ECLI:CZ:NS:2021:24.CDO.823.2021.1
sp. zn. 24 Cdo 823/2021-339
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Vrchy, MBA, a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a JUDr. Davida Vláčila, v právní věci žalobce Finančního úřadu pro Ústecký kraj , se sídlem v Ústí nad Labem, Velká Hradební 39/61, identifikační číslo osoby 720 80 043, proti žalovaným 1) P. N. , narozenému dne XY, bytem v XY, a 2) F. N. , narozenému dne XY, bytem v XY, oběma zastoupeným Mgr. Michalem Žibřidem, DiS., advokátem se sídlem v Táboře, Údolní 2997, o neúčinnost darovacích smluv, vedené u Okresního soudu v Teplicích pod sp. zn. 18 C 45/2018, o dovolání žalovaného 1) proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 23. září 2020, č. j. 12 Co 9/2020-318, takto:
I. Dovolání žalovaného 1) se odmítá .
II. Žalovaný 1) je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku 300,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Teplicích (dále již „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 26. listopadu 2019, č. j. 18 C 45/2018-286, zamítl žaloby o určení, že označená darovací smlouva, uzavřená dne 8. listopadu 2017 mezi žalovanými 1) a 2), je vůči žalobci právně neúčinná (výrok I.), a dále o uložení povinnosti žalovanému 1), aby zaplatil žalobci částku 998.575,85,- Kč (výrok II.), a navazujícím výrokem III. rozhodl o náhradě nákladů řízení.
K odvolání žalobce Krajský soud v Ústí nad Labem (dále již „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 23. září 2020, č. j. 12 Co 9/2020-318, výrokem I. rozsudek soudu prvního stupně v napadeném výroku II. změnil tak, že žalovaný 1) je povinen zaplatit žalobci částku 998.575,85,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku, a výrokem II. rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Odvolací soud vyšel ze zjištění soudu prvního stupně, který rozhodoval o předmětných žalobách vycházejících z tvrzení, že mezi dlužníkem P. N., nar. XY (otcem žalovaného 1/), jako dárcem, a jeho synem - žalovaným 1) jako obdarovaným byla uzavřena darovací smlouva dne 19. prosince 2016, kterou dlužník daroval žalovanému 1) předmětné nemovitosti, jež následně žalovaný 1) jako dárce daroval na základě darovací smlouvy ze dne 18. listopadu 2017 (svému dědečkovi) žalovanému 2) jako obdarovanému, přičemž se jednalo pouze o účelové převádění majetku, neboť převod na osoby blízké následoval po zahájení daňové kontroly dlužníka.
Odvolací soud se ztotožnil se závěry soudu prvního stupně potud, že žalobce je ve věci aktivně věcně legitimován, tj. že má vůči dlužníku vykonatelnou pohledávku podle §589 odst. 1 o. z., že předmětnou odpůrčí žalobu podal včas, že žalovaný 1) je ve věci pasivně věcně legitimován ve smyslu §594 odst. 1 a §595 odst. 1 o. z., avšak s dílčím závěrem ve vztahu k předběžné otázce, tj. že předmětná darovací smlouva, uzavřená mezi dlužníkem žalobce a žalovaným 1), je jednáním, které lze považovat za plnění, jímž bylo vyhověno mravnímu závazku nebo ohledům slušnosti, se neztotožnil.
