úkonu, respektive nyní v právním jednání učiněném starostou obce.
Z posledně vyloženého lze tedy uzavřít, že na podkladě takto uplatněné dovolací argumentace se dovolatelům přípustnost jejich dovolání nepodařilo založit, neboť rozhodnutí odvolacího soudu důsledně z tohoto judikatorně ustáleného právního názoru vychází.
V čl. VII. dovolání dovolatelé namítají, že odvolací soud pochybil, nedospěl-li k závěru, že žalovaný 1) byl při uzavírání předmětné smlouvy o rozšíření společného jmění manželů s žalovanou 2) v dobré víře. Podle dovolatelů zde byly naplněny podmínky pro aplikaci §984 odst. 1 o. z., „nepochybně se jedná o právní otázku, kterou se Nejvyšší soud doposud nezabýval. My máme za to, že se ochrany dobré víry může domáhat manžel v situaci, kdy získal vlastnické právo na základě rozšíření SJM.“
Dovolatelé ovšem v tomto směru přípustnost svého dovolání odvozují od závěru, že mezi nimi uzavřená předmětná smlouva o rozšíření společného jmění manželů představuje úplatné jednání, čímž vlastně polemizují s odvolacím soudem ohledně obsahu této smlouvy, a tedy ohledně skutkového zjištění, z nějž odvolací soud při rozhodování vycházel a které – jak již bylo vyloženo shora – nepodléhá dovolacímu přezkumu.
Nejvyšší soud již v rozsudku ze dne 21. října 1999, sp. zn. 2 Cdon 1548/97, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 73/2000, uzavřel, že zjišťuje-li soud obsah smlouvy, jde o skutkové zjištění, zatímco dovozuje-li z právního úkonu konkrétní práva a povinnosti účastníků právního vztahu, jde již o aplikaci práva na zjištěný skutkový stav, a tedy o právní posouzení. Obdobně dovolací soud v dalším svém rozsudku ze dne 31. října 2001, sp. zn. 20 Cdo 2900/99, publikovaném v časopise Soudní judikatura pod. č. 46/2002, vyložil, že činí-li soud z obsahu smlouvy (případně z dalších pramenů) zjištění o tom, co bylo jejími účastníky ujednáno, dospívá ke skutkovému zjištění; vyvozuje-li poté, jaká práva a povinnosti odtud pro účastníky vyplývají, formuluje závěry právní, respektive jde o právní posouzení věci (srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. listopadu 2009, sp. zn. 22 Cdo 4974/2007). Uvedené právní závěry byly posléze Ústavním soudem považovány za ústavně konformní (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 24. listopadu 2015, sp. zn. II. ÚS 818/15).
Znamená to tedy, že jestliže dovolatelé vycházejí z jiného skutkového závěru (že jimi uzavřená smlouva je úplatná), než ze kterého při meritorním rozhodování vycházel odvolací soud (že obsah smlouvy úplatnost nezakládal), pak právní argumentace, kterou v oponentuře s právně kvalifikačním závěrem odvolacího soudu předkládají v podaném dovolání (že jsou splněny podmínky pro aplikaci §984 odst. 1 o. z., neboť se v daném případě jednalo o úplatné právní jednání), představuje pouhou právní polemiku s odvolacím soudem, která přípustnost jejich dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. nezakládá. Jinými slovy vyjádřeno: skutkový stav, z nějž při rozhodování vycházel odvolací soud, umožňoval odvolacímu soudu přistoupit k danému právně kvalifikačnímu závěru (že podmínky pro aplikaci §984 odst. 1 o. z. jsou vyloučeny mj. i z důvodu absence úplatného právního jednání), jak je vyložen v odůvodnění (písemného vyhotovení) jeho rozsudku, přičemž dovolateli vedená právní polemika s odvolacím soudem vychází (zde ve vztahu ke zjištění obsahu předmětné smlouvy o rozšíření společného jmění dovolatelů) z jiných skutkových zjištění, k nimž při posuzování přípustnosti dovolání nelze (vzhledem k vázanosti dovolacího soudu skutkovým stavem zjištěným odvolacím soudem) přihlížet.
