ECLI:CZ:NS:2021:24.CDO.3833.2020.1
sp. zn. 24 Cdo 3833/2020-1086
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Vrchy, MBA, a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a JUDr. Mgr. Marka Del Favera, Ph.D., ve věci posuzovaného D. M. , narozeného dne XY, omezeného ve svéprávnosti, bytem v XY, zastoupeného procesním opatrovníkem M. S., advokátem se sídlem v XY, za účasti stálé opatrovnice Š. M., narozené dne XY, bytem shodně s posuzovaným, zastoupené JUDr. Věrou Valnou, advokátkou se sídlem v Jindřichově Hradci, Pražská 521/II, a navrhovatele L. M., narozeného dne XY, bytem v XY, zastoupeného JUDr. Filipem Sojákem, advokátem se sídlem v Praze 4, Stýblova 961/18, s pobočkou advokátní kanceláře v Jindřichově Hradci, Růžová ul. 41/II, o svéprávnost a opatrovnictví, vedené u Okresního soudu v Jindřichově Hradci pod sp. zn. 9 P 118/2010, o dovolání stálé opatrovnice a navrhovatele proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 16. července 2020, č. j. 19 Co 652/2020-941, takto:
I. Dovolání se odmítají .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Jindřichově Hradci (dále již „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 14. února 2020, č. j. 9 P 118/2010-820, rozhodl o prodloužení doby omezení svéprávnosti posuzovaného způsobem uvedeným ve výroku 1., výrokem 2. stálou opatrovnicí posuzovaného jmenoval Š. M. s tím, že je oprávněna zastupovat opatrovance v rozsahu omezení jeho svéprávnosti, výrokem 3. zamítl návrh L. M. na odvolání Š. M. z funkce stálé opatrovnice posuzovaného a na jmenování L. M. stálým opatrovníkem posuzovaného, výrokem 4. zamítl návrh stálé opatrovnice, aby nebyl upraven styk posuzovaného s navrhovatelem s tím, že rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 21. června 2018, č. j. 19 Co 420/2018-521, v jeho bodě II. zůstává nedotčen, a výrokem 5. rozhodl o náhradě nákladů řízení.
K odvolání stálé opatrovnice posuzovaného a navrhovatele Krajský soud v Českých Budějovicích (dále již „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 16. července 2020, č. j. 19 Co 652/2020-941, rozsudek soudu prvního stupně v jeho (odvoláním dotčených) výrocích 2. až 5. potvrdil, výrokem II. uložil stálé opatrovnici povinnost připravit opatrovance ke styku s jeho otcem L. M. způsobem stanoveným v tomto výroku, a výrokem III. rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podali dovolání, a to stálá opatrovnice (do výroku II. rozsudku odvolacího soudu) a dále navrhovatel (do všech výroků odvolacího soudu).
Dovolání stálé opatrovnice (dále též „dovolatelka“) není ve smyslu §237 o. s. ř. přípustné.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (odst. 1). V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4 o. s. ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až §238a o. s. ř.) a čeho se dovolatel domáhá, tj. dovolací návrh (odst. 2). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení (odst. 3). V dovolání nelze poukazovat na podání, která dovolatel učinil za řízení před soudem prvního stupně nebo v odvolacím řízení (odst. 4). V dovolání nelze uplatnit nové skutečnosti nebo důkazy (odst. 6).
V dovolání musí dovolatel vymezit předpoklady přípustnosti dovolání ve smyslu §237 o. s. ř., tj. uvést v něm okolnosti, z nichž by bylo možné usuzovat, že by v souzené věci šlo (mělo jít) o případ (některý ze čtyř v úvahu přicházejících), v němž napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva: 1) při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (v takovém případě je zapotřebí alespoň stručně uvést, od kterého rozhodnutí, respektive od kterých rozhodnutí se konkrétně měl odvolací soud odchýlit) nebo 2) která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena (zde je třeba vymezit, která právní otázka, na níž závisí rozhodnutí odvolacího soudu, v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena) nebo 3) která je dovolacím soudem rozhodována rozdílně (zde je třeba vymezit rozhodnutí dovolacího soudu, která takový rozpor v judikatuře dovolacího soudu mají podle názoru dovolatele zakládat a je tak třeba tyto rozpory odstranit) anebo 4) má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (zde je zapotřebí vymezit příslušnou právní otázku, její dosavadní řešení v rozhodovací praxi dovolacího soudu a alespoň stručně uvést, pro jaké důvody by měla taková právní otázka být dovolacím soudem posouzena jinak).
Podle §242 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Dovolatelka v dovolání vytýká odvolacímu soudu, že se nevypořádal s vadami řízení, které dovolatelka v dovolání blíže specifikuje, a dále polemizuje s rozhodnutím odvolacího soudu, aniž by zákonem stanoveným (shora vyloženým) způsobem vymezila příslušnou variantu předpokladu přípustnosti dovolání podle §241a odst. 2 ve vztahu k §237 o. s. ř. Uplatňování (jiných) vad řízení formou prosté (skutkové a právní) polemiky pak s přihlédnutím k §242 odst. 3 o. s. ř. přípustnost dovolání nezakládá (založit nemůže).
