ECLI:CZ:NS:2021:24.CDO.3002.2021.1
sp. zn. 24 Cdo 3002/2021-277
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Vrchy, MBA, a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a JUDr. Davida Vláčila, v právní věci žalobkyň a) K. H. , narozené dne XY, bytem v XY, a b) K. H. , narozené dne XY, bytem tamtéž, obou zastoupených JUDr. Petrem Prokopiusem, advokátem se sídlem v Opavě, Lidická 792/17, proti žalované V. O. , narozené dne XY, bytem v XY, zastoupené JUDr. Františkem Sochorem, advokátem se sídlem v Třebíči, Karlovo nám. 26/20, o určení vlastnického práva k nemovitosti, vedené u Okresního soudu v Třebíčí pod sp. zn. 5 C 73/2018, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 11. května 2021, č. j. 37 Co 67/2020-253, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Třebíči (dále již „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 5. prosince 2019, č. j. 5 C 73/2018-203, určil, že označená zůstavitelka byla k označenému dni svého úmrtí vlastnicí uvedeného spoluvlastnického podílu ke specifikovaným nemovitým věcem, a dále rozhodl o náhradě nákladů řízení.
K odvolání žalované Krajský soud v Brně (dále již „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 11. května 2021, č. j. 37 Co 67/2020-253, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a dále rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná (dále též „dovolatelka“) prostřednictvím svého advokáta včasné dovolání, v němž ovšem zákonu odpovídajícím způsobem nevymezila předpoklady přípustnosti dovolání ve smyslu §241a odst. 2 o. s. ř. ve vazbě k §237 o. s. ř.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (odst. 1). V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4 o. s. ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až §238a o. s. ř.) a čeho se dovolatel domáhá, tj. dovolací návrh (odst. 2). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení (odst. 3). V dovolání nelze poukazovat na podání, která dovolatel učinil za řízení před soudem prvního stupně nebo v odvolacím řízení (odst. 4). V dovolání nelze uplatnit nové skutečnosti nebo důkazy (odst. 6).
V dovolání musí dovolatel vymezit předpoklady přípustnosti dovolání ve smyslu §237 o. s. ř., tj. uvést v něm okolnosti, z nichž by bylo možné usuzovat, že by v souzené věci šlo (mělo jít) o případ (některý ze čtyř v úvahu přicházejících), v němž napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva: 1) při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (v takovém případě je zapotřebí alespoň stručně uvést, od kterého rozhodnutí, respektive od kterých rozhodnutí se konkrétně měl odvolací soud odchýlit) nebo 2) která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena (zde je třeba vymezit, která právní otázka, na níž závisí rozhodnutí odvolacího soudu, v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena) nebo 3) která je dovolacím soudem rozhodována rozdílně (zde je třeba vymezit rozhodnutí dovolacího soudu, která takový rozpor v judikatuře dovolacího soudu mají podle názoru dovolatele zakládat a je tak třeba tyto rozpory odstranit) anebo 4) má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (zde je zapotřebí vymezit příslušnou právní otázku, její dosavadní řešení v rozhodovací praxi dovolacího soudu a alespoň stručně uvést, pro jaké důvody by měla taková právní otázka být dovolacím soudem posouzena jinak).
Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně zdůrazňuje, že požadavek, aby dovolatel v dovolání konkrétně popsal, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř., je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné (srov. shodně například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. srpna 2013, sp. zn. 29 Cdo 1983/2013; všechna zde označená rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou veřejnosti přístupná na internetových stránkách Nejvyššího soudu https://nsoud.cz , zatímco rozhodnutí Ústavního soudu jsou veřejnosti přístupná na internetových stránkách https://nalus.usoud.cz ), přičemž musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde.