Kromě toho odvolací soud v odůvodnění svého rozsudku (bod č. 31) také uvedl, že podle skutkových zjištění informace, jež vyvracející existenci vlastnického práva žalované 1) k předmětnému pozemku, obdržel rovněž žalovaný 2). Jde o skutkové zjištění, které v dovolacím řízení rovněž nelze revidovat (např. na základě zopakování dokazování) a dovolací soud je povinen k němu při posuzování přípustnosti dovolání rovněž přihlížet.
Přistoupil-li odvolací soud k uvedenému zjištění ve vztahu k žalovanému 1), zreferovanému v rámci bodu č. 31 odůvodnění, mohl a s ohledem na exponovanost dané věci měl být konkrétnější. Dovolací soud – jak již shora bylo zmíněno – nemůže jakkoli revidovat skutková zjištění, nicméně z obsahu procesního spisu nelze nezaregistrovat, že (časové souvislosti v citacích jsou nyní dovolacím soudem tučně zvýrazněny):
- dovolatelé ve svém písemném vyjádření k žalobě ze dne 12. ledna 2017 (č. l. 32-34 procesního spisu; dále již vždy přísl. „č. l.“) mj. uvádějí, že: „ v průběhu roku 2015 se žalobce obrátil na nás, ale i na ostatní vlastníky pozemků ‚XY‘ s tím, že má za to, že všechny smlouvy (kupní i darovací) jsou neplatné a že bude nutné tuto situaci řešit.“ ;
- v podnětu orgánům činným v trestním řízení ze dne 28. února 2017 (na č. l. 75-81), jehož spoluautorem je P. K., otec žalovaného 1), se mj. uvádí, že: „ Od jara 2015 poté, kdy byli všichni zastupitelé zproštěni viny, mj. i P. K., otec T. K., obec odmítala vydat kladná stanoviska právě T. K. a jeho manželce L. K. nutná k tomu, aby mohli zahájit stavbu rodinného domu.“
Nad rozsah výše uvedeného lze k dané problematice poznamenat, že smlouva o rozšíření společného jmění manželů z povahy věci nepředstavuje úplatné právní jednání, byť její obsah lze promítnout v situaci, kdy mezi manželi dochází k vypořádání jejich společného jmění, a to v rámci úvahy o odklonu od principu rovnosti podílů (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. listopadu 2012, sp. zn. 22 Cdo 2480/2010, jehož závěry lze přiměřeně uplatnit i podle zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, v rozhodném znění).
Již v poměrech právní úpravy podle zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, se judikatura Nejvyššího soudu ustálila v názoru, že smlouva o rozšíření (stejně jako o zúžení) společného jmění manželů není smlouvou, kterou by docházelo k úplatnému či bezúplatnému převodu nebo přechodu vlastnického práva k majetku, pouze se měnil (zde tedy nahlíženo optikou předchozí civilní úpravy) počet (spolu)vlastníků nemovitosti (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu SSR ze dne 10. července 1970, sp. zn. 6 Cz 41/70, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 34/1971, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. února 2005, sp. zn. 28 Cdo 986/2004). V usnesení ze dne 23. listopadu 2015, sp. zn. 21 Cdo 4333/2014, Nejvyšší soud vyložil, že smlouvou o rozšíření společného jmění se výlučné (dosavadní nebo budoucí) vlastnické právo jednoho z manželů k majetku, jenž je začleňován do společného jmění, mění na bezpodílové spoluvlastnické právo obou manželů.
V poměrech nynější platné právní úpravy (podle zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů) pak platí, že společné jmění manželů patří mezi instituty manželského majetkového práva, do nějž spadá jak majetek (aktiva), tak společné dluhy (pasiva). Vzhledem k zahrnutí pasiv tedy nejde o pouhé spoluvlastnictví, leč v rozsahu, ve kterém jsou vymezena práva a povinnosti manželů ke společnému majetku, se nepochybně jedná o úpravu spoluvlastnického vztahu manželů; tím je dána i věcněprávní povaha společného jmění manželů, která je vedle spoluvlastnictví obecného (podílového) a spoluvlastnictví spojeného s vlastnictvím bytů další formou spoluvlastnictví (Spáčil, J. a kol. Věcná práva, katastr nemovitostí a správa cizího majetku. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2018, s. 131).