Nejvyšší soud nepřehlédl, že kromě shora popsané (nepřípustné) skutkové a prosté právní polemiky, nezakládající přípustnost dovolání, dovolatelka ve svém dovolání (bod č. 22) namítá, že: „Pod zdáním, že ukládá povinnost opatrovnici podle §463 o. z., zasáhlo rozhodnutí o styku s otcem do chráněných osobnostních práv opatrovance, ust. §2 zákona č. 89/2012 Sb. a Listina základních práv a svobod, nebyly správně aplikovány, podle čl. 4 – Povinnosti mohou být ukládány toliko na základě zákona a v jeho mezích a jen při zachování základních práv a svobod.“
K problematice užití ústavněprávní argumentace v dovolání Nejvyšší soud uvádí následující.
Podle judikatury Ústavního soudu dovolacím důvodem podle §241a odst. 1 o. s. ř. může být i námitka vycházející z tvrzení porušení ústavně zaručených základních práv a svobod (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 26. května 2015, sp. zn. IV. ÚS 985/15, nebo ze dne 15. července 2015, sp. zn. I. ÚS 1600/15, in https://nalus.usoud.cz ), přičemž i předpoklady přípustnosti lze z ústavněprávního pohledu přiměřeně vztáhnout na nerespektování (nálezové) judikatury Ústavního soudu.
K věcnému posouzení takto zformulovaného dovolání (s odkazem na ústavněprávní argumentaci) je ovšem zapotřebí právně relevantním způsobem vymezit předmětnou variantu předpokladu přípustnosti dovolání, což z povahy věci odráží nezbytnost formulovat dovolání v tom směru, že při řešení konkrétní právní otázky, na jejímž vyřešení závisí napadené rozhodnutí odvolacího soudu, nebyla podle přesvědčení dovolatele (v tom kterém rozsahu) respektována předmětná (nálezová) judikatura Ústavního soudu, případně že od této (nálezové) judikatury se odvolací soud při řešení konkrétní právní otázky odchýlil. Nestačí tedy pouze v dovolání učinit formulační zmínku o tom, že např. tím kterým procesním postupem odvolacího soudu bylo porušeno právo dovolatele na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, nýbrž je zapotřebí k takovému tvrzení též (za účelem právně relevantního vymezení uplatněného předpokladu přípustnosti dovolání z ústavněprávní oblasti) označit předmětnou (nálezovou) judikaturu, kterou dovolatel podkládá tuto svou dovolací argumentaci (např. tím, že při řešení zformulované právní otázky týkající se procesního práva je rozhodnutí odvolacího soudu v rozporu s označenou nálezovou judikaturou).
V daném případě ovšem dovolatelka ani z ústavněprávního hlediska své dovolání neprecizovala takovým způsobem, aby bylo možné skrze takto užitou argumentaci se zabývat přípustností dovolání.
Z vyložených důvodů proto Nejvyšší soud dovolání dovolatelky podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Pokud jde o dovolání navrhovatele (dále již „dovolatel“), dovolatel v něm sice napadá všechny výroky rozsudku odvolacího soudu, současně však ve vztahu k nim nevymezuje relevantně dovolací důvod.
Stran předpokladů přípustnosti svého dovolání tvrdí, že: „odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodování praxe dovolacího soudu, zejména sp. zn. 29 Odo 1177/2005 ze dne 30. května 2006, když neakceptoval ustálenou rozhodovací praxi Nejvyššího soudu ČR ohledně toho, že neprovedení (nevysvětlení důvodu neprovedení) navrhovaného důkazu je vadou řízení, která mj. zakládá přípustnost dovolání…“
Dovolatel ovšem přehlíží, že odvolací soud v odůvodnění svého rozsudku (bod č. 12) se podrobně zabýval neprovedením a nezdůvodněním navrhovaných důkazů soudem prvního stupně a vyložil důvody, které jej vedly k závěru, že v daném případě uvedené pochybení soudu prvního stupně coby (jiná) vada řízení nemohla mít vliv na věcnou správnost přezkoumávaného prvoinstančního rozhodnutí. V poměrech této věci je relevantní, že se předmětnou otázkou odvolací soud v odvolacím řízení zabýval, přičemž nedospěl k závěru, který by jej měl vést k vydání příp. kasačního rozhodnutí. Dovolatel s řešením této otázky z oblasti procesního práva odvolacím soudem nepolemizuje, neboť ve skutečnosti namítá, že tato jiná vada řízení zatěžuje prvoinstanční rozhodnutí. Lze tedy v tomto směru uzavřít, že prostřednictvím takto uplatněného předpokladu přípustnosti dovolání se dovolateli přípustnost jeho dovolání nepodařilo založit.