V posuzovaném případě dovolatelka přípustnost svého dovolání vymezuje s tím, že: „odvolací soud se dostatečně nezabýval posloupností, jak došlo k převodu výše uvedených nemovitostí notářským zápisem o darování výše uvedených nemovitostí. Dále nepřihlédl k návrhu provedení revizního znaleckého posudku.“
K tomu pak dovolatelka předkládá argumentaci, která ovšem představuje pouhou skutkovou polemiku, jež je nepřípustná již z toho důvodu, že v dovolacím řízení nelze jakýmkoliv způsobem přezkoumávat či revidovat skutková zjištění, z nichž při rozhodování vycházel odvolací soud, neboť v dovolacím řízení při splnění zákonem stanovených podmínek se řeší toliko právní otázky procesního nebo hmotného práva, přičemž podle §241a odst. 1 věty první o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Brojí-li dovolatelka proti rozsahu dokazování v prvoinstančním či odvolacím řízení, nebo namítá-li, že v dané věci soud prvního stupně (odvolací soud) při rozhodování nevycházel „ze všech podkladů, které se nachází ve spise tohoto soudního sporu“ , anebo vytýká-li, že: „revizní posudek měl být zadán tak, jak má na mysli přezkoumání znaleckého posudku ve smyslu §127 odst. 2 o. s. ř., pokud znaleckým posudkem nebyly objasněny všechny skutečnosti potřebné k rozhodnutí ve věci, k nimž je třeba odborných znalostí tak, aby bylo možno spravedlivé rozhodnout“ , uplatňuje tím jiné vady řízení, k nimž by bylo možné přihlédnout pouze v případě přípustnosti dovolání (srov.§242 odst. 3 o. s. ř.), což se netýká této věci.
Ani z formulace v dovolání, že: „Nejvyšší soud vydal ve svých rozhodnutích, např. 25 Cdo 583/2001 nebo 22 Cdo 170/2011 atd. stanoviska k přezkoumání závěru znaleckého posudku“ , nelze vyvodit řádné vymezení (té které shora již připomenuté) varianty předpokladu přípustnosti dovolání ve smyslu §241a odst. 2 o. s. ř. ve vztahu k §237 o. s. ř.
Povinností dovolacího soudu není dotvářet za dovolatele dovolací důvod či předpoklady přípustnosti dovolání. V této souvislosti lze připomenout např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. května 2015, sp. zn. 30 Cdo 1833/2015, v němž dovolací soud vyložil, že úkolem Nejvyššího soudu není z moci úřední přezkoumávat správnost (věcného) rozhodnutí odvolacího soudu při sebemenší pochybnosti dovolatele o správnosti takového závěru, nýbrž je vždy povinností dovolatele, aby způsobem předvídaným v §241a o. s. ř. ve vazbě na §237 o. s. ř. vymezil předpoklady přípustnosti dovolání z hlediska konkrétně odvolacím soudem vyřešené právní otázky ať již z oblasti hmotného či procesního práva (k tomu srov. např. usnesení Ústavního soudu ze 26. června 2014, sp. zn. III. ÚS 1675/14). Ústavní soud pak např. v usnesení ze dne 28. dubna 2015, sp. zn. I. ÚS 1092/15, naznal, že pokud Nejvyšší soud požaduje po dovolateli dodržení zákonem stanovených formálních náležitosti dovolání, nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup.
Plénum Ústavního soudu ve svém stanovisku ze dne 28. listopadu 2017, sp. zn.
Pl. ÚS-st. 45/16, mj. vyložilo, že neobsahuje-li dovolání vymezení předpokladů přípustnosti (§241a odst. 2 o. s. ř.), není odmítnutí takového dovolání pro vady porušením čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Vzhledem k výše uvedenému Nejvyšší soud uzavřel, že podané dovolání trpí vadami, pro které nelze v dovolacím řízení pokračovat a jež nebyly dovolatelkou odstraněny v zákonné lhůtě; dovolání bylo proto odmítnuto (§241b odst. 3, §243b a §243c odst. 1 o. s. ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení netřeba odůvodňovat (§243f odst. 3 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. 11. 2021
JUDr. Pavel Vrcha, MBA
podepsáno JUDr. Lubomírem Ptáčkem Ph. D.
za nepřítomného předsedu senátu