Institut rozšíření zákonného režimu představuje smluvní modifikaci zákonného režimu (§709 o. z.). Smlouva o rozšíření společného jmění manželů není nutně ani typem synallagmatického právního jednání, takže její platnosti není na újmu, pokud je toto jmění rozšiřováno pouze na úkor jednoho z manželů s tím, že výlučný majetek druhého manžela zůstává smluvním ujednáním nedotčeno [k tomu srov. Králíčková, Z., Hrušáková, M., Westphalová, L. a kol.: Občanský zákoník II. Rodinné právo (§655-975). Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, s. 203 a násl.].
Z vyloženého náhledu na institut společného jmění manželů a jeho rozšíření lze vyvodit, že již pro absenci úplatnosti smlouvy o rozšíření společného jmění manželů je aplikace §984 odst. 1 věty první o. z. stanovící, že není-li stav zapsaný ve veřejném seznamu v souladu se skutečným právním stavem, svědčí zapsaný stav ve prospěch osoby, která nabyla věcné právo za úplatu v dobré víře od osoby k tomu oprávněné podle zapsaného stavu, při rozšíření společného jmění manželů zásadně vyloučena.
Namítají-li dovolatelé v posledním odstavci v čl. VII. dovolání, že odvolací soud v odůvodnění svého rozsudku blíže neodůvodnil, proč je smlouva o rozšíření jejich společného jmění bezúplatná, v důsledku čehož je dovoláním napadený rozsudek nepřezkoumatelný, uplatňují tím jinou vadu řízení, k níž by dovolací soud mohl přihlédnout v případě přípustnosti dovolání (§242 odst. 3 o. s. ř.), o kterýžto případ se zde nejedná.
Nicméně odvolací soud vycházel v tomto směru z dílčího zjištění, které soud prvního stupně čerpal z provedeného důkazu právě cit. smlouvou sepsanou formou notářského zápisu, z jejíhož obsahu úplatnost daného právního jednání nevyplývá. Z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu je zřejmé, jaká skutková zjištění představovala materiální základ pro přijatý právně kvalifikační závěr odvolacího soudu, takže v tomto ohledu je odůvodnění rozsudku odvolacího soudu co do skutkového základu a jeho právního posouzení věci seznatelné a naplňující limity ve smyslu §157 odst. 2 o. s. ř.
Argumentace dovolatelů v čl. VIII. dovolání, jež obsahuje tvrzené porušení principu spravedlnosti, představuje opět prostou právní polemiku dovolatelů, zde bez právně relevantního ústavněprávního vymezení, které by dovolacímu soudu zakládalo povinnost zabývat se z tohoto pohledu přípustností dovolání.
Podle judikatury Ústavního soudu dovolacím důvodem podle §241a odst. 1 o. s. ř. může být i námitka vycházející z tvrzení porušení ústavně zaručených základních práv a svobod (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 26. května 2015, sp. zn. IV. ÚS 985/15, nebo ze dne 15. července 2015, sp. zn. I. ÚS 1600/15), přičemž i předpoklady přípustnosti lze z ústavně právního pohledu přiměřeně vztáhnout na nerespektování (nálezové) judikatury Ústavního soudu.
V nálezu ze dne 21. prosince 2016, sp. zn. I. ÚS 3507/16, Ústavní soud vyložil, že namítá-li dovolatel, že rozhodnutí odvolacího soudu je v rozporu s judikaturou Ústavního soudu, a tedy v rozporu s jeho ústavně garantovanými základními právy, a je-li dovolatelem citovaná judikatura přiléhavá a dostatečně konkrétní, jedná se o dovolání přípustné, přestože dovolatel v podání explicitně necituje judikaturu dovolacího soudu. Nelze totiž přijmout závěr, že existuje „dvojí právo“, tedy právo zákonné a právo ústavní, přičemž dovolání se vztahuje pouze na porušení zákona, nikoliv však ústavních práv.