Podle odvolacího soudu pouze na základě skutečnosti, že dlužník měl podstoupit rizikovou operaci, nemůže v poměrech tohoto případu bez dalšího objektivně založit mravní závazek dlužníka darovat svému synovi předmětné nemovitosti. Odvolací soud dále uvedl, že: „Tak zásadní majetková dispozice, navíc v situaci, kdy v domě dlužník bydlel a jak sám v řízení uvedl, ‚byl to kus jeho života‘, je očekávatelná tam, kde obdarovaný poskytoval dárci po delší dobu péči a podporu, v nemovitosti, která je předmětem daru dlouhodobě bydlel, staral se o ni, investoval do nemovitosti své výlučné finanční prostředky, jinak řečeno, obdarovaný měl k nemovitosti tzv. hlubší vztah. To ze skutkových zjištění nevyplývá, žalovaný 1. to ani netvrdí. Naopak ve své výpovědi uvedl, že v domě bydlel v době od srpna do konce roku 2016, pak již v domě bydlet nechtěl, přišlo mu zbytečné vlastnit nemovitost, pokud v ní nebydlí, a proto ji převedl – daroval třetí osobě. Dlužník pak sám v řízení uvedl, že s žalovaným příliš nekomunikoval a potvrdil, že syn s ním v domě bydlel od srpna do konce roku 2016. Naopak časové souvislosti průběhu daňových kontrol – zahájeny byly v srpnu 2016 a době, po kterou měl žalovaný 1. v domě (předmětu daru) bydlet, tj. pouze od srpna do prosince 2016, odůvodňuje závěr, že dlužník se všemožně snažil o to, aby k darovací smlouvě došlo v době, než budou na základě kontrol provedených žalobkyní vydány příslušné platební výměry. Odhlédnout nelze ani od toho, že poté, kdy se žalovaný 1. z domu opětovně stěhuje, jej převádí na svého dědu – otce dlužníka, ač se jeví logickým, aby (jej) ‚vrátil‘, převedl zpět na svého otce (dlužníka), pokud otci operace žádné závažné následky nezpůsobila a v domě nadále bydlel. Zohlednit je třeba i to, že dlužník před uzavřením předmětné darovací smlouvy vlastnil dvě nemovitosti, a obě, jak sám dlužník v řízení ve své svědecké výpovědi výslovně uvedl, ve stejnou dobu (před operací) převádí – jednu z nich na žalovaného 1. a druhou na svou sestru, což soudu prvního stupně uniklo. K argumentaci žalovaného 1., že je běžným morálním závazkem, který splňuje kritéria slušnosti, že otec v případě zdravotního stavu ohrožení života předá svůj majetek synovi, nutno uvést, že právě příbuzenský vztah mezi dlužníkem a žalovaným 1., je ‚zárukou‘, že i v případě tragického následku operace, by se žalovaný 1. vlastníkem předmětných nemovitostí i tak stal v důsledku dědění po dlužníkovi.“
S přihlédnutím k daným okolnostem případu odvolací soud uzavřel, že ze strany dlužníka se nejedná o plnění, kterým bylo vyhověno mravním závazkům či ohledům slušnosti ve smyslu §591 písm. d) o. z., jemuž by měla být dána přednost před právem žalobce na uspokojení jeho vymahatelné pohledávky. „Dospěl-li soud k závěru, že darovací smlouva ze dne 19. 12. 2016 je ve vztahu k žalobkyni neúčinným právním jednáním a žalovaný 1. jako původně obdarovaný, předmět daru nevlastní, pak žalobkyně zcela důvodně požaduje po žalovaném 1. peněžní hodnotu své vymahatelné pohledávky za dlužníkem. Přitom je zcela nerozhodné, zda žalovaný 1. pozbyl následně svého vlastnictví úplatně či bezúplatně. Rozhodné je pouze to, zda hodnota předmětu daru dosahuje hodnoty pohledávky, a to je mezi účastníky nesporné.“
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný 1) (dále též „dovolatel“) prostřednictvím svého advokáta včasné dovolání, v němž uplatnil dovolací důvod s tím, že: „jsou rozhodné dvě právní otázky, které…odvolací soud nesprávně právně posoudil, a to, zda (i) uzavřením darovací smlouvy bylo vyhověno mravnímu závazku a ohledům slušnosti, tedy, zda z provedeného dokazování vyplývají skutečnosti, které lze podřadit pod výjimku z neúčinnosti bezplatných právních jednání dle ust. §591 písm. d) o. z., a dále (ii), zda byly splněny podmínky pro přiznání povinnosti žalovaného uhradit žalobci náhradu dle ust. §595 odst. 1 o. z.