Dále dovolatel předpoklad přípustnosti svého dovolání vymezuje s tím, že: „otázka schopnosti výkonu funkce opatrovníka, v případě, že zdravotní stav opatrovníka neumožňuje řádný výkon této funkce, jakož i otázka, zda lze zabraňování styku otce s opatrovancem a soustavné nerespektování soudního rozsudku o styku s otcem lze považovat za důvod odvolání opatrovníka, nebyla dosud (míněno v rozhodování dovolacího soudu) řešena. Dovolatel s ohledem na výše uvedené pokládá Nejvyššímu soudu České republiky následující dosud neřešené právní otázky:
1. Má zdravotní stav fyzického charakteru opatrovnice vliv na posouzení schopnosti vykonávat funkci opatrovnice opatrovanci omezenému ve svéprávnosti?
2. Lze považovat v případě soustavného porušování povinností opatrovnice vyplývajícího ze soudního rozsudku ohledně styku opatrovance s otcem za porušování povinností opatrovníka?
3. Lze považovat za nesplnění povinnosti uvedené v §466 odst. 1 OZ, konkrétně pak povinnosti ‚starat se o naplnění opatrovancových práv a chránit jeho zájmy‘ v případě, že opatrovnice zabraňuje styku opatrovance s otcem?“
Na řešení otázky ad 1 „schopnosti výkonu funkce opatrovníka v případě, že zdravotní stav opatrovníka neumožňuje řádný výkon této funkce“ rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí. Z rozhodnutí odvolacího soudu se v žádném ohledu nepodává, že by úvaha odvolacího soudu o jmenování stálé opatrovnice posuzovaného byla odvíjena od zjištění, že její zdravotní stav neumožňuje řádný výkon této funkce a přesto by odvolací soud k jejímu jmenování (pro nějaké důvody vyložené v jeho rozhodnutí) přistoupil. Pokud dovolatel z pohledu své implicitně sledované skutkové verze předpokládá faktickou neschopnost stálé opatrovnice vykonávat tuto funkci a za tím účelem tento svůj vhled vkládá do shora zreferované právní otázky, pak je třeba zdůraznit, že na jejím řešení rozhodnutí odvolacího soudu vskutku nezávisí.
Z odůvodnění dovoláním napadeného rozsudku je zcela zřejmé, že odvolací soud se v rámci odvolacího přezkumu zabýval též zdravotním stavem stálé opatrovnice, přičemž neshledal (ve stručnosti shrnuto), že by její pohybové omezení mělo (mohlo) mít negativní vliv na výkon její funkce. Odvolací soud tedy (ještě jednou zdůrazněno v intencích dovolací argumentace dovolatele) neřešil otázku, že s ohledem na učiněná zjištění ohledně zdravotní neschopnosti stálé opatrovnice přesto je jmenovaná opatrovnickou funkci schopna vykonávat, pročež k takto zformulované otázce ad 1 se upínající dovolací argumentace dovolatele je zcela bezcenná a přípustnost jeho dovolání založit nemůže. Je ovšem pochopitelné, že pokud by si stálá opatrovnice neplnila své povinnosti ohledně řádné přípravy a předání posuzovaného ke styku posuzovaného s dovolatelem, případně stalo-li by se nemožným, aby tyto povinnosti mohla plnit, rozhodující soud by v takovém případě byl povinen zabývat se otázkou aplikace §463 odst. 2 věty za středníkem o. z. a násl., podle kterého soud opatrovníka odvolá i v případě, že neplní své povinnosti. Zároveň opatrovanci jmenuje nového opatrovníka. V této souvislosti Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně vysvětlil (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. května 2014, sp. zn. 32 Cdo 165/2014, ze dne 29. července 2014, sp. zn. 32 Cdo 709/2014, nebo ze dne 31. ledna 2020, sp. zn. 24 Cdo 2484/2019; všechna zde označená rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou veřejnosti přístupná na https://nsoud.cz ), že přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. nemůže založit otázka, jejíž řešení vyplývá přímo ze zákona. Obdobně Nejvyšší soud již při posuzování zásadního právního významu napadeného rozhodnutí v procesním režimu občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. prosince 2012 vyložil (srov. usnesení ze dne 28. května 2014, sp. zn. 32 Cdo 1732/2012, a předtím např. rozsudek ze dne 12. prosince 2013, sp. zn. 32 Cdo 3931/2011, a usnesení ze dne 29. ledna 2001, sp. zn. 22 Cdo 1603/99, ze dne 30. května 2006, sp. zn. 29 Odo 462/2005, ze dne 24. května 2007, sp. zn. 29 Cdo 48/2007, a ze dne 10. prosince 2009, sp. zn. 32 Cdo 1195/2009), že rozhodnutí odvolacího soudu nečiní zásadně právně významným otázka, jejíž řešení je zcela zjevné a jež nečiní v soudní praxi výkladové těžkosti. Tento závěr lze plně vztáhnout i na právní úpravu občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2013 (srov. již shora označené usnesení Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 24 Cdo 2484/2019).
Rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí ani na řešení otázek dovolatelem zformulovaných v ad 2 a 3.
Dovolání dovolatele proti nákladovému výroku rozsudku odvolacího soudu není ve smyslu §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. objektivně přípustné.
Dovolání dovolatele bylo proto rovněž podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítnuto.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení netřeba odůvodňovat (§243f odst. 3, věta druhá, o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 5. 3. 2021
JUDr. Pavel Vrcha, MBA
předseda senátu