K věcnému posouzení takto zformulovaného dovolání (s odkazem na ústavněprávní argumentaci) je ovšem zapotřebí právně relevantním způsobem vymezit předmětnou variantu předpokladu přípustnosti dovolání, což z povahy věci odráží nezbytnost formulovat dovolání v tom směru, že při řešení konkrétní právní otázky, na jejímž vyřešení závisí napadené rozhodnutí odvolacího soudu, nebyla podle přesvědčení dovolatele (v tom kterém rozsahu) respektována předmětná (nálezová) judikatura Ústavního soudu, případně že od této (nálezové) judikatury se odvolací soud při řešení konkrétní právní otázky odchýlil. Nestačí tedy pouze v dovolání učinit formulační zmínku např. o tom, že tím kterým procesním postupem odvolacího soudu bylo porušeno právo dovolatele na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, nýbrž je zapotřebí k takovému tvrzení též (za účelem právně relevantního vymezení uplatněného předpokladu přípustnosti dovolání z ústavněprávní oblasti) označit předmětnou (nálezovou) judikaturu, kterou dovolatel podkládá tuto svou dovolací argumentaci (např. tím, že při řešení zformulované právní otázky týkající se procesního práva je rozhodnutí odvolacího soudu v rozporu s označenou nálezovou judikaturou).
Z pohledu takto vyložené ústavněprávní argumentace ovšem dovolatelé nepostupovali, neboť v čl. VIII. dovolání pouze (bez dalšího propojení s nálezovou judikaturou) poukazují na údajné porušení principu spravedlnosti, ochranu slabší strany v demokratickém právním státě, ochrany dobré víry či na údajný střet dvou ústavních práv, a to ochrany dobrověrného nabyvatele majetku a vlastnického práva původního vlastníka.
Nejvyšší soud k této části dovolání uzavírá, že prostřednictvím uvedené argumentace se dovolatelům přípustnost jejich dovolání nepodařilo založit.
V čl. IX. dovolání, bez odpovídajícího propojení s příslušnou dovolací argumentací (viz shora již popsané nezbytné vymezení jedné ze čtyř variant předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu §237 o. s. ř., případně vymezení ústavněprávní argumentace ve smyslu nálezové judikatury Ústavního soudu), dovolatelé uvádějí, že: „dovolací soud by měl vyřešit tyto právní otázky:
1. Je skutečně darovací smlouva absolutně neplatná?
2. Chrání dobrá víra i nabyvatele vlastnického práva na základě dohody o rozšíření společného jmění manželů?
3. Je možné nabytí majetku na základě dohody o rozšíření zákonného rozsahu SJM považovat za úplatné nabytí vlastnického práva?
4. Je možné nároku žalobce přiznat soudní ochranu?“
Bylo již vpředu zdůrazněno, že dovolací soud nemůže za dovolatele doplňovat dovolací argumentaci (dovolací důvod a vymezení příslušné varianty předpokladu přípustnosti dovolání), přičemž není ani povolán k běžnému soudnímu přezkumu při jakékoli pochybnosti dovolatele o věcné správnosti dovoláním napadeného rozsudku odvolacího soudu.
Dovolateli zformulované otázky neodpovídají dikci §237 o. s. ř., nejsou zasazeny do vymezení předpokladů přípustnosti dovolání, a proto dovolací soud se jimi nemůže ani zabývat z pohledu posuzování přípustnosti dovolání ve smyslu §237 o. s. ř.
Pokud dovolatelé v čl. X. dovolání opětovně přistupují na prostou ústavněprávní argumentaci, tj. bez odpovídajícího propojení s nálezovou judikaturou (viz poznámky shora), nelze ani z tohoto pohledu se zabývat přípustností jejich dovolání.
Nejvyšší soud závěrem zdůrazňuje, že rozsudek odvolacího soudu je jak stran skutkového základu, tak i z hlediska vyloženého právně kvalifikačního závěru řádně odůvodněn, nevyvěrají z něj žádné extrémní skutkové závěry (např. extrémní rozpor skutkových zjištění s obsahem spisu, výrazné skutkové defekty založené např. rozpory mezi dílčími skutkovými zjištěními atd.) či aplikační svévole (absence aplikační úvahy, pominutí příslušného pravidla chování, aplikační exces založený neurčitou, nesrozumitelnou či svévolnou aplikační úvahou atd.). Odvolací soud plně respektoval závazný právní názor plynoucí pro něj z předchozího kasačního rozhodnutí Nejvyššího soudu, jeho odůvodnění rozsudku je přehledné, přesvědčivé i spravedlivé, neboť je jím reflektováno zvláštní postavení působení obce coby veřejnoprávní korporace při majetkoprávním jednání.