Pokud jde o předpoklady přípustnosti dovolání, dovolatel je založil na tvrzení, že odvolací soud se při řešení právní otázky, zda předmětné darování nemovitého majetku představovalo podle §591 písm. d) o. z. plnění, kterým bylo vyhověno mravnímu závazku nebo ohledům slušnosti, odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Dále dovolatel namítá, že odvolací soud v rozhodnutí řešil otázku přiznání náhrady podle §595 odst. 1 o. z., která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena.
Závěrem dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení, případně aby rozsudek odvolacího soudu změnil tak, že se rozsudek soudu prvního stupně potvrzuje a žalobce je povinen zaplatit dovolateli náhradu nákladů řízení před soudy všech stupňů.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) konstatuje, že dovolání žalovaného 1) proti rozsudku odvolacího soudu není podle §237 o. s. ř. – jak bude dále vyloženo – přípustné.
Pokud jde o první dovolatelem zformulovanou právní otázku coby předpoklad přípustnosti jeho dovolání, k ní dovolatel předkládá prostou skutkovou a právní polemiku, která sama o sobě přípustnost jeho dovolání nezakládá (skutková polemika je nepřípustná již z toho důvodu, že v dovolacím řízení nelze revidovat skutková zjištění, z nichž při rozhodování vycházel odvolací soud; prostá právní polemika, vycházející z dovolatelem předestřené skutkové verze případu, pak není relevantní proto, neboť je založena na pouhém nesouhlasu s právním posouzením věci odvolacím soudem, avšak s přihlédnutím ke skutkové verzi případu z pohledu dovolatele).
Odvolací soud ve svém rozsudku mj. odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. prosince 2018, sp. zn. 21 Cdo 2332/2018 (všechna zde označená rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou veřejnosti přístupná na https://nsoud.cz ), který k ustanovení §591 písm. d) o. z., jehož aplikaci odvolací soud na podkladě zjištěných skutkových okolností případu zvažoval, ale nakonec k ní nepřistoupil, vyložil, že toto ustanovení patří k normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, tj. k právním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem, a které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Zákon výslovně nestanoví, z jakých hledisek má soud vycházet při posuzování otázky, zda jednání účastníka občanskoprávního vztahu představuje plnění, kterým bylo vyhověno mravnímu závazku nebo ohledům slušnosti; vymezení hypotézy právní normy tedy závisí v každém konkrétním případě na úvaze soudu.
Rozhodnutí o tom, zda jsou splněny podmínky pro aplikaci §591 písm. d) o. z., je vždy třeba učinit po pečlivé úvaze, v jejímž rámci musí být zváženy všechny rozhodné okolnosti případu. Přitom Nejvyšší soud v dovolacím řízení by mohl do takové úvahy odvolacího soudu zasáhnout toliko v případě, pokud by vyložené úvahy odvolacího soudu byly zjevně nepřiměřené, případně by v odůvodnění jeho rozsudku nebyly seznatelným způsobem (případně vůbec) vyloženy. O takový případ se ovšem v posuzované věci nejedná, neboť odvolací soud – jak se podává z odůvodnění jeho písemného vyhotovení rozsudku – při posuzování výkladu a případné aplikace §591 písm. d) o. z. přihlédl ke všem pro rozhodnutí zásadně významným skutkovým okolnostem případu a svou právně kvalifikační úvahu též zákonu odpovídajícím způsobem (§157 odst. 2, §211 o. s. ř.) řádně a (podle názoru dovolacího soudu též i) přesvědčivě vyložil v odůvodnění písemného vyhotovení svého rozsudku. Prostřednictvím této varianty předpokladu přípustnosti dovolání se tudíž dovolateli přípustnost jeho dovolání nepodařilo založit.
V případě druhé varianty předpokladu přípustnosti dovolání dovolatel předkládá dovolacímu soudu k řešení právní otázku týkající se aplikace ustanovení §595 odst. 1 o. z., které stanoví, že neúčinnost právního jednání zakládá věřitelovo právo domáhat se uspokojení pohledávky z toho, co neúčinným jednáním z dlužníkova majetku ušlo. Není-li to možné, náleží věřiteli odpovídající náhrada. Dovolatel v zásadě brojí do právně kvalifikační úvahy odvolacího soudu, který poté, co dospěl k závěru o neúčinnosti předmětného bezúplatného právního jednání mezi dlužníkem (dárcem) a dovolatelem (obdarovaným) a vyšel ze zjištění učiněného již soudem prvního stupně, že dovolatel poté předmětný nemovitý majetek rovněž bezúplatně převedl na (svého příbuzného) žalovaného 2), dospěl k závěru, že byly naplněny podmínky pro aplikaci §595 odst. 1 věty druhé o. z., tj. k přiznání žalobci peněžité náhrady ve výši předmětného pohledávky, v situaci, kdy mezi účastníky je nesporné, že hodnota předmětu daru dosahuje hodnoty předmětné pohledávky. V tomto směru dovolatel polemizuje s odvolacím soudem maje za to, že z předmětného darování neměl žádný prospěch a že by tudíž žaloba správně měla směřovat vůči osobě, která z neúčinného jednání měla prospěch, kterážto otázka dosud v rozhodování dovolacího soudu nebyla vyřešena.
Nárok věřitele na odpovídající náhradu v situaci, kdy uspokojení pohledávky z toho, co neúčinným jednáním z dlužníkova majetku ušlo, však explicite vyplývá přímo z právní úpravy a tato hmotněprávní reglementace se pochopitelně vztahuje i na situace, kdy z neúčinných bezúplatných právních jednání se nelze domáhat uspokojení pohledávky za podmínek uvedených v §595 odst. 1 o. z., což bylo v zásadě vyloženo např. v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. února 2019, sp. zn. 21 Cdo 955/2018, kdy dovolací soud i ve vztahu k neúčinnému bezúplatnému právnímu jednání (v rámci zevrubného výkladu o předmětných skutkových podstatách neúčinnosti právního jednání, tedy i neúčinnosti bezúplatného právního jednání ve smyslu §591 o. z.) uvedl, že není-li uspokojení věřitele z tohoto majetku možné, může se věřitel – místo určení neúčinnosti (tedy i bezúplatného) právního jednání domáhat odpovídající náhrady ve smyslu již opakovaně zmíněného §595 odst. 1 věty druhé o. z.
Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně vysvětlil (srov. například usnesení ze dne 19. května 2014 sp. zn. 32 Cdo 165/2014, ze dne 29. července 2014 sp. zn. 32 Cdo 709/2014, nebo ze dne 31. ledna 2020, sp. zn. 24 Cdo 2484/2019), že přípustnost dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř. nemůže založit otázka, jejíž řešení vyplývá přímo ze zákona. Obdobně Nejvyšší soud již při posuzování zásadního právního významu napadeného rozhodnutí v procesním režimu občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. prosince 2012 vyložil (srov. usnesení ze dne 28. května 2014, sp. zn. 32 Cdo 1732/2012, a předtím například rozsudek ze dne 12. prosince 2013, sp. zn. 32 Cdo 3931/2011, a usnesení ze dne 29. ledna 2001, sp. zn. 22 Cdo 1603/99, ze dne 30. května 2006, sp. zn. 29 Odo 462/2005, ze dne 24. května 2007, sp. zn. 29 Cdo 48/2007, a ze dne 10. prosince 2009, sp. zn. 32 Cdo 1195/2009), že rozhodnutí odvolacího soudu nečiní zásadně právně významným otázka, jejíž řešení je zcela zjevné a jež nečiní v soudní praxi výkladové těžkosti. Tento závěr lze plně vztáhnout i na právní úpravu občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2013 (srov. již shora označené usnesení Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 24 Cdo 2484/2019).
Z vyloženého vyplývá, že ani prostřednictvím druhé varianty předpokladu přípustnosti dovolání se dovolateli přípustnost jeho dovolání nepodařilo založit.
Nejvyšší soud proto dovolání žalovaného 1) podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení netřeba odůvodňovat (§243f odst. 3 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh soudní výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně dne 18. 6. 2021
JUDr. Pavel Vrcha, MBA
předseda senátu