Dovolatelé ve své dovolací argumentaci zcela přehlížejí, že požadavky plynoucí pro bezchybné publikování záměru obce představují významný informačně signalizační moment, který nejen občanům dané obce, ale kterékoli fyzické či právnické osobě zprostředkovává informaci o tom, že obec hodlá přistoupit k předmětnému majetkoprávnímu jednání. Smysl řádného (co do obsahu i formy) zveřejnění záměru obce o převodu obecního nemovitého majetku spočívá v tom, aby všichni potencionální zájemci o koupi tohoto majetku měli rovnou příležitost svůj zájem efektivně uplatnit (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. února 2012, sp. zn. 30 Cdo 2146/2010).
I když obec přistoupí k publikaci záměru darovat např. předmětnou část pozemku, není tím zbavena povinnosti takto zamýšlený záměr odpovídajícím způsobem co do určitosti a srozumitelnosti řádně formulovat, tak, aby byl objektivně interpretovatelný a mohlo být na něj kterýmkoliv potencionálním zájemcem reagováno, a to dokonce i v případě, jednalo-li by se o tzv. adresný záměr (o zamýšleném právním jednání obce vůči určité fyzické či právnické osobě), neboť obec v případě kumulace nabídek je musí pečlivě vyhodnotit, přičemž nelze ani vyloučit situaci, že svůj původní záměr např. darovat pozemek (z blíže uvedeného důvodu) může následně změnit tím, že přistoupí k publikaci jiného, modifikovaného záměru, v němž např. zohlední aktuální situaci z pohledu zájmu obce či jejich občanů atd., anebo také nikoliv (např. záměr obce darovat pozemek konkrétní fyzické či právnické osobě za podmínky výstavby zdravotnického zařízení nemusí být obcí změněn ani poté, co je obci po publikaci takového záměru jiným zájemcem nabídnuta lukrativní kupní cena za prodej daného pozemku, pakliže prioritou obce je pro své občany zajistit v obci odpovídající lékařské zázemí právě prostřednictvím např. vybudování zdravotnického zařízení na darovaném pozemku subjektem, který se smluvně zaváže k výstavbě takového objektu atd.; v tomto směru meze variability pro jednání obce nejsou nijak ohraničeny, pakliže nebudou kolidovat především se zákonem o obecním zřízení, jeho smyslem a účelem; k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. ledna 2016, sp. zn. 30 Cdo 3741/2015). Esencí takové možné variability nabídek potencionálních zájemců ovšem je, že obec právně relevantním způsobem zveřejní svůj záměr o zamýšleném (v tomto sledovaném případě) věcněprávním jednání. Absentuje-li totiž řádné zveřejnění záměru, dost dobře se případní potencionální zájemci nemohou ani kvalifikovaně rozhodnout, zda na takovou publikaci záměru budou (a pokud ano, pak jakým způsobem) vlastně reagovat. Z toho plyne, že je nezbytné po obcích vyžadovat řádné publikování záměrů a v případě, že tomu tak v tom kterém případě není, a přesto obec následně přistoupí k předmětnému věcněprávnímu jednání, je třeba v případě posuzování platnosti takového právního jednání zohlednit shora již judikaturou vyložené závěry.
Ze všech vyložených důvodů proto Nejvyšší soud dovolání žalovaných podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
S ohledem na odmítnutí dovolání žalovaných dovolací soud již nerozhodoval o jejich návrhu na odklad vykonatelnosti napadeného rozsudku odvolacího soudu, neboť uvedený návrh byl tímto rozhodnutím konzumován.
Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§243f odst. 3 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinní dobrovolně, co jim ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně dne 16. 4. 2021
JUDr. Pavel Vrcha, MBA
předseda